Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SOUBOJ V LETU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

Tiše se pohyboval po hangáru a hledal různé předměty. Pak se vrátil. Nesl starý ohebný řetěz z kola a pětigalonový kanystr s benzinem. Zadíval jsem se na ty předměty jak doufám bezvýrazně a nezeptal se, co s nimi hodlá dělat. Bylo mi jasné, že se to brzy dozvím.

Sedl si přede mne na paty a ušklíbl se, v jedné ruce řetěz od kola, z druhé strany hned u ruky kanystr. Pistoli nechal ležet na pultu. „Tak, a tedko hezky popros.“

Mlčel jsem. Čekal. Pak se pohrdavě zasmál.

„Však ty budeš prosit, a jak budeš prosit. Ty lorde jeden zasranej.“

Natáhl ruku s řetězem od kola, ale místo aby mě uhodil, jak jsem očekával, uvázal mi řetěz pevně kolem kotníku. Udělal dvě kličky a s obtížemi vázal uzle. Když se mu to konečně zdařilo, vypadalo to, že články řetězu se do sebe zaklesly na věky. Volný konec řetězu pak protáhl držadlem kanystru na benzin, kde zase uvázal uzle. Když skončil, tvořila vzdálenost od uzlů u mého kotníku ke kanystru asi patnáct centimetrů. Billy zdvihl kanystr a trhl s ním. Moje noha, pevně přivázaná, samozřejmě poslušně následovala. Billy se usmál, celý spokojený. Odšrouboval uzávěr kanystru a polil mi benzinem nohy. Taky udělal malou loužičku na podlaze. Pak znovu uzávěr zašrouboval, ale už ne tak pevně.

Nato obešel sloup, ke kterému jsem byl přivázaný, a odemkl oba zámky na mém zápěstí. Řetěz spadl, ale díky tomu, že jsem to nečekal a že jsem byl celý ztuhlý, nestačil jsem se předklonit a rozvázat řetěz na kotníku, než Billy skočil k pultu pro pistoli a než ji namířil.

„Vstaň,“ řekl. „Hezky vstaň. Když nevstaneš, tak to hodím do benzínu.“ V levé ruce držel plynový zapalovač. Tenhle typ hoří tak dlouho, dokud ho nezavřete. Zapalovač hořel jasným plamenem.

Stál jsem celý ztuhlý, opíral se o sloup a dělalo se mi nanic z toho, co se Billy chystá provést. Jako bych měl v žaludku kus ledu. To jsem si myslel, že se nebojím smrti! Rázem jsem změnil názor. Ona je smrt a smrt. Některá dovede být horší než jiná.

Billy se ušklíbl. „Tak hezky popros,“ řekl.

Nepoprosil jsem. Zvolna mávl pistolí k podlaze. „Tak pomašírujem, kamaráde. Mám pro tebe eště jednu práci. A ted hezky vopatrně, nechcem, aby nám to tady bouchlo.“ Oči mu zářily, zřejmě se nádherně bavil. V životě se tak nebavil. Doznávám, že mě to zlobilo.

Kanystr byl těžký, jak jsem ho za sebou pomalu táhl ke dveřím, krok po kroku, a pak venku po trávě. Benzin z kanystru povoleným uzávěrem vytékal malým čúrkem a zanechával za mnou hořlavou stezku. Noční vzduch byl sladký a hvězdy jasné. Měsíc nesvítil. Vanul mírný vítr. Krásná noc na lítání.

„Ted doprava,“ ozval se za mnou Billy. „Tamhle u světla je Alf. Tam běž a koukej, ať ti to moc netrvá. Nemáme zas tolik času.“ Ušklíbl se vlastnímu špatnému žertu.

Alf byl ode mne asi na délku tenisového kurtu, ale než jsem k němu došel, měl jsem toho dost, jak jsem za sebou táhl kanystr. Alf, jak jsem zjistil, kopal. Asi šest nebo sedm čtverečních stop trávníku bylo pečlivě uložených na hromádkách, na další hromadě se vršila asi do výše jedné stopy hlína. Na té stála baterka a osvětlovala Alfův starý obličej, jak stál v mělkém výkopu. Držel lopatu a tázavě se díval na Billyho.

