Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SOUBOJ V LETU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Dostihy ve Stratfordu odpadly kvůli sněhu, což bylo nakonec dobře, protože Yardman na poslední chvíli na ten den naplánoval jeden let navíc. Sedm tříletých do Francie. Když jsme nakládali, bylo koní osm.

Cestou do Cambridge mě zdržel napříč silnice stojící nákladní vůz, který dostal smyk na ledovatém povrchu, takže než jsem dojel na letiště, už tam byly všechny dopravní boxy s naším nákladem. Řidiči boxů podupávali, aby se zahřáli, a proklínali mě. Billy, zase Billy, nikoli Conker a Timmie, tam stál s rukama v kapsách, rty zkroucené úsměškem, který jako kdyby měl pevně přilepený. Radoval se z toho, že jsem v nemilosti. Samozřejmě ho ve snu nenapadlo začít s prací před mým příjezdem.

Billy, hluchý Alf, kterého s sebou přivedl, a já jsme naložili koně v disharmonickém tichu. Jel s námi ještě čtvrtý stájník, člověk středního věku, nezajímavý, s mohutným ježatým knírem, nastydlý. Doprovázel koně odesílaného z jedněch vznešených stájí. S ostatními koňmi nám nepomohl ani v nejmenším. Nepomáhal nám ani cestou, seděl vedle svého svěřence a chránil ho před neexistujícím nebezpečím. Billy mi za letu nasypal do kávy rašelinu a svou vlastní přeslazenou kávu mi vylil na hlavu. Zbytek cesty jsem strávil v koupelně a snažil se vymýt z vlasů lepkavý cukr. Přísahal jsem si, že to všechno jednou Billymu odvedu, ovšem jednou, až nebudu mít na starosti plnokrevníky v hodnotě tisíců liber.

Při vykládání jsem si pečlivě prohlížel nenápadnou hnědou klisnu a snažil se zapamatovat všechno, co se na ní zapamatovat dalo. Pamětihodná věru nebyla. Taky nebyla tříletá jako ostatní koně, ale vypadala stejně jako ta, kterou jsme přednedávnem vezli do Francie, když jsem poprvé letěl s Billym, a taky nápadně připomínala tu, kterou jsme týž den odpoledne vezli zpátky. Tři klisny, všechny tři vypadající úplně stejně… Dobrá, taková věc je možná, zvlášť když klisna nemá žádné výrazné odznaky.

Externí stájník nás opustil v Paříži, doprovázel svého svěřence až do jeho nového domova. Oznámil nám, že má za úkol zpátky do Anglie doprovodit jiného koně, francouzského hřebce, kterého jeho stáj koupila, a že ho máme vyzvednout příští týden. Skutečně jsme ho příští týden v úterý vyzvedli i s hřebcem, svalnatým statným koněm s ohnivým okem a neklidným ocasem. Kvičel jako hříbě, když jsme ho zaváděli na palubu, takže tentokrát opravdu bylo na místě, aby ho stájník s ježatým knírem po celou cestu hlídal.

Mezi naloženými koňmi byla opět nenápadná hnedka. Stál jsem opřený o stěnu jejího boxu a prohlížel si ji. Pořádně na ni nebylo vidět proti tmavému pozadí rašeliny a koně stojícího za ní. Vtom se za mne připlížil Billy a surově mě uhodil řetězem přes záda. Rychle jsem se otočil, rychleji než očekával, a dvakrát jsem ho mohutně kopl do stehna. Zkřivil rty bolestí, zuřivě se znovu napřáhl a krátký řetěz se ve vzduchu zakroutil jako rozdrážděný had. Skrčil jsem se do chodbičky mezi boxy, takže řetěz s hrozivým rachotem dopadl na roh boxu, před kterým jsem předtím stál. Bez váhání jsem se pak rozběhl podél stěny letadla dopředu, až k bufetu. Doslova jsem se uchýlil pod ochranu mechanika, což jistě nebylo zvlášť ušlechtilé, ale za daných okolností moudré. S mechanikem jsme popíjeli kávu až do chvíle, kdy jsme se už blížili ke Cambridgi.

 

Tu noc jsem mnoho přemýšlel a výsledek toho přemýšlení se mi příliš nelíbil.

Dopoledne jsem čekal před Yardmanovou kanceláří, až Simon vyjde na oběd.

