Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

DIVOCÍ KONĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Cestou do Newmarketu jsem v duchu probíral svůj časový rozvrh a dospěl k názoru, že bych mohl vyšetřit volnou půlhodinu před poradou, svolanou na deset hodin. Zavolal jsem tedy Robbiemu Gillovi. Naštěstí jsem si jeho číslo, napsané velkými černými písmeny na Doroteině bloku, zapamatoval.

"Nešel byste se mnou někam na pivo?" zeptal jsem se.

"Kdy?"

Promyslel jsem si to. "Volám z auta. Do Newmarketu dojedu asi tak v půl desáté. Mohl byste? Musím být v Bedford Lodge v deset."

"Je to důležitý?"

"Přinejmenším zajímavý. Jde o toho člověka, co napadl Doroteu."

"Domluvím se se ženou," řekl s úsměvem. Domluva asi nebyla obtížná. "Přijedu do Bedford Lodge v půl desátý a počkám tam na vás."

"Výborně."

"Zaslechl jsem něco, že Nashe Rourkea napadli s nožem."

"Skoro ano. Napadli jeho dubléra. Ke zranění nedošlo."

"Tolik jsem pochopil. Tak tedy v půl desátý."

Zavěsil. Jeho skotský hlas byl rázný a úsečný jako vždy. Když jsem se vrátil do Bedford Lodge, čekal na mne v hale. Nazrzlý mužský připomínající teriéra.

Potřásl jsem si s ním rukou. "Pojďme nahoru. Co si dáte?"

"Dietní kolu."

Zavolal jsem pokojovou službu, aby mu donesli jeho neškodné bublinky, sám jsem si nalil koňak z láhve patřící k apartmá. Tenhle film, pomyslel jsem si, ze mne udělá alkoholika.

Nabídl jsem mu křeslo v hezkém obývacím pokoji. Spustil jsem: "Šel jsem dnes odpoledne za Doroteou do cambridgeské nemocnice, ale nikam jsem se nedostal, cestu mi zatarasil Paul."

Robbie Gill se zaškaredil. "Je to pořád moje pacientka a mne tam vlastně taky nepouštějí."

"Co mám dělat, aby ji ten člověk neunesl, kam se mu zachce, jakmile bude v takovém stavu, aby ji mohl odvézt sanitkou? Řekla mu a mně taky, že si nepřeje žít v tom domově, který pro ni chystá, ale na to on kašle."

"Je to blb."

"Nemůžete na Doroteu připlácnout ceduli Nepřemisťovat?"

Zamračeně uvažoval. "Teď s ní nikdo hýbat nebude. Ale za pár dní..."

"Právě."

"Jak moc vám na ní záleží?"

"Hodně."

"Chci říct... kolik byste obětoval?"

Zadíval jsem se na něj přes okraj skleničky. "Chcete říct, že finanční nabídka by to mohla vyřešit?"

Odpověděl přímo, jak se na Skota sluší. "Chci říct, že já jako její lékař bych ji mohl přestěhovat do soukromého sanatoria, pokud by s tím souhlasila a pokud bych měl záruku, že to někdo zaplatí."

"Zruinovalo by mě to?"

Zmínil se o částce, která mi trochu vzala dech. Přísně čekal, že řeknu, že to je na mě moc.

"Nic nemusíte," dodal.

"Taky nejsem chudý. Ale neříkejte jí, kdo to platí."

Přikývl. "Řeknu jí, že to je na pokladnu, tomu uvěří."

"Tak to spusťte."

Dopil kolu. "To je všechno?"

"Ne. Něco vám nakreslím a vy mi řeknete, co si o tom myslíte."

Vzal jsem list dopisního papíru, položil ho na stolek a nakreslil nůž, který jsme našli na pláních. Zlověstně tvarovaná rukojeť a dvacet centimetrů ostré oceli.

Doktor se mlčky díval na obrázek.

"Tak co?" zeptal jsem se.

"Je to jako boxer, který dospěl do nože."

"A co ta Doroteina zranění?"

Upřeně se na mne díval.

"Útočníci nebyli dva, nebyly dvě zbraně, jen jedna, tupá i ostrá," dodal jsem.

"Dobrý bože!"

"Komu taková věc může patřit?" ptal jsem se.

Mlčky potřásl hlavou.

"Znáte někoho, kdo se jmenuje Derry?"

Tvářil se nechápavě.

"Valentin se kdysi zmínil o nějakém noži, který dal Derrymu."

Robbie Gill zamračeně přemýšlel. "Ne, žádnýho Derryho neznám."

