Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

NÁVRAT DIPLOMATA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

V čalouněné místnosti držel Scott koně, Ken citlivými prsty nahmatal jugulární žílu a vbodl do ní cosi, co vypadalo jako dlouhá injekční jehla pokrytá plastickou hmotou. Konec hmoty vyčuhoval ven z kůže.

"To je kanyla," řekl Ken, vytáhl jehlu a plastikovou trubičku nechal v žíle. Přikývl jsem.

"Na kapačku," dodal a připevnil ke kanyle trubičku, vyčuhující z pytlíku s tekutinou, který Scott pečlivě zavěšoval ke stropu. "Musíme ji pořádně zavodnit."

Zašel na operační sál a vrátil se s malou stříkačkou. Tekutinu z ní vstříkl klisně do žíly kanylou.

"To bylo půl kubíku domosedanu," hláskoval mi to slovo a já si všechno zapisoval na papír, připevněný k podložce. "Je to premedikace, po které je kůň poddajný a spavý. Stejně ale hleďte, ať se mu nedostanete na dosah kopyt. Koně kopou rychle jako blesk, i když jsou v tomhle stavu. Jděte radši tamhle za přepážku, ať jste opravdu z dosahu."

Poslušně jsem obešel čalouněnou přepážku, přes kterou jsem viděl, co se v místnosti děje, a přitom jsem byl v bezpečí. Trochu to připomínalo přepážky v býčích arénách, kam se uchylovali lidé před útočícími rohy.

"Co teď s tou stříkačkou uděláte?" zeptal jsem se.

"Zahodím ji. Je jednorázová."

"Radši ji schovejte," řekl jsem.

Ken se na mě zadíval světle modrýma očima. Chvíli uvažoval a pak přikývl.

"Dobře."

Vzal stříkačku, odnesl ji na operační sál a položil do plechové misky na jednom ze stolků u zdi. Byl oblečený jako já, zelené bavlněné kalhoty, zelená košile s krátkými rukávy a přes ni bílý plášť, na hlavě bílou čepici, pod bradou mu visela maska a na botách měl návleky.

I Scott byl vystrojený stejně. Hladil koně po nose, laskal ho za ušima a tiše na něho mluvil. V přetíženém mozku zvířete jako by se najednou něco uvolnilo, rozpletlo, jako by do něj vstoupil klid. Klisna tiše stála skoro jako ve spánku.

Ken se na ni pozorně díval. Přinesl ze sálu mnohem větší stříkačku v jiné misce. "Tohle je antibiotikum," řekl při vstřikování tekutiny. Pak došel pro třetí stříkačku. "A tohle je ke-tamin, ke-ta-min," slabikoval, "po tom usne."

Přikývl jsem. Scott zavřel zašupovací dveře do sálu. Ken na chvilku odpojil kapačku a hbitými pohyby znovu vstříkl do krční žíly kanylou obsah poslední stříkačky. Velké tělo sebou téměř okamžitě trhlo, stočilo se v nepřirozeném oblouku, zapotácelo se, zakolísalo a pak se zvolna bokem svezlo k zemi. Jednou zadní nohou klisna křečovitě kopala do měkké zdi, pak se uvolnila a hlava jí klesla na pružnou podlahu. Působí to dramaticky, pomyslel jsem si, ale pro Scotta a Kena je to zřejmě běžné. "Intubaci," obrátil se ke Scottovi.

Scott přikývl a strčil klisně do huby a pak až do hrdla nevídaně velkou trubici.

"To je na kyslík s halotanem," řekl Ken stručně. Scott zeširoka otevřel zašupovací dveře a odnesl stříkačku na sál. Když se vrátil, nesl prošívané manžety a pytle na no-hy.

Oba muži manžety a pytle připevnili, pak stáhli od stropu řetězy a připevnili je k manžetám. Scott přinesl kus plátna s dvěma držátky na konci, do kterého položil klisně hlavu. Ken neztrácel ani vteřinu a stiskl nějaké knoflíky na panelu na zdi u vchodu do sálu. Spustil první páku.

