Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

POSLEDNÍ ŠANCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

sedmnáct

Docházel jsem zrovna k zadnímu vchodu do baru; vtom se otevřely dveře a světlo v nich mě ozářilo. Oxo-novi trvalo přesně dvě vteřiny, než pochopil, koho potkal. Běžel jsem k východu. Za mnou duněl křik. Stále jsem doufal, že je Kraye také za mnou a že mám ještě šanci. Vtom se proti mně v chodbě vynořila další postava. Vrazil jsem do prvních dveří, které jsem viděl. Octl jsem se zase v onom vyřazeném baru. Utíkal jsem, zakopával o korunky od lahví, ale k východu jsem se nedostal. Dveře se otevřely, než jsem k nim doběhl. To byl konec.

Stála tam Doria Krayová, zlověstná a triumfující. Měla na sobě nápadné, úzké kalhoty a bílý kabátek. Tmavé vlasy se jí vlnily podél krásných tváří; v elegantní, štíhlé ruce držela pevně dvaadvacítku, kterou jsem naposledy viděl na dně jejího kufru v krabici od bonbónů.

"Tak tohle je konečná, chlapečku," řekla.

Vteřinu jsem uvažoval, jestli se mám pokusit proti ní vrhnout.

"Na to zapomeň," řekla, "střílím moc dobře. Určitě bych se trefila. Chceš prostřelit koleno?"

To jsem tedy určitě nechtěl. Pomalu jsem se otočil. Všichni tři muži byli v místnosti a blížili se ke mně. Oxon, Kraye i Bolt. Měli té honičky už po krk a bylo na nich vidět, že si budou chtít vylít vztek na svém úlovku.

"Tak co," řekla Doria, "poběžíš sám, nebo tě budeme muset táhnout?"

Pokrčil jsem rameny. "Půjdu sám."

Kraye se nemohl ovládnout. Když jsem kolem něho poslušně vycházel z místnosti, chytil mne vzadu za sako a kopl mne do nohy. Kopl jsem ho také a to nebylo moc moudré, protože jsem nakonec přistál na podlaze. Musím říct, že upadnout na pole korunek od lahví je zcela výjimečný zážitek.

"Vstaňte," rozkázal Kraye. Doria stála vedle něho a mířila na mne.

Poslechl jsem.

"Tak," řekla Doria, "a teď pěkně pochoduj do vážnice. Howarde, prosím tě, počkej, až tam dojdeme, nebo se nám zase ztratí. Kráčej, chlapečku, pěkně prostředkem. A jestli si něco začneš, střelím tě do nohy."

Věřil jsem jí. Šel jsem prostředkem chodby, ona těsně za mnou a za ní tři muži. Na útěk nebylo pomyšlení.

"Počkej chvilku," zarazil nás Kraye, když jsme došli ke dveřím kotelny.

Zůstal jsem stát, ale neohlédl jsem se.

Kraye otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Světlo zářilo do chodby.

"Tak co?" zeptal se Oxon.

"Kaluž se zvětšila," řekl potěšeně a zavřel dveře. Dovnitř tedy nešel; přece jen jsem měl trochu štěstí.

"Pohyb," řekl. Poslechl jsem.

Vážnice byla pustá a prázdná. Uprostřed místnosti jsem se zastavil a otočil. Všichni čtyři stáli v řadě a dívali se na mne. Nelíbilo se mi, jak se tváří. "Támhle se posaď," nařídila mi Doria. Přešel jsem místnost a sedl si na židli připevněnou k váze. Šipka na stupnici se ihned vychýlila. Zastavila se na padesáti třech kilech. Při posledních dostizích jsem vážil přesně o pět kilo víc. Kulka do břicha je vlastně výborný redukční prostředek pro žokeje.

Přistoupili blíž. Trochu mě utěšovalo, že mezi nimi není Fred; ale jenom trochu. Z Kraye vyzařoval zběsilý vztek, stejně jako před dvanácti dny v Aynsfordu. Tehdy jsem pouze urazil jeho ženu.

"Přidržte mu ruce," nařídil Oxonovi. Oxon byl hubený, šlachovitý, se svaly jako provazy. Zezadu mě chytil za lokty a přitáhl je k sobě. Kraye mě soustředěně několikrát udeřil pěstí do obličeje. "Tak co," zeptal se, "kde jsou?"

"Co?" zamumlal jsem. "Negativy."

"Jaké negativy?"

Znovu mě uhodil a odřel si přitom ruku. Potřásal s ní a třel si kotníky. "Víte dobře, které. Negativy listin, které jste ofotografoval."

