Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

ZA TREST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Před devátou ráno zuřivě zvonil zvonek a já sešel dolů otevřít závoru a odemknout dveře u parkoviště. Za nimi stál člověk s prstem na zvonku. Menší, tmavovlasý, mírně tělnatý, očividně dopálený, v ruce svazek klíčů.

„Kdo jste?“ vyštěkl na mě. „Co tu děláte a proč byly dveře na závoru?“

„Benedikt…“ začal jsem.

„Cože?“

„Juliard.“

Chvíli se na mne upřeně díval, pak mne odstrčil, vešel zamračeně dovnitř a začal v kancelářích uklízet nepořádek, který tam zůstal po předchozí vzrušené noci.

„Ty jsi jeho syn, předpokládám,“ řekl a posbíral rozházené obálky. „George včera kvůli tobě ztratil celý den, že pro tebe jel. Ale když už tu jsi, tak dělej něco užitečnýho.“ Ukázal na nepořádek. „A kde vůbec je George? Rádio je rozpálený dočervena. Co se tu vlastně včera dělo?“

„Otec je nahoře. Vyvrtl si kotník. A... kdo jste vy?“

„Mervyn Teck, samozřejmě,“ podrážděně zaznamenal můj nechápavý výraz. „Jsem jeho manažer. Copak nejsi vůbec v obraze?“

„Moc ne.“

„Vedu jeho kampaň, jsem tu od toho, aby se George Juliard dostal do parlamentu. V rádiu říkali něco o tom, že po něm někdo střelil. Je to pravda?“ Nezdálo se, že by mu to dělalo velkou starost. Pokračoval v úklidu písemností.

„Možná ano,“ přikývl jsem.

„Výborně.“

„Prosím?“

„Reklama zdarma. Nemáme na to, abychom si koupili čas v televizi.“

„Ach tak.“

„Aspoň rychle vyřídíme Titmusse a Whistlea.“

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

„Slabí protikandidáti. S těma si hlavu lámat nemusíme.“

Otec se přibelhal dolů. „Dobré jitro, Mervyne. Vidím, že jste se už s mým synem seznámili.“

Mervyn se na mne bez nadšení podíval.

„Jsem rád, že je tady, aspoň mě bude vozit,“ dodal otec.

Cestou z Brightonu jsem otci vyprávěl, že jsem si při práci přivydělával, abych zaplatil autoškolu a že mám řádný řidičský průkaz už pět týdnů.

Řekl: „To je dobře.“

„Ale já od zkoušky nejezdil.“

„Nejvyšší čas, aby sis to nacvičil.“ Otcův rozhodný výraz mne zbrzdil, nezdůraznil jsem v tu chvíli, jak málo mám zkušeností. Pochopil jsem, že mezi kandidátem a jeho manažerem je smír, nikoli přátelství.

Přišla mladá žena s pečlivě učesanými vlasy, v přísném, elegantním šedém kostýmu, na klopě kokardu s nápisem Juliard. Představili mi ji jako Crystal Harleyovou, sekretářku Mervyna Tecka. Během dopoledne jsem se poučil, že Crystal a Mervyn jsou jediní, kdo dostávají za organizaci volební kampaně plat. Všichni ostatní jsou dobrovolníci.

Tři dobrovolnice ze včerejšího večera se dostavily postupně. Zahrnuly otce soucitem a nekonečným počtem hrníčků kávy.

Nemohl jsem si vybavit jejich jména: Faith, Lavender a Marge. Faith si mne proto trochu dobírala.

Řekl jsem: „Omlouvám se.“

„Správný politik si má jména pamatovat,“ poučovala mne Lavender přísně. „Nebudeš otci moc platný, když si nebudeš pamatovat, kdo je kdo.“ Přísná dáma s levandulovým jménem byla ta, která předtím tolik kritizovala Orindu Nagelovou. Té se člověk jen tak snadno nezavděčí, pomyslel jsem si.

Mervyn Teck a otec probírali, jak si rozdělit ulice a jak zajistit roznos letáků. Crystal Harleyová vkládala nespočet informací do počítače. Mateřská Faith utírala prach a Marge obsluhovala kopírku.

Seděl jsem na své stoličce a mlčky poslouchal, co si vyprávějí. Dozvěděl jsem se mnoho nových podrobností (pro mne nových) o volbách. Nejpodstatnější byla informace a nepatrném množství peněz, které se smí na kampaň vydat. Zjistil jsem, že si křeslo v parlamentě nikdo nemůže koupit: všichni kandidáti záviseli na armádě neplacených dobrovolníků, kteří chodili od domu k domu, od dveří ke dveřím, a na vhodné stromy vylepovali plakáty „volte mne“.