Řetězy se navíjely lehce a nadzdvihly půl tuny koňské váhy do vzduchu. Scott klisně přidržoval hlavu v závěsu a Ken mezitím znovu napojil kapačku. Pak stiskl jiný knoflík a rumpál na kolejích se pomalu dal do pohybu. Odnášel klátící se tělo zvířete i s kapačkou a se vším všudy do operačního sálu. Kolejnice zanesly pacientku přímo nad stůl. Ken stiskl další knoflík. Řetězy se odvíjely a spouštěly břemeno pomalu palec po palci, až klisna spočinula zády na stole se všemi čtyřmi ve vzduchu. Nadmuté břicho vypadalo jako obrovský, kulatý hnědý hrb. Scott opatrně položil klisně hlavu a pak šel Kenovi pomoci odpojit řetězy od manžet a přivázat koně za manžety ke čtyřem rohovým sloupkům u stolu tak, aby měl nohy přirozeně ohnuté a ne natažené. Oba muži pracovali beze slova a pohybovali se s jistotou. Tento postup měli dokonale procvičený.

"Zapnout ventilátor a halotan," řekl Ken.

Scott připevnil trubici, vyčuhující zvířeti z huby, k hadici ventilátoru, stiskl tlačítko a otočil kohoutkem. Přístroj začal pomalým, vytrvalým rytmem vhánět koni do plic směs kyslíku a halotanu.

Ken se mě stručně zeptal: "Rozumíte tomu, co děláme?"

"Ano."

"Dobře. Teď zavedu další cévku do tepny při úhlu čelisti. Tu tam dávám, abychom mohli přímo monitorovat krevní tlak. Za normálních okolností to dělá Belinda, ale dnes musím sám."

Přikývl jsem a sledoval, jak šikovnými prsty zavádí malou trubičku pod čelist klisny a jak ji napojuje na měřicí přístroj, který k operačnímu stolu zavezl Scott. Pak se Ken i Scott ustaraně zadívali na obrazovku přístroje a na dvě křivky, které se tam objevily. Co tam viděli, je na chvíli upokojilo.

"Jdu se přemýt," řekl pak Ken. Ohlédl se po mně. "Pojďte se dívat."

Šel jsem za ním na předsálí, kde si dlouho pracně drhl ruce kartáčem a pak sušil sterilním ručníkem.

"Jestli tahle klisna umře," řekl "je se mnou konec."

"Nemyslete na to."

Chvíli jen tak stál, v očích obrovské napětí. Pak několikrát zamžikal a zhluboka se nadechl.

"Tak jdeme na to." Otočil se na patě a zamířil k sálu. Požádal mě, abych mu přidržel dveře, aby se ničeho nedotkl.

Šel ke Scottovi, stojícímu před obrazovkou tonometru a pozorujícímu křivky.

"Je stabilizovaná," řekl Scott s viditelnou úlevou. "Už jsem ji taky oholil." A vskutku, klisna měla na obrovském břiše vyholený pruh.

Ken se otočil ke mně: "Scott mi musí asistovat. Prosím vás, stoupněte si sem k obrazovce a sledujte ji. Krevní tlak koně je skoro stejný jako u lidí, ideální hodnoty jsou 120 na 80, jenže jako u lidí tlak v narkóze klesá. Pokud by klesl pod 70 milimetrů rtuti, je zle a zazvoní poplach. Pokud se bude pohybovat mezi 80 a 90 jako teď, je to v pořádku. Tady se dívejte na tuhle křivku. Taky se dívejte, jak tady naskakujou čísla, to je srdeční frekvence. Pokud by se některá z hodnot změnila, hned mi to prosím hlaste."

"Dobře."

"Zapište teď přesný čas, srdeční frekvenci a krevní tlak."

Přikývl jsem a zapsal.

Obešel stůl na druhou stranu, kam Scott mezitím přivezl stolky na kolečkách s nástroji a vytvořil - jak Ken řekl - sterilní prostředí. Pak spolu se Scottem vybalil ze sterilních balíčků roušky na jednorázové užití a rozestřel je klisně po břiše, takže zůstal odhalený jen úzký oholený pruh.

"Můžeme?" zeptal se Ken Scotta a Scott přikývl.

V tu chvíli by Ken ještě mohl couvnout. Jenže on už byl dávno odhodlaný.

"Provedu řez," řekl a sáhl po skalpelu. "Deset centimetrů dlouhý, paraumbilikální." Ke slovům připojil skutek.

Psal jsem rychle, co říká, a občas jsem se podíval, co dělá. Scott se šel mezitím umýt.

"Sledujte krevní tlak," řekl Ken přísně, aniž zdvihl oči od rány. "Na mne se nedívejte, dívejte se na monitor a pište!"

Díval jsem se na monitