Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SOUBOJ V LETU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Ne, s rozumem to nemělo vůbec nic společného. Byl to jednoduše elektrický výboj. V jediném okamžiku jsem poznal to, o čem po všechny věky píšou básníci. Pochopil jsem konečně, proč Říman Antonius pošlapal svou čest pro egyptskou Kleopatru, proč Paris v Tróji způsobil desetiletou válku únosem Heleny, proč se utopil Leander, když plaval bůhví pokolikáté přes Dardanely za Hero. Jistě v tom hrála roli i vzdálenost od domova, tajuplnost, zvláštnost nepoznaného, jistě by člověk těžko takhle vzplanul k holce od sousedů. Jen jsem nechápal jak to, že se to do té doby nikdy nepřihodilo. Proč právě tahle dívka, tahle jediná způsobila, že se mi rozbouřila krev.

Stál jsem na chladné kamenné podlaze letiště a jako by do mě udeřil blesk. Svět se kymácel, vzduch praskal, v šedivém únorovém dni blýskala světla, a o to vše se přičinila jedna zcela obyčejná prodavačka památkových předmětů pro turisty.

Co bylo ještě podivuhodnější, ji zřejmě potkalo totéž. Možná, že to musí potkat oba, aby to skutečně bylo ono. Nevím. Díval jsem se na ni, viděl jsem, jak jí začínají zářit oči, jak v ní narůstá vzrušení, jak ožívá. Pochopil jsem, že ač je to k nevíře, můžu za to já. Přestože jsem právě já, nenápadný, vždy úpravný, tmavovlasý, zřídkakdy na dívky zapůsobil. Taky jsem se o to nijak nesnažil, aspoň většinou, a pokud jsem se přece jen snažil, nepomohlo to. Dokonce i ty slečny, jež se chtěly provdat za můj titul, v mé společnosti často zívaly. O to úchvatnější byla Gabrielina okamžitá reakce.

Když dvakrát neodpověděla na jeho otázku, řekl Patrick pobaveně: „Probůh, jak dlouho chcete vy dva ještě jeden na druhého civět?“

„Gabrielo,“ řekl jsem.

„Ano?“ .“Gabrielo…“

Patrick se dal do smíchu. „No, takhle daleko nedojdete.“

„Parla francese?“ zeptala se úzkostlivě.

Patrick překládal: „Mluvíš francouzsky?“

„Ano,“ s úlevou jsem se zasmál. „Více méně.“

„E bene,“ řekla s úsměvem. „E molto molto bene.“

Začali jsme si okamžitě tykat. Možná proto, že jsme nebyli zatížení francouzskými mravy a že jsme oba věděli, že bychom k tomu stejně dřív či později dospěli. Patrick povytáhl obočí, zase se dal do smíchu a ve třech jazycích prohlásil, že jsme blázni.

Já se skutečně zbláznil, to je pravda. Patrick se celé odpoledne choval statečně, seděl se mnou u stolku ve snackbaru, popíjeli jsme kávu a on vyprávěl o Gabriele a její rodině. Dohlédli jsme na ni, jak se tiše a klidně pohybuje za svým dlouhým pultem a prodává tretky odjíždějícím cestovatelům. Byla krásně zaoblená, což byla příjemná změna po plochých bocích a plochých hrudnících hubených debutantek u nás doma. Bylo to, jako by se člověk za mrazivé sněžné noci ohřál u táboráku. Její snědý, oválný obličej připomínal středověké italské portréty, kostru obličeje zdědila po předcích, jako se dědila už celá staletí. Pokud se Gabriela právě neusmívala, byla skoro až příliš klidná, až jakoby nepřístupná.

Napadlo mne to teprve po chvíli. Sledoval jsem ji a viděl jsem, jak dva nebo tři nerozhodní zákazníci začali být nesví vinou její rezervovaností. Řekl jsem si, že se vlastně za prodavačku moc nehodí a taky jsem to jen tak mezi řečí prohodil k Patrickovi.

„To máš asi pravdu,“ řekl suše. „Jenže na letišti bys pro pašeráka těžko hledal lepší umístění.“

„Pro… pašeráka? To snad ne?“ vyděsil jsem se.

Patrick se viditelně bavil. „Pašeráka, jo,“ přikývl. „Přesně tak.“

„To snad ne.“

„Já jsem taky pašerák,“ dodal s úsměvem.

Zadíval jsem se do hrníčku s kávou, byl jsem hodně vyvedený z míry; „Ne, to se k vám nehodí, ani k jednomu, ani k druhému.“

„V tom se mýlíš, Henry. Jsem jeden z mnoha, co přivážejí… hm… zboží… pro Gabrielu.“

„Jaké zboží?“ zeptal jsem se zvolna a děsil se odpovědi.

Sáhl do kapsy saka a vyndal malou plochou lahvičku, asi dvacet čísel vysokou, a podal mi ji. Na tištěné etiketě od lékárníka stálo: Dvě stě tablet aspirinu BP. Hnědou skleněnou lahvičku zaplňovaly tabletky až po hrdlo. Odšrouboval jsem uzávěr, vytáhl chomáček vaty a vysypal několik tabletek na dlaň.

„Nepolykej to,“ řekl Patrick s úsměvem. „K ničemu by ti to nebylo.“

„To nejsou aspiriny.“ Nasypal jsem prášky nazpět do lahvičky a lahvičku uzavřel.

„Ne.“

„Tak co to tedy je?“

„Antikoncepční pilulky,“ řekl.

„Cože?“

„Itálie je katolická země. Tady ty tabletky koupit nemůžeš. Nicméně ženy si nepřejí být věčně těhotné, jít z jednoho těhotenství do druhého a produkovat jedno dítě za druhým. To je pochopitelné. Považují tabletky za vynikající věc, protože je smějí užívat, aniž by to i ti nejbigotnější z jejich mužů tušili.“

„Páni,“ vydechl jsem.

„Žena mého bratra tabletky sbírá mezi svými přítelkyněmi a v širším okruhu, a když má plnou lahvičku, tak mi ji předá, já ji odvezu Gabriele, která ji zase dá dál. Vím s určitostí, že nejmíň čtyři další piloti dělají totéž, nemluvě o větším počtu letušek. Gabriela mi jednou řekla, že vlastně nemine den, aniž by jí někdo něco nepřinesl.“

„To jako… chceš říct… že to Gabriele prodávají?“

Zatvářil se pohoršené, což mě potěšilo. „Samozřejmě ne. Samozřejmě, že je Gabriela taky neprodává, to je dar, prostě služba. Solidarita žen jedné země s ženami jiné země. Moje švagrová a její přítelkyně to dělají s nadšením, protože jsou toho názoru, že nelze žádnou ženu nutit, aby riskovala otěhotnění, když otěhotnět nechce.“

„Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval.“

„Protože nemáš sestru, které se narodilo šest dětí během šesti let a která se nervově zhroutila, když po sedmé otěhotněla.“

„To Gabrielina sestra?“

Přikývl. „Ano, tak to vůbec všechno začalo, proto vůbec začala ty tabletky shánět na začátku. Od té doby prostě poptávka ustavičně roste.“

Vrátil jsem mu lahvičku a on ji zase uložil do kapsy. „Takže co,“

řekl provokativně.

„Je obdivuhodná, že se do toho pustila,“ řekl jsem.

Zeširoka se usmál. „Prosím tě, jenom se přiznej, té bys odpustil, i kdyby pašovala korunní klenoty.“

„Asi bych jí odpustil všechno,“ řekl jsem zvolna.

Přestal se tvářit pobaveně, zvážněl a zadíval se na mě. „Už jsem několikrát slyšel, že se takováhle věc člověku může stát, ale nikdy jsem u toho nebyl jako svědek. Přitom jste vy dva spolu ani nepromluvili. Vlastně můžete být rádi, že spolu mluvit dokážete…“

Během toho odpoledne jsem se aspoň třikrát šel přesvědčit, že to opravdu jde. Prohlásila, že když je v práci, nemůže se jen tak s někým bavit, že by z toho mohla mít těžkosti. Tak jsem tedy kupoval dárky naněkolikrát, jednou pro tatínka, jednou pro maminku, jednou pro sestru, pokaždé jsem dlouho, dlouho vybíral. Pokaždé se mnou hovo

řila a dívala se na mě se zvláštní směsí vzrušení a úžasu a jako by přitom byla ve střehu. Jako kdyby se i ona náhle a nečekaně a zcela nezadržitelně zamilovala do úplně cizího člověka a jako by jí to připadalo neuvěřitelné a trochu až o strach.

„Tohle se mi líbí.“

„Stojí šest tisíc lir.“

„To je příliš drahé.“

„Tohle je lacinější.“

„Ukaž mi něco jiného.“

Takhle jsme začínali, jako když děti čtou z učebnice. Chudou, opatrnou francouzštinou, ale než skončilo odpoledne, než pozamykala vitríny a než mě s Patrickem vypustila vchodem pro zákazníky, už jsme si povídali zcela přirozeně. Asi jsem z nás tří uměl francouzsky nejlíp. Líp než Gabriela a určitě líp než Patrick. Patrick zato mluvil perfektně italsky, takže když jsme spojili síly a různé jazyky, všichni jsme se dohovořili.

Z letiště jsme odjeli taxíkem. Sotva jsme vyrazili, Patrick předal Gabriele lahvičku od aspirinu. S úsměvem mu poděkovala a zeptala se, jestli je to stejný druh jako minule. Přikývl a vysvětlil, že tabletky má od manželek vojenských letců, jejichž manželé jsou pryč na tříměsíčním zahraničním kursu.

Z velké černé kožené tašky přes rameno vytáhla pestrý pruhovaný balicí papír, který si přinesla ze svého obchodu na letišti, a velký pytlík s bonbony. Cukroví i lahvičku od aspirinu šikovně zabalila do kulatého balíčku, ze kterého nahoře trčely čtyři špičky papíru jak listy ananasu. Připevnila je kouskem lepicí pásky.

Taxík zastavil před zchátralým úzkým domem ve svahu, v chudobně vyhlížející ulici. Gabriela vystoupila z vozu, ale na mě Patrick zamával, abych zůstal sedět.

„Nebydlí tady,“ řekl. „Jenom doručuje cukroví.“

To už Gabriela hovořila s unavenou mladou ženou, bledou, o to bledší, že měla na sobě černé šaty, a na nohou strašlivé křečové žíly, jaké jsem ještě v životě neviděl. Žíly tvořily v kůži velké, tmavé, modravé, červovité a uzlovité pletivo. Na ženu se lepily dvě malé děti a další dvě nebo tri se tísnily ve dveřích. Měla však ploché břicho a kojence v náručí nedržela. Zadívala se na Gabrielu a její hezký dáreček s takovou vděčností, že by si lepší odměnu člověk nedokázal představit. Děti věděly, že v balíčku bude cukroví, takže vyskakovaly a snažily se na ně dosáhnout, jak je matka držela nad hlavou. Když jsme odjížděli, vedla děti dovnitř a smála se.

„Tak,“ Patrick se ke mně otočil od okénka. „A ted bychom měli Henrymu ukázat Milán.“

Už se začínalo šeřit a bylo zima. Já to však nevnímal, nebyl bych zaznamenal, ani kdyby padala ledovatka. Provedli mne přes Piazza del Duomo, abych se podíval na gotickou katedrálu a Palazzo Reále. Pak jsme prošli vysokou prosklenou arkádou na Piazza della Scalla k opeře. Gabriela mi s vážnou tváří vysvětlila, že je druhá největší v Evropě a že se do ní vejde tři tisíce šest set lidí.

„Která je vůbec největší?“ zeptal se Patrick.

„Neapolská,“ odpověděla s úsměvem. „Taje taky naše.“

„Ale milánská katedrála je největší,“ škádlil jsem ji s úsměvem.

„Ne,“ zasmála se a ve tvářích se jí nečekaně objevily důlky. „Ta je v Římě.“

„Ti Italové jsou ale velikášský národ.“

„My jsme vládli světu, když vy jste se ještě barvili namodro.“

„No no,“ ozval se Patrick.

„Leonardo da Vinci žil v Miláně,“ řekla Gabriela.

„Itálie je nepochybně nejkrásnější země světa a Milán je její klenot.“

„Patricku, jsi uličník,“ usmála se s láskou. Na své rodné město byla však skutečně pyšná a do večeře jsme se dozvěděli, že v něm žije skoro půldruhého milionu obyvatel, že tam jsou celé tucty muzeí, hudebních a výtvarných škol a že je Milán nejlepší a nejbohatší průmyslové město v celé zemi, v jehož továrnách se vyrábí textil, papír, lokomotivy, automobily a dokonce i letadla.

Najedli jsme se v malé, útulně osvětlené restauraci nápadně připomínající londýnské italské restaurace, jen to tam jinak vonělo kořením. Ani jsem nevnímal, co jím. Gabriela nám objednala nějaké telecí, chutnalo skvěle, jako ten večer vše. Vypili jsme dvě láhve místního červeného vína, lehce trpkého na jazyku, a nekonečné množství malých šálků černé kávy. Už tehdy jsem si uvědomil, že se cítím mnohem volněji a míň uzavřený i proto, že všichni tři mluvíme jinou řečí, než svojí mateřskou. Bylo mnohem snadnější zbavit se zábran, když byl člověk daleko od všeho, čím zábrany vznikly. Když byl pod jiným nebem, v jiné kultuře, v čase mimo čas. Ano, ledaco díky tomu bylo jednodušší, ale nic tím neztrácelo na významu. Neměl jsem svázaný jazyk, ale co jsem řekl, neříkal jsem do větru, říkal jsem to z hloubky, z nezměněného nitra. Ten večer v Miláně jsem poprvé poznal, co znamená mít radost, skutečnou, hlubokou radost, a kdyby za nic jiného, za to budu Gabriele vděčný až do konce života.