Povzdechl jsem si. Příliš mnoho lidí vědělo příliš málo. Najednou se zeptal: "Kolik vám je let?"

"Třicet. A vám?"

"Třicet šest," ušklíbl se. "Už jsem moc starý na to, abych předělával svět."

"To já taky."

"Nesmysl!"

"Stevenu Spielbergovi bylo dvacet sedm, když točil Čelisti. Nejsem Spielberg, ani Visconti, ani Fellini, jsem jen obyčejný vypravěč."

"Jo, a Alexandr Velký umřel ve třiatřiceti."

"Na dietní kolu?"

Zasmál se. "Je pravda, co se říká, že když v Americe někdo umře stářím, může si za to sám?"

Vážně jsem přikývl. "Jo. Měl víc běhat, neměl kouřit, měl si kontrolovat cholesterol, nebo nepít."

"A co z toho?"

"Mizernej dlouhej život na mašinkách."

Dal se do smíchu a vstal. "Prosím vás, je mi to trapný, ale moje žena chce od Nashe Rourkea autogram."

"To není problém," ujistil jsem ho. "Poslyšte, kdy nejdřív byste mohl Doroteu odvézt?"

Chvíli uvažoval. "Napadli ji včera večer. Dnes ještě stále dospává po anestezii. Byla to ošklivá rána... museli jí resekovat kus střeva, než zavřeli dutinu břišní. Když všechno půjde dobře, měla by se zítra probrat a pak za další den by se mohla začít opatrně stavět. Myslím ale, že potrvá ještě nejmíň týden, než bude schopná převozu."

"Rád bych ji viděl. Přece ten odporný Paul musí taky spát!"

"Zařídím to. Zavolejte mi zítra večer."

 

Moncrief, Ziggy Keene a já jsme příští den ráno vyrazili už v půl páté. Mířili jsme na sever, na východní norfolské pobřeží.

Ed mi na O'Harův příkaz opatřil šoféra, mlčenlivého mladého muže. Vedl můj vůz krásně plynule a řídil se mými pokyny. Seděl jsem vedle něj a četl mapu.

Moncrief a Ziggy spali na zadních sedadlech. Kameru, kterou se Moncrief chystal nosit na rameni, jsme uložili do kufru. Uložili jsme tam taky chladničku s neexponovaným materiálem a termokrabici s kávou a jídlem k snídani. Venku bylo chladno, ale ve vyhřátém autě se člověku chtělo spát. Netrvalo dlouho a byl jsem opravdu rád, že mám řidiče.

Minuli jsme Norwich a směřovali přes rovinatou krajinu k Severnímu moři. Projeli jsme kolem Broads, pak ještě spící vesnicí Happisburgh. Zpomalili jsme a zabočili na úzkou cestu končící u písečných dun.

Moncrief a Ziggy vystoupili celí ztuhlí a třásli se zimou. Kam nedosvítily reflektory vozu, byla ještě úplná tma. Vítr od moře vanul vytrvale a nemilosrdně.

"Říkals, že se máme teple oblíct," stěžoval si Moncrief, když si zapínal zip u bundy, "ale neříkals, že si tu budeme hrát na Eskymáky." Natáhl si na hlavu kapucu kožešinou podšité bundy a na ruce si oblékl rukavice do Arktidy.

Nechali jsme řidiči snídani ve voze a vydali se ve třech k písečným dunám a otevřenému moři. Moncrief nesl kameru a krabici s filmy, já šel před ním a nesl jsem termobox, za mnou Ziggy válčil s polystyrénovými deskami, na které jsme si hodlali sednout, aby nás uchránily před studenou a slanou zemí.

"Jak jsi ksakru tohle bohem zapomenutý místo objevil?" hudroval Moncrief.

"Chodíval jsem sem jako kluk."

"Co kdyby tady mezitím vyrostly kasina?"

"Ověřil jsem si předem že ne."

Když jsme vyšli z dosahu reflektorů, museli jsme si chvíli zvykat na tmu. Šli jsme dál. Duny se vyrovnávaly a z hučení neklidných vln zněla nekonečná samota.

"Dobře," řekl jsem. "Pokud je kam se schovat před větrem, tak se schováme."

Moncrief zaskuhral, vzal si od Ziggyho jeden polystyren a s klením se skrčil do mělké prohlubiny na závětrné straně poslední duny, směrem k moři. Ziggy, tvrdší a mlčenlivý, si našel kousek dál podobné hnízdo.

