Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

DIVOCÍ KONĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Musel jsem změnit program dne.

Všichni až na Moncriefa se vrátili do stájí. Moncriefa jsem posadil za volant vozu s kamerou a přikázal mu, že s autem nesmí pohnout, i kdyby se na něho přiřítili rozzlobení pánové, kteří dozírají na to, aby po pláních nejezdila auta. Vysvětlil jsem Moncriefovi, že jsem se těžce provinil, když jsem vjel na posvátnou cvalovou dráhu, ale on přesto nesmí autem pohnout ani o centimetr.

"Proč ne?"

Vysvětlil jsem mu to.

"Nůž?" tvářil se nechápavě.

"Někdo skutečně chtěl Nashovi ublížit."

"To není možný!" vydechl Moncrief. Ne že by mi nevěřil.

"Tenisté, krasobruslařky, John Lennon. Všichni jsou ohrožení."

"Do prdele."

Nedalo se nic dělat, musel jsem zavolat na policii. V duchu už jsem viděl palcové titulky: "Newmarketský film pronásleduje smůla." Do prdele. Vskutku. Sešel jsem se s policisty na dvoře stájí. Stájníci tam postávali ve skupinkách a čekali na další události, zatímco Ivan se smiřoval s tím, jak málo chybělo a přišel k úrazu.

Přijeli jiní policisté než ti, kteří byli u Dorotei. Napadlo mne, jak dlouho asi potrvá, než policii dojde, že v průběhu dvaceti čtyř hodin došlo ke dvěma incidentům s nožem, zdánlivě zcela nezávisle na sobě. Taky mne napadlo, kdy jim dojde, že jsem se vyskytl u obou případů.

Nash na Edův nátlak vyšel z domu v kostýmu a nalíčený. Stoupl si vedle Ivana. Policisté se dívali z jednoho na druhého a učinili stejně jako my jednoznačný závěr. Ve stejných rajtkách, tvídové bundě a velké bezpečnostní helmě vypadali ti dva na deset kroků stejně. Ivana ale člověk snadno poznal podle rozpárané bundy.

Řekl jsem Nashovi: "Tohle může natáčení nadobro zastavit."

"Nikomu se nic nestalo."

"Někdo ale po vás šel."

"Bezúspěšně," namítl.

"Jste sakra klidný."

"Tome, já už podobné situace zažívám roky. My všichni to známe. Svět se hemží bláznivejma fanatikama. Kdyby si s tím člověk dělal starosti, nevyšel by vůbec z baráku." Zadíval se na policisty, vyslýchající stájníky. "Tak co, budeme točit dál?"

Váhal jsem. "Jak se zachová Silva?"

"Je tvrdá."

Měl jsem co dělat, abych se neusmál. "Nechcete si se mnou vyjet na pláně a podívat se, co do vás ten někdo chtěl vrazit? Uvědomujete si, že od téhle chvíle musíte mít ochranku?"

"Ne. Nikdy nemívám ochranku."

"Bez ochranky se točit nebude. Ono se možná stejně nebude točit, až se o tomhle dozvědí v Hollywoodu."

Zadíval se na hodinky. "Ted je tam půlnoc."

"Chcete tedy pokračovat?"

"Samozřejmě."

"V tom případě čím dřív začneme, tím lip," řekl jsem vděčně.

Přistoupil k nám Ed a řekl, že si policisté přejí mluvit s člověkem, co to všechno řídí. Šel jsem za nimi. Oba policisté byli starší a očekávali, že šéfem bude taky někdo v jejich věku. Zřejmě jsem neodpovídal jejich představě o člověku ve vedoucím postavení. O'Hara by se jim líbil.

Stájníci policistům vypověděli, že se k jejich skupině přidal cizí jezdec, když jezdili v kruhu po třetí jízdě do kopce. Řekli, že jim to nepřipadlo nijak divné, protože při natáčení se běžná pravidla dostihových stájí nedodržují. Cizí stájník, který se mezi ty naše vmísil, měl na sobě džíny, prošívanou větrovku a helmu. Stájníci si všimli, že se něco děje, teprve když Ivan začal křičet a když spadl z koně. Zablýsknutí nože neviděl nikdo.

Popsat toho člověka stájníci nedokázali. Měl helmu s řemínky a nebylo mu pořádně vidět do obličeje. Taky se rozpomněli, že měl ochranné brýle, jaké si jezdci brávají, aby jim od kopyt nelítala do obličeje hlína. Snad prý měl taky rukavice. To taky nebylo nic neobvyklého.

Policisté se zeptali mne, jestli nemůžu něco doplnit. "Je to dobrý jezdec," řekl jsem.

Zdálo se jim to nedůležité, protože v Newmarketu to je běžné. Mně to nicméně připadalo významné.