Povídali jsme si celé hodiny. Neříkali jsme možná nic objevného, ale vyprávěli jsme si přátelsky, příjemně. Nejdřív o tom, co jsme dnes dělali, co jsme viděli, pak o sobě, o svém dětství, o Felliniho filmech, trochu o cestování, a zvolna jsme okruh témat rozhovoru rozšiřovali. O náboženství, o své naděje, o stav současného světa. Ani jeden z nás nebyl fanatik a zachránce tohoto světa. Možná bychom měli být, protože svět to tolik potřebuje, jenže víra už hory nepřenáší. Víru dusí výbory a předsednictva, jak řekl Patrick, a svaté minulosti by dnešní doba považovala za výstřední poblouzněnce.

„Řekněte, dovedete si představit, že by dnešní Francie a armáda dopustily, aby je vedla do boje mladá dívka, protože měla zjevení? To si zaručeně představit nedovedete.“

Byla to pravda. To ne.

„Psychologie zabíjí statečnost,“ řekl Patrick a v očích se mu lesklo víno a světlo svíček.

„Tomu nerozumím,“ ozvala se Gabriela.

„Taky se to netýká ženských,“ řekl. „To se týká mužských. Dnes se už nepovažuje za moudré podstupovat fyzická rizika, pokud je možné se jim vyhnout. Proboha, přece když namluvíte mladým mužským, že je bláhové nebo dokonce hůř než bláhové cokoli riskovat, je to nejrychlejší způsob jak zničit národ.“

„Jak to myslíš?“

„Zeptej se Henryho. Ten je ochotný riskovat život dnes a denně na dostihovém závodišti. Zeptej se ho proč?“

„Proč?“ obrátila se ke mně napůl vážně, napůl s úsměvem, v očích světla jasnější než hvězdy.

„Protože se mi to líbí, baví mě to.“

Patrick potřásl zrzavou hlavou. „Tak pozor kamaráde, tohle nikde moc nevykládej, to se dneska nenosí. Musíš lidi přesvědčovat, že riskuješ pro prachy, jinak tě dřív než stačíš říct budou mít za masochistickýho psychotika.“

„Nepovídej,“ rozesmál jsem se.

„Jo, je to tak a vůbec to není legrace. Těm cvokům psychiatrům se dílo natolik daří, že dnes je v módě o sobě hlásat, že je člověk zbabělec. Člověk třeba není zbabělec, rozumíte, ale musí to tvrdit, jinak by ho nepovažovali za normálního. Když se na to podíváte z historického pohledu, je to k nevíře. Neznám jiný národ, který by opakovaně hlásal v tisku, na večírcích, v televizi, všude možně, že zbabělost je normální a odvaha odsouzeníhodná. Naopak skoro všechny národy v minulosti měly pro mladé muže těžké zkoušky, ve kterých museli prokázat, jak jsou stateční. My ted mladé lidi v Anglii učíme, že se mají usadit a usilovat o klid. Jenže statečnost a odvaha jsou jaksi v člověku zabudované a není možné odvahu jednoduše vynulovat, jako se nedá vynulovat pohlavní touha. Takže když obyčejnou občanskou statečnost zakážete, vyvře jiným způsobem. Podle mého kvůli tomu vzrůstá kriminalita. Jestliže se všude vyhlašuje, že radovat se z nebezpečí je perverzní, pak není možné se divit, že se z nebezpečí skutečně radují zvrhlíci.“

Tohle bylo trochu příliš složité, takže to neřekl francouzsky, ale v plnokrevné angličtině, a když Gabriela protestovala, opakoval to klidnějším tónem italsky.

„Ale já nechci, aby muž říkal, že je zbabělec. Kdo by to chtěl?“ podivovala se. „Muž má lovit a bránit, aby žena byla bezpečná, tak je to odedávna.“

„Zpět do jeskyní?“ zeptal jsem se.

„Instinkty máme pořád stejné,“ přikýval Patrick. „V zásadě dobré.“

„Muži jsou taky pro lásku,“ řekla Gabriela. „Souhlasím,“ přikyvoval jsem nadšeně.

