Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

POSLEDNÍ ŠANCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

šestnáct

Kraye a Oxon prohledávali budovu systematicky od jednoho konce ke druhému, přičemž se jim podařilo přehlédnout mě na dámských záchodech. Teď prohledávali část tribun za oddělením pro členy. Mne a kotel nechali za sebou. Rychle jsem vypnul světla na záchodě, proplížil se na chodbu, přes kuchyni do člensk'é jídelny, do pánských umýváren a odbočil malou chodbičkou do kotelny.

Přestože tam nevedly žádné dveře, věděl jsem, že za vnitřní zdí kotelny je vážnice a vpravo šatny. Když bylo ticho (jako dnes v noci), bylo v obou místnostech slyšet hučení kotle.

Světlo v kotelně bylo rozsvícené, ačkoli jsem je předtím zhasl. Rozhlédl jsem se. Všechno vypadalo normálně, jenom... na podlaze byla dost velká kaluž vody.

Kotle. Kdysi, před léty, jsme se o nich učili ve škole. Musí to být tak patnáct, šestnáct let. Zoufale jsem se snažil uvažovat. Pamatoval jsem si dobře větu, kterou učitel tehdy přednášku zahájil.

"Především je nutno si zapamatovat," řekl, "že kotle občas vybuchují."

Byl to výborný učitel; touto úvodní větou vzbudil všech čtyřicet žáků ve třídě a všichni ho začali poslouchat. Od té doby jsem se s kotli setkal jenom u nás v domě ve sklepě, kam JSem občas zašel vypít hrnek čaje s domovníkem. Býval kdysi topičem u námořnictva. Miloval dostihy; většinou jsme si spolu povídali o koních, jen občas o jeho práci. Říkal, že na obsluhu a údržbu kotlů se vztahuje řada přísných předpisů a že mu tam chodí jednou za čtvrt roku kontrola. Myslím, že ty úřední návštěvy vítal, dávaly mu pocit bezpečí.

Především je nutno si zapamatovat, že kotle občas vybuchují.

Nechci tvrdit, že jsem neměl strach. Strach jsem měl. Kdyby došlo k výbuchu, nejen že by to do vážnice a šaten probouralo díry jako vrata, každou skulinku by zaplavila horká pára. To by tedy nebyla příjemná smrt.

Stál jsem zády ke dveřím a snažil se zoufale vzpomenout, co nám tehdy pan učitel povídal a co by vlastně mohlo být v nepořádku.

Byl tam veliký parní kotel. Obrovský válec měl průměr pět stop a byl pět stop vysoký. Plášť kotle byl ze silné, oceli, na níž se olupoval červený antikorozní nátěr: Původně se pod kotlem topilo koksem, teď tam ale byl hořák na naftu. Kdybych byl otevřel dvířka, byl by na mě vyrazil sálavý žár.

Prakticky celé těleso kotle bylo zaplněno vodou. Trubka na vrcholu kotle vedla do velkého, žlutě natřeného válce, připevněného naležato pod stropem. Válec vypadal jako vzducholoď. Pokud se správně pamatuji, tak to jo ohřívač. Parní trubka v něm byla stočená do spirály jako nehybné pero. Do ohřívače se voda přiváděla z hlavního vodovodního potrubí a odváděla do systému ústředního topení a vodovodním potrubím budovy ke kohoutkům na teplou vodu. Vysoká teplota stočená parní trubky zahřívala na potřebnou teplotu vodu, která do těla válce přitékala z hlavního potrubí.

Tím ovšem pára ve spirále teplotu ztrácela, páry sr kondenzovaly a měnily se opět ve vodu; ta proudila z ohřívače dolů, do obyčejné krychlové nádrže umístěné na zemi. Z nádrže vedla trubka napříč místností, kolem kotle, k elektrickému čerpadlu, připevněnému na zdi - stál jsem přímo pod ním. Čerpadlo vhánělo vodu zpátky do kotle, kde se zahřívala, přiváděla do varu a měnila v páru, která se pak zase kondenzovala a tak pořád dokola.

Dobře, to by tedy bylo v pořádku. Ale: když se cirkulace vody poruší a voda nemůže přitékat zpátky do kotle, pod kterým se topí, změní se postupně veškerá voda v kotli v páru. Pára dokáže pohánět zaoceánské parníky a těžkotonážní nákladní vlaky. Tenhle kotel ovšem nebyl konstruován k pohánění parníku, ale jenom k ohřívání vody pro ústřední topení, vysoký tlak páry by určitě nesnesl. Až by se všechna voda vypařila, rozpínající se pára by někde našla místo nejmenšího odporu, nebo by se propálilo dno kotle, těžko říct, co by se stalo. V každém případě by to vybuchlo.