Ziggy se narodil na Ukrajině. Protože od dětství projevoval mimořádné akrobatické jezdecké nadání, poslali ho do Moskvy do cirkusové školy už v osmi letech. Tam, daleko od svého rodiště, získal vynikající vzdělání a nekonečnou, obrovskou praxi ve svých jedinečných dovednostech. Všichni žáci, bez rozdílu pohlaví, měli denně hodinu baletu, aby se naučili ladným pohybům. Ziggy by mohl nastoupit kdykoli ke kterékoli baletní společnosti, jenže Ziggyho nezajímalo nic než koně.

Ve dvaadvaceti už měl Ziggy svoji cirkusovou éru dávno za sebou. Cirkusů ubylo. Nedovedl se moc prosazovat, i když měl oporu rodičů. Nějak se stalo, že se svým uměním vyjel do Ameriky. Tam jsem se s ním taky poprvé setkal, když vystupoval ve špatně navštívené jezdecké exhibici pro cirkus Ringling Brothers v Madison Square Garden.

Nabídl jsem mu tehdy kšeft ve svém filmu o rodeu. Odbory se sice bouřily, ale já si ho prosadil. Zkrátil jsem mu jméno, protože se ani nedalo vyslovit, a příjmení změnil na Keene. Brzy se jako kaskadér specializovaný na ježdění vypracoval tak, že získal nevídanou pověst, a pokud jsem chtěl jeho služby, musel jsem ho prosit o vzácný čas.

Štíhlý, šlachovitý, vyrovnával se s norfolským chladem bez obtíží, po ruských stepích to pro něho byla hračka. Měl vskutku ukrajinský temperament, byl střídavě ve skvělé a mizerné náladě a často mi vyprávěl, že se jednoho dne vrátí do země svých předků. Jak však léta plynula, vyhrožoval tím čím dál vzácněji. Už se vykořenil.

Večer předtím jsem na krátké poradě Moncriefovi i Ziggymu vysvětlil, o co mi jde.

"Chceš točit východ slunce!" burácel Moncrief. "Na to snad nemusíme jezdit sto kilometrů daleko. Co se ti nelíbí na pláních? Máš je přímo u nosu!"

"Uvidíš."

"Jaká je předpověď?"

"Jasno, chladno, čerstvý vítr."

Věděl jsem, že neprotestuje opravdově. Každý kameraman a osvětlovač ví, že režiséři dokážou být nevyzpytatelní a tvrdošíjní. Kdybych si vymyslel, že budeme točit na K 2, byl by sice nadával, ale připnul by si mačky.

"Protože máme jarní rovnodennost, slunce vyjde přímo na východě. A východ...," poradil jsem se s kompasem, který jsem si vzal s sebou, "je přesně tamhle." Ukázal jsem. "Ted právě, když se díváme přímo na moře, díváme se o kousek severněji. Pobřeží se táhne od severozápadu na jihovýchod, takže až vyjde slunce, poběží koně zleva, nasvícení zezadu, ale taky s trochou slunce na hlavách."

Moncrief přikývl.

"Trefíš, jak se jim slunce odráží v očích?"

"Detail nebo polodetail?"

"Polodetail, hlavy, šíje, hřívy."

"Tome," ozval se Ziggy. Vždy znovu mne překvapilo, jak má na svoji štíhlou postavu hluboký hlas. "Vy musíte mít divoký koně!"

Řekl jsem mu včera večer, že bych chtěl divoké koně, a jestli neví kde je hledat. Potíž s vidinami tkví v tom, že jsem většinou ve fázi příprav žádné neměl, proto jsem si taky žádné divoké stádo od produkce nevyžádal. Divocí koně bohužel na vrbách nerostou.

Ziggy navrhl cirkusové koně. Namítl jsem, že jsou příliš mohutní a hladcí. Proti moorlandským poníkům namítl zase on, že jsou příliš hloupí a pomalí. Tak myslete, pobízel jsem ho. Třeba na něco do rána přijdete.

"Tome," pokračoval Ziggy. "Podle mojeho to musejí být Vikingy, vikingský koně z Norska."

Upřeně jsem se na něho zadíval. "Věděl jste, že tohle pobřeží kdysi pravidelně přepadávaly lodi Vikingů?"

"Ano, Tome."

Tak já musím mít vikingské koně! To je ohromné. Kde je mám vzít? V Norsku samozřejmě. Jednoduché.

Zeptal jsem se: "Pracoval jste někdy s těmi koňmi?"

