Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SOUBOJ V LETU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15

Vděčím za svůj život Billyho nenasytnosti. Zůstal lačný, neustále neuspokojený, a odmítavě při té výzvě vrtěl hlavou. Když jsem zvážil, jak citlivě Yardman vychází vsťříct Billyho přání, napadlo mne, že RousWheelerovo přirovnání k tygru na vodítku je skoro na místě. Ať tak či tak, v tu chvíli jsem byl poprvé rád, že Billy dychtí prolít moji modrou krev kapku po kapce, protože se mi skutečně nechtělo umřít hned v tu chvíli. Věděl jsem, že především Billymu vděčím za to, že ještě dýchám. Kdybych nebyl, co jsem, zemřel bych spolu s posádkou.

Vraceli jsme se společně po ranveji. Já vpředu, ostatní čtyři za mnou. Slyšel jsem, jak RousWheeler těžce oddechuje. Byl jediný, kdo nebyl fit. Fit… vždyť to bylo včera, včera, pomyslel jsem si nevěřícně, kdy jsem jel ve Zlatém poháru!

Nejasně osvětlené letadlo stálo vlevo od konce ranveje. Asi sto metrů od letadla Yardman řekl: „Otočte se doleva, chlapče, tak, a ted jděte rovně. Uvidíte budovu a vstoupíte dovnitř.“

Skutečně tam byla budova. Poměrně velká. Připomínala předimenzovanou garáž seskládanou z azbestových desek na kovové kostře. Dveře byly pootevřené a za nimi bylo světlo. S Billyho pistolí v zádech jsem strčil do dveří a vešel dovnitř.

Na pravé straně zabíralo asi dvě třetiny hangáru malé jednomotorové čtyřsedadlové letadlo, nově vyhlížející česna s vysoko nasazenými křidly a italským registračním číslem. Vlevo od česny stál zaprášený černý citroen, chladičem ke mně. Za autem a letadlem byly veliké zasunovací dveře. Nikde žádné okno. Tři kovové sloupy vlevo od vozu podpíraly plochou střechu a oddělovaly levou část hangáru. V oné části stál Alf.

„Dobře,“ řekl Yardman břitce. „Správně Alfě, ted už můžete zhasnout.“ Hlas se v prázdnu haly rozléhal. Alf se na něj mlčky díval. Zřejmě neslyšel.

Yardman došel až k němu a zařval mu do ucha. „Můžete zhasnout světla.“

Alf přikývl, došel ke zdi a vlevo od dveří, kterými jsem přišel, uchopil páku vedle černé krabice s pojistkami. Další krabice pojistek nejspíš patřila ke stropním neonům osvětlení a k vyhřívacím tělesům zavěšeným vysoko na stěnách. Vedle vypínačů a pojistek byl pracovní pult s všelijakým nářadím, o kus dál byly dva stojany, ve kterých stálo zahradnické nářadí. Lopata, rýč, hrábě, vidle, velké nůžky. Úplně vzadu zabírala nejvíc místa veliká sekačka na trávu, se sedadlem pro řidiče. Kolem stálo několik pětigalonových kanystrů s benzinem, ležely tam trubky, plechovky s barvou, nejrůznější pracovní montérky a několik umaštěných kovových židlí.

Ta česna, pomyslel jsem si, s tou bych dokázal lítat stejně jako jezdit na kole, a auto… Jen kdybych o těch dvou strojích věděl!

Yardman se přehraboval v nářadí na pracovním pultě, až našel řetěz a dva visací zámky. Jeden velký, jeden malý. Billy za námi zavřel dveře a opíral se o ně zády. Stále na mě mířil pistolí. Alf, RousWheeler a Giuseppe moudře ustoupili ke straně.

Yardman řekl. „Jděte k tomu prvnímu sloupu, milý hochu, a sedněte si na podlahu.“ Že by se mi chtělo nechat se znovu připoutat, to tedy opravdu ne. Nejen proto, že tím končila má naděje na útěk, ale já skutečně vždycky měl vyslovený odpor k tomu, abych byl k něčemu připoutaný. Nejspíš proto, že mě kdysi jako malého kluka bratranci, u kterých jsem tehdy bydlel ve Skotsku, přivázali ke stromu. Odběhli pak ode mne, aby mě vystrašili, a poté zabloudili. Zůstal jsem uvázaný u stromu až do rána, než mě záchranná výprava našla.