„Jestli rád riskuješ život, mně se to líbí. Když ho rád riskovat budeš pro mě, bude se mi to líbit víc.“

„To radši neříkej,“ řekl Patrick. „Psychiatři by si to určitě vysvětlili nehezky.“

Všichni jsme se rozesmáli. Přinesli nám čerstvou kávu a nějak jsme se dali do hovoru o tom, po čem touží nebo co si přejí dívky v Itálii a co je pro ně dosažitelné. Gabriela tvrdila, že toho nedosažitelného je čím dál míň, že je spokojená, tím spíš, že je sirotek, takže nepociťuje rodičovský útlak. Chvíli jsme se pak bavili o tom, jaké výhody a nevýhody plynou od rodičů, když člověk dospívá. Všichni tři jsme tvrdili, že jsme se svou situací spokojení. Gabriela byla spokojená se svou svobodou, Patrick s maminkou vdovou, která ho nevídaným způsobem rozmazlila, ale přitom po něm nic nechtěla, mně stačilo, že mi rodiče poskytují byt a stravu. Patrick se na mě podíval, když jsem se o tom zmínil, otevřel ústa a chystal se mě vyzradit.

Rychle jsem ho anglicky zarazil: „Nic jí neříkej, prosím tě ne.“

„Měla by tě ještě radši.“

„Ne, mlč.“

Chvíli váhal, ale pak si to rozmyslel a mlčel. Když se ho Gabriela ptala, o co šlo, řekl jí, že jsme se hádali o to, kdo bude platit. Nakonec jsme se o placení poctivě rozdělili, ale ještě hodnou chvíli jsme zůstali sedět. Vzpomínám si, že jsme hovořili o loajalitě. Začali jsme s osobní loajalitou a pak jsme přešli k politické.

Gabriela tvrdila, že v Miláně je hodně komunistů a že podle jejího názoru se římský katolík, z něhož se stane komunista, rovná rabínovi, který vzývá Alláha.

„Zajímalo by mě, komu by byli věrní, kdyby Rusko přepadlo Itálii,“ řekl Patrick.

„To je vskutku otázka,“ usmál jsem se. „Ale prakticky to nepřichází v úvahu, protože mezi Itálií a Ruskem je Německo, Švýcarsko a Rakousko, nemluvě o Alpách.“

Gabriela potřásla hlavou. „Komunismus začíná v Terstu.“

Její poznámka mě překvapila i pobavila, protože v ní zaznívala ozvěna názoru mého konzervativního otce: „… Orient začíná v Calais.“

„Skutečně tam začíná,“ řekl Patrick zamyšleně. „Přímo u vašich dveří.“

„Ale bud klidný,“ zasmála se. „V Jugoslávii jsou taky hory a odtamtud Rusové nepřijdou.“

„Oni už s armádou nepřepadnou žádnou další zemi,“ přikývl jsem klidně. „Proniknou do nich kapitálem a technikou. Italští, francouzští a britští komunisté můžou být klidní, nebudou se muset rozhodovat, na kterou stranu střílet.“

„A budou moct klidně pokračovat v podrývání řádu vlastní země s čistým svědomím,“ přikývl Patrick s úsměvem.

„Já myslím, že si s tím nemusíme dělat hlavu,“ zadíval jsem se, jak Gabriele spadají přes tvář měkké vlasy a vrhají stín. „Určitě ne dneska večer.“

„Stejně se nás to nikdy nijak netkne,“ přikývl Patrick. „A když se odtud brzy nevypravíme, tak nám Gabrielina sestra zamkne.“

Neradi jsme se zdvihli a vyšli ven, do zimy. Když jsme ušli asi deset kroků, Patrick najednou vykřikl, že si zapomněl v hospodě tašku s věcmi a že pro ni musí zajít. Rychle odešel.

Otočil jsem se ke Gabriele a ona ke mně. Světla lamp se jí leskla v očích a vážná ústa se nepatrně chvěla na pokraji smíchu. Slov nebylo třeba. Oba jsme věděli. Téměř jsem se jí dotýkal, stál jsem těsně u ní. Jemně jsem ji vzal za paže pod rameny. Zapotácela se, jako kdybych do ní strčil, a já měl tentýž pocit. Jako kdyby mnou otřásla síla tak primitivní a tak sopečná, až z toho šel strach. Jak je možné, říkal jsem si zmateně, že stačí dívky se dotknout, jen dotknout, dívky, po jejímž dotyku jsem toužil celé odpoledne a celý večer, a člověk se náhle octne v takové primitivní bouři. A ještě se to musí stát na jedné z hlavních ulic Milána, kde není co si s tím počít.