"Žokej to ale nebyl," dodal jsem. "Na to byl příliš mohutný, příliš těžký."

Jestli prý bych ho dovedl popsat. Zavrtěl jsem hlavou. Vůbec jsem ho neviděl zepředu, jen zezadu, jak se vzdaluje.

Počkal jsem, až se všichni jezdci a lidé ze štábu rozejdou a až budou bezpečně z doslechu. Pak jsem teprve policistům řekl o tom noži.

Jeli jsme autem, kam až to šlo, co nejblíž k vozu s kamerou, který se na cvalové dráze vyjímal jako urážka. Pomyslel jsem si, že kolem netanči odpovědní pohoršení pracovníci jen díky tomu, že je neděle. Vzal jsem Nashe do svého auta a jel jsem před policisty. Vedl jsem je. Porušil jsem tím přísná bezpečnostní pravidla naší filmové společnosti, ale za daných okolností na tom nezáleželo.

Moncrief s kamerovým náklaďákem o kus zacouval. Policisté si mlčky prohlíželi odkrytou zbraň. Moncrief se tvářil zděšeně, Nash mlčel.

"Vypadl mu," vysvětloval jsem. "Vracel se pro něj, pak viděl, že ho honím, tak to vzdal a ujel."

"Po Ivanovi se ohnal tímhle?" zeptal se Nash.

Přikývl jsem. "Od teďka budete mít ochranku."

Zadíval se na mne. Už nic nenamítal. Jeden z policistů vytáhl velký papírový pytlík a pečlivě, aby nerozmazal možné otisky prstů, zdvihl nůž z trávy a vložil do pytlíku.

"Nebyli tu žádní špioni," poznamenal jsem.

"Cože?" zeptal se Nash.

"Každý den kromě neděle postávají tamhle na kraji města čumilové s dalekohledy, špioni. Vydělávají si dodáváním informací. Ti znají všechny koně, co tu trénují, předávají zprávy novinám i bookmakerům. Kdyby tu dnes byli, náš člověk s nožem by se jen tak snadno nevypařil."

Jeden z policistů přikývl. "Kdo tedy věděl, pane, že tu dnes dopoledne pan Rourke má být?"

"Asi šedesát lidí," řekl jsem. "Celý štáb, herci, všichni, co na filmu pracují, měli rozvrh na dva dny dopředu." odmlčel jsem se. "Bylo tu sice na začátku pár zvědavců, ale ti se dívali na natáčení, a naši lidé je zatlačili co nejdál, aby se nám nedostali do obrazu. Taky je třeba říct, že jsme začali točit už před svítáním." Rozhlédl jsem se po pláních. Skoro nikdo tam nebyl. Nikdo si nás nevšímal, vozy míjely po silnici, aniž by zpomalily. Rozlehlé pláně působily klidně, mírumilovně, smrt by na nich nikdo nečekal.

Jak Nash zdůraznil, nikdo nepřišel k úrazu. Policisté si odvezli své záznamy, své možné teorie a nůž do Newmarketu. Se stísněným pocitem, jako by už nad námi kroužili supi, jsem přivolal na plac kameramany a natočil první setkání Nashe se Silvou.

Byly už skoro tři hodiny odpoledne, než jsme na pláních skončili. Když jsme se vrátili do stájí, přijížděly tam právě čtyři velké transportní boxy pro koně, aby naše čtyřnohé herce odvezly do Huntingdonu na závodiště se vším všudy, se sedly, přikrývkami, krmením, stlaním i se stájníky a jejich věcmi. Náš vedoucí stájí si zřejmě vedl dobře. Navzdory rannímu intermezzu byli všichni ve výborné náladě, ba dokonce si prozpěvovali.

Přechodnou euforii zrušil O'Hara. Vjel autem na dvůr a rozzlobeně se na mne osopil: "Sakra, co se tu děje?"

"Chystáme se do Huntingdonu," odpověděl jsem.

"Tome! Na to se vás sakra neptám, kašlu na Huntingdon. Slyšel jsem v autorádiu, že nějakej cvok napadnul Nashe s nožem. Co se sakra stalo?"

Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale byl příliš rozčilený, než aby mě poslouchal.

"Kde je Nash?" zeptal se.

"Vevnitř, odličuje se."

Netrpělivě se odvrátil a šel zadním vchodem do budovy. Znovu jsem se dal do práce a celou karavanu uvedl do pohybu. Nikdo už ale nezpíval.

Moncrief měl mít ten den výjimečně odpoledne volno. Řekl jsem mu, že si volno zasloužil a ať radši zmizí, než se O'Hara zase objeví. Zmizel rychle.

Pro změnu jsem byl sám. Opřel jsem se o dolní dvířka jednoho stání, naslouchal neobvyklému tichu a přemýšlel o nožích. V duchu jsem slyšel Valentinův starý hlas: "Nůž jsem dal Derrymu..."