"Ne, Tome, ale podle mojeho oni ne docela divoký. Nikdo je nejezdit, ale podle mojeho oni cvičený."

"Dokázal byste jet takového koně bez sedla?"

"To jasno." Dával mi najevo, že není na světě kůň, který by mu nevyhověl.

"Dokázal byste takového koně jet v bílý noční košili a v blond paruce?"

"Jasno."

"Bos?" Přikývl.

"Ta ženská sní o tom, že jede divokýho koně. Musí to vypadat neskutečně."

"Tome, ta ženščina bude na koni vznášet se!"

Věřil jsem mu. Byl vážně jednička. Dokonce i Moncrief přestal brumlat, proč jsme tam museli jezdit.

Jedli jsme ve vakuu balené rohlíky se slaninou a pili kávu, zatímco nebe zvolna bledlo, až v dálce nad mořem začalo červenat.

Očima přivyklýma na tmu jsme sledovali, jak svět kolem nás nabývá obrysy. Kolem nás a za námi nepravidelně roztroušené, mnohotvaré písečné duny, chudá tráva, vysoká suchá stébla ohýbající se ve větru. Kousek pod námi byl písek jemný, sypký, netčený příbojem, větrem zvířený. Blíž k moři byl písek pevný, vlhký v širokém pruhu až k bíle zpěněnému okraji příboje.

Odhadl jsem, že je maximální odliv, příliš velký pro naše potřeby, pro náležitý dramatický efekt. Za týden bude za úsvitu příliv, písek bude zaplavený. Nejlepší bude, říkal jsem si, když si koně opatříme na dobu středního přílivu, nebo ještě líp středního odlivu, protože postupující příliv by dokázal vyslat vlny daleko, mohl by utopit kamery. Do příštího odlivu bylo deset dní. To se nestihne. Připočteme dva týdny a vyjde nám, že nejbližší šanci máme za dvacet čtyři dny. Možná.

Řekl jsem Ziggymu, jakou mám časovou představu. "Potřebujeme tady ty koně mít ode dneška za dvacet čtyři dní, nebo pak ještě za dalších čtrnáct dní, to znamená za třicet osm dní. Je to jasný?"

"Jasno," přikývl.

"Pošlu do Norska člověka, aby zařídil koupi a transport koní. Mohl byste jet s sebou, abych si mohl být jistý, že kupujeme, co chceme?" Přikývl. "Nejlepší bude jich deset nebo dvanáct."

"Uvidíte, co bude."

Moncrief sebou zavrtěl. Síla umění byla větší než síla snídaně. Úzké proužky mraků nad obzorem žhnuly víc a víc rudou barvou proti

šedému nebi. Zatímco si Moncrief chystal kameru a ostřil, žhoucí pruhy byly čím dál tím rudější, na obzoru plála oranžová a zlatá, až celé nebe zaplavila zářivá symfonie barev, nad kterou se tajil dech. Předehra k probuzení života do nového dne.

Odjakživa miluju východ slunce, vždycky mě povznášel. Celý život jsem se cítil ošizený, jestliže jsem východ slunce zaspal. Z pravěkých svítání na drsných salisburských pláních mi naskakovala husí kůže, jako v dětství. Dlouho jsem si to ani neuvědomoval. Připadalo mi, že uctívání úsvitu, klanění se vycházejícímu slunci je ze všech primitivních zvyků nejpochopitelnější.

Rudý kotouč slunce nad obzorem pálil do očí. Žhoucí oblaka vychladla, zšedla. Slunce jako by ztrácelo tajemnost, ale pozlatilo zčeřenou hladinu moře. Moncrief nepřestával točit. Vzdychal spokojeností. Pak jsme si oba, Moncrief i já, uvědomili, že hukot moře a větru přehlušují rytmické tóny, melodie, která se zdála stará, ba prastará, a smutná. Pak nám to oběma současně došlo a dali jsme se do hlasitého smíchu.

Ziggy zpíval.

Bylo to nebezpečné pobřeží, sice vypadalo rovinaté, ale nedaleko břehu byly v moři písečné výspy probíhající rovnoběžně s pobřežím, podmořská záludnost ničící nic netušící lodi. Hřbitovy v okolních vesnicích jsou plné pamětních desek za námořníky, kteří zahynuli na moři, než vznikly přesné mapy mořského dna.

To nebude chtít moc scénické hudby, zničila by atmosféru. Bude stačit vítr, moře, bušení kopyt a možná Ziggyho píseň, nebo naříkavý norský zpěv. Musí to být neskutečné, snové. Copak ve snu hraje orchestr?