„Platí zákon o zástupcích lidu,“ vysvětlila mi Crystal a psala přitom pilně do počítače, oči na obrazovce. „Podle zmíněného zákona jsou prostředky vynakládané na kampaň velmi přísně omezené. V tomhle volebním obvodě je sedmdesát tisíc voličů,“ pokračovala. „Z toho, co smíme utratit, bys sedmdesát tisíc piv nezaplatil. Britského voliče podplatit nikdo nemůže, musíš ho přesvědčit. A to je teď na tvém otci.“

„Když posíláš dopis tady, místně, nekupuj známku, dones ho osobně,“ ušklíbla se Faith.

„Chcete říct, že nemáte na známky?“

„Musíme zaznamenat každý halíř, který vydáme,“ přikývla Crystal. „V době voleb musíme předložit podrobné vyúčtování, jak a za co jsme peníze utratili. Spolehni se, že kdyby lidi od Paula Bethuna zjistili, že jsme překročili limit, prorazili by strop, a můžeš se taky spolehnout, že my si zase prohlídneme jejich vyúčtování, až ho předloží, do nejmenší podrobnosti, pod zvětšovacím sklem, a chytíme se sebemenší hříšné položky.“

„A co ta včerejší večeře?“ zeptal jsem se.

„Včerejší večeři zaplatili ti, kteří ji snědli, ta nestála tenhle volební obvod ani pětník,“ řekla Crystal. Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala ve výuce. „Mervyna a mne platí místní stranická organizace, neplatí nás přímo z parlamentu. Místní organizace platí taky tuhle kancelář. Jinak všechnu legraci musíme financovat z darů.“

Zřejmě byla s takovým uspořádáním zcela spokojená, a mně jen vrtalo hlavou, jak je možné, při tak obezřetném zákonodárství, teoreticky zaručujícím vítězství těm nejlepším, že je v parlamentě tolik cvoků.

Relativní klid, kdy nás v kanceláři bylo jen sedm, dlouho netrval. Postupně do hlavního stanu vproudili hosté ze včerejšího večera a zahrnovali nás otázkami, na které jsme neuměli odpovědět.

Mervynu Teckovi to nesmírně vyhovovalo. Policie, tisk, televize, dychtiví straníci, všechny nadšeně vítal. Jeho kandidát byl nejen živý, ale choval se dokonale ke všem tazatelům. Televizní kameraman svítil na otcův obličej jasným reflektorem a pilně točil jeho okouzlující, upřímný úsměv. Kromě místních novinářů se dostavili reportéři z několika důležitých celostátních deníků. Blesky fotografických aparátů blýskaly. Ruce s mikrofony se napřahovaly, aby zachytily cokoli důležitého, co kdo pronese. Já se nepřestával líbezně usmívat, choval jsem se ke všem mimořádně hezky a všechny dotazy odkazoval na svého rodiče.

Crystal se zpočátku snažila pokračovat v práci, ale nakonec se musela doslova držet stolu, aby ji lidé nesmetli jako suché listí. Poznamenala, že kdyby George Juliarda skutečně zastřelili, rozruch by těžko mohl být větší.

„Naštěstí ho nezastřelili,“ poznamenal jsem a zalezl se svou stoličkou vedle ní, do bezpečí.

„Zakopl, když uslyšel ten výstřel?“ zeptala se.

„Ne, nejdřív zakopl, pak padla rána.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„Protože svištění vysokorychlostní střely k člověku dolehne později, než přiletí ona sama.“

Tvářila se nedůvěřivě.

„To nás učili ve fyzice,“ dodal jsem.

Zadívala se na moji hladkou, ještě neholenou tvář. „Kolik ti je?“ zeptala se.

„Sedmnáct.“

„To ještě ani nemáš volební právo!“

„Já o ně nestojím.“

Zadívala se na mého otce, který si právě v tu chvíli svojí skromností a šarmem získával sdělovací prostředky.

„Už jsem poznala hodně politiků,“ řekla. „Tvůj otec je ale jiný než ti ostatní.“

„V čem?“

„Přece určitě cítíš jeho sílu, ne? Ačkoli možná že ne, když jsi jeho syn. Jste si velmi blízcí.“

„Ale ano, někdy to cítím.“ Řekl jsem to nahlas! K nevíře. Žasl jsem sám nad sebou.

„Vezmi si včerejší večer..,“ pokračovala Crystal. „Byla jsem v sále, seděla jsem vzadu. On to tam přece doslova rozsvítil. Je od přírody řečník. Chci říct, že tady jsem zaměstnaná, ale i mně se rozbušilo srdce. Chudák starý Dennis Nagel, byl to slušný, poctivý člověk, svým způsobem i schopný, ale nikdy by nedokázal lidi takhle rozehřát, aby tleskali a dupali jako včera večer.“

„Dokázala by to Orinda?“ zeptal jsem se.