Všude nože...

Kdo byl Derry?

O'Hara a Nash vyšli z domu společně. Zdáli se být v lepší náladě, než jsem očekával.

"Strávil jsem půlku noci hovorem s Hollywoodem," oznámil mi O'Hara. "Připomněl jsem jim, že když vyměněj uprostřed natáčení režiséra, většinou to vede k pohromě, a že kritici se na takovou výměnu vždycky soustředěj a teoretizujou pak, o co by byl film lepší, kdyby se k tý změně nepřikročílo."

"I když to není pravda," poznamenal Nash.

"Jestli se nepletu," řekl O'Hara tvrdě, "tak v tomhle případě jste to byl vy, kdo řek, že jestli vyletí Tom, letíte taky."

"Jo. Pěkná pitomost."

O'Hara přikývl. "No nic. Pověsím se na telefon a budu do nich cpát, že útok na našeho dubléra nám přinese pozitivní reklamu. Než se tenhle film dostane do distribuce, budou lidi jen hořet, aby ho viděli."

Měl jsem pocit, že v první řadě o tom přesvědčuje sám sebe. Nehodlal jsem mu to vymlouvat.

"Budete mě teď v příštích hodinách potřebovat?" zeptal jsem se.

"Myslím že ne," řekl váhavě. Snažil se nedat najevo zvědavost.

"Pozdní nedělní odpoledne by mohlo být ideální k neohlášené návštěvě na farmě," řekl jsem.

O'Harovi to rychle došlo. "Jackson Wells!"

"Správně." Otočil jsem se k Nashovi. "Chcete se setkat s člověkem, kterého hrajete?"

"Ne, to docela určitě ne," řekl rozhodně. "Nechci okoukat hloupý manýry starýho zahořklýho strejce."

Já si to taky nepřál. Nemrzelo mě, že se mnou nepojede, spíš se mi ulevilo. "Vrátím se večer do deseti," řekl jsem. "Mám domluvenou schůzku s Moncriefem a Ziggym Keenem."

"S jakým Ziggym?" zeptal se Nash.

"Je to nejlepší kaskadér, který kdy seděl na koni."

"Lepší než Ivan?"

Usmál jsem se. "Dvacetkrát lepší a desetkrát dražší."

"Jde o tu akci na pobřeží?" zeptal se O'Hara.

Přikývl jsem.

"Jaké pobřeží?" ptal se Nash.

"Na to se neptejte," varoval ho pobaveně O'Hara. "Náš chlapec má vidiny. Občas se mu povedou."

Nash se obrátil ke mně: "Jaké vidiny?"

"To on vám neřekne," O'Hara odpověděl za mne. "Až mu ta vidina bude jasná, objasní ji i nám."

Nash si povzdechl. O'Hara se zeptal: "Mimochodem, kdy budou dnešní denní práce?"

"Zítra ráno jako obvykle," ubezpečil jsem ho. "Až se vrátí dodávka."

"Dobře."

Posílali jsme denně do Londýna exponovaný materiál kurýrem a v laboratořích, specializovaných na Technicolor, nám ho přes noc vyvolali. Materiál putoval denně tam a zpátky londýnskou dodávkou. Řidič a jeho průvodce, strážný, trávili noci v Londýně a dny v Newmarketu. Systém fungoval až do téhle chvíle bezchybně.

Každý den jsem se díval na denní práce ze včerejška a zapisoval do složitého rozpisu scén a záběrů to, co se mi zdálo použitelné. Vlastně jsem už třídil, co jsme natočili pro střižnu. Takový postup mi pomáhal ledaco si ujasnit a ušetřil hodně času, když věci dospěly do fáze střihu. Jsou režiséři, kteří si přejí procházet denní práce se střihačem a společně rozhodovat co a jak, já si je radši prohlížel a třídil sám, i když to znamenalo, že tím občas strávím skoro celou noc. Je mi milejší, když za výsledek odpovídám osobně, když mám věci ve svých rukách. Při takovém postupu mám před koncem natáčení hotový hrubý střih, kostru konečné verze filmu.

Ať to dopadne, jak chce, je to moje dílo. Život na šikmé ploše.

 

Vyjel jsem z Newmarketu na západ s dost nepřesnou představou, kam vlastně jedu, a s ještě nepřesnější představou toho, co asi řeknu, až tam přijedu.

Možná proto, abych tu chvíli oddálil, ale taky proto, že to bylo na cestě, jsem se nejdřív stavil v Cambridgi v nemocnici, kde ležela Dorotea. Na telefonický dotaz mi sdělili, že "je v klidu", což mohlo znamenat bud že je na prahu smrti, nebo nadopovaná prostředky proti bolesti.

Šel jsem za sloužící sestrou, ale k pacientce mě nepustili.