„Nazdar,“ řekl se zářivým úsměvem. „Kde ses tu vzal. Pojd, dáme si něco pro zahřátí u Anděla.“

Přikývl jsem a vykročil po jeho boku. Klouzali jsme v tajícím sněhu z předchozího týdne a od úst nám stoupala pára. Den byl nevlídný, bylo zataženo, zima, lezavo a vlhko, chlad pronikal až na kůži. Počasí přesně odpovídalo mé náladě.

Simon strčil do dveří s barevnou vitráží a vstoupil. Ihned zamířil ke své oblíbené stoličce u baru, svlékl si ošumělou manšestrovou bundu a pobízel barmanku, aby mu honem a rychle nalila rum a citronovou šťávu s horkou vodu. Objednal pro každého jednu sklenici. Ve starém nepoužívaném krbu stála nová moderní elektrická kamínka, která dělala co mohla silou svých kilowattů, a umělé červené uhlíky, napodobenina skutečného ohně, lichotivě osvětlovaly usměvavou tvář, na kterou jsem se díval. Simonovy oči zářily přátelstvím.

Měl jsem tak málo přátel, tak málo!

„Co se děje?“ řekl a popíjel horkou tekutinu. „Dneska seš nějak zvlášť tichej. Namluvíš toho míň než jindy.“

Chvíli jsem se díval na umělý oheň, ale věčně jsem věc odkládat nemohl.

Řekl jsme zvolna: „Už vím, jak to je s tou hnědou klisnou.“

Odložil sklenici, aniž se mu ruka zatřásla, ale úsměv z tváře zmizel beze stopy.

„Jakou hnědou klisnou?“

Neodpověděl jsem. Nastalo neradostné ticho. „Co tím jako myslíš?“ řekl nakonec.

„Vezl jsem tu hnědou klisnu do Francie a zpátky dvakrát během dvou týdnů. A jednalo se pořád o jednu a tutéž hnědou klisnu.“

„To musí bejt omyl.“

„Ne. Není.“

Ticho. Pak se nepřesvědčivě ohradil: „Určitě se pleteš.“

„Já už si jí všiml, když s námi letěla dopoledne tam a odpoledne zpátky. Pak jsme ji vezli minulý čtvrtek… no a pak jsem si už byl jistý, že jde o stejného koně, včera, když jsme ji vezli sem.“

„Už jsi toho nalítal hodně, nemůžeš si pamatovat jednu klisnu, když jsi jich vozil tolik.“

„Já se v koních vyznám.“

„Tobě to moc pálí,“ řekl. Skoro jako kdyby uvažoval nahlas. „Moc ti to pálí, rychle ti to pálí.“

„Ne,“ potřásl jsem hlavou. „Ty jsi příliš rychlý. Tys to neměl naplánovat tak brzy po sobě. Možná by mi to nedošlo…“

Najednou se otřásl v celé své mohutnosti. „Co jsem neměl naplánovat? Co je na tom, jestli kůň letěl tam a zpátky a dvakrát? A co to vůbec má co dělat se mnou?“

„Nemá smysl ti vykládat, co sám dobře víš.“

„Henry,“ předklonil se. „Já vím, co vím, ale nevím, co si ty myslíš, že víš. Máš nějakou pitomou teorii a já bych rád slyšel jakou.“

Díval jsem se, jak z mé skleničky, ze které jsem ještě neupil, stoupá pára, a litoval jsem, že jsem vůbec do hospody chodil.

„Je to prima švindl,“ povzdechl jsem si. „Pěkně vymyšlené, hezké, nijak mimořádný podvod. Dočista jednoduchý. Prostě ti to sype několik set liber pokaždé, když tu klisnu do Francie pošleš.“

Beze slova se na mne díval a čekal. Donutil mě, abych to řekl sám.

„Dobře tedy. Prodáš koně – hnědou klisnu – svému spojenci ve Francii. Ten zařídí, aby jeho banka poukázala příslušnou částku, tedy prodejní cenu, do Anglie, a banka tady v Anglii ti potvrdí, že částku obdržela. Ty si podáš žádost vládě s tím, žes vyvezl jednu klisnu za x tisíc franků v rámci našeho chovného průmyslu. Vděčná vláda ti za to vyplatí bonus, to jest jedno a tři čtvrti procenta, jak se vyplácí za export, a to strčíš do kapsy. Mezitím samozřejmě koně přivezeš zpátky, peníze z prodeje propašuješ do Francie svému spojenci a můžeš začít znovu.“

Simon seděl jako zkamenělý a upřeně se na mě díval.