To Crystal zarazilo. „Ne, neumí lidi rozesmát. Podle včerejšího večera ji však neposuzuj. Musím říct, že tady, v našem volebním obvodu, odvedla velký kus práce. Vždy při Dennisovi stála. Cítí se velmi ukřivděná, protože ji nevybrali jako kandidáta za Dennise, ačkoliv až do té doby, než tvůj otec komisi dočista poblouznil, neměla soupeře.“

„Vlastně, pokud někdo má motiv odpravit mého otce, pak je to ona,“ poznamenal jsem.

„To ne, to by neudělala!“ Crystal byla upřímně pohoršená. „Ona dovede být velmi milá, víš, Mervyn ji přímo miluje. Je znechucený, protože nevede kampaň pro ni, těšil se na to.“

Na první pohled se mi Crystal zdála ostrá, ale to bylo tím, že jsem ji posuzoval povrchně a podle jejího zevnějšku. Jak se ukázalo, byla mnohem laskavější a trpělivější, než se mi zprvu zdálo. Napadlo mne, jestli za sebou nemá nechutenství, anorexii. Ve škole jsme měli holky s anorexií, jedné z nich vypadaly zuby.

Crystal měla pěkné, bílé zuby, i když je člověk zahlédl jen zřídka. Brala život příliš vážně. Odhadoval jsem ji na dvacet pět až šest let a pomyslel si, že jí asi život mnoho důvodů k smíchu nepřinášel.

Mezi davem ke mně prokličkoval Mervyn Teck. Řekl, že je na čase, abych s otcem vyjel za jeho povinnostmi. Ten den měl jet do města na okraj obvodu, do Quindlu. Obvod byl rozlehlý, ale hustě obydlený byl jenom na několika málo roztroušených místech. Mervyn mi předal mapu oblasti s vyznačenými vzdálenostmi mezi obcemi, a pochybovačně se na mne zadíval.

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“

Řekl jsem hrdě, že ano, ale příliš jistý jsem si nebyl.

„Jedna nehoda, taková, co se stala včera večer, je dar z nebes, ale kdyby se vzápětí nato naboural s autem, bylo by to příliš. Přece nechceme, aby se začalo šeptat, že je smolař.“

„To jistě ne,“ přikývl jsem.

Na druhém konci místnosti na mne otec mával klíčky od vozu. Došel jsem k němu a klíčky si vzal. Otec se odpoutal od davu příznivců (policie a sdělovací prostředky se vzdálily už dávno) a s mojí pomocí a o holi odkulhal z kanceláře na parkoviště.

Davy přivolávají davy. U zadního vchodu stál taky shluk lidí. Tleskali a usmívali se na otce, zvedali palce. Zadíval jsem se na konec parkoviště, kde jsme včera odpoledne po příjezdu z Brightonu zaparkovali range rovera. Otec mne požádal, abych pro vůz došel, nechtěl se belhat tak daleko.

Přešel jsem k nápadnému pozlacenému vozidlu a zůstal u něj stát s klíčky v ruce. Bylo zase hezky, slunce svítilo na zlaté a stříbrné věnečky. Po chvíli jsem se otočil a vrátil se k otci.

„Co se děje?“ zeptal se podrážděně. „Ty si s tím netroufáš jet?“

„Máš pojistku na mladistvého řidiče?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě, jinak bych od tebe nechtěl, abys řídil. Jdi a přivez to auto, Bene.“

Zamračil jsem se a navzdory otcově nelibosti jsem se vrátil do kanceláře.

„Je na čase, abyste vyjeli,“ zlobil se Mervyn. „Tvrdil jsi, že Georgeův vůz řídit dokážeš.“

Přikývl jsem. „Jenže já bych radši jel menším autem. Jak jste správně říkal, nebylo by dobré, kdyby došlo k nehodě. Nemáte vy menší auto? Nemohl byste mi ho půjčit?“

Mervyn dopáleně odsekl: „Nemám pojistku pro mladistvý řidiče.“

„Já ano,“ ozvala se Crystal. „S mým autem jezdí můj devatenáctiletý bratr. Není to nic zvláštního, tedy žádný range rover.“

Vytáhla z kabelky klíčky a řekla, že pokud bychom se nevrátili zpět do půl šesté, může ji zavézt domů Mervyn (netěšilo ho to), který ji taky může ráno zase vyzvednout. S díky jsem ji neobratně políbil na tvář a vyšel za otcem. Mervyn Teck se tvářil kysele.