"Lituji, ale nemá povolené návštěvy."

Neuprosil jsem je. Prý k ní opravdu nikdo nesmí, jedině její syn. Prý jestli chci, tak bych s ním mohl promluvit.

"Je tady?" zeptal jsem se. Vlastně nebylo proč se divit. Když nastane dramatická situace, je Paul k neodehnání.

Jedna ze sester ochotně zašla Paulovi říct, že jsem přišel. Vrátila se s ním.

"Matka není v takovém stavu, abyste ji mohl navštívit," prohlásil majetnicky. "Ostatně teď spí."

Neměli jsme se rádi.

"Jak je jí?" zeptal jsem se. "Co říká lékař?"

"Je na jednotce intenzivní péče," řekl nabubřele. Když mi hlásil stav věcí, byl ještě důležitější než jindy. Čekal jsem. Konečně dodal: "Jestli nenastanou komplikace, uzdraví se."

Výborně! "Řekla, kdo ji přepadl?"

"Není ještě při plném vědomí."

Znovu jsem čekal. Tentokrát bezvýsledně. Rozhovor zakončil tím, že se jednoduše otočil k odchodu. Řekl jsem: "Viděl jste, v jakém stavu je dům?"

Zamračil se. "Byl jsem tam dnes ráno. Policie mi vzala otisky," řekl pohoršené.

"Mně je vzali taky," řekl jsem věcně. "Prosím, vraťte mi ty knížky."

"Cože?"

"Abyste mi vrátil Valentinovy knížky a papíry."

Díval se na mne s nenávistí a pobouřením. "Já ty knihy nevzal, to vy!"

"Já ne."

Rozhořčeně, vztekle si mě přeměřil. "Matka předtím zamkla dveře a odmítla - prosím odmítla - klíč vydat. Mně. svému synovi!"

"Klíč byl včera večer ve dveřích pokoje, a knihy byly pryč," poznamenal jsem.

"Protože jste si je odvezl. Já je určitě nevzal!"

Začínal jsem věřit, že v tom je nevinně, i když to bylo ku podivu. Pokud ale ty knihy nevzal on, tak kdo tedy, proboha? Zpustošení domu a útok na Doroteu naznačoval, že šlo o někoho, kdo jedná tvrdě a rychle. Z toho, že někdo vystěhoval obsah velké knihovny a plné zásuvky písemností a dokumentace zase vyplývalo, že akce vyžadovala důslednost a čas. Robbie Gill si přitom byl jistý, že k devastaci domu došlo před útokem na Doroteu.

Zdálo se to nesmyslné.

"Proč vám tolik záleželo na tom, abyste se dostal k těm knížkám?" zeptal jsem se.

Někde v mozku se mu rozsvítilo výstražné světlo, poznal jsem to

dobře podle toho, jak přimhouřil oči, ne nadarmo jsem to tolikrát v minulosti chtěl od herců. Ne, pomyslel jsem si, Paul má nějaký silnější motiv, než je pouhá hrabivost, to je jasné, ale co v tom je, jsem netušil.

"Rodinné věci mají zůstat v rodině," kázal. Před odchodem ještě důležitě oznámil: "Vzhledem ke stavu mé matky se kremace, jejíž konání bylo plánováno na zítřek, odkládá na neurčito. A už laskavě neobtěžujte matku ani mne, nechoďte sem. Matka je stará a chorá a starat se o ni budu já."

Jak se vzdaloval, díval jsem se na jeho rozložitá záda. Při každém kroku mu vlály cípy saka.

Křikl jsem: "Paule!"

Neochotně se zastavil a otočil. Stál uprostřed nemocniční chodby a nehodlal se vracet. "Co chcete?"

V pase měl určitě nejmíň sto centimetrů. Těžký kožený pásek u kalhot, světlá košile, šikmo pruhovaná kravata. Masitou bradu měl bojovně vystrčenou.

"Tak co chcete?"

"Vlastně nic. Promiňte."

Pokrčil podrážděně rameny. Zamyšleně jsem odešel k vozu a uvažoval přitom o telefonech. Nosím svůj přenosný přístroj vždy při sobě, mám ho zavěšený na pásku. Všiml jsem si, že Paul ho má taky, a že ho taky nosí na pásku.

Vzpomněl jsem si, jak se mi včera večer ulevilo, když se Paul ozval, když jsem ho zavolal do Surrey, abych mu řekl o jeho matce. Surrey se zdálo jako nezvratné alibi.

Kdyby mi byl Paul sympatický, kdyby budil moji důvěru, nenapadlo by mne něco si ověřovat. Za daných okolností jsem se ovšem snažil vybavit si číslo, které mi dal. Pamatoval jsem si ale jen první čtyři číslice a pak poslední dvě, to bylo k ničemu.