Když jsem ihned neusposlechl Yardmana, Giuseppe a Billy vykročili, jako kdyby se domluvili. Ne, nestálo za to je provokovat, aby po mně skočili. Už jsem tak jako tak celý bolavý. Sel jsem tedy ke sloupu a sedl si tváří k nim. Zády jsem se opíral o hladký kov.

„Takhle je to lepší,“ řekl Yardman. Obešel mě a klekl si za mými zády. „Tak ruce dozadu, chlapče.“ Omotal mi řetěz kolem zápěstí a přidělal oba zámky. S klíči si pohrával v dlani. Pak vstal a stoupl si přede mne. Všech pět se na mě dívalo s nevolí a nepřátelstvím různého stupně a já se na ně díval co možná bez výrazu.

„Dobře,“ řekl Yardman po odmlce. „Bude líp, když půjdeme a dokončíme natírání. Tentokrát ho musí někdo hlídat, pro jistotu.“ Přehlédl svou bojovou skupinu a zastavil pohled u RousWheelera. „Vy si tu sedněte,“ řekl a přistrčil mu židli, kterou postavil kousek od vypínačů. „Kdyby si něco začal, co by se vám nezdálo, stačí rozsvítit ranvej a my okamžitě přijdeme. Jasné?“

RousWheeler byl navýsost spokojený, že už nemusí natírat, a přijal nový úkol nadšeně.

„Tak tedy dobře.“ Yardman se podíval na hodinky. „Jdeme na to, Billy.“ Billy, Alf a Giuseppe vyšli, Yardman se ještě otočil k RousWheelerovi. „Co nevidět nám přivezou náklad, tak se nelekejte.“

„Náklad?“ podivil se RousWheeler.

„Ano,“ přikývl Yardman. „Proto podnikáme celou tu… operaci.“

„Ale já si myslel, že já…“ začal RousWheeler.

„Můj milý RousWheelere, ne, kvůli vám bychom se do toho nepouštěli. Vás bychom poslali normální cestou z Milána a putoval byste stejně bezpečně a stejně utajeně, jako když cestujete s námi. Ale my jsme potřebovali letadlo pro zcela zvláštní náklad, a jak dobře víte, milý chlapče,“ otočil se a s mírným úsměvem hovořil ke mně, „nerad plýtvám letadly. Vždycky se snažím o vytížení a snažím se každý let využít co nejlíp.“

„A co to tedy je za náklad?“ zeptal se RousWheeler, pokořený ve své ješitnosti.

„Co?“ Yardman odložil klíče od zámku na pracovní pult. „No, jde o intelektuální dítě jednoho geniálního malého výzkumného střediska poblíž Brescie. Je to vlastně takový stroj, výsledek velmi zajímavého vývoje možno říct. Jaksi obecně vzato jde o zařízení vysílající ultrazvuk na přirozené frekvenci jakékoli minerální substance.“

„Ultrazvuk ale už prozkoumali víc než dostatečně,“ řekl RousWheeler kousavě.

Yardman se usmál. „Věřte mi, příteli, že tenhle vývojový program má stále veliké možnosti. Naši přátelé se snažili získat fotografie projektu a specifikací, ale ty byly příliš dobře střežené. Ukázalo se, že bude jednodušší jaksi… přemístit důležité součásti vlastního přístroje. To ovšem znamenalo, že jsme stáli před transportním problémem, před těžkým transportním problémem, proto jsem se věci ujal osobně.“ Výklad měl doputovat nejen k RousWheelerovi, ale taky ke mně, abych náležitě ocenil, jak dobře ovládá svou práci a jak je důležitý. „Jakmile se rozhodlo, že použijeme letecký transport, samozřejmě se nabízelo, že vás vezmeme s sebou.“

Každou příležitost využít co nejvíc. V původním plánu jsem já ovšem zařazený nebyl. To jsem věděl.

Yardman pak vyšel z hangáru. RousWheeler si sedl na tvrdou židli a já zůstal sedět na tvrdém betonu. Moje přítomnost i moje situace ho očividně uváděly do rozpaků.

„Tak co, jestlipak jste si v poslední době pořádně zapinkal o zed?“ zeptal jsem se konečně.

Zásah, zřetelný zásah. Neočekával, že se na svém výletě setká se spolužákem. Tvářil se dotčeně.

„Už jste… byl jste už někdy tam, kam ted jedete?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl stroze. Nepodíval se na mne.

„Řeč umíte?“

„Učím se,“ odsekl upjatě.

„Co vám nabízejí?“

V tu chvíli se zatvářil spokojeně. „Dostanu byt, auto a lepší plat a samozřejmě důležité postavení jako poradce.“

„Samozřejmě,“ poznamenal jsem suše.