"Aha, ty."

"Ano, ty."

Znovu mě uhodil do obličeje. "Jsou v kanceláři," zamumlal jsem.

Tentokrát mi dal pro změnu facku, šetřil si kotníky/ "V kanceláři," opakoval jsem.

Zkusil to levou rukou, ale moc mu to nešlo. Pak mě nechal chvíli na pokoji a cucal si naražené kotníky.

Poprvé se ozval Bolt: "Fred by byl ty negativy určitě našel, zvlášť když ti lidé neměli důvod je schovávat. Fred je svědomitý."

Jestliže si byli jisti, že by je Fred nemohl přehlédnout, použili bomby jen z čiré nenávisti a zloby. Olízl jsem si roztržený ret a uvažoval jsem o tom, co bych tak nejraději udělal Fredovi.

"Kde v kanceláři?" zeptal se Kraye.

"Ve stole."

"Prašťte ho, mě už bolí ruce."

Bolt sice nebyl odborník, ale pokusil se o to.

"Vezměte si tohle," Doria mu podávala zbraň. Revolver byl ale příliš malý, nemohl se s ním jaksepatří rozehnat.

Oxon mě pustil, obešel a zadíval se mi do obličeje.

"Jestli se rozhodl, že vám nic neřekne, tak to z něho takhle nevymlátíte," řekl.

"Už jsem vám to řekl," bránil jsem se.

"Proč ne?" zeptal se Bolt.

"Ubližujete pomalu víc sobě než jemu. Myslím, že z něho nedostanete vůbec nic."

"Nebuďte legrační," řekla Doria pohrdavě, "vždyť je to takový skrček."

Oxon se nevesele zasmál.

"Když to tvrdí Fred," opakoval Bolt, "tak negativy určitě nebyly ani v kanceláři, ani v bytě. S sebou je nepřivezl, aspoň v jeho zavazadlech nebyly."

Podíval jsem se na něj - jedno oko mi už začínalo otékat. Kdybych Bolta nebyl nechal vyhodit z hotelu, nebyl by se objevil na závodišti přesně v tom nejnevhodnějším okamžiku. To jsem ale nemohl tušit, a teď je na takové úvahy stejně pozdě.

"Ve voze taky nebyly," řekla Doria, "zato tam bylo tohle." Sáhla do kapsy bělostných kalhot a vytáhla můj miniaturní fotoaparát. Kraye jí ho vzal z ruky, otevřel pouzdro a podíval se dovnitř. Žíly na krku a na spáncích mu naběhly. V záchvatu zuřivosti roztříštil přístroj o zeď.

"Šestnáct milimetrů," řekl vztekle, "to mohl Fred přehlédnout."

"Fred by našel jehlu v kupce sena. A ty filmy nebyly pravděpodobně nijak zvlášť schované," opakoval Bolt.

"Třeba je má v kapse," řekla Doria.

"Sundejte si kabát," nařídil Kraye, "vstaňte."

Vstal jsem. Plošina váhy se mi zachvěla pod nohama. Oxon mi stáhl sako a podal je Krayovi. Sám mi prohledal kapsy u kalhot. V pravé kapse našel vázanku a svazek paklíčů.

"Sedni si," řekl. Poslechl jsem. Hřbetem ruky jsem si ohledával obličej. Skoda nebyla tak veliká, mohlo to být mnohem horší. Kdyby to tímhle skončilo, bylo by to ještě dobré.

"Co to je?" zeptala se Doria zvědavě a vzala mu kroužek s cinkajícími želízky z ruky. Kraye jí je vytrhl a hodil je vztekle na zem. "Paklíče," řekl zuřivě, "s těmi otevřel kufry."

"Nechápu, jak mohl," řekla Doria, "s tím... tím... pařátem." Podívala se na ruku, kterou jsem měl položenou na koleně.

Výborně, dámo, říkal jsem si, jenomže tohle už na mě neplatí. Díky Zanně Martinové. Teď už s tím pařátem umím žít. Nechal jsem ruku ležet.

"Dorio," řekl Bolt pomalu, "zašla byste prosím vás do bytu a počkala tam, až zavolá Fred. Třeba už v Aynsfor-du našel to, co hledáme."

Otočil se a pátravě se na mě zadíval. V očích měl nezúčastněný chlad. Napadlo mne, že Boltův mrazivý klid bude možná nebezpečnější než Krayova zuřivost.