Na boku kotle byl připevněn vodoznak: skleněná trubice se stupnicí upozorňovala na stav vody v kotli. Na horním okraji stupnice byla silná černá čára, ke které měla správně voda dosahovat. Asi ve dvou třetinách stupnice byla červená čára, která už značila nebezpečný úbytek vody ve válci. Hladina ve vodoznaku byla asi půl druhého centimetru nad červenou čarou.

Mohu říct, že se mi dost ulevilo. Teď to zatím ještě nevybuchne, to má přijít až později. To znamenalo, že mi zbývá čas na to, abych tomu nějak zabránil. Pokud se ovšem Kraye a Oxon příliš brzy nerozhodnou znovu prohledávat budovu.

Mohl jsem jednoduše zhasnout hořák, jenže to by přestalo hučet v kotli, Kraye a Oxon by si toho všimli a hořák by znovu zapálili. Tím bych nic nezískal. Každopádně bylo zbytečné, aby hořák běžel naplno, zvlášť teď v noci; voda v kohoutku na dámských toaletách byla skoro vřelá.

Opatrně jsem otočil kolem, kterým se reguloval přívod nafty. Kotel hučel dál. Točil jsem pomalu dál; hukot se nepatrně ztišil. Ještě trochu - hukot byl zřetelně tišší. Ještě - kotel už nehučel, jenom šeptal. To bylo moc. Rychle jsem trochu přidal. Přidával jsem, dokud kotel nezačal zase stejnoměrně hučet.

Podíval jsem se na čtvercovou nádrž na zemi. Přetékala z ní voda, na zemi byla kaluž. Voda přetékala zřejmě proto, že ji čerpadlo nepřečerpávalo zpátky do kotle. Jestli něco provedli s čerpadlem, tak jsem vyřízený. V elektrice se vůbec nevyznám.

Vzpomněl jsem si na další větu z té dávno zapomenuté přednášky: Každý kotel musí mít z bezpečnostních důvodů dva přívody vody.

Kousal jsem se do rtu a pozoroval, jak voda úzkým pramínkem přetéká z nádrže na zem. Za tu chvíli se kaluž znatelně zvětšila. Jeden přívod vody byl očividně vyřazen. Kde je druhý?

V kotelně byla spousta rour a trubek; v trubkách byla nejen voda nebo nafta, v některých byly také elektrické dráty. Asi na šesti trubkách byly kohoutky. Měl jsem dojem, že veškerá voda procházející budovou musí procházet kotelnou.

Dvě roury stoupaly podél zdi od podlahy k ohřívači. Obě měly kohoutky; byly otevřené. Nenašel jsem žádnou rouru, která by vedla od podlahy ke kotli.

Měl jsem ohromné štěstí; stál jsem zrovna zpola za kotlem, tváří ke dveřím, a vtom jsem viděl, jak se pohnula klika. Rychle jsem uskočil a vklínil se mezi kotel a zeď. Bylo tam horko jako v pekle.

Kraye mluvil hodně nahlas, aby překřičel hukot kotle.

"Jste si jist, že se ještě nemůže nic stát?"

"Určitě ne, říkal jsem vám přeci, že to bouchne až tak za tři hodiny. Nejmíň za tři hodiny."

"Ale voda už ubývá."

"Je jí tam ještě spousta," Oxonův hlas se přiblížil. Měl jsem pocit, že mi srdce buší v hlavě. "Hladina není ještě ani u červené čáry. Až sleze pod ni, bude stejně ještě chvíli trvat, než to bouchne."

"Halleyho musíme najít za každou cenu," řekl Kraye, "prostě musíme." Kdyby Oxon udělal jeden krok dopředu, už by mě měli. "Začnu teď odtud, vy začněte z druhé strany. Dívejte se do všech skříní. Ta mrňavá krysa přeci někde musí být."

Oxonovu odpověď jsem neslyšel. Zahlédl jsem jeho rukáv, když se otočil, a vtlačil jsem se hlouběji do svého úkrytu.

Hukot kotle byl tak hlasitý, že jsem je neslyšel odejít. Konečně jsem se rozhodl, že to risknu a vylezl jsem. Horko za kotlem bylo k nesnesení. Když jsem vyšel do kotelny, měl jsem pocit, jako bych vstoupil do chladivého vánku. Oxon a Kraye byli pryč. Svlékl jsem sako a rukávem košile jsem si utřel pot z obličeje. A teď opět k věci: přívod vody do kotle.