Položila mi hlavu na rameno, a tak jsme spolu stáli, já s tváří na jejích vlasech, když se vrátil Patrick s taškou. Odevzdaně se usmíval, bezeslova Gabrielu otočil, vzal ji pod paží a řekl stručně: „Pojdte, takhle tady zůstat nemůžete, ještě by vás někdo přejel.“ Slepě se na něho chvíli dívala a pak se nejistě zasmála.

„Já nechápu, co se to vlastně děje,“ řekla.

„Zasáhl vás z nebe seslaný šíp,“ řekl Patrick s humorem. „Anebo chemie, vyberte si.“

„Je to absurdní.“

„V tom ti neodporuju.“

Dal se do pochodu a táhl ji za sebou. Konečně jsem se taky odlepil z místa. Ochromené nohy mi zase začaly sloužit. Dohonil jsem je. Gabriela mě volnou rukou vzala taky pod paží, a tak jsme všichni tři ušli jeden a půl míle k domu její sestry. Jak jsme šli, nejtěžší břímě vášně se odlehčilo, hovořili jsme už normálně, smáli jsme se čím dál víc a před domem jsme dostali přímo záchvat smíchu.

Lisabetta, Gabrielina sestra, byla o deset let starší, podstatně silnější, ale měla stejně olivově snědou hladkou pleť a stejné pěkné tmavé oči. Když jsme vstoupili do obývacího pokoje, její manžel Giulio, podsaditý člověk blížící se ke čtyřicítce, s černým knírem, pytlíky pod očima a řídnoucími vlasy, nemotorně vstal z křesla a přivítal nás bez

výrazného nadšení.

On ani Lisabetta neuměli anglicky nebo francouzsky, takže zatímco obě ženy chystaly kávu, bavil se s Giuliem Patrick. Zvědavě jsem se rozhlížel po Gabrielině obydlí. Její sestra měla pohodlný čtyřpokojový byt ve vysokém, velkém činžovním domě, moderně zařízený a čalouněný, vytápění pod kamennou podlahou, žádné koberce, okna bez záclon jenom se žaluziemi. Připadalo mi to dost strohé, ale pak jsem si uvědomil, že v létě musí být v Miláně jako v peci a že byt je takový jaký je, aby se v něm dalo žít v horku.

 

Do místnosti vbíhaly a zase vybíhaly děti, které jsem od sebe nerozeznal. Od Patricka jsem však věděl, že by jich mělo být sedm, čtyři kluci a tři děvčátka. Přestože už byla skoro půlnoc, děti nešly spát, zřejmě čekaly na Patricka a ted se kolem něj batolily jako štěňata.

Lisabetta nalila kávu a jedno z dětí šálky rozneslo. Giulio se pak

Patricka na něco zeptal a díval se přitom na mě. „Chce vědět, čím jsi,“ řekl Patrick. „Tak mu řekni, že se starám o koně.“

„Jinak nic?“

„Jinak nic.“

To na Giulia moc nezapůsobilo. Položil další otázku. Patrick s nepatrným úsměvem překládal: „Chce vědět, kolik vyděláváš.“

„Řekni mu, že za jednu cestu do Milána dostávám asi jednu pětinu toho co ty.“

„To se mu nebude líbit.“

„Copak o to, mně se to taky nelíbí.“

Patrick se dal do smíchu. Přeložil, co jsem řekl, a Giulio se hned zamračil.

Spali jsme s Patrickem v pokoji, kde jindy spávali dva z chlapců, Ted se nastěhovali k druhým dvěma, zatímco Gabriela spala s dvěma staršími děvčaty a nejmladší spala s rodiči. V pokoji se všude povalovaly hračky, dětské botičky, šaty v kupičkách. Postele nebyly převlečené a prostěradla byla od svých neklidných mladých uživatelů zmačkaná jako kůže slonů. Patrick, zvyklý na věčné cestování, s sebou moudře nosil pyžamo, pantofle, věci na mytí a čistou košili. Díval jsem se na ten přepych a záviděl mu. Sám jsem spal ve slipech.