"Aynsford," opakoval jsem namáhavě. Podíval jsem se na hodinky. Jestli se tam Fred opravdu vypravil s bombou, tak už by teď měl být bezpečně za mřížemi. Jeden je z kola venku. Zbývají čtyři. Bylo jich tedy celkem pět, ne čtyři. Nenapadlo mě, že Doria patří do kolektivu. Moje chyba.

"Nechci jít pryč," řekla Doria a nehnula se z místa.

Bolt pokrčil rameny. "Nevadí. Negativy v Aynsfordu nejsou, protože Halleymu vůbec nedělá starost, že je tam Fred hledá."

Tohle bylo nepříjemné, nelíbil se mi Boltův způsob uvažování. Logicky myslícího soupeře jsem teď nemohl potřebovat.

"Musíme je najít," řekl Kraye ostře, "musíme! Nebo si musíme být jisti, že jsou zničené." Obrátil se k Oxonovi. "Podržte ho."

"Ne!" couvl jsem. "Vida, tohle už je lepší. Tak kde?"

"Byly v kanceláři." Rty jsem měl zpuchlé. "Kde?"

"Myslím, že v psacím stole pana Radnora." Zadíval se na mě, zúžil oči. Vztek v něm zvolna stoupal. Snažil se odhadnout, jestli mluvím pravdu, nebo lžu. V kanceláři si to ověřit nemohl. "Byly," řekl Bolt náhle. "Co?" zeptal se Kraye netrpělivě.

"Byly," opakoval Bolt, "Halley říkal, že byly. Negativy byly v kanceláři. Tohle je velice zajímavé, nemyslíte?"

"Já tomu nerozumím," ozval se Oxon. Bolt došel až ke mně a zadíval se mi do obličeje. Uhnul jsem očima. Z mých rozmlácených tváří toho mnoho vyčíst nemohl.

"Myslím, že ví o těch bombách," řekl konečně. "Jak?" zeptala se Doria.

"Asi se to dozvěděl v hotelu. Museli ho volat z Londýna. Myslím, že můžeme předpokládat, že o bombách ví."

"A co z toho?" zeptal se Oxon.

Krayovi to došlo. "To znamená, že když tvrdí, že negativy byly v kanceláři, ví, že si to nemůžeme ověřit."

"Byly tam," opakoval jsem.

Bólt našpulil rty. "Myslíte, že je Halley inteligentní?"

"Je to bývalý žokej," poznamenal věcně Oxon, jako by to automaticky znamenalo, že mám IQ maximálně sedmdesát.

"Vzali ho ale u Radnora," řekl Bolt.

"To už jsem vám přeci vysvětloval," řekl netrpělivě Oxon, "ptal jsem se na to řady lidí. Radnor ho přijal jako poradce, ale nedával mu vůbec žádné úkoly; to snad dokazuje, že opravdu k ničemu není. Všichni vědí, že tohle místo dostal z milosti. Je to jen formální. S vysloužilými žokeji se to často takhle řeší. Nikdo od nich neočekává nějakou práci, jejich jména slouží jako reklama. Když na ně časem publikum zapomene, tak je šéf jednoduše vyhodí."

V tomhle měl pravdu. Bylo to deprimující. Skličovalo mě to víc než moje současná neutěšená situace.

"Co si o tom myslíte, Howarde?" zeptal se Bolt.

"Nevím," řekl Kraye pomalu, "chytrý mi nepřipadá. Spíš naopak. Sice pořídil ty fotografie, ale vůbec neví, proč chceme negativy zničit."

To byla pravda. Nenašel jsem na fotografiích nic, kromě toho, že Kraye s pomocí Bolta skupoval akcie Sea-bury. Za to je nikdo nemohl stíhat. Ostatně, celý výbor Seabury už fotografie viděl, nebylo to tedy žádné tajemství.

"A co ty, Dorio?"

"Slizký, bezvýznamný skrček. Kdyby za něco stál, tak by tu teď takhle neseděl."

S tím se také nedalo polemizovat. Od začátku bylo jasné, že Kraye musí mít v Seabury nějaký kontakt. A já hlupák pořád myslel, že to musí být někdo z dělníků, třebaže jsem věděl, že v Dunstablu s Krayem nedobrovolně spolupracoval dokonce samotný ředitel. O Oxono-vi jsem dříve neuvažoval, nezdál se mi pravděpodobný. Kdyby zničil závodiště, přišel by o místo; místa pro bývalé důstojníky (přes čtyřicet let) nevisí zrovna na hřebíčku. Určitě nebyl úchylný jako Brinton a nemohli ho tedy k ničemu nutit vydíráním. Myslel jsem si, že je trochu hloupý a ješitný, nemyslel jsem si ale, že je darebák. Doria měla pravdu: kdybych za něco stál, byl bych ho podezíral a teď bych tu takhle neseděl.