 

Vezli jsme se zpět do Newmarketu po všech stránkách spokojení. Tam nás dohonila tvrdá realita v podobě Howarda Tylera, našeho autora.

Howard nebyl kající, spíš dotčený. Kulaté brýle se mu leskly, jako by samy měly taky vztek, a drobná ústa měl sevřená uraženou sebeláskou, cítil se ukřivděný. Howard, náš velký spisovatel, se dokázal vztekat jako malé dítě.

Moncrief se vypařil, jakmile ho zahlédl. Ziggy, který komunikoval jen sám se sebou, odkráčel na planiny za koňmi. Howard mi zastoupil cestu, rudý rozhořčením.

"O'Hara tvrdí, že mě společnost bude žalovat pro porušení smlouvy!" stěžoval si. "Není to fér."

"Ale vy jste skutečně porušil smluvní podmínky," namítl jsem věcně.

"To tedy ne!"

"Kde vzal Drumbeat informace?"

Howard pootevřel dětská ústa a zase je zavřel.

"Podle smlouvy nesmíte na veřejnosti o filmu hovořit. Varoval jsem vás."

"Přece mě O'Hara nemůže žalovat!"

Povzdechl jsem si. "Nepodepsal jste smlouvu s panem O'Harou, ale s velkou podnikatelskou společností. Obchodní právníci mají srdce ze žuly a jejich úkolem je získat podle možností, co se dá, vyždímat z lidí maximum í za sebemenší porušení smluvních podmínek. To nejsou žádní dobrodinci, nepoplácají vás shovívavě po zádech, naopak, budou hledat porušení smlouvy v podrobnostech, které by vás ani nenapadly. Pustil jste si pusu na špacír před někým, kdo vám dychtivě naslouchal. Je úplně jedno, jestli vaše indiskrece skutečně sníží návštěvnost filmu či ne, právníci prostě budou vycházet z toho, že jste společnost připravil o celé miliony, a budou dělat co můžou, aby z vás dostali každý pětník, který jste vy dostal od nich. Když budete mít štěstí. Jinak se budou snažit z vás vyždímat víc, než vám zaplatili."

Konečně mu došlo, že se mu jeho pomstychtivost prodraží.

"Tak něco udělejte!" zlobil se. "Řekněte jim, že se žádná škoda nestala."

"Ke škodě jsem málem přišel já, mohlo mě to stát existenci, i do budoucnosti."

"Já to tak nemyslel."

"Tím hůř."

"Ale... vy... znásilnil jste moji knihu. Jako autor mám jistá morální práva." Poslední slova pronášel vítězoslavně. Proto jsem ve svém proslovu odložil všechny ohledy. Vyzněl ostřeji, než by vyzněl, kdyby Howard projevil aspoň trochu lítosti.

Ztratil jsem trpělivost. "Autor má morální právo vznést námitky proti nevhodným zásahům do svého díla. Morální právo nikoho k ničemu nezavazuje, což bývá často přímo zakotveno ve smlouvě mezi autorem a filmovou společností. Taky ve smlouvě bývá, že pokud autor opravdu považuje hotový film za nepřijatelný, může trvat na tom, aby nebyl jmenovitě uveden v titulcích. Ve vašem případě, Howarde, je to právě vaše jméno, za které společnost platí, proto je ve smlouvě, že jste se práva stáhnout své jméno z titulků vzdal."

Ohromeně se na mne zadíval. "Jak tohle víte?"

"Prohlídl jsem si vaši smlouvu. Musím vědět, jak na tom jsme."

"Kdy?" ptal se. "Kdy jste si ji prohlídl?"

"Než jsem sám podepsal smlouvu."

"Chcete říct, že už to je týdny?"

"Asi tři měsíce, ne-li víc."

Tvářil se zmateně. "Tak tedy... co mám dělat?"

"Modlit se," řekl jsem suše. "Pro začátek byste mi mohl sdělit, s kým jste vlastně mluvil. Mohl byste mi říct, jak jste získal spojení na autora těch rozžhavených hvězd Drumbeatu. S kým jste se spojil?"

"Ale já přece..." Divže se nedal do pláče. "Já ne, chci říct, nejednal jsem s nikým z Drumbeatu, fakt ne."

"S kým tedy?"

"S přítelkyní."

"S přítelkyní? A ta přítelkyně to řekla v Drumbeatu!"

"Nejspíš," řekl zkroušeně.

Stáli jsme v tu chvíli v hale. Kolem nás proudil život pondělního rána. Odvedl jsem Howarda do salonu, kde jsme si pohodlně sedli.