„Zklamal jsi mne, Bene,“ řekl otec, když Mervyna vyslechl. „Měl bys zítra trénovat s range roverem.“

„Dobře, ale dnes, než odjedeme, nemohl bys zařídit, aby sem zajeli nějací mechanici a podívali se, jestli je to auto opravdu v pořádku?“

„Samozřejmě, že je v pořádku! Přece jsem s ním včera jel do Brightonu a zase zpátky a šlapalo perfektně.“

„Jistě, ale pak tady celou noc stálo na parkovišti. Včera se tě někdo pokusil zastřelit. Co kdyby ten někdo natloukl do pneumatik toho range rovera pár hřebíků nebo něco.“ Mluvil jsem trochu omluvně, jako by sabotáž byla dětinský výmysl. Otec ale po chvíli ticha řekl Mervynovi: „Pojedu vozem Crystal a Ben to může zkoušet s range roverem zítra. Mervyne, dejte zatím range rovera důkladně prohlídnout, prosím.“

Mervyn se na mne nevlídně zadíval. Ale co, byl to přece on, kdo chtěl předejít nežádoucím nehodám, které by vedly k nežádoucím řečem.

V malé Crystalině plechové dopravní krabičce na čtyřech kolech jsem kandidáta dovezl do vzdálené obce v jeho volebním obvodu bez problémů a bezpečně. Znovu jsem byl svědkem toho, jak dokáže zelektrizovat netečnou veřejnost. Jak mu stoupal hlas, jak sílil potlesk, přibývalo publika a nadšení a smíchu. Publiku se otec očividně líbil. Zavalovali ho otázkami, z nichž většina byla míněná dobře, jen některé útočně. Otec všem odpověděl klidně, s rozvahou i humorem.

Neměl jsem tušení, kolik nadšenců z onoho dne skutečně vyrazí k volebním urnám a dá mu svůj křížek. Otec mne však uklidňoval, prý stačí, když nedají křížek Bethunovi.

Naložili jsme do malého vozu otcův vynález, dvě bedny, jednu menší, jednu větší. Menší se postavila na větší a zakotvila háčky, takže celé zařízení sloužilo jako nouzové pódium, umožňující řečníkovi ocitnout se výš než publikum, aby ho všichni shromáždění dobře viděli i slyšeli - a přitom aby diváky nadřazeně nepřevyšoval. „To jsou moje bedny na mýdlo, jaké se užívají v Hyde Parku,“ říkal otec. (Pravda ovšem je, že se mýdlo už dávno do dřevěných beden nebalí.)

Sestavil jsem ten jeho Hyde Park třikrát, na různých důležitých místech města. Pokaždé se shromáždili diváci, nejdřív ze zvědavosti, někteří z nepřátelského tábora, jiní lhostejní. Když jsem pak bedny zase stěhoval do vozu, vždy se kolem mne shromáždili lidé a kladli mi většinou přátelské otázky.

„Jste jeho řidič?“

„Ano.“

„Opravdu je tak chytrý, jak se zdá?“

„Ještě víc.“

„Co si myslí o školství?“

Usmál jsem se. „Je pro.“

„Ano, ale...“

„Já za něj nemůžu mluvit, zeptejte se ho prosím přímo.“

Šli se otce zeptat, a dostalo se jim politicky správných, pravdivých odpovědí, směřujících k opatření, která jsou bez velikého zvýšení daňové zátěže neproveditelná. Vstřebával jsem do sebe ekonomická fakta stejnou rychlostí, s jakou jsem si kdysi osvojoval kvadratické rovnice.

Otcovo vystoupení v Quindlu bylo bohatě inzerováno předem, po celém městě visely plakáty, roznesené a vyvěšené dobrovolnými pomocníky, kteří na nás ve městě čekali a všude nás provázeli. Byli přátelští a nadšení, oddaní věci. Uvědomil jsem si, že moje oddanost náleží pouze mému otci, jeho straně a jejímu politickém programu však ne. Osobně jsem věřil, že dobré nápady jsou roztroušené všude, nepatří jedné barvě kokardy. Háček byl v tom, že co já považoval za dobré nápady, mohli jiní považovat za osudové chyby. Nezasnoubil jsem se s žádným z existujících volebních programů, ale pravdou je, že právě ti, kteří neplanou pro věc, ti váhající a měnící směr podle toho, jak vítr vane, právě ti nakonec působí přesuny na politické scéně. Můj otec usiloval právě o tyhle voliče, o nerozhodné, váhající.

Město Quindle se rozrostlo díky průmyslovým podnikům vybudovaným na polích za periferií stejně jako Hoopwestern. Quindle však neživila výroba žárovek, ale továrny na nábytek a barvy. Město razilo politiku „doplňkové zástavby“ na každé volné, trávou zarostlé parcele. Tak se stalo, že se nadmulo, přiškrcené zeleným pásem, který je obkružoval, a zahlcovalo se dopravními zácpami. Pro řečníka na bedně to byla výhoda: vozy se ploužily krokem, okénka stočená, a otcova poselství tak dolehla i k řidičům a spolucestujícím.