„Potřebuješ k tomu základní kapitál, jinak vlastně nic,“ pokračoval jsem. „Potřebuješ dostatečně velkou částku, aby ti to jedno a tři čtvrti procenta stálo za to. Řekněme, že by šlo o dvacet tisíc. V tom případě bys strčil do kapsy tři sta padesát liber pokaždé, kdy by ta klisna putovala do Francie. Kdyby tam letěla jednou za měsíc, tak bys vlastně získal nezdaněný příjem v hodnotě více jak dvacet procent za celý rok. Čtyři tisíce, možná i víc, aniž jsi z toho platil daně. Samozřejmě, máš nějaké výlohy, ale i tak…“

„Henry,“ vydechl ohromeně.

„Není to žádný velký podvod,“ poznamenal jsem. „Ne, nic světoborného, a je to dost bezpečné. A vymyslet sis to musel ty, Simoně, a dělat jsi to taky musel ty, protože aby to fungovalo, musí člověk vyplnit správné formuláře a formuláře u Yardmana vyplňuješ ty. Pokud by se o to pokusil kdokoli z venku, kdokoli mimo firmu, musel by platit za leteckou dopravu a obě cesty, čímž by se mu to rázem všechno nevyplatilo. Do toho se nemůže nikdo pustit, ledaže ví, že ty koně může poslat zdarma. Ty je můžeš posílat zdarma, Simoně. Prostě koně přidáš na seznam dopravovaných, ale nezapíšeš ho do záznamu v kanceláři. Kdykoli prostě je volné místo při letu do Francie, tak tu klisnu posíláš. Minulý čtvrtek mi řekl sám Yardman, že posílá sedm tříletých, ale nakonec jsme vezli osm koní, přičemž osmý nebyl tříletý, byla to hnědá klisna.

Ten den, co jsme letěli dvakrát, jak jsme ji brali do Francie ráno a vracela se s námi odpoledne, při druhé cestě určitě nebylo náhodou, že koně, které jsme měli vézt zpátky, nebyli na letišti včas na první let. Přece jen jsi nemohl riskovat klisnu vyložit a hned zase naložit. Tak jsi prostě udělal takříkaje chybu a napsal jsi na pokyny trenérům patnáct nula nula místo deset nula nula. Ty, který nikdy takové chyby neděláš! Jsi přímo dokonale přesný. Nikdo nikdy po tobě nic nekontroluje a kontrolovat nemusí…“

„Jak jsi na to přišel?“

„Pracoval jsem předtím ve firmě Anglia,“ řekl jsem mírně. „Copak si to neuvědomuješ? Vyplňoval jsem stejné formuláře jako ty a posílal je do transportního oddělení, na export. Možná že bych si na ten vládní bonus sám nevzpomněl, ale před deseti dny jsem slyšel tři obchodníky, jak se o tom baví. A včera večer, když se mi pořád honilo v hlavě, jak se dá vydělat na posílání pořád stejného koně tam a zpátky, tam a zpátky, mi to najednou došlo.“

„Došlo ti to,“ řekl zasmušile.

Přikývl jsem. „Ta klisna nemá žádné odznaky, nic na ní není zvláštního. Samozřejmě jsi ji nemohl posílat na její skutečné jméno, protože toho by si někdo všiml okamžitě, já tedy určitě. Ale stačilo, když sis prošel Plemennou knihu a vybral nějakou jinou klisnu, taky bez odznaků, přibližně stejně starou, a vyplnil exportní formuláře na tu z knihy. Celníci si u nás ověřili, že jsme skutečně vyvezli hnědou klisnu, a ve Francii zase, že jsme ji tam dovezli. Snadné, potíže žádné. Nikoho ve snu nenapadne, aby si věci ověřoval u majitele prodaného koně. Taky nač? A když se klisna vrací, prochází stejnou procedurou, jenomže si vyhledáš jméno ve francouzské Plemenné knize. To si ovšem musíš dát pozor, aby tvoje vymyšlená chovná klisna nebyla příliš vznešená, protože víš, že nesmíš za hranicemi utratit víc jak dva tisíce liber, aniž by se to zkoumalo, což by sis samozřejmě nemohl dovolit.“

„Máš to všechno dobře vymyšlený, co?“ řekl hořce.

„Myslel jsem na to skoro celou noc.“

„Komu to chceš říct?“

Zadíval jsem se na něho, pak jsem se rozpačitě odvrátil.

„Řekneš to Yardmanovi?“

Neodpověděl jsem.