Bolt o mně mluvil dál, jako bych tam nebyl a jako by závěry, které z celého rozhovoru vyplynou, byly věc docela běžná a všední.

"Možná že máte pravdu," řekl, "já s vámi ale tak docela nesouhlasím, protože kdykoli se nám něco zhatilo, objevil se na scéně Halley. On přemluvil lorda Hagbour-na, aby dal urychleně opravit dráhu, on našel zrcadlo. Když za mnou přišel do kanceláře, bez váhání jsem mu uvěřil, že je prodavač. Vy oba jste ho pokládali za slabocha a budižkničemů. Když to všechno sečtete a přičtete k tomu ještě to, že vám odemkl kufry a pořídil dobré, ostré fotografie miniaturní kamerou, je výsledek jasný. Je to profesionál. I to, jak tu sedí a mlčí, dokazuje, že je profesionál. Amatér by nám nadával a snažil se nás zastrašit tím, že bůhvíco ví. On zatím řekl jenom to, že negativy byly v kanceláři. Uděláme všichni nejlíp, když se pokusíme zapomenout, jak na nás zapůsobil v minulosti, a budeme jednoduše vycházet z toho, že to je Rad-norův člověk."

Několik vteřin o tom všichni uvažovali. "Musíme především bezpečně zjistit, jak je to s negativy," řekl Kraye.

Bolt přikývl. I kdyby mi rozum nebyl napověděl, k čemu se Kraye chystá, byl bych to uhádl z úsměvu jeho ženy. Naskočila mi husí kůže.

"Jak?" zeptala se Doria se zájmem.

Kraye se zadíval na otlučené kotníky. "Nevytlučete to z něho," řekl Oxon, "aspoň ne takhle. To je marné."

"Proč myslíte?" zeptal se Bolt.

Místo odpovědi se Oxon obrátil ke mně. "Kolikrát jste jel závod se zlomenou kostí?"

Neodpověděl jsem. Stejně jsem si to nepamatoval.

"Ale to je směšné," řekla Doria pohrdavě, "jak by mohl?"

"Dělá jich to většina," řekl Oxon, "a on jistě není výjimka."

"Nesmysl," řekl Kraye.

Oxon zavrtěl hlavou. "Nalomené klíční kosti, zlomená žebra, nalomená předloktí... všichni s tím jezdí, pokud se o tom nedozví trenér nebo majitel koně."

"Chcete říct, že hodně vydrží?" zeptala se Doria lačně.

"Ne," zaskučel jsem, "ne!" Znělo to jako úpěnlivá prosba. "S prasklou kostí se dá jet, jenom když nebolí."

"To musí vždycky bolet," řekl Bolt věcně.

"Ne," řekl jsem, "vždycky ne." Mluvil jsem pravdu, ale oni mi stejně nevěřili.

"Negativy byly v kanceláři," řekl jsem zoufale, "v kanceláři."

"Má strach," řekla Doria blaženě. Měla pravdu.

Krayovi to cosi připomnělo - Aynsford. "Já vím, na co je nejcitlivější," řekl, "na tu ruku."

"Ne!"

Všichni se usmívali.

Celé tělo mi ztuhlo nezvládnutelným strachem. Zranění při dostizích se dala vždycky vydržet; přišla náhle, nečekaně a patřila k věci.

Tohle ale bylo něco jiného; sedět tady a čekat, až vám budou ničit ten kousek těla, který se vás už tolik natrápil. Zakryl jsem si obličej, aby neviděli, jaký mám strach.

Kraye se urážlivě zasmál. "Tady máte vašeho statečného, inteligentního Halleyho. Však my to z něho nakonec dostaneme docela snadno."

"To je škoda," řekla Doria.

Stála přede mnou, v ruce s růžově nalakovanými nehty držela revolver; ostatní šli něco hledat. Odhadoval jsem vzdálenost ke dveřím, bylo to asi třicet stop. Uvažoval jsem o tom, jestli by zranění kulkou při útěku nebylo nakonec lepší než to, co pro mě chystali.

Pobaveně se na mě dívala.

"Jen to zkus, chlapečku," řekla! "jen to zkus."

Kdysi jsem někde četl, že k přesné střelbě z revolveru je zapotřebí hodně zručnosti a cviku. Třeba má Doria zbraň jenom proto, že jí dává pocit moci a třeba vůbec neumí mířit. Držela ale revolver ve správné výšce a vypadalo to, že míří dobře. Nemělo smysl riskovat, asi nemluví do vzduchu, když říká, že střílet umí.