Zavolal jsem centrálu a zeptal se, jestli ta prvá čtyři čísla odpovídají volačce pro Surrey.

"Ne, pane," odpověděla. "To je volačka pro přenosné telefony."

Ztuhl jsem. Pak jsem slečnu požádal, jestli by mi nemohla vyhledat číslo pana Paula Panniera, bydlícího poblíž Godalmingu, a že znám poslední dvojčíslí. Ochotně mi po krátké chvíli sdělila celou číselnou kombinaci, já si ji zapsal a pak hned použil.

Ozval se Paul. "Prosím?"

Mlčel jsem.

"Kdo volá prosím? Co si přejete?" ozýval se Paul.

Neřekl jsem ani slovo.

"Neslyším vás," řekl popuzeně a pak telefon vypnul.

Tím tedy padá Surrey, pomyslel jsem si trpce. Ale Paul... ani Paul by přece nemohl takhle ublížit své vlastní matce.

Byly případy, kdy synové zabili své matky...

Pětačtyřicetiletý samolibý pán by to neudělal.

Krajně zneklidněný jsem vyjel směrem na Oxfordshire a dal se do hledání Jacksona Wellse.

 

Znovu jsem se uchýlil o pomoc k telefonním dotazům a zjistil aspoň přibližně kde hledat. V různých autoopravnách a u lidí na procházce se psem jsem se nakonec doptal na farmu Batwillow mezi Abingdonem a Oxfordem. Bylo ospalé, klidné, pozdní nedělní odpoledne.

Pomalu jsem se s vozem kymácel po nedlážděné cestě vedoucí k neudržovanému prostranství před domem porostlým břečťanem. Všude byla spousta plevele. O poloshnilou kolnu se opírala sada starých pneumatik. Neuspořádaná kupa tyček k plotu se pomalu rozpadala. Starý, nevrlý člověk se opíral o branku u vchodu na farmu a nevlídně se na mne díval.

Vystoupil jsem z auta v mizerné náladě. "Jste pan Wells?"

Byl hluchý.

"Pan Wells?" křikl jsem.

"Jo."

"Mohl bych si s vámi promluvit?" hulákal jsem.

Bylo to beznadějné.

Starý pán mne neslyšel. Zkusil jsem to ještě jednou. Mlčky se na mne díval. Pak ukázal na dům.

Nebyl jsem si jistý, co tím myslí, ale přešel jsem ke vchodu a zazvonil.

Neozvalo se jemné zvonění jako u Dorotei, ale řinčení, ze kterého by praskly bubínky. Dveře přišla otevřít mladá světlovlasá dívka s vlasy svázanými do ohonu a s dokonalou pletí.

Řekl jsem: "Rád bych hovořil s panem Jacksonem Wellsem."

"Dobře," přikývla a zmizela chodbou doleva z dohledu. Poslala mi štíhlého, vysokého, světlovlasého padesátníka.

"Chtěl jste se mnou mluvit?"

Zadíval jsem se tázavě k brance, o kterou se ještě stále opíral ten starý mrzout.

"To je můj otec," řekl světlovlasý muž.

"Jackson Wells?"

"To jsem já."

"Ach tak..."

Ušklíbl se, když viděl, jak se mi ulevilo. Choval se s příjemnou, nenucenou samozřejmostí, vůbec nebyl takový, jak jsem očekával. Čekal klidně a bez rozpaků, až se představím. Pak se mne zeptal: "Neviděli jsme se už?"

"Nemyslím."

"V televizi jsem vás viděl...," řekl váhavě.

"Aha. No... pokud jste se díval včera na doncasterský Lincoln?"

"Ano, ale..." Zamračil se. Snažil se rozpomenout.

"Jmenuju se Tom Lyon a Valentin Clark byl můj přítel."

Zatvářil se smutně.

"Chudák starý, umřel tenhle tejden." Konečně mu došlo, kam mne zařadit. "Tom Lyon... nejste ten, co točí ten film?"

"Ano," přikývl jsem.

"Pak jsem vás tedy viděl včera v televizi s Nashem Rourkem."

Mlčky si mne prohlédl a zamyšleně si třel nos.

"Nehci vám tím filmem nijak uškodit, proto jsem přišel, chci se vás zeptat, jestli je něco, co si výslovně nepřejete, aby se ve filmu objevilo. Stane se, že si člověk něco vymyslí - nebo si myslí, že vymyslel -a ono se pak ukáže, že se náhodně strefil na nepříjemnou pravdu."

Chvíli uvažoval. Pak řekl: "Asi bude nejlepší, když půjdete dál."

"Děkuju."

Zavedl mne do malé místnosti vedle vchodu. Byl to zřejmě neobývaný pokoj, ve kterém bylo jen pianino se stoličkou, židle a zavřený sekretář. Sedl si na stoličku a mne vybídl, abych si sedl na židli.