„Di se projít,“ křikl Billy. Alf pochopil, co se od něho žádá, krátce přikývl, položil lopatu, vystoupil z výkopu na trávu a odšoural se do tmy. „Dobře,“ řekl Billy. „Ted tam vlez ty a pokračuj. Kdybys toho měl dost, řekni, stačí poprosit.“

„A když poprosím?“

Světlo se odráželo v Billyho jasných očích. Potěšeně se šklebil. Zdvihl o kousek pistoli. „Do hlavy,“ řekl. „Střelím tě do hlavy a budu vědět, že jsem nad tebou vyhrál, ty jedno lordstvo zasraný. Škoda, že vás tu nemám všechny.“

„My jsme neškodní,“ řekl jsem, ale přitom jsem dobře věděl, že dějiny by mě usvědčily ze lži. Lidé mého rodu v minulosti nadělali dost škody, a nenávist přežije celá století.

„Ruku na lopatu. Jak se pokusíš rozvázat ten řetěz, tak skončíš.“ Z bezpečné vzdálenosti se díval, jak házím lopatou, takže jsem ho nemohl napadnout, a střídavě zapaloval a zhasínal zapalovač. Zápach benzinu byl všude, jak benzin unikal netěsnícím uzávěrem a prosakoval do hlíny kolem mých nohou. Půda byla měkká, kyprá, lopata se do ní snadno bořila. Billy si nicméně můj úkol dobře promyslel, s náležitou pomstychtivostí. Ať jsem dělal co jsem dělal, jakmile jsem hodil lopatou, chtě nechtě jsem se paží dotkl žeber. Košile a svetr mě neochránily. Každé hození lopatou byl trest. Jak jsem pokračoval v práci, bylo to čím dál horší.

Billy mě sledoval a čekal. Výkop se prohluboval. Přísně jsem sám sebe přesvědčoval, že spousta lidí musela čelit horším věcem. Že spousta lidí musela kopat svůj vlastní hrob, že i jiní zemřeli v plamenech za pravdu, za to, v co věřili… Ze se to dá vydržet, i když to není legrace.

Billy začal být netrpělivý. „Tak pros,“ řekl. Místo odpovědi jsem po něm hodil lopatu hlíny a málem bylo po všem. Prudce škubl pistolí, ale pak ji zase zvolna sklonil. „Žádný takový, to bys měl moc velkou kliku,“ řekl vztekle. „Budeš prosit, a budeš prosit vkleče.“

V okamžiku, kdy jsem si byl jistý, že už mi na nohy nedohlédne, jsem odtáhl od kanystru s benzinem nohu, jak jsem mohl nejdál, pokud to řetěz dovolil, a lopatu jsem vší silou vrazil do země v tom úseku mezi uzly. Naštěstí to nebylo slyšet. Zkusil jsem to znovu a znovu, kdykoli jsem lopatou nabíral hlínu. Můj kotník sice mírně protestoval, ale kýžený výsledek má námaha nepřinášela.

„Tak si pospěš,“ řekl Billy vztekle a znovu zapálil zapalovač. „Dělej!“

Výborná rada. Času ubývalo a Yardman se co nevidět vrátí. Zuřivě jsem znovu zabodl lopatu do země a v okamžiku, kdy jsem už ztrácel naději, jsem ucítil, jak se poškozené články řetězu začínají uvolňovat. Ale pořád to ještě nebylo dost. I když se zbavím kanystru s benzinem, stále ještě budu ve výkopu a Billy drží revolver. Jenže i jiskra naděje je lepší než nic. Další seknutí lopatou a řetěz byl skoro vedví. Další rána konečně řetěz rozbila. Ale musel jsem použít tolik síly, že jsem zavrávoral a upadl. Klečel jsem a opíral se rukama o zem.

„Vstaň,“ křikl Billy ostře. „Nebo…“

Neposlouchal jsem ho. S nevýslovnou hrůzou jsem zjistil, že hrob, dostatečně velký pro Patricka, Mika, Boba i mě, není prázdný. Pravou rukou jsem nahmatal kus látky vyčuhující z hlíny. Ohmatával jsem látku, posunul ruku hlouběji a narazil na něco ostrého. Pokračoval jsem dál. Poznal jsem, na co sahám. Špendlíky v klopě.

Znovu jsem vstal a zadíval se na Billyho. Došel až k okraji jámy a krátce se na mě zadíval.