„Proč jim nechceš říct,“ zeptal se mě Patrick ve tmě, „že máš šlechtický titul?“

„Protože to není důležité.“

„Giuliovi by se to důležité zdálo.“

„Právě proto mu to říkat nebudu.“

„Nechápu, proč s tím děláš tajnosti.“

„Zkus každému říkat, že jsi syn aristokrata, a uvidíš co bude.“

„Mně by se to líbilo. Všichni by se mi klaněli a dvořili, všude bych měl privilegia, všude by si mě předcházeli a taky vítali.“

„Ano, a nikdy by sis nebyl jistý, jestli tě vítají kvůli tobě, že jsi, jaký jsi.“

„Ale to víš, že bych si tím byl jistý.“

„Tak mi pověz, kolik stájníků jsi sem už pozval,*' zeptal jsem se klidně.

Nadechl se. Chyběla mu slova.

„Byl bys mi tenhle nocleh nabídl, kdyby Timmie zbytečně nemluvil?“

Ticho.

Pak jsem poznamenal: „Ráno mi připomeň, že ti musím dát pěstí.“

Bohužel do rána bylo daleko, jak jsem potom zjistil. Prostě jsem nedokázal usnout. Gabriela spala za zdí, sotva jednu stopu ode mne, a já ležel, potil se a toužil po ní tak, jak jsem si nikdy nepředstavoval, že bych toužit mohl. Doslova všechno mě bolelo. Chladný, vždy se ovládající Henry Grey. Grey, šedý nejen jménem, ale i povahou.

Chladný, ovládající se Henry Grey ležel v dětském pokoji, v cizím městě a kousal se do ruky, aby nekřičel. Taková touha, takový strašlivý hlad byl skoro absurdní, směšný. Pokoušel jsem se to tak brát, ale bezúspěšně. Ten hlad mě trápil hodinu po hodině, zoufale, až do svítání. Byl bych mnohem šťastnější, kdybych dokázal usnout a kdyby se

mi o ní zdálo.

Než jsme šli spát, na chodbě přede dveřmi mě jen tak letmo políbila. Kolem nás stáli Patrick, Lisabetta a šest dětí a dívali se na nás. Pak najednou ode mne ustoupila, protože oba nás postihlo totéž, co předtím na ulici. Sebemenší dotyk vzbudil bouři. Jenže v tak malém a přelidněném bytě nebylo místo na zemětřesení.

Když jsme ráno vstali, Patrick mi beze slova půjčil holicí strojek.

„Odpusť,“ řekl jsem.

„Nic, měl jsi pravdu, kdyby ten Welšan neřekl, co řekl, nepozval

bych tě sem…“

„To vím.“ Oblékl jsem si košili a zapjal rukávy.

„Ale taky bych tě sem nepozval, kdybys mi nepřipadal sympatieký.“

Překvapeně jsem se na něj ohlédl.

„Měl bys mít víc sebejistoty, Henry. Prosím tě, proč pochybuješ o tom, že tě lidi můžou mít rádi takového, jaký jsi. Je snad jasné, že Gabriela tě takhle ráda má a já ostatně taky.“

„Jenomže to je vzácné,“ natahoval jsem si ponožky.

„Jenomže ty taky lidem nedáš šanci.“ Po tom naprosto přesném zásahu si navlékl kapitánský kabát a vyšel ze dveří.

To šedivé, chladné ráno jsme všichni tři mlčky odjeli na letiště. Gabriela měla stíny pod očima, vůbec se na mě nepodívala, a já marně přemýšlel, jestli jsem se jí nějak nedotkl. Bavila se jenom s Patrickem, italsky, a Patrick s krátkým úsměvem odpovídal taky italsky. Když jsme dojeli, rychle a ustaraně mě požádala, abych za ní do obchodu nechodil. Utekla, aniž se se mnou rozloučila, a já se nepokoušel ji zarazit. Věděl jsem, že uplynou hodiny, než naložíme koně, a ať si říkala co chtěla, měl jsem rozhodně v úmyslu za ní před odletem zajít.

Celé dopoledne jsem se potuloval po letišti s Conkerem a Timmiem. Asi ve dvanáct za mnou přišel Patrick, usmíval se od ucha k uchu a oznámil mi, že máme štěstí, protože v Gatwicku napadalo tolik sněhu, že letiště přijímá jenom nejdůležitější linky, nákladní letadla ten den nepřijímá vůbec, až prý zítra.

„Takže uděláš nejlíp, když zase obtelefonuješ stáje a řekneš jim, že s klisnami poletíme do Anglie až zítra v osm,“ řekl. „Pokud počasí dovolí.“

Gabriela přijala tu zprávu s takovým nadšením a radostí, že jsem se rázem vznášel přímo na oblacích. Chvíli jsem váhal, nemohl jsem se odhodlat, ale Gabriela mi to usnadnila.

Zeptala se: „Jak jsi spal?“ Pátravě se na mě zadívala.