Mezi záplavou plakátů VOLTE JULIARDA se tu a tam objevily i plakáty doporučující TITMUSSE a WHISTLEA a samozřejmě větší počet výzvy BETHUNE JE LEPŠÍ, DEJTE MU SVŮJ X. Bethunovy plakáty byly mírně otrhané, dílem proto, že už Bethune městem na svém turné na bedně prošel před třema dny, jednak proto, že ho místní plátek Quindle Diary dokonale znectil článkem pod titulkem „Bethunova hanba“.

Jeden z našich dobrovolníků nesl výtisk novin v podpaží, takže jsem si noviny vypůjčil a první stránku si přečetl (kdo by odolal).

Chceme snad, aby nás v parlamentě zastupoval nestoudný cizoložník, který o sobě drze tvrdí, že stojí za hodnotami rodiny, jimž je deník tohoto mladého města zcela oddán? Chceme věřit slibům člověka, který nedokáže dodržet ani posvátný slib manželské věrnosti?

Dočetl jsem článek až do konce. Byl nechutně nabubřelý, ale i tak jistě Bethunově táboru nijak neprospěje.

Pokaždé, když otec vystoupal na svoji soustavu beden, tlačili ho kolemstojící občané k tomu, aby Bethunovo pokrytectví odsoudil, ale otec se vždy nabádavým otázkám šikovně vyhnul. Byl svolný kritizovat jen politické cíle a metody Bethuna a jeho strany.

Otcova zdrženlivost a takt však jeho dobrovolníkům velkou radost neudělaly.

„George mohl Bethuna nadobro zničit, jen kdyby se odhodlal k tomu, aby napadl jeho charakter,“ stěžoval si jeden z dobrovolníků. „Proč to neudělal?“

„To není jeho styl,“ namítl jsem.

„Člověk musí využít každou kartu, co mu padne do ruky!“

„Pět es vytáhnout nemůže.“

„Jak prosím?“

„Otec by to považoval za nefér, za falešnou hru.“

Dobrovolník obrátil oči v sloup a přešel na jiné téma. „Všiml jste si toho člověka, co stál kousek od vašeho otce a něco si psal do notesu?“

„Myslíte toho v růžových teplákách a s baseballovou čepičkou se štítkem dozadu na hlavě?“

„Jo, přesně toho. Jmenuje se Usher Rudd. Píše pro Hoopwestern Gazette, kde úvodníky předávají automaticky i do Quindle Diary. Toon napsal ty útočné články o Paulu Bethunovi. Pronásleduje Bethuna všude, kam se hne, od okamžiku, kdy ho jeho strana vyhlásila oficiálně jako kandidáta. Rudd je profesionální pradlena špinavého prádla. Dejte si na něho pozor, nevěřte mu, nikdy!“

Zeptal jsem se neklidně: „Ví o něm otec?“

„Řekl jsem Georgeovi, že se Usher Rudd zaručeně někde zase vynoří, jenže on pokaždé vypadá jinak. Ty růžové tepláky a baseballová čepice jsou novinka.“

„Usher Rudd je neobvyklé jméno.“

Náš dobrovolník se dal do smíchu. „Je to obyčejný Bobby Rudd. Vždycky to byl postrach. Jeho maminka se jmenovala Grácie Usherová, než si vzala Rudda. Ruddovi mají síť autodílen, kde vám opraví všechno, od jízdního kola po kombajn, ale mladého Bobbyho opravovat auta nebaví. Říká si investigativní novinář. Spíš je to ale živá pračka špinavého prádla, aspoň podle mého.“

Zeptal jsem se váhavě: „Nebyl náhodou včera na té večeři?“

„Myslíte ten velký podnik u Spícího draka? Řekl bych, že tam určitě byl. Určitě se vzteká, protože ten výstřel a vůbec všechno se odehrálo tak pozdě, že už to do dnešního vydání nedostal. Hoopwestern Gazette má jen dvacet čtyři stránky, z větší části na reklamu, sport, místní zprávy a předžvýkané světové zprávy. Lidi ty noviny kupují hlavně kvůli tomu hnoji, co tam dodává Usher Rudd. Jako kluk byl otravný žalobník a lezl lidem do soukromí. V dospělosti se nijak nezměnil. Pokud si chcete začít nějaké sexuální pletky s vikářem, Quindle vám nedoporučuju.“

„Děkuju za informaci,“ utrousil jsem suše.

Dal se do smíchu. „Stačí, když si na Ushera Rudda dáte pozor.“

V té chvíli místní dav hltal lačně otcova slova a nespouštěl z něj oči. Rozhodl jsem se, že mu raději budu chránit záda. Jsem to pěkný strážce svého otce, káral jsem sám sebe, když ho nechávám napospas dalším střelám nebo jiným záludnostem, které by na něho kdo chystal.