Howard se rozhlížel po číšníkovi. "Chtěl bych kávu."

"Můžete si ji dát až potom. Nemám čas. Tak - s kým jste mluvil?"

"Myslím, že se nesluší, abych vám to vykládal."

Měl jsem sto chutí s ním zatřást. "Howarde, hodím vás na pospas těm právnickým žralokům. Kromě toho vás budu žalovat já sám, za nactiutrhání."

"Řekla, že otázky nejsou pomluva."

"Ta dotyčná, ať už je to kdokoli, má pravdu jen napůl. Nechce se mi plýtvat časem a energií na takovou žalobu, Howarde, ale jestli nevyklopíte hezky rychle nějaký fakta, dostanete zítra poštou vyrozumění." Nadýchl jsem se. "Kdo je ta přítelkyně?"

Dlouho mlčel a já doufal, že se právě vyrovnává s realitou.

Pak řekl: "Alison Visboroughová."

"Kdo?"

"Alison Vis..."

"Ano, ano...," skočil jsem mu do řeči. "Já myslel, že se jmenuje Audrey."

"Audrey se jmenuje její matka."

Potřásl jsem hlavou, aby se mi v ní trochu rozsvítilo. Měl jsem pocit, že jsem zapomněl rozum na happisburgském pobřeží.

"Moment, abych si to trochu srovnal... vy jste si vylejval srdce Alison Visboroughově. Alisonina matka je Audrey Visboroughová, vdova po Rupertu Visboroughovi, který se v našem filmu jmenuje Cibber. Říkám to správně?" Nešťastně přikývl.

"Když jste si přečetl Visboroughův nekrolog, napadl vás námět na román. Nešel jste za Jacksonem Wellsem, jehož ženu našli oběšenou, ale za sestrou oběšené, za Audrey Visboroughovou."

"No... dalo by se to tak říct."

"Ano nebo ne?"

"Ano."

"A ta vám řekla o těch vysněných milencích?"

"Já..."

"Howarde!"

"Poslyšte," začínal se zase chovat dotčeně. "Já se vám takhle ze všeho zpovídat nemusím."

"Proč ne?"

"Nebylo by jim to příjemné." , Jim? Alison a Audrey?" Přikývl. "Roddymu taky ne."

"Kdo je Roddy?"

"Alisonin bratr."

Pane bože dej mi sílu! "Moment... Rupert Visborough měl za ženu Audrey, a s ní dvě děti, Alison a Roddyho, je to tak?"

"Nechápu, proč se vám to zdá tak komplikované."

"V románu ty děti nemáte."

"Už to nejsou děti," ohrazoval se. "Jsou v mém stáří." Howardovi bylo čtyřicet pět.

"Když jste si vylil srdce Alison, proč to dala k dispozici Drumbeatu? A jak to zařídila?"

Náhle vstal. "Nevěděl jsem, že to udělá, nechtěl jsem to na ní. Když to chcete vědět, ten článek mě vyvedl sakra z míry, když jsem si ho přečetl. Nechtěl jsem ani v nejmenším, aby se to, co jí říkám, dostalo do tisku."

"Mluvil jste s ní od té doby?"

"Myslela si, že mi tím pomůže," řekl omluvně. "Blbost."

Urazil se a odešel. Mířil ven z hotelu.

S pocitem mírného podráždění jsem šel nahoru do svého pokoje. Malé světlo na telefonu blikalo a signalizovalo, že mi někdo nechal vzkaz. Na dotaz v recepci jsem se dozvěděl, že by mne O'Hara rád uvítal ve svých komnatách.

Prošel jsem koberci pokrytou chodbou a zaklepal. O'Hara mi otevřel. "Víte, že se Howard vrátil?" zeptal se.

Chvíli jsme Howarda propírali. O'Hara nevybíravými slovy.

Zarazil jsem ho: "Howard se přiznal, že si vylil srdce přítelkyni a ta že to dala dál, do Drumbeatu, údajně bez jeho vědomí."

"Cože?"

Vyprávěl jsem O'Harovi o Visboroughových.

Nechápavě vydechl: "Audrey, Alison a Roddy?"

"A bůh ví kdo ještě."

"Howard se snad zbláznil."

"Je naivní. Ale proto ještě není špatný spisovatel."

O'Hara zasmušile přikývl. "Vysněný milenci jsou naivní myšlenka." Uvažoval. "Budu muset to porušení smlouvy znova probrat s moguly. Tu nešťastnou Alison vy asi neznáte, co?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Někdo jí bude muset říct něco o životě."