Poprvé se na mě přísně podíval.

„Budu poradcem a expertem pro britský způsob života… musím říct, že jsem hrdý na to, že svým způsobem přispěji k lepšímu porozumění mezi dvěma velkými národy, čímž přispěji k rozvoji plodné spolupráce a dobrých vztahů.“

Hovořil, jako kdyby to myslel vážně, a taky byl sám se sebou velmi spokojený. Ne, ten se neodhodlá obrátit a jet zpátky. Ale Yardman nechal klíče od zámků ležet na pultě.

„Možná budou doma váš postup posuzovat jinak,“ řekl jsem.

„Zpočátku jistě, to už je mi jasné, ale časem…“

„Omyl,“ řekl jsem tvrdě. „Vždy vás budou považovat za zrádce, za obyčejného, prachobyčejného zrádce.“

„Ne,“ řekl nejistě.

„Za zrádce, ano. Vy prostě potřebujete někoho, kdo by váš postoj náležitě propagoval, kdo by vysvětlil, oč vám jde, aby k vám vaši bývalí kolegové získali úctu, aby litovali, že líp nevyužili vašeho potenciálu, dokud k tomu ještě měli příležitost…“ Bál jsem se, že jsem to přehnal, ale omyl. Tvářil se zamyšleně.

„To myslíte jako… vás? Vy byste za mě jednal?“ našpulil rty.

„Nevypadám vždycky takhle sešle,“ řekl jsem zcela vážně. „To víte, mám určitý vliv u přátel svého otce a… hm… mám strýčka, který víceméně žije v Reformklubu.“

Přikyvoval. Všechno velice dobře v duchu zaznamenával.

„Ano, správné slovo na správném místě…“ řekl vážně.

„Získat uznání,“ doplnil jsem.

Zatvářil se skromně. „No, v to nedoufám.“

„Časem,“ naznačil jsem.

„Myslíte, že by to šlo?“

„Samozřejmě,“ odmlčel jsem se. „Rád a snadno bych odstranil určité… jaksi nepříznivé reakce, které by váš nynější krok mohl vyvolat.“

„To je od vás laskavé,“ řekl nadřazeně.

„V tuhle chvíli se bohužel nezdá, že bych měl možnost zaintervenovat.“

Zatvářil se zklamaně. „Inu, skutečně se zdá že ne,“ zamračil se. „Vidím, že jste mi mohl prokázat výbornou, ba možno říci rozhodující… službu.“

Řekl jsem jakoby nic: „Skoda, samozřejmě. Nicméně… máte klíče na dosah… pokud byste chtěl.“

Zadíval se na klíče a na mě. Vstal, vzal klíče do ruky. Cítil jsem, jak mi buší srdce a snažil jsem se tvářit lhostejně. Vykročil ke mně. Pak se nejistě rozhlédl a zadíval se na vypínač světel u ranveje. Díval se na vypínač jako hypnotizovaný.

„Yardman řekl, že mám rozsvítit, kdybyste se o něco pokusil.“ Byl vyvedený z míry. Otočil se, položil klíče tam, kde byly, na pult, jako kdyby ho pálily v ruce. „Yardman považuje za nezbytné, abyste tady zůstal a nehnul se z místa. Nebyl by to zrovna nejlepší začátek spojení s mými novými přáteli, kdybych všechno zahájil tím, že bych neuposlechl jejich přání.“

„Yardmanova přání.“

Zdálo se, že dokonce použil mozek a přemýšlel. „Kdybych vás pustil zpět do Anglie, Yardman by skončil. Jeho nenahraditelná transportní služba by taky skončila…“ Zatvářil se zděšeně při pomyšlení, do jaké propasti málem upadl. „To by mi vůbec neposloužilo.“

Neřekl jsem ani slovo. Takže nic a začínáme zase od začátku. Pokusil jsem se znovu vyprostit z Yardmanových řetězů, marně. RousWheeler si znovu sedl a díval se na mě se směsí úzkosti a popuzení.

„V kterém odboru financí jste pracoval?“ zeptal jsem se. Už jsem boj vzdal.

„Základní finance,“ odpověděl suše.

„Co to je?“

„Granty.“

„Chcete říct, že váš odbor rozhodoval o tom, kdo dostane veřejné granty a kolik?“

„Ano.“

„Na vývoj, výzkum, obranu a tak dále?“

„Ano.“

„Takže vy osobně víte, které projekty ted právě běží… nebo se plánují?“

„Ano.“

Kdyby dělal něco jiného, napadlo mne, asi by se s ním vůbec neobtěžovali.