„Tak policii?“

Pozoroval jsem umělý oheň. „Neřekl bych to nikomu nebýt toho, že… Proč?“ řekl jsem trpce. „Proč jsi na mě poštval Billyho, aby mě otloukal? Bylo to nutné?“

„Henry,“ zatvářil se zděšeně. „Já ho na tebe nepoštval, jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

Polkl jsem. „Byl při všech těch letech s hnědou klisnou a cestou mi nedal ani chvilku pokoj. Snad s výjimkou toho prvního letu. Otloukal mě, vylil mi přeslazené kafe na hlavu, a když jsem si tu klisnu včera prohlížel, praštil mě řetězem. On tohle nedělá jenom proto, že mě nemá rád… Aspoň ne jenom proto. Je to prostě… Odvádí moji pozornost, abych si ty koně příliš neprohlížel. Proto mě taky při rvačce neuhodil do obličeje… Ovládal se. Pral se se mnou za určitým účelem a nikoli ze vzteku.“

„Henry přísahám, že s tím nic nemám.“ Vypadal opravdu nešťastně a rozčileně. „Přece bych ti probůh nechtěl ublížit!“

Sáhl po skleničce a zhluboka se napil. Bylo po radosti. Z nápoje se už nekouřilo a z přátelství zbyl popel.

„Netvař se tak,“ otřásl se. „Jsi jak z ledu,“ znovu se napil. „Dobře, pokud jde o tu klisnu, máš svatou pravdu, to uznávám. Ale jako že je pánbůh nade mnou, Billyho jsem na tebe nepoštval. Je to surovec. Ať už ti prováděl co chtěl, tak to má prostě v povaze. Přísahám Henry, čestně…“ Zoufale se na mě díval, tolik si přál, abych mu uvěřil. Ale já měl strach, že bych sám sobě lhal, kdybych mu věřil.

„Poslyš,“ předklonil se a úzkostlivě se na mě podíval. „Poštval bys ho ty na mě?“

„Ne.“

„No vidíš. Já ho taky na tebe nepoštval.“

Dlouho bylo ticho.

„Co jsi dělal s těmi penězi?“ Už jsem se nesnažil dobrat se pravdy, pokud jde o Billyho.

Zaváhal. „Dluhy z hazardu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ty nesázíš.“

„Sázím.“

„Ne.“

„Nejsi přece vševěd!“

„Ale tohle náhodou vím,“ řekl jsem unaveně. „To vím velmi přesně. Tebe dostihy vůbec nezajímají, nikdy ses mě nezeptal na tip, nezeptal ses, jestli si myslím, že sám zvítězím. A nepovídej mi, že hraješ hazardně karty nebo něco takového… Kdybys byl skutečně povahou hráč, takový hráč, že by tě to donutilo krást, abys mohl splatit dluhy, tak bys sázel na všechno, i na koně. To by tě prostě k tomu dohnalo.“

Přivřel oči. „Krást je tvrdý slovo.“ Předklonil se, sáhl po mé sklenici a celou ji vypil. „Yardman neplatí penzi,“ řekl.

Snažil jsem si představit jeho budoucnost, život na odpočinku bez důchodu. Copak já, já budu mít zbytky cregannského bohatství, takže budu mít vždycky na auto a horký rum. On bude mít jenom to, co si ušetří.

„Uložil jsi ty peníze?“

„Jenom třetinu,“ řekl. „Třetina patří bratranci. To je ten, co má u sebe klisnu na svým statku, vozí ji na letiště tady v Anglii. Třetinu dostává ten člověk, co obchoduje s koňma ve Francii. Když je tam, je klisna u něj, pak ji vozí na letiště. Ty dva do toho dali prachy, když jsem s tím přišel. Já sám na to neměl.“

„Takže když se vlastně vezme v úvahu, jaké to je riziko, moc na tom nevyděláváš.“

„Dvojnásobek toho, co si vydělám tady,“ řekl suše. „A bez daní! Kromě toho mě podceňuješ, protože my takhle stěhujeme dva koně a každej z nich cestuje sem a tam tak patnáckrát do roka.“