„Vůbec jsem nespal.“

Povzdechla si a trochu se začervenala. „Já taky ne.“

Váhavě jsem řekl: „Možná bychom spali líp, kdybychom spolu strávili večer.“

„Henry,“ dala se do smíchu, „ale kde?“

Ukázalo se, že to je větší problém, než jsem myslel, protože Gabriela odmítala jít do hotelu. Nemohli bychom tam zůstat přes noc, v každém případě musí být doma do půlnoci. Prý musí zachovávat určitá pravidla, zůstat přes noc někde mimo domov se nesluší. Nakonec jsme se uchýlili na zcela prazvláštní místo, a sice do naší DC4. Ustlali jsme si útulné hnízdo z přikrývek, které jsme vytáhli ze zavazadlových schránek u kuchyňky.

V naší skrýšce nás určitě nemohli najít. Smáli jsme se, těšili se jeden z druhého, byli jsme šťastní a strávili celý večer tak, jak ho muži a ženy tráví už od pravěku. Bylo nám spolu dobře a asi se nám oběma ulevilo, že se k sobě tak krásně hodíme.

Ležela v mém náručí a váhavě mi vysvětlovala, že už milého měla, což mi samozřejmě bylo jasné. Taky řekla, že je zvláštní milovat se s někým jinde než v posteli. Pocítila, že jsem se trochu zatřásl a podívala se na mě ve světle měsíce.

„Proč se směješ?“ zeptala se.

„Já jen že já naopak, já se ještě s nikým v posteli nemiloval.“

„Kde tedy?“

„V trávě.“

„Henry, to je v Anglii zvykem?“

„Jenom v létě na konci večírků.“

Usmála se a spokojeně zase položila hlavu. Hladil jsem ji po vlasech a pomyslel si, jak je přirozená, jak je zdravá a jak nepřijatelné jsou ve srovnání s ní přiopilé krasavice, které jsem občas zavedl do křoví ke konci večírku. To už nikdy neudělám, pomyslel jsem si. Nikdy.

„Dnes ráno jsem se trochu styděla za to, že jsem po tobě tolik toužila, styděla jsem se, že jsem na to myslela celou noc.“

„To není žádná hanba.“

„Chtíč je hřích.“

„Láska je ctnost.“

„Je to zamotané. Myslíš, že jsme dnes večer byli hříšní nebo ctnostní?“ Nezdálo se však, že by jí to dělalo starosti.

„Počínali jsme si přirozeně.“

„Pak je to asi hříšné.“

Otočila se mi v náručí tak, aby na mě viděla co nejlíp. Oči se jí v pološeru leskly. Lehce se zuby dotkla mého ramene.

„Jsi slaný,“ řekla.

Pohladil jsem ji po břiše a cítil, jak se jí stahují svaly. Zamrazilo mne v zádech. Pomyslel jsem si, že vášeň nejvíc posílí, je-li opětovaná. Políbil jsem Gabrielu, ona tiše cosi zašeptala a pak se zasmála.

„Takový hřích je hezký,“ řekla.

Vrátili jsme se do domácnosti její sestry a spali spánkem spravedlivých, každý na jedné straně zdi. Časně ráno následujícího dne Patrickovi a mně před odjezdem na letiště chystala kávu. Byla rozcuchaná, v županu a měla zasněné oči.

„Přijedeš zas?“ zeptala se klidně a nalévala mi kávu.

„Jakmile to jenom bude možné.“

Věděla, že to myslím vážně. Políbila mě na rozloučenou, aniž se ke mně přivinula, políbila i Patricka. Řekla: „Za to, žes ho přivedl.“

V taxíku na letiště se mě Patrick zeptal: „Proč jsi u ní nezůstal, snadno bys mohl?“

Odpověděl jsem mu teprve, když jsme zajížděli k letišti. „Ty bys zůstal?“

„Ne. Jenže já musím pracovat.“

„Já taky. Možná z jiných důvodů, ale taky musím. Taky si nemůžu dovolit přijít o místo.“

„Nic mi do toho sice není, ale těší mě to.“

Naložili jsme italské klisny a odletěli do zasněžené Anglie bez jakýchkoli komplikací. Cestou jsem klisny uklidňoval a vzpomínal na Gabrielu. Jako kdyby mě hřálo to, že Gabriela je. Kdesi pod bránicí jsem měl sálavé teplé místo.

Vzpomínal jsem na ni s láskou a bez úzkosti. Jak se smíchem řekla, byla by věru špatný pašerák, kdyby neužívala vlastní kontraband.