Po chvíli jsem se zeptal:“A co ten ultrazvukový vysílač?“

„Jak co s ním? Je to britský projekt, pokud vás to zajímá.“

„Jestli jsem správně pochopil… ten přístroj může vysílat vlny na jakékoli přirozené frekvenci minerálních substancí.“

„Domnívám se, že správně opakujete, co řekl Yardman,“ přiznal upjatě.

„To znamená, že může ledaco roztříštit… Zvuk přece roztříští sklo, ne?“

„Nejsem vědec, nemám tušení.“ Podle toho, jak to řekl, mu to asi taky bylo jedno.

Díval jsem se zasmušile na podlahu a přemýšlel o tom, jak se stane, že člověk změní strany. RousWheeler si připadal důležitý a současně zhrzený, přitom neschopný si přiznat, že není zase tolik skvělý, ale takových lidí přece jsou tisíce a tisíce lidí nejsou ochotny prodat kousek budoucnosti vlastního národa za byt, auto a poplácání po zádech. Ne, k tomu je třeba něco víc. Hluboká, kalná, silná motivace, jakou jsem si ani neuměl představit, která člověka pudí za hranice rozumu a slušnosti. Jenže RousWheeler by byl stejný, ať by žil kdekoliv. Až uplyne pět let, možná i míň, bude mít zase pocit, že je ukřivděný a nedoceněný. Lidský brak.

Na moji budoucnost nahlížel se stejným pesimismem jako já na jeho.

„Myslíte,“ odkašlal si, „myslíte, že vás Billy opravdu zastřelí?“

„Prosím vás myslete, viděl jste přece, jak naložil s posádkou.“

„Ale vás pořád odkládá.“

„To nejlepší na konec.“

„Jak vůbec můžete o věci žertovat. Jste přece skutečně ve vážné situaci.“

„Vy taky. A musím říct, že bych s vámi neměnil.“

Útrpně se usmál. Nevěřil mi, jenže já to myslel vážně. Každý musíme jednou zemřít, jak kdysi řekl Simon, a v osmdesáti se nám nechce ze života asi stejně jako v šestadvaceti. Jenže, pomyslel jsem si s úsměvem, viktoriánské sentimentální romány nelžou. Člověka skutečně může potkat osud horší než smrt.

Venku zastavil nějaký velký, těžký nákladní vůz. Zaskřípaly brzdy někde poblíž dveří a po krátké chvíli vešel řidič vozu do hangáru. Připomínal Giuseppa, byl mladý, tvrdý, s chladnýma očima, hbitý. Na mě se zadíval překvapeně a na RousWheelera promluvil italsky. Nerozuměl jsem ničemu, zachytil jsem snad jediné slovo – Brescia.

RousWheeler zvedl ruku dlaní k řidiči. „Nerozumím vám, milý příteli, počkejte, až přivedu pana Yardmana.“

To nebylo zapotřebí, protože můj bývalý zaměstnavatel už příjezd nákladního auta zaznamenal. V průvodu své posádky nesoucí žebříky, barvu, štěce a montérky vešel Yardman do hangáru a s řidičem se pozdravil.

„Dobře.“ Yardman se obrátil k Billymu a promluvil anglicky. „Dovezli několik lehčích beden, pak jednu velkou těžkou. Bude asi nejlepší, když předními dveřmi ty lehké naložíte a nastrkáte je do zavazadlového prostoru. Pak otevřeme zadní dveře, naložíme tu velkou a postavíme ji na plech na rašelinu pro poslední box, co je ted složený. Jasné?“

Billy přikývl.

Otevřel jsem ústa, chtěl jsem něco říct, a pak jsem si to rozmyslel.

Yardman to okamžitě zaznamenal. „Copak?“ řekl ostře.

„Nic.“

Přešel ke mně a zadíval se na mne. Pak si sedl na paty a zadíval se mi do očí. „Poslyšte, hochu, tady něco nehraje, že, tak copak to je?“ Díval se na mě tak upřeně, jako by mi chtěl číst myšlenky, a sám usilovně přemýšlel. „Vy jste nám něco chtěl říct, ale pak jste se rozhodl, že si to necháte pro sebe. Mám pocit, že bychom měli vědět, co to bylo. Asi to bylo něco… nějaká chyba. Určitě to byla nějaká chyba. Něco, co by nám uškodilo, aspoň si myslím.“

„Já to z něj vystřílím,“ nabídl se Billy.