"Hrajete?" zeptal jsem se zdvořile a ukázal na pianino.

"Moje dcera Lucy hraje, už jste ji poznal."

"Ano." Přikývl jsem, nadechl se a zeptal se: "Přišel jsem se vás vlastně zeptat na Yvonne."

"Na koho?"

"Na Yvonne, na vaši ženu."

"Sonia," řekl zasmušile, "jmenovala se Sonia."

"V knize Howarda Tylera se jmenuje Yvonne."

"Jo, to je fakt. Četl jsem tu knihu."

Netvářil se ani nešťastně, ani rozhněvaně. Zeptal jsem se: "Jak se vám líbila?"

K mému překvapení se rozesmál. "Je to sbírka nesmyslů. Snoví milenci! A ten upjatej nóbl fňukal mám bejt jako já! Blbost."

"V tom filmu z vás fňukal nebude, to vás ujišťuju."

"Tak je to teda fakt? Nash Rourke hraje mě?"

"Ano, hraje muže, jehož ženu našli oběšenou."

"Víte co?" Vyzařovala z něj pohoda a v očích měl upřímný, nelíčený úsměv. "Je to už všechno hrozně dávno. Kašlu na to, co s tím filmem uděláte, já už si Soniu skoro vůbec nepamatuju, to je fakt. Jako kdyby to bylo v jiným životě. To už je dávno za námi. Já to vlastně zazdil. Tenkrát mě to handrkování přestalo bavit. Rozumějte, já se ženil, když mi bylo dvacet, a bylo mi pětadvacet, když Sonia umřela. Byl jsem kluk, kluk, co si hrál na důležitýho newmarketskýho trenéra. Když se to pak stalo, lidi si ode mne koně odvezli, tak jsem se sebral a odstěhoval se sem, a tady mi to vyhovuje, kamaráde, ničeho nelituju."

Mluvil o tom tak klidně a nevzrušeně, že jsem se odvážil zeptat: "Proč... proč myslíte, že vaše žena musela umřít?"

"Mluvte o ní jako o Sonie, ne jako o mojí ženě. Pro mne je Sonia. Moje žena žije, tady, je to matka Lucy. Jsme spolu už dvacet tři let a spolu taky zůstaneme."

Opravdu z něho vyzařovala obecná vyrovnanost. Měl větrem ošlehaný obličej člověka, který tráví většinu času pod širým nebem, a nápadně světlé obočí, dramaticky se odrážející od snědé pleti. Bezelstné modré oči, krásné, pravidelné bílé zuby. V jeho pohybech nebylo ani trochu napětí. Pomyslel jsem si, že sice není žádný veleduch, ale že se přírodě výjimečně povedl. Člověk, kterému stačilo ke štěstí málo.

"Nevadí vám, že se na ni vyptávám?"

"Na Soniu? Ani ne. Neřeknu vám ale, proč musela umřít, protože to nevím."

To je první lež, kterou vyslovil, pomyslel jsem si.

"Policie mě tehdy zadržela. Lidem od tisku sdělili, že jim pomáhám při vyšetřování. Samozřejmě že si všichni řekli, že jsem to určitě udělal já. Pak přišla jedna otázka za druhou, nebralo to konce, celý dny. Pořád jsem opakoval, že nevím, proč umřela. Opakoval jsem to pořád dokola. Nechtěli mi dát pokoj. Mysleli si, že se přiznám." Zasmál se. "Občas se stane, že se jim nějakej pitomec přizná k něčemu, co neudělal. Já to nemůžu pochopit, vy jo? Když to člověk neudělal, tak stačí, když pořád opakuje, že to neudělal. Tedy v Anglii to stačí, rozumíte?" Znovu se zasmál. "Poslal jsem je do háje a ať radši hledají toho, co ji opravdu zabil, ale na to se nikdy nezmohli. Jim šlo jen o to, abych se přiznal. Bylo to praštěný. No řekněte, přiznal vy byste se k něčemu, co jste neudělal?"

"Asi ne."

"Určitě ne. Trvalo to celý hodiny! Já už je ani neposlouchal. Nenechal jsem se vytočit. Prostě jsem tam seděl jak balvan a čas od času jsem je poslal do háje."

"Za to vás určitě milovali."

"Děláte si srandu?"

"Ne, nedělám, myslím si, že jste si vedl ohromně."

"Byl jsem mladej," řekl vesele. "Budili mě tehdy v noci, pitomci, neuvědomili si, že jsem na to zvyklej, že v noci vstávám k nemocnejm koním, kolikám a tak. Když pořád otravovali se Soniou, občas jsem si zdříml. To je sralo nejvíc."

"To jistě... Vy jste... viděl jste Soniu, když...," ptal jsem se váhavě.