"Jo. Kdo? Vy?"

O'Hara se vyhnul odpovědi. "Jak moc máte času?"

"Tak moment! To ne, přece víme, co si o mně myslí."

"Stejně, když chcete, tak obloudíte i žirafu."

"Já ani nevím, kde bydlí."

"To vám rád zjistím. Můžete mít snadno situaci pod kontrolou."

Rázem se rozveselil. Kdyby Howarda žaloval, táhlo by se projednávání záležitosti celou věčnost a mohl by si tím znepřátelit čtenáře obecních knihoven, které chtěl naopak pro film získat. Nikdy na nikoho neútoč, řekl mi kdysi Valentin, napřed si spočítej, kolik by tě stálo vítězství.

O'Hara se zeptal, jestli jsem našel Jacksona Wellse. Vyprávění

O spokojené, bezstarostné rodině ho skoro zklamalo.

"Myslíte si, že mohl svoji ženu zabít?" zeptal se zvědavě.

"Nic se neprokázalo."

"Ale co si myslíte vy?"

"Já nevím."

O'Hara pokrčil rameny a změnil téma. Chtěl vidět denní práce ze včerejška, odjeli jsme tedy do stájí. Ve velkém domě jsme jednu malou místnost nechali zařídit jako projekci. Žádný luxus, jen plátno a šest židlí. Okna byla zatemněná, aby nás nikdo nemohl špehovat, a exponovaný materiál byl dokonale zabezpečený před zloději

i ohněm. Na tomhle mogulové nešetřili. Nikdo si nemůže dovolit točit znovu od začátku, co už jednou natočil.

Tenkrát ráno jsem projektor obsluhoval sám. O'Hara mlčky sledoval, jak koně cválají po tréninkové dráze vzhůru, jak na ně dopadá sluneční světlo. Dobře jsem udělal, že jsem se rozhodl pro ten třetí záběr. Bubny a trumpety zněly věru břeskné. To bylo všechno. Víc už Moncrief nenatočil. Zbýval jen záběr, který jsem pořídil já. Koně s jezdci na vrcholu kopce, proti nebi. Bylo k vzteku, že jsme neměli ani jeden záběr toho jezdce, který napadl Ivana s nožem, přitom jsme měli k dispozici tolik materiálu!

O'Hara se nad tím chvíli rozčiloval. Co se stalo, stalo se, nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem.

Předal jsem kotouč promítači, aby film převinul, a pustil jsem to, co jsme točili později. "První setkání" Nashe a Silvy.

Jak už to u denních prací bývá, zvukový záznam nebyl dokonalý. Konečná zvuková stopa se spojuje s obrazem teprve ke konci celého procesu výroby filmu. Denní práce, kdy se každá scéna točí nejmíň ve třech záběrech, může posoudit jen odborník, podobně jako pouze odborník rozezná vzácný ročník vína od mladého, nevyzrálého. O'Hara si dokonce pomlaskával, když se díval, jak Silva přitáhla koně a málem porazila Nashe, v roli trenéra stojícího vedle svého koně. Díval se, jak Silva seskakuje, jak si strhává helmu a jak odříkává text, zpočátku s náležitou dávkou podráždění, pak s probouzejícím se zájmem o přitažlivého mužského. Díval se, jak jí úsměv zvlnil rty. Ten úsměv výrazně zvyšoval Silvinu cenu do budoucnosti. "Hodná holka," zabručel spokojeně.

Nash, prostovlasý a v jezdeckém, podal výkon přímo platinový. Museli jsme Howarda přemlouvat, aby tu scénu napsal. Musím ale uznat, že zplodil opravdu skvělý dialog toho druhu, kterým si vysloužil čelné místo v titulcích. Moncrief herce skvěle nasvítil, koně přesně podle dohody se mnou mírně rozostřil, aby o to víc vynikly jednající postavy. Netečná, lhostejná povaha koní dokonale kontrastovala s vášnivými city, rodícími se v jejich blízkosti. Jen mírný náznak, posílení atmosféry. Nebylo to špatné.

Film skončil. Vypnul jsem projektor a rozsvítil. Čekal jsem na O'Harův ortel.

"Tak já vám něco řeknu, když si nedáte pozor, bude z toho trhák."

"Radši nepředbíhejme událostem." Stejně jsem měl z té poklony radost.

"Jak vy osobně vycházíte se Silvou?" O'Hara vstal, protáhl se a chystal se k odchodu.