„Ne, bude rychlejší, když budu hádat… Takže moment. Co jsem navrhl špatně? V čem je chyba? Ano chlapče, vy víte, jak se rozmísťuje váha v letadle, co? Takže něco z toho, co jsem řekl, je chyba…“ luskl prsty a vstal. „Už vím, ta těžká bedna nesmí přijít dozadu, to nebylo dobré, Billy. Zavedte klisny dopředu, do dvou předních boxů, a tu těžkou bednu dejte do středních. Zadní část letadla necháte být.“

„Takže máme stěhovat klisny?“ zlobil se Billy.

„Ano, samozřejmě. Jde o vyvážení letadla. Že mám pravdu, chlapče?“ Byl sám se sebou velmi spokojený. Usmíval se. Myslel rychle. Kdyby tušil jenom z jedné tisíciny, kdyby měl sebemenší podezření, že Gabriela ještě žije…

Billy přišel k nám a díval se na mě s odporným spokojeným šklebem.

„Už to dlouho nebude trvat,“ slíbil.

„Nejdřív naložte,“ řekl Yardman. „Vůz musí odjet co nejdřív. Zábavu si nechte až na potom, já mezitím dojedu pro pilota. Ale chci, aby byl mrtvý, než se vrátím.“

„Dobře,“ přikývl Billy. Odešel s Alfem, Giuseppem a s řidičem. Bylo slyšet, jak nákladní vůz přejíždí krátkou vzdálenost k letadlu.

„Jakého pilota?“ zeptal se RousWheeler.

„Můj milý RousWheelere,“ vysvětloval trpělivě a s mírným pohrdáním Yardman. „Jak si myslíte, že by to letadlo jinak mohlo letět?“

„Ach tak… Tak proč jste tedy zabili tamtoho? Byl by přece letěl, kamkoli byste mu řekl.“

Yardman si povzdechl. „Ne, to by tedy neletěl, ne bez Billyho, který by střílel tady do našeho přítele. Upřímně řečeno, vážený pane, nejde jenom o to, že se s Billym musíme vrátit, ale jde i o to, že by nebylo zcela vhodné, abychom posádku zabíjeli ve vaší nové vlasti. Určitě je mnohem lepší, když se to odbude tady. Je to jaksi diskrétnější, nemyslíte?“

„Ale kde vlastně… kde vlastně jsme?“ zeptal se RousWheeler. Dobrá otázka.

„Na soukromém letišti,“ řekl Yardman. „Dává nám ho občas k dispozici jeden starší vážený aristokrat.“

Starší a vážený. Yardman mluvil uštěpačně.

„Obvyklý způsob vydírání?“ zeptal jsem se. „Natočili jste video, když byl v posteli, do které nepatří?“

Yardman řekl že ne, ale neznělo to přesvědčivě.

„O čem to mluví?“ zeptal se RousWheeler popuzeně.

„Mluví o metodách, jaké používají vaši noví zaměstnavatelé a přátelé,“ řekl jsem. „Když se jim nedaří získat informace tím, že lidi zmatou a omámí jako vás, sáhnou k vydírání a výhrůžkám. Jak se právě hodí.“

RousWheeler se tvářil uraženě. „Mě nikdo nemátl ani neomámil.“

„Nesmysl. S vámi to musela být hračka.“

Yardman vykročil směrem ke mně a poprvé dal najevo vztek. „To by snad stačilo.“

„Nic by nestačilo. Co si sakra myslíte, že ještě můžu ztratit?“

Yardmanovi se zaleskly brýle a RousWheeler si postěžoval ve spravedlivém rozhořčení: „Snažil se mě přemluvit, abych ho osvobodil, zatímco jste natírali letadlo. Chtěl, abych mu odemkl pouta, což jsem samozřejmě neudělal.“

„Chybělo málo,“ řekl jsem. „Vás snadno ukecá kdokoli. Připadáte si tak veledůležitý, že se s vámi dá snadno manipulovat.“

Yardman se zadíval na RousWheelera a na mne. Ústa měl sevřená. Pak řekl: „Musím jít k letadlu, pane RousWheelere, ale myslím, že bude lepší, když půjdete se mnou.“

„Ale já bych ho přece nepustil,“ bránil se RousWheeler jako pokáraný školák.