"Jestli jsem ji viděl viset? Ne, neviděl. Viděl jsem ji v márnici, a tam už byla upravená, vypadala pokojně."

"Takže vy jste ji nenašel?"

"Ne. Měl jsem kliku. Našel ji jeden můj stájník, když já byl zrovna na cestě na sever na dostihy v Yorku. Policie mě odtamtud odvezla domů. To už se rozhodli, že jsem to udělal. Našli ji v jednom nepoužívaným stání. Ten kluk, co ji našel, pak tejden zvracel, chudák."

"Myslíte, že se oběsila?"

"To na ni nevypadalo." Viděl jsem na něm, že tyhle pochybnosti má od počátku. "Byla tam hromada balíků sena, z tý mohla seskočit." Zavrtěl hlavou. "Nikdo se nedozvěděl, co se tehdy vlastně stalo, na mou duši, a asi je to dobře. Četl jsem v Drumbeatu, že se snažíte zjistit, jak to bylo doopravdy. Upřímně řečeno, bylo by mi milejší, kdybyste to nechal bejt. Nerad bych, aby se to nějak dotklo mý ženy a Lucy, nezasloužej si to. V tom filmu si natočte co chcete, hlavně když z toho nevyjdu, jako že jsem to udělal já. Jinak je mi to jedno."

"Ve filmu bude, že jste to neudělal."

"To je dobře."

"Jenže já musím něco vymyslet, musím vymyslet, proč umřela."

"Už jsem vám říkal, že to nevím."

"Ano, ale jistě jste o tom přemýšlel."

Zářivě, bezelstně se na mne usmál, ale nic mi nepověděl. V duchu jsem si představoval, čemu tehdy před lety musela policie čelit -nerozborné, spokojené a neprůchodné zdi.

"V Tylerově knize si Yvonne vysnívá milence. Jak... chci říct, nemáte tušení, jak na to přišel?"

Viděl jsem na Wellsovi, že se tajně baví. "Howard Tyler se mne na to neptal."

"Já vím že ne. Řekl mi, že se vůbec nepokoušel s vámi spojit."

"To se opravdu nepokusil. Dozvěděl jsem se o tý knize, teprv když mi lidi chodili říkat, že je o mně a o ní."

"Opravdu si tolik... vymýšlela?"

Viděl jsem na něm, jak se v duchu směje. "Nevím, třeba ano. Celý naše manželství bylo neskutečný, jako hra, byli jsme děti a hráli jsme si na dospělý. Ten pan spisovatel je úplně vedle, ale já si na něho nestěžuju, rozumíte."

"Vysnění milenci jsou ale zajímaví... kde k tomu nápadu přišel?"

Jackson Wells se nad tím zamyslel. Starost mu to nedělalo.

"Nejspíš byste se měl zeptat tý její namyšlený sestry."

"Její sestry... myslíte vdovu po Rupertu Visboroughovi?"

Přikývl. "Jmenuje se Audrey. Vdala se za jednoho člena Jockey Clubu a pořád mi to dávala najevo. Audrey řekla sestře, aby se se mnou nezahazovala. Že prej pro ni nejsem dost dobrej." Bezstarostně se ušklíbl. "Když jsem si tu knížku přečet, jako když Audrey a ten její vznešenej hlas slyším."

Jeho jednoduchá, pronikavě logická úvaha mne ohromila. Mlčky jsem uvažoval, na co se ještě zeptat, jestli mám či nemám chtít vědět, proč smrt bezvýznamné mladé švagrové tak katastrofálně ovlivnila politickou kariéru Ruperta Visborougha.

Do jaké míry vadí lidem z Westminsteru tajemná úmrtí příbuzných? Rodinná ostuda může být na závadu, to jistě, ale pokud se promíjejí hříchy nezdárných synů a dcer, smrt vzdálenější příbuzné, byť záhadná, nemůže mít velkou váhu.

Než jsem si to rozmyslel, otevřely se dveře a vstoupila Lucy, usměvavá jako její otec.

"Máma chce vědět, jestli něco nechcete, třeba k pití."

Pochopil jsem, že to je míněno jako pokyn k odchodu, a zdvihl jsem se.

Jackson Wells mne dceři představil: "Lucy, tohle je Tom Lyon, ten padouch filmař, vtělenej ďábel, co o něm psali včera v Drumbeatu."

Vykulila na mne oči a promluvila se stejnou jiskrou humoru jako její otec. "Viděla jsem vás v telce, a tam jste rohy neměl. Páni, to je ale věc, že točíte s Nashem Rourkem!"

"Chtěla byste v tom filmu taky být?" zeptal jsem se.

"Jak to myslíte?"

Vysvětlil jsem jí, že si v Huntingdonu najímáme místní lidi na davové scény na závodišti.