„Znám toho druhého, vezl jsem ho už?“

„Ano,“ přikývl. „Tam i zpátky.“

„Jednou?“

„Jednou.“

„A jak dopravuješ peníze zpátky z Francie?“

„V časopisech. V týdeníkách, v honebních časopisech a tak.“

„V naší měně?“

„Jo. Ten chlap ve Francii má kontakt, ten mu prachy mění.“

„Ale to je riskantní, posílat peníze poštou!“

„Nikdy se nám žádný neztratily.“

„Jak dlouho už to provozujete?“

„Jak vláda začala dávat ten bonus. Hned krátko potom.“

Znovu nastalo dlouhé ticho. Simon si hrál s prázdnou skleničkou a vůbec mi nepřipadal jako podvodník. Tak mě napadlo, jestli není trošku přehnaná přepjatost nebo namyšlenost, když člověk chce, aby jeho přátelé byli poctiví. Uvědomil jsem si, že ho pořád za přítele Považuju, a už se mi taky nechtělo věřit, že to on na mě poštval Billyho. Billy prostě nesnášel můj původ. S tím se ovšem dalo žít.

Nakonec Simon řekl: „Co s tím teda chceš dělat?“

Věděl stejně dobře jako já, že kdyby se věc začala vyšetřovat, je ztracený. Ve vládních archivech muselo být ještě hodně záznamů o jeho transakcích. V bankovních knihách taky. Kdybych vyvolal nějaké vyšetřování, nejspíš by skončil ve vězení. Vstal jsem z barové stoličky celý ztuhlý a potřásl jsem hlavou. „Nic…“ zaváhal jsem.

„Nic… pod podmínkou, že s tím přestáném?“

„Nevím.“

Trpce se na mě usmál. „Dobře Henry, tak to sbalíme.“

Vyšli jsme z hospody a brodili se svorně sněhovou břečkou ke kanceláři, ale už to nebylo ono. Jeden druhému jsme nevěřili. Simona určitě strašilo, jestli skutečně budu mlčet, jestli vydržím mlčet trvale, a já věděl, a velice nerad jsem si to přiznával, že by Simon s tím krásným plánem mohl klidně pokračovat, i když tvrdil, že toho nechá. Hnědou klisnu samozřejmě už nepošle, ale může posílat jiného koně, a pak má ještě druhého, kterého jsem nepoznal. Pokud si dá pozor, klidně by mu to mohlo projít. A on je velice pečlivý a pozorný člověk.

 

Když jsem si znovu v kanceláři prohlédl rozpis transportů na další dny, nikde jsem neobjevil let do Milána, až v dalším týdnu ve středu. Dokonce tam nebyly vůbec žádné lety, jen dvakrát se lodí vezli po moři poníci, a to se mě netýkalo. Zaklepal jsem u Yardmana, vešel do kanceláře a požádal ho, jestli bych si pro zbytek týdne nemohl vzít volno. Conker by jistě řekl, že trvám na svých právech.

„Letíte příští středu do Milána,“ řekl zamyšleně. „A předtím není vůbec nic? Samozřejmě chlapče, samozřejmě si můžete vzít volno, ale kdyby se vyskytlo něco neodkladného, tak by vám doufám nevadilo, kdybych vás přivolal zpátky.“

„Samozřejmě že ne.“

„Pak to je v pořádku, to je v pořádku.“ Brejličky se mu zaleskly, jak se podíval z okna, a napjatá kůže u úst se na chviličku zvrásnila úsměvem. „Takže vás to pořád ještě baví?“

„Ano, baví,“ řekl jsem zdvořile.

„No milý chlapče, musím říct, že vám to celkem jde. To tedy opravdu musím říct. Je na vás spolehnutí. Určitě. A to u vás Obdivuju, to opravdu Obdivuju.“

„Já… děkuju, pane Yardmane.“ Nebyl jsem si jistý, jestli se mi v hloubi duše neposmívá, a taky by mě dost zajímalo, jak dlouho mu potrvá, než pochopí, že se na svou práci skutečně nedívám jako na obrovský žert, přestože si to všichni myslí.

Napsal jsem Gabriele, že přijedu příští týden, a pak jsem klidně a pomalu odjel domů. Cestou jsem myslel střídavě na ni a na Simona. Radost i žal.

Doma jsem našel vzkaz, že mám zavolat otce Juliana Thackeryho, což jsem učinil. Řekl, že předpověd počasí je dobrá a že se zřejmě v sobotu dostihy poběží. Prý se chystá do Wetherby poslat jednoho dobrého překážkáře a jestli bych ho nejel.

„Ano, rád,“ odpověděl jsem.

„No výborně. Je to skvělá malá klisnička, skutečná bojovnice, má plece šampióna a silnej zadek, s tím přeskočí všechno.“

„Ve Wetherby jsou ale pěkně tvrdé překážky,“ poznamenal jsem.