Snažil jsem se tvářit a chovat jakoby nic, ale nejspíš se mi to nedařilo, protože Usher Rudd si stejně nenápadně přišel stoupnout vedle mne. Na baseballové čepici i na botách měl nápadné nápisy a volné růžové tepláky z umělého vlákna nejenže nezakryly hubenost svého nositele, ale ještě ji zdůraznily, jako by skrývaly místo paží a nohou jen tyčky spojené klouby. Já, ve svých džínách a jednoduchém tričku, jsem byl zcela nenápadný, až neviditelný.

„Dobrý..,“ řekl. „Kde máte bojový vůz Juliardů?“

Nevěděl jsem, o co mu jde. „Přijeli jsme dnes jiným autem.“

„Jsem Usher Rudd.“

Měl výrazný dorsetský přízvuk a choval se namyšleně, arogantně. Chladné modré oči, světlé řasy, suchá kůže, pihy. Vskutku vypadal jako malý darebák, který se kouká lidem do oken, bylo to ještě stále v něm a já se v tu chvíli poprvé cítil na svá léta starší.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když jsem se neměl k hovoru.

„Benedikt,“ odpověděl jsem.

„Aha, Ben,“ kývl hlavou. „Ben Juliard.“

„Ano.“

„Kolik je ti?“ ptal se úsečně, jako by měl právo se mne vyptávat.

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem klidně. „Kolik je tobě!“

„Do toho ti nic není.“

Překvapeně jsem se na něho zadíval, a ani jsem to nemusel moc hrát. Proč si myslí, že má právo se vyptávat, ale sám na otázky nemusí odpovídat? Jak mi táta řekl, mám se ještě hodně co učit. Usher Rudd mi byl na první pohled nesympatický.

Za mými zády odpovídal otec na běžné, logické otázky, takové, jaké se sluší politikovi klást, třeba: jak se dívá na školství, na zahraniční politiku, daňovou politiku, na neshody v královské rodině, na neschopnost biskupů dodržovat desatero božích přikázání. Někdo vykřikl: „Nemělo by se to novelizovat?“ Mojžíš už není v módě, pomyslel jsem si.

Můj otec dodržoval boží přikázání, nepatřil mezi ty, kteří zkoušejí, co jim projde. Odpověděl pobaveně: „Jestli myslíte, pošleme Mojžíše do penze, pokud vám nebude vadit, že váš soused požádá ženu vaši i statků vašich, když vám sebere sekačku na trávu...“

Už větu nedořekl. Všichni se začali smát a tleskat. Pak své publikum držel v hrsti ještě dobrých patnáct minut. Krmil je perlami v pikantní omáčce, předvedl dokonalé představení bez mikrofonů a bez reflektorů, takové, na jaké nikdy nezapomenou. Věděl jsem, že do konce života budu potkávat lidi, kteří budou vzpomínat: „Slyšel jsem vašeho otce mluvit v Quindlu.“ Všichni jako by najednou prohlédli, a já si přitom uvědomil, že to nebylo tím, co říkal, ale jeho upřímné, přesvědčivé, povzbuzující vystupování.

Když potlesk skončil, Usher Rudd se mne zeptal: „Narozeniny kdy?“

„Prosím?“

„Kdy máš narozeniny?“

„Mám.“

„Máš co?“

„Narozeniny.“

Měl mne za idiota. „Jak se jmenovala tvoje matka?“ zeptal se.

„Sarah.“

„Příjmením?“

„Umřela.“

Najednou se zatvářil zamyšleně. Zadíval se na stočené noviny, na Quindle Diary v mé ruce. Konečně mu došlo, proč odpovídám tak jednoslabičně, až slabomyslně.

„Bethunovi to patří,“ řekl ostře.

„Já o něm nic nevím.“

„Tak si přečti můj úvodník.“

„Stejně...“

„Každej má nějaký tajemství,“ řekl s potěšením. „Na mně je, abych je objevil. Baví mě to. Těm lidem to patří.“

„Veřejnost má právo na informace?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě. Když se někdo cejtí na to, že nám bude předpisovat zákony a mít nad náma moc, neměl by se sám dopouštět oplzlostí a cizoložit, nemyslíš?“

„Zatím jsem o tom neuvažoval.“

,Jestli kamarád George něco špinavýho tají, zaručeně na to přijdu. Jak se jmenovala tvoje matka?“

„Sarah. Zemřela.“

Tvrdě, nepřátelsky se na mne zadíval.

Dodal jsem smírně: „Jistě jste dobrý novinář a detektiv, o tom nepochybuju. Moje matka se jmenovala Sarah Juliardová. Byla provdaná za mého otce a už nežije. Lituju.“

„Však já si to ověřím,“ řekl výhružně.