„Stejně…“ Yardman šel za mě, sehnul se a ověřil si, že řetězy jsou dostatečně pevné, což bohužel byly. „Vypadáte tak neškodně, hochu,“ řekl. „To je matoucí, že?“

Odešli a zanechali mě o samotě. Pokusil jsem se znovu vyprostit z řetězů. Dráždil mne pohled na česnu tak blízko, na dosah. Jenže Yardman byl pečlivý. Železný sloup byl zapuštěný v betonu, řetěz se nemohl prodřít jako provaz a ať jsem dělal co jsem dělal, ruce jsem nevyprostil.

Moc času už mi nezbývá, pomyslel jsem si. Taky už není nač se ptát. Ostatně co z toho, jestli znám odpovědi na otázky, když za chvíli už nebudu vědět vůbec nic. Taky o tom jsem přemýšlel. Nevěřím v posmrtný život. Když člověk zemře, je prostě konec. Několikrát jsem při pádu na dostizích ztratil vědomí, smrt byla vlastně bezvědomí, ze kterého se člověk už neprobere. Upřímně řečeno, moc jsem se jí nebál. Nikdy jsem se jí nebál. Pravděpodobně to způsobil nedostatek fantazie nebo citu. Pociťoval jsem jenom nechuť k tomu odejít z jeviště, když zbývalo tolik, co bych rád dělal. No nic, nejdřív musím nějak přežít Billyho kratochvíle… Přiznal jsem si zasmušile, že bych se jim velice rád vyhnul, kdyby to jenom trošku šlo a kdybych pro to našel sám před sebou omluvu.

Do hangáru vešel Alf. Šel k zahradnickému nářadí a sáhl pro lopatu. Křičel jsem na něj, ale on jako když neslySí. Odešel skoro hned. Uplynulo dalších několik minut. Myslel jsem na Gabrielu, žijící, milující, vážnou, něžnou a silnou. Dívku, s kterou bych dovedl strávit život nebo aspoň zbytek života.

Vrátil se nákladní vůz, krátce venku zastavil a pak odjel. Hluk motoru zmizel v dálce. Yardman a jeho posádka – bez Alfa – vešli do hangáru. Giuseppe prošel kolem mne k zasunovacím dveřím a otevřel vrata tam, kde stál citroen. Dovnitř zavál chladný vzduch a v malých spirálkách rozvířil prach na betonové podlaze. Nebe venku bylo sametově černé.

Yardman řekl: „Takže Billy, jestliže posádka zachová časový harmonogram, budeme tady asi tak za hodinu, možná trochu později. A do té doby si přeju, abyste byl se vším hotový. Všechno co zbývá udělat, musí být hotové. Jasné? Hned jak odstartuje letadlo.“

„Dobře,“ přikývl Billy. „Klid.“

Yardman přešel ke mně a zadíval se na mne se směsí uspokojení i lítosti. „Takže sbohem, chlapče.“

„Sbohem,“ odpověděl jsem zdvořile.

Ve rtech mu zacukalo. Ohlédl se na Billyho. „Nic neriskuj, Billy, je ti to jasné? Ty toho člověka podceňuješ. Není to panák bez mozku, jak bys rád věřil, to už je ti snad jasné. A ještě něco, varuju tě, varuju tě, milý Billy, jestli ho necháš v tomhle stadiu utéct, když ted ví všechno, můžeš si jednu z těch kulek prohnat vlastní hlavou. Jinak, a to tě ubezpečuju, drahý Billy, to obstarám za tebe.“

Dokonce i na Billyho ta chladná výhrůžka zapůsobila. „Dobře,“ řekl nejistě. „Ale von neuteče, to se nebojte. Ani náhodou.“

„O to se musíš postarat,“ přikývl Yardman, odvrátil se a šel si sednout na sedadlo pro spolujezdce do citroenu. Giuseppe u volantu nastartoval, zacouval z hangáru a hladce odjel. Yardman se neohlédl. Billy zavřel zasunovací vrata a zvolna přešel ke mně, tiše jako kočka. Zastavil se čtyři kroky ode mne. Ticho houstlo.

RousWheeler si nervózně odkašlal.

Billy se na něj podíval. „Děte se projít,“ řekl.

„Projít?“

„Jo projít. Jedna noha druhá noha,“ řekl urážlivě. „Pěkně po ranveji nahoru a zase dolů, to tak akorát vyjde.“

RousWheeler pochopil. Do očí se mi nepodíval a neměl v sobě ani tolik lidskosti, aby se za mne přimluvil. Otočil se k celé situaci zády a odešel. Ať žije pouto stejné školy!

„Tak a sme spolu sami,“ řekl Billy.