„To pro ni bude hračka,“ řekl nadšeně. „A je perfektně fit. Dnes ráno jsme ji nechali běžet jednu mílu ostřejší cval, mysleli jsme, že jí to nijak nepůjde, protože je mokro po roztálým sněhu, ale táhla jak mašina až do konce. Zřejmě jí ta pauza udělala dobře.“

„To zní nadějně.“

„Jasně. Uvidíme se ve vážnici před prvním dostihem, jo?“

Ubezpečil jsem ho, že budu na místě, a byl jsem rád, že tam pojedu, tím spíš, že jsem vedle telefonu zahlédl odpovědFilyhoughových, jíž přijímali matčino pozvání na víkend. Jak jsem tam stál a držel dopis v ruce, přišla moje sestra Alice.

Než stačila něco říct, oznámil jsem jí: „V sobotu jedu do Wetherby.“

„Ale v neděli…“ začala.

„Ne, moje drahá Alice, ne. Nemám v nejmenším v úmyslu vzít si Angelu Filyhoughovou a nemá proto smysl, abychom se scházeli. Já si myslel, že už jsme se na tom dohodli a že by máti mohla přestat s tím naháněním dědiček.“

„Jednou se přece ale oženit musíš, Henry,“ namítala.

Vzpomněl jsem si na Gabrielu a usmál se. Možná si vezmu ji, pokud se ukáže, že bychom skutečně mohli být přátelé pro celý život a že to není jenom záblesk vášně, po kterém nic nezbude.

„Žádný strach, však já se ožením.“

„Dobře,“ kývla Alice. „Jestli tedy jedeš na sever až do Wetherby, tak bys to mohl protáhnout, zajet za Louisou a trochu ji potěšit.“

„Potěšit?“ zeptal jsem se nechápavě. Louisa je moje sestra, starší než Alice. Žije ve Skotsku, kam to je skoro dvakrát tak daleko než do Wetherby, ale než jsem se stačil o tom zmínit, Alice už pokračovala.

„Říkala jsem ti to přece včera večer,“ zlobila se. „Copak jsi mě vůbec neposlouchal?“

„Obávám se že ne.“ Přemýšlel jsem totiž o hnědých klisnách.

„Louisa byla na operaci a dnes ji propustí z nemocnice. Ještě tak dva tři týdny musí ležet doma.“

„A co jí vlastně bylo?“

Alice to budto nevěděla nebo mi to nehodlala říct. Sice jsem Louisu vlastně ani pořádně neznal, určitě ne do hloubky, ale usoudil jsem, že lepší Louisa než Angela Filyhoughová. Slíbil jsem, že za ní zajedu. Pak jsem se rozhodl, že vyrazím v pátek a dojedu do Yorkshiru, protože pak po dostizích budu mít před sebou dlouhou cestu. V sobotu dopoledne aspoň budu mít čas, abych si trošku odpočinul. Vyrazil jsem tedy na sever kolem poledne a už ze zvyku jsem to vzal přes Fenland.

„Harry, nazdárek, vy jste přesně člověk, kterýho potřebuju. Přímo zázrak.“ Tom Wells mě chytl za ruku, jakmile jsem vstoupil. „Prosím vás, potřebuju, abyste mi zejtra vzal jeden krátkej let. Potřebuju dostat dva trenéry a jednoho žokeje z Newmarketu do Wetherby.“

Málem jsem se dal do smíchu. „Je mi hrozně líto, ale skutečně nemůžu, Tome. Já se tu vlastně stavuju hlavně proto, abych zrušil na neděli letovou hodinu. To taky nebudu moct. Musím zajet za nemocnou sestrou do Skotska. Ted právě už jsem na cestě.“

„Zatraceně,“ ulevil si. „A nemohl byste to odložit?“

„Obávám se že ne.“

„Já bych vám dal v neděli letadlo, abyste tam mohl zaletět,“ pokoušel mě rafinovaně. „Zadarmo.“

To už jsem se dal do smíchu. „Ne, já opravdu nemůžu.“

„Ale v tom případě musím těm trenérům říct, že pro ně nic nemám.“

„Je mi hrozně líto.“

„Zatraceně. No nic, pojdte, dáme si kafe.“

Seděli jsme dobrou hodinu v kantýně a povídali si o letadlech. Pak jsem pokračoval v cestě do Wetherby a pobaveně si uvědomoval, že můj způsob života se čím dál víc podobá žonglérskému vystoupení, jak se snažím udržet dostihy, lítání, dopravu koní a Gabrielu na samostatných oběhových drahách bez vzájemného dotyku.

Ve Wetherby silný vítr přepral slabé slunce, ale jelo se dobře, což bylo příjemné po předchozím sněžení. Klisna pana Thackeryho byla skutečně taková, jak ji vylíčil, malá udatná kaštanová hnedka s velkým srdcem, pravá bojovnice, která se nikdy nevzdá. Přes první dvě překážky šla opatrně, protože na dráze ve Wetherby nikdy předtím neběžela, ale zbývající překážky už brala s naprostou sebejistotou. Zřídkakdy se mi stalo, abych měl z dostihu takové potěšení. Zjistil jsem, že když se chystá jít na překážku špatně, stačí maličko a okamžitě zareaguje, není paličatá, dobře vnímá pokyny. V posledním oblouku před cílovou rovinkou byla ještě pořád plná energie jako po startu a stačilo ji jen trochu povzbudit a hned se začala propracovávat na špici. Byli před námi ještě čtyři koně. Před poslední překážkou dotáhla vedoucího koně, za překážkou se trochu zapíchla, ale hned se srovnala, neztratila rytmus a tvrdě pronásledovala jediného koně v dohledu. Dotáhla ho včas a proběhla podél cílového sloupku s krví rozehřátou radostí z vítězství.

„To nebylo špatné,“ řekl Julianův otec a zářil. „Vůbec to nebylo špatné.“ Podal mi zalepenou obálku. Musel mi věřit, když ji měl připravenou předem.

Čekala mě třista padesát mil dlouhá cesta, takže jsem vyrazil chvíli po dostihu a po prázdných silnicích směřujících na sever jsem dojel do Skotska v dobrém čase. Moje sestra Louisa žila v nehostinném velkém panském domě blízko Elginu, v domě téměř stejně velkém, jako byl náš, a stejně špatně vytápěném. Rodiče potěšilo, když se bohatě provdala. Teprve pozdě zjistila, že si vzala lakomce. Měla na útratu tak málo, že by jí možná bývalo líp v malém řadovém domku v Peckhamu. Jako klukovi mi dávala k vánocům brožovaná vydání klasiků. Později mi už nedávala žádné dárky.

No nic. Na místo jsem dojel večer, usoudil, že už je na Louisu pozdě, takže jsem za ní šel až ráno. Okamžitě mi bylo jasné, že duši má ještě velmi svěží. Zadívali jsme se na sebe jak cizinci. Neviděli jsme se sedm let, vypadala mnohem starší, než jsem ji měl v paměti, starší, než kolik jí bylo, tedy čtyřicet tři, byla po nemoci bledá, ale oči jí jiskřily a usmívala se s upřímným potěšením.

„Henry, můj malý bratříček, ale to jsem ráda, že jsi za mnou přijel…“

Bylo jasné, že to myslí upřímně. Těšilo mě to, ta návštěva najednou nebyla žádná oběť. Strávil jsem s Louisou celý den, prohlížel si s ní staré fotografie, hrál mahjong, který mě naučila, když jsem byl ještě kluk, vyslechl jsem, co mi povídala o svých třech synech v internátních školách a že je málo koroptví a že by se ráda zase podívala do Londýna a že už tam nebyla bůhví kdy. Požádala mě o všelijaké drobné služby, protože prý „drahý James“ bývá netrpělivý a od služebných člověk nemůže už nic chtít, tak jako tak toho mají moc. Takže jsem jí donesl, co potřebovala, zabalil balíček, poklidil pokoj, naplnil láhev na horkou vodu a vyhledal novou nenačatou zubní pastu. Pak mě poprosila, jestli bych laskavě nevysypal zásuvku, kde měla uložené léky, když už tam jsem.

Léky v zásuvce by vystačily na menší nemocnici. Polovičku léků, řekla s úlevou, prý už nepotřebuje. „Prostě je vyhod.“ Třídila lahvičky a krabičky do dvou hromádek. „Tyhle můžeš hodit do koše.“ Poctivě jsem kupičku vzal. Na jedné krabičce bylo napsáno Conovid a pod tím krátké vysvětlení. Trvalo několik vteřin, než mi došlo, co jsem vyhodil. Rychle jsem krabičku z koše vyndal a podíval se do ní. Byly tam v kovové, fólii zatavené pilulky, každá zvlášť. Jednu jsem vytlačil. Byla malá, růžová.

„Ty už je nechceš?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě že ne. Po operaci už je nepotřebuju.“

„Aha. Samozřejmě je nepotřebuješ. Můžu šije tedy vzít?“

„Prosím tě nač?“

„Louiso nebud naivní.“

Dala se do smíchu. „Takže máš konečně slečnu? Samozřejmě si je můžeš vzít. Když se tady porozhlédneš kolem, tak bych někde měla mít celou krabici, aspoň myslím. Možná v horní zásuvce. Možná taky v koupelně.“

Nasbíral jsem tolik tabletek proti otěhotnění, že jsem jimi naplnil lahvičku skoro stejně velkou, jako byla ta, kterou dal Patrick Gabriele. Hranatou lahvičku z hnědého skla, asi dvacet čísel vysokou, ve které býval penicilinový sirup proti kašli. Louisa se pobaveně dívala, jak lahvičku vymývám, jak ji suším před elektrickými kamínky, jak ji plním, jak do ní dávám kousek vaty a jak ji uzavírám.

„Bude svatba?“ zeptala se. Jako Alice.

„To se ještě neví.“ Vzal jsem uklizenou zásuvku a vrátil ji do nočního stolku. Ještě jsem dodal: „Máti nic neříkej.“

Středa mi připadala strašně vzdálená. Když konečně nastala, byl jsem na letišti v Gatwicku hodinu před tím, než přivezli první koně. Dokonce ani příchod Billyho s Alfem mi nezkazil náladu. Naložili jsme koně bez komplikací a rychleji než jindy, protože dvě stáje poslaly s koňmi stájníky, a to dokonce ochotné stájníky.

To ráno přišel Simon s papíry na poslední chvíli a předával mi je v kanceláři letiště, když už letadlo bylo připravené k odletu. Zdál se mi jako ve střehu.

„Dobré jitro, Henry.“

„Dobré jitro.“

Kdepak, v půl osmé ráno před zívajícími piloty a jinými zaměstnanci se těžko spravuje přátelství. Převzal jsem s kývnutím papíry, chvíli jsem váhal a pak jsem vykročil přes letištní plochu k letadlu do Milána.

Vtom slyším, jak za mnou někdo běží, a pak mě chytil za ruku.

„Jste lord Grey? Volá vás telefon, prý je to nutné.“

Zdvihl jsem sluchátko a poslouchal. „Dobře,“ řekl jsem nakonec a zvolna jsem zavěsil. Takže přece jenom nepoletím za Gabrielou. Skoro jsem cítil, jak se mi obličej stahuje bolestí.

„Co se stalo?“ zeptal se Simon.

„Otec… zemřel můj otec… dnes v noci. Ted právě ho našli… Včera večer byl velmi unavený…“

V kanceláři nastalo ticho. Simon se na mě zadíval s hlubokým pochopením, protože věděl, jak jsem se toho okamžiku bál.

„Je mi líto,“ řekl hlubokým, upřímným hlasem.

Otočil jsem se k němu a bez uvažování jsem promluvil stejným bezprostředně přátelským tónem jako dřív. „Musím domů.“

„Samozřejmě.“

„Ale koně už jsou naložení a je tam jenom Billy…“

„O nic nejde, poletím já.“ Sáhl do aktovky a vytáhl pas.

Bylo to nejjednodušší řešení. Vrátil jsem mu průvodní dokumentaci a vytáhl z kapsy hnědou lahvičku s tabletkami. Na etiketu jsem černým propisovacím perem napsal: Gabriela Barzini, obchod upomínkovými předměty, letiště Malpensa.

„Prosím tě, mohl bys tohle dát prodavačce v tom letištním obchodě a mohl bys jí vyřídit, že nemůžu přijet a že jí napíšu?“

Přikývl.

„Nezapomeneš na to?“ zeptal jsem se úzkostlivě.

„Ne, Henry.“ Usmál se tak, jak se,usmíval dřív. „Postarám se o to, aby to dostala, a vzkaz taky vyřídím, to ti slibuju.“

Potřásli jsme si rukou. Prošel pasovou kontrolou, Šoural se přes letištní plochu, vyšplhal se po rampě a zmizel v letadle. Díval jsem se, jak se za ním zavírají dveře, díval jsem se, jak letadlo odlétá, jak odnáší můj úkol, mého přítele, můj dar, ale mne nikoli.

Simon Searle letěl do Itálie místo mne a nikdy víc se nevrátil.