Podíval jsem se na čerpadlo - vypadalo normálně. Nikde jsem neviděl uvolněné dráty, přístroj byl špinavý od oleje, zaprášený, nikde stopy po nějaké manipulací. Doufejme tedy, že s čerpadlem neprovedli nic, že ucpali trubku v nádrži. Sundal jsem si kravatu, svlékl košili a hodil to na zem k saku.

Příklop nádrže jsem sejmul lehce. Sáhl jsem do vody - byla nepříjemně horká. Napil jsem se z dlaně. V tomhle horku po všem tom běhání jsem byl pořádně vyprahlý; ledová voda by mi sice byla milejší, ale vybírat jsem si nemohl.

Klekl jsem si vedle nádrže a vstrčil paži do vody. Dosáhl jsem na dno; něco jsem tam nahmatal a vytáhl ven.

Byl to jemný drátěný filtr, který zřejmě patřil do odtokové trubky.

Teď už mi bylo jasné, že trubka bude ucpaná. Natáhl jsem se znovu do vody a snadno jsem našel odpadní otvor. Vstrčil jsem prsty dovnitř, ale nic jsem nenahmatal. Natáhl jsem se ještě dál - měl jsem celé rameno ve vodě. Nenahmatal jsem nic objemného, jen nějaký provázek. Bylo těžké zachytit koneček pevně do prstů. Tahal jsem a popotahoval, až se to konečně uvolnilo.

Vylétlo to tak náhle, že jsem se málem svalil na záda. V odtokové trubce to zakručelo a v čerpadle něco cvaklo. Vytáhl jsem ruku z vody, abych se podíval, čím to vlastně ucpali. Zíral jsem. Byla to myš - veliká myš. Vytáhl jsem ji za ocas.

Tak tohle by se zase připsalo nešťastné náhodě. Postupují stále stejnou metodou. Snad by to vypadalo podivně, že se dostala myš do nádrže a do trubky zrovna v okamžiku, kdy vypadl filtr, ale těžko by se to dalo prohlásit za nemožné.

Pečlivě jsem ji uložil za kotel, aby nebyla nikomu na očích. Vděčně jsem zaznamenal, že hladina vody v nádrži trochu klesla; to znamenalo, že čerpadlo funguje a kotel bude za chvíli víceméně v pořádku.

Vyšplíchl jsem ještě trochu vody na zem, aby tam Kraye s Oxonem našli větší kaluž, kdyby se sem ještě přišli podívat. Nádrž jsem zakryl příklopem. Oblékl jsem si košili a sako a znovu jsem prohlížel trubky u kotle. Jedna trubka vedla k ohřívači, jedna přiváděla vodu od pumpy, další trubka přiváděla naftu; plechový komín odváděl výpary z nafty. Někde přece musí být ještě jeden přívod vody, aspoň z bezpečnostních důvodů!

Nakonec jsem to našel; trubka byla schovaná za přívodem od čerpadla. Vedla od tří nádrží umístěných vysoko na zdi. Asi to byly filtry, kde se voda zbavovala minerálních solí, aby se kotel nezanášel. Přívod k filtrům vedl od hlavního vodovodního potrubí a byl na něm kohoutek.

Natáhl jsem se ke kohoutku. Byl zavřený, přívod vody veškerý žádný. Se zadostiučiněním jsem kohoutek zase roztočil.

Konečně bylo všechno tak, jak má být. Podíval jsem se na vodoznak - hladina už vystoupila do poloviny vzdálenosti mezi červenou a černou čarou. Toužebně jsem si přál, aby Oxon už na další obhlídku nešel. Zhasl jsem světlo a opatrně vyšel ze dveří.

Na chodbě nikdo nebyl. Pootevřenými dveřmi jsem protáhl ruku a opět světlo rozsvítil. Bude lepší, když se Kraye nedozví, že jsem tu byl.

Spojovací chodbou jsem potichu šel k opačnému konci. Plížil jsem se podle zdi. Kdyby se mi podařilo dostat mimo tribuny, měl bych spoustu možností úkrytu: ve stájích, šatnách, u skladu... za budovami byla cílová rovinka, za ní úsek dráhy s navezenou hlínou, potom silnice a za ní domky, lidé, telefony.

A v té chvíli mě štěstí opustilo.