Jaká škoda, že má Doria ve svém krásném těle tolik jedu. V bílém kalhotovém kostýmu vypadala mladistvě a pěkně. Na tváři měla zdánlivě milý teplý úsměv. Byl to úsměv kobry. Pro Kraye je přímo dokonalá partnerka, měl štěstí, že našel tak skvělý protějšek.

Zakryl jsem si rukou oči. Celý obličej mě pálil, byl oteklý a začínala mě pekelně bolet hlava. Říkal jsem si, že jestli se z téhle kaše vůbec dostanu, detektiva už nikdy dělat nebudu. Zpackal jsem to pořádně.

Muži se vrátili; Oxon přinesl od rozhodčích dřevěné křeslo s postranními opěradly, Kraye a Bolt vzali z šatny dlouhý pohrabáč a šňůru, na které se předtím sušily rajtky. Ještě na ní zbylo pár kolíčků.

Oxon přitáhl židli dovnitř a Doria mi pokynula, abych si do ní sedl. Nehnul jsem se z místa.

"Panebože, to je ale srab," řekla Doria zklamaně, "chová se stejně jako v Aynsfordu. Je tuhej hrůzou."

"Prodavač to není," řekl ostře Bolt, "nezapomínejte na to."

Neohlédl jsem se. Zatracený Bolt - kdyby jim nebyl vymluvil představu, kterou si o mně udělali, nebylo by se to možná takhle vyvíjelo.

Oxon do mě strčil: "Tak se hni."

Pracně jsem se zdvihl. Stáli těsně kolem mne. Kraye mě chytil za košili a hodil do dřevěného křesla. Pak mě Kraye, Oxon a Bolt přivazovali k židli; dali si záležet. Doria fascinovaně přihlížela.

Vzpomněl jsem si, že má zvláštní záliby.

"Chcete si to vyměnit?" zeptal jsem se unaveně.

Nerozzlobila se. Zvolna se usmála, vstrčila revolver do kapsy, naklonila se nade mne a dlouze mě políbila na ústa. Bylo mi z toho nanic. Konečně se narovnala a hřbetem ruky si setřela ze rtů moji krev. Málem jsem zvracel.

"Tak ven s tím," řekl Kraye, "kde jsou?" Zřejmě mu vůbec nevadilo, že mě jeho žena políbila. Znal ji. Podíval jsem se na levé předloktí. Bylo pevně přivázáno k opěradlu křesla. Zápěstí nechali volné. Taková ruka, říkal jsem si, k čemu je vlastně dobrá, když k ničemu není.

Podíval jsem se na obličeje těch čtyř. Doria zářila. Oxon vypadal trochu překvapeně. Kraye byl plný sebevědomí a chystal si svaly. Bolt se tvářil podezíravě. Nikdo z nich neustoupí.

"Tak kde jsou?" opakoval Kraye a zdvihl paži. "V kanceláři," odpověděl jsem bezmocně. Nemohl jsem pořádně mluvit.

Sekl mě pohrabáčem přes zápěstí. Doufal jsem, že nezačne naostro. Udeřil vší silou a roztříštil tu ubohou hůlčičku na padrť. Rozdrcené kosti zapraštěly.

Nekřičel jsem, protože jsem už neměl sílu. Před chvílí jsem si myslel, že v oboru bolestí už ovládám všechno. Teď jsem věděl, že mám ještě co dohánět. Zavřenými víčky jsem viděl šedožluté, kalné světlo, jako když mlhou prozařuje slunce. Na celém těle mi vyrazil studený pot. Nikdy jsem nic takového nezažil. Bylo to příliš. To se nedalo vydržet.

"Tak kde jsou?" zeptal se znovu Kraye. "Ne," zasípěl jsem, "nedělejte to."

Hlava mu visela na prsou, byla příliš těžká. Pootevřel jsem oči. Kraye se usmíval, byl spokojen se svou prací. Oxon byl celý zelený. "Tak co?" řekl Kraye. Polkl jsem nasucho. Ještě jsem váhal. Zaryl špičku pohrabáče do otevřené rány a prudce trhnul. Měl jsem pocit, jako by mi celým tělem projel blesk. Pot mi stékal po těle, košili i nohavice jsem měl přilepené na kůži.

"Ne," zaskučel jsem, "ne!" Byla to kapitulace. "Tak mluv," řekl Kraye a znovu trhl pohrabáčem. Řekl jsem jim to. Řekl jsem jim, kam mají jít.