„Simon,“ řekl jsem zoufale. „Je tam… Simon.“

Billy se usmál ledovým, strašlivým, spokojeným, nenávistným úsměvem.

Čas dozrál. Rozměr času se rovnal vzdálenosti od hlavně pistole k mé hlavě. Od zapalovače k mým benzinem prosyceným botám a kanystru u mých nohou. Billy čekal jenom na okamžik, kdy najdu Simona. Ted už byl skoro nasycený.

„Takže pros,“ řekl. Oči dokořán. „Pros, máš poslední šanci.“

Mlčel jsem.

„Pros,“ zuřil. „Musíš poprosit!“

Potřásl jsem hlavou. Jsem blázen, blázen, musím být šílený. „Dobře,“ řekl vztekle. „Kdybych na tebe měl víc času, však ty bys poprosil, a když teda nechceš…“ odmlčel se a najednou jako by se skoro bál toho, co se chystá udělat. Zaváhal, zdvihl pistoli, ale chvíle váhání pominula. Vrátila se mu nelítostná odvaha.

Stiskl zapalovač a proti černému nebi vyšlehl jasný a ostrý plamen. Chvíli držel zapalovač ve výšce, jako kdyby si vypočítával, kam hodí, abych ho nemohl chytit. A v té chvíli jsem se shýbl, uchopil kanystr a hodil ho po něm. Uvolněný uzávěr nečekaně ve vzduchu odpadl a benzin velkým, třpytivým proudem vychrstl směrem k plameni.

Zbývala mi vteřina na únik, než celý svět vzplane.

Pramen benzinu vzplanul ve vzduchu s obrovským hlukem a s hukotem dopadl jako kaskáda tam, kde stál Billy a kde jsem před vteřinou stál i já. Kanystr vybuchl s obrovským žárem a společný hrob se změnil v pekelnou ohnivou jámu. Z pěti galonů benzinu vznikne nádherný požár.

Převalil jsem se přes okraj hrobu po zádech v posledním okamžiku, než se z výkopu stalo krematorium a čirým zázrakem mi nevzplaly nohy. Měl jsem víc štěstí, než jsem doufal. Billy křičel, utíkal, kabát na něm hořel na levém rameni a levém rukávu. Zoufale se snažil kabátu zbavit, ale ještě stále držel pistoli a proto mu to nešlo. Musel jsem se k té pistoli dostat a byl jsem připravený o ni bojovat. Jak jsem běžel za Billym, vidím, že pistoli upustil a utíká dál, v zoufalství, hrůze a bolesti se snaží kabát rozepnout. Mrazilo mě, když jsem si představil, čemu jsem unikl.

Na vratkých nohou jsem klopýtavě běžel k místu, kam revolver spadl. Leskl se v záři plamenů v trávě. Shýbl jsem se a vzal ho i s těžkým tlumičem na hlavni. Dobře mi zapadl do dlaně.

Billy se konečně zbavil kabátu, ten ležel přede mnou, hořící hromádka. Billy běžel dál, utíkal do hangáru a volal o pomoc. Volal Alfa. Běžel jsem za ním.

Alf v hangáru nebyl. Když jsem tam doběhl, stál Billy zády ke mně, kde předtím parkoval citroen, potácel se a křičel. Vstoupil jsem do dveří a zavřel za sebou.

Billy se rychle otočil. Levý rukáv košile měl ohořelý, zbývaly z něj cáry, kterými bylo vidět rudou lesknoucí se spálenou kůži. Nechápavě, nevěřícně se na mě díval, díval' se na pistoli v mé fuče. Prudce zavřel ústa, pak se přece jen dokázal ušklíbnout.

„Ty to nesvedeš,“ řekl udýchaně.

„Synové aristokratů umějí střílet.“

„Ale jenom ptáky,“ řekl pohrdavě. „Na to seš moc velkej srab.“

„Pleteš se, Billy. Špatnější mě odhadl od samého začátku.“ Viděl jsem, jak začíná váhat, jak znejistěl. Díval jsem se, jak se ohlíží ze strany na stranu, kam by utekl, jak se chystá vyběhnout. Pak jsem na něm poznal, že konečně s úžasem pochopil, že vystřelím. Vystřelil jsem.