"Potřebujeme lidi, aby nám tam jásali a vzdychali."

"Aby křičeli hejbni tou svou línou prdelí!" Ušklíbla se.

"Přesně."

"Tati?"

Otec chtěl bez přemýšlení říct ne. Když zavrtěl hlavou, poznamenal jsem: "Nikdo nebude vědět, kdo jste. Udáte, že se jmenujete Batwillowovi... mimochodem, co je vlastně batwillow?"

"Jedna vrba, co se z ní vyrábějí pálky na kriket," řekla Lucy shovívavě. Asi jsem se projevil jako pitomec.

"Děláte si legraci?"

"Vůbec ne," řekl její otec. "Z čeho myslíte, že se ty pálky dělají? Rostou na stromech."

Dívali se, jak se tvářím. "Ty speciální vrby se na téhle farmě pěstují u potoka od nepaměti."

Pěstovat vrby pro kriket... to se k němu podle mého hodilo. Široká ramena, jistý úder, rychlé tvrdé míče.

Ve dveřích se objevila Lucyina matka. Byla zvědavá. Vlídná paní ve světlých dlouhých kalhotách a obrovském hnědém svetru přes světlý rolák. Má švih, jako její dcera, pomyslel jsem si, aniž se o to snaží.

Jackson Wells vysvětlil, proč jsem přišel. Jeho paní se to líbilo.

"Samozřejmě že tam všichni přijedeme," prohlásila energicky, "když nám slíbíte, že tam bude Nash Rourke."

"Mami, nebuď komická," kárala ji dcera.

"Zítra ve dvě máme zkoušku s komparsem, Nash tam možná bude, ale s jistotou to říct nemůžu. Davový scény budeme točit v úterý a ve středu. Poskytneme všem účinkujícím snídani, oběd a výlohy spojené s účastí. Nash Rourke tam bude zaručeně."

"Na závodiště v Huntingdonu jsou to skoro dvě hodiny cesty," namítal Jackson Wells.

"Tati, jsi přehlasovanej," prohlásila Lucy. "V kolik je to v úterý? Můžeme přijet, i když nebudeme zítra na zkoušce?"

Podal jsem jí svou vizitku, na kterou jsem na rub napsal: Přednostní vstup. Rodina Batwillowových. Řekl jsem: "V úterý v devět ráno. Uvidíte, kam se lidi pohrnou, jděte za nimi. Až bude v poledne přestávka, ukažte tuhle vizitku a přijďte za mnou."

"Páni!" vydechla Lucy.

Měla pihy na nose a zvědavé oči. Zajímalo by mě, jak dobře hraje na piano.

Zeptal jsem se jejího otce: "Nemáte tušení, kdo by se dokázal dopustit násilí, jen aby zastavil natáčení našeho filmu?"

Rozvážně odpověděl: "Myslíte, jak se o tom mluvilo v rádiu? Že se někdo pokusil bodnout nožem vašeho hlavního herce? To musel bejt cvok. Podle mýho se toho filmu nikdo nebojí."

Podle mého řekl druhou lež. Tedy druhou lež, kterou jsem během našeho rozhovoru rozpoznal.

"Mohl by s námi jít taky tátův bratr?" zeptala se Lucy.

Otec odmítavě mávl rukou. "Ten by o to nestál."

"Ale ano, stál." Obrátila se ke mně. "Strejda Ridley bydlí v Newmarketu, chodí pořád do bijáku a byl by celej pryč, kdyby se ocitl ve stejným filmu jako Nash Rourke."

"Tak ho přiveďte," přikývl jsem, "potřebujeme co nejvíc lidí."

Jak jsem si povšiml, páni rodiče její nadšení pro strejdu Ridleyho nesdíleli.

To mě zajímalo. "Měl by čas přijít na huntingdonské závodiště v úterý nebo ve středu?"

Lucy bezelstně odpověděla: "Strejda Ridley se jen fláká, jak říká táta."

Otec potřásl hlavou nad její naivní bezprostředností a dodal na vysvětlení: "Můj bratr Ridley zajíždí koně. Nemá zvláštní pozici, ale uživí se."

Usmál jsem se. "Rád se s ním setkám." Na chvíli jsem se odmlčel a pak jsem se vrátil k tématu, kvůli kterému jsem přijel. "Nemohl byste mi půjčit Soninu fotografii? Jde mi jen o to, aby se jí Yvonne ve filmu zbytečně nepodobala."

"Žádnou nemám," řekl Jackson Wells bez zaváhání.

"To nemáte ani... odpusťte...," omluvil jsem se paní Wellsové. "Nemáte ani svatební fotografie, pane Wellsi?"

"Nemám. Ztratily se, když jsme se stěhovali." Oči měl bezelstné, ale už to bylo potřetí, co mne nepřesvědčil.