"Je dobrá jezdkyně. Taky jsem jí to řekl."

"Doufám, že jste jí neřekl, že jezdí skoro jako mužský."

"Nejsem sebevrah," zasmál jsem se.

"Na plátně vypadá dobře."

Přikývl jsem. "Měl jste pravdu, hrát umí. Taky ví přesně, kde je kamera. Je profík, poslouchá režijní pokyny, a tu nahatou scénu minulý týden odehrála klidně a bez rozpaků, přirozeně. Je rozumně ctižádostivá a s tím jejím feminismem si poradím."

"Líbí se vám?"

"To je nepodstatný."

"Možná, ale... líbí se vám?"

Usmál jsem se. "Kdybych jí řekl, že se mi líbí, dala by mi pár facek."

"Neodpověděl jste."

"Tak teda dobře, líbí se mi. Vlastně se mi moc líbí. Jenže ona nechce, aby se lidem líbila, chce, aby ji obdivovali jako dobrou herečku. Je to bláznivý, co?"

"My spolu spíme," řekl O'Hara.

Nastalo ticho. Zadíval jsem se na něho, na jeho drsný obličej, postavu, a pochopil jsem, jak přitažlivá je síla a moc. Klidně jsem se zeptal: "Chcete tím říct - ruce pryč?"

Přikývl. "Ano, ruce pryč."

"Dobře."

Víc se o tom nebavil. Dohromady nic se mezi námi nezměnilo. Šli jsme se nahoru podívat, jak náš architekt se svým týmem pokročil v demontáži dekorace vyšetřovací komise Jockey Clubu a v přípravách na stavbu jídelny Athenea.

Nahoře už odstranili několik příček, střechu teď držela kovová konstrukce. Část stropu taky rozebrali, aby bylo místo na reflektory a kamery. Majitele objektu hřála představa vzrůstajícího konta v bance a pevná víra, že se zdi a omítka zase vrátí na své místo.

Jídelna Athenea byla sice teprve v zárodečném stavu, ale já věděl, že než se vrátíme z Huntingdonu, bude hotová, se stoly, s číšníky a hovězí pečení.

O'Hara řekl: "Potkal jsem dnes ráno v hotelu na chodbě Moncriefa. Představte si, on si zpíval. Prej viděl zjevení a vy prej posíláte Ziggyho do Norska pro stádo divokejch koní. Řekněte, že to není pravda."

Dal jsem se do smíchu. "Je to pravda. Jde o vikingské koně. Když jich dovezeme deset nebo dvanáct, můžeme to natočit tak, aby se zdálo, že je jich padesát. Pošlu agenta se Ziggym, aby mi nějaký ty koně opatřili. Můžou je dovézt v koňským boxu trajektem z Bergenu."

"Nebylo by lacinější koupit je tady?" namítl O'Hara věcně.

"Za prvé tady nejsou. Za druhé originál vikingský koně nám nadělají takovou reklamu, že se nám vyplatí."

O'Hara se opatrně proplétal mezi rekvizitami k oknu. Zadíval se na šedozelené, rozlehlé pláně. Konečně se otočil. Neviděl jsem mu do obličeje, protože stál proti světlu.

"To zařídím," řekl. "Pošlu tam Ziggyho. Vy koukejte točit."

"Dobře," řekl jsem spokojeně. Šli jsme svorně dolů a odepsali se jako vždy ve vrátnici. Pak jsme vykročili k vozu.

"Věděl jste," řekl jsem jako mimochodem, "že tady kdysi věšeli čarodějnice?"

O'Hara zůstal stát. Po krátkém mlčení řekl: "Howard se o tom ve svojí knize ale nezmiňuje, nebo jo?"

"Ne. Kupodivu ne. Bylo by se to krásně hodilo k těm vysněným milencům, nemyslíte?"

O'Hara zamžikal.

"Poslední čarodějnici v naší staré dobré Anglii pověsili v roce 1685," řekl jsem. "Předtím pověsili víc jak tisíc lidí obviněných z čarodějnictví, většinou ženy. Ověřil jsem si to. Čarodějnictví tím ale nevymizelo, ještě dlouho ne. Goya přece maloval čarodějnice na koštěti, a to bylo v roce osmnáct set. Někteří lidé staré zvyky zachovávají dodnes. Ne že bych si myslel, že v Newmarketu došlo před dvaceti šesti lety k věšení čarodějnice, ale neuškodí, když se taková malá pochybnost někde ve filmu objeví. Howard by to měl dopsat do scénáře."