„Klidně si posluž.“

V tu chvíli se otec vymanil z hloučku dychtivých voličů a řekl mi, že je na čase jít do místní hospody na oběd s dobrovolnými pomocníky.

Ukázal jsem na zjev v růžových teplácích a výrazné čepici a botách. „Tohle je Usher Rudd, otče.“

„Rád vás poznávám,“ řekl otec automaticky, připravený potřást si s novinářem rukou. „Vy taky pracujete pro naši stranu, Ushere?“

„Píše do novin,“ řekl jsem, narovnal noviny a ukázal otci titulní stránku Quindle Diary. „Tohle psal on. Chce, abych mu řekl, jak se jmenovala moje matka.“

Už jsem se v otci trochu vyznal. O den dřív bych si nevšiml nepatrného napětí v jeho obličeji ani zlomků vteřin, ve kterých bleskově zpracovával nepříjemné informace. Nejenže budil dojem síly, byl taky neuvěřitelně rychlý. Nejenže uměl ve vteřině situaci promyslet, dovedl si i spočítat, co může znamenat pro budoucnost. Tomu se říká mozek!

Vlídně se na Ushera Rudda usmál. „Moje žena se jmenovala Sarah. Bohužel zemřela.“

„Na co umřela?“ zeptal se Usher Rudd ostře a nezdvořile. Otcova vlídná sdělnost ho vyvedla z míry.

„To už je dávno,“ otec byl důsledně zdvořilý. „Pojď, Bene, musíme jít, nebo přijdeme pozdě.“

Otočili jsme se k odchodu. Udělali jsme však sotva tři kroky, když nás Bobby Rudd ve svých teniskách předběhl a postavil se nám do cesty.

Spustil vysokým, škodolibým, nepříjemným hlasem: „Však já se postarám, aby tu vaši kandidaturu odvolali. Orinda Nagelová se ještě dočká.“

„Vida,“ otci bylo v tu chvíli všechno jasné. „Tak vy jste poplival Paula Bethuna, abyste jí to usnadnil, že?“

Usher Rudd zuřil. „Vydá za deset takovejch, jako jste vy!“

„Šťastná to žena, že má takové příznivce.“

„Prohrajete!“ Usher Rudd div netančil vzteky. „Ona by vyhrála!“

Otec novináře obešel a já mu šel v patách. Usher Rudd za námi vykřikl otázku, kterou bych sám otci nikdy nepoložil, přestože jsem si strašlivě přál znát na ni odpověď. „Když vám žena umřela už tak dávno, jak teda řešíte svůj sexuální život?“

Otec ho nepochybně slyšel, ale ani pohybem to nedal najevo. Klidně šel dál. Koutkem oka jsem se na něj zadíval, ale z tváře jsem mu nic nevyčetl. Netvářil se ani rozpačitě, ani ustaraně, jestli vůbec nějak, tak pobaveně.

Oběd v hospodě probíhal v rozjařené atmosféře. Naši dobrovolníci byli celí okouzlení ranními proslovy na všech třech zastávkách. Odpoledne jsme pak vyrazili na exkurzi do továrny na nábytek a ještě do výrobny barev a laků. Kandidát, opírající se zajímavě o hůl, poslouchal se soustředěným zájmem místní problémy a sliboval, jak všechno vyřeší, pokud bude zvolen. Potřásl rukou spoustě lidí a věnoval nespočetné autogramy. Zanechal za sebou atmosféru naděje.

Mervyn Teck připravoval kampaň pro Orindu, to ona měla okouzlit truhláře a barvíře, proto se v továrnách projevovala určitá míra odporu proti otci, ve kterém viděli vetřelce. Otec otupoval hroty odporu chválou Orindy a omluvami za to, že musel zaujmout její místo.

„Rozený politik,“ pošeptala mi do ucha jedna z dobrovolných dam. „Jak to dnes u nás v zemi vypadá, s Orindou bychom to křeslo prohráli. Ona si to přirozeně nemyslí. S vaším otcem máme lepší šanci, i když v politice člověk nikdy neví, voliči jsou nevypočitatelní a někdy se mstí. Taky většinou volí stranu a ne osobnost. Bethuna ta špinavá aféra nijak zvlášť nepoškodila, zvlášť ne u mužských, těm přijde, že trochu toho cizoložství, když jde o chlapa, není nic tak hrozného, spíš si řeknou, je to zkrátka kus mužského. A pokud si myslíte, že ženské by hlas cizoložníkovi nedaly, tak jste na omylu. Dají.“

„Ale Usher Rudd přece může veřejné mínění ovlivnit, může přestěhovat křížky z jedné kandidátky na druhou, ne?“

„Ne v takovém rozsahu, jak si sám představuje, skrček nechutný. Místní lidi moc neovlivní, to spíš špičky, co sedí ve Westminsteru. Ti se všichni třesou strachy, aby na ně nevyhrabal starou špínu a čím výš vyšplhají, tím víc ho nenávidí. Přece jste si musel všimnout, že když na člena parlamentu něco ostudného praskne, jeho strana se od něj okamžitě distancuje!“

Toho jsem si věru nevšiml, protože jsem si podobných věcí nevšímal.

Cestou zpět do Hoopwesternu jsem se otce zeptal, co si o Usheru Ruddovi myslí, ale otec jen zívl, prohlásil, že je unavený a že ho bolí kotník. Pak usnul. Jel jsem velmi opatrně, v městském provozu jsem byl ještě nesvůj. Kandidáta jsem vzbudil, když jsem prudce zastavil na červenou.

Od naší předchozí konverzace uběhlo dvacet minut, ale otec zničehonic, bez úvodu, prohlásil: „Usher Rudd si vyláme zuby na ochraně osobnosti.“

„Nevěděl jsem, že je něco jako ochrana osobnosti.“

„Něco bude.“

„Hm.“

„Usher Rudd má pod tou baseballovou čepičkou zrzavé vlasy.“

„Jak to víš?“

„Včera večer byl po večeři na té naší besedě, Polly mne na něj upozornila. Měl na sobě černé tepláky a černé tenisky. Tys ho tam neviděl?“

„Nevzpomínám si.“

„Zjisti, jestli umí střílet.“

Nadechl jsem se. Chtěl jsem se zeptat „jak?“, ale pak jsem si to rozmyslel. Otec se na mne úkosem zadíval a já poznal, že se usmívá.

„Podle mého to on nebyl.“

„Proč myslíš?“

„Jeho nejoblíbenější zbraň jsou slova a jed.“

„Jsi úplně přesvědčený, že chceš být matematik? Proč nezkusíš psát?“

„Chci být žokej.“ Stejně dobře bych mohl chtít letět na Měsíc.

„Na Exeterské univerzitě chtěli vědět, jak chceš využít svůj rok prázdnin, než ti schválí odklad studia, než by dovolili, abys nastoupil až příští říjen, napřesrok, ne letos. Musím říct, že dostihové závodiště je moc nenadchlo.“

„V Exeteru mají taky závodiště.“

„Víš moc dobře, jak to myslím.“

„Nemám rád politiku.“ Chtěl jsem změnit téma.

„Bez politiky to na světě nejde.“

„Chceš říct, že se svět bez politiky neobejde?“

Otec přikývl. „Když politika selže, začnou války.“

„Otče...“

„Táto!“

„Ne. Otče…, proč chceš být politikem?“

Po krátké chvíli ticha řekl: „Já jsem politik, prostě už to tak je, s tím nic nenaděláš.“

„Ale tys přece nikdy…, chci říct...“

„Že jsem to nikdy nedal najevo? Vždycky jsem to měl v hlavě, to tě ubezpečuju. Už když jsem byl v tvém věku, bylo mi jasné, že se jednou budu ucházet o křeslo v parlamentě. Nejdřív jsem si ale musel vybudovat dobré, solidní zázemí. Musel jsem sám sobě dokázat, že si umím vydělat peníze. Chtěl jsem se nejdřív ze všeho vyznat v ekonomice. No, a nedávno jsem si řekl…, buď teď nebo nikdy. Takže teď.“

Byl to nejdelší proslov, který přede mnou otec sám o sobě pronesl. Snažil se mi to vysvětlit co nejjednodušeji, ale já dobře pochopil, že to v něm postupně zrálo a nakonec propuklo v plné síle tehdy večer u Spícího draka. Drak Juliard už nespal, chrlil oheň a vyhříval plameny cestu k parlamentu i číslu deset na Downing Street.

Uvažoval jsem o otci tak soustředěně, až se mi podařilo zabloudit. Když jsem zastavil, abych se poradil s mapou, zdržel se otec komentáře. Ověřil jsem si, kde jsem zahnul na nesprávnou stranu, a nakonec jsem dojel na naše parkoviště z opačného konce. Za to, že neřekl ani slovo výtky, jsem byl odhodlaný sloužit mu do vyčerpání duše i těla. Zvláštní, jak člověka ovlivní tradice a zásady slušnosti.

Bylo už dávno po šesté, když jsme přijeli na místo a parkoviště bylo skoro prázdné. Všechny okolní obchody byly v tu dobu zavřené. Když jsem zastavoval, bylo město pozlacené večerním sluncem.

V kanceláři se svítilo, ale nikoho jsem tam neviděl. Odemkl jsem. Na psacím stole Mervyna Tecka jsme našli papír se vzkazem:

Range rover je v Ruddově autoopravně. Důkladně ho tam prohlídli a žádnou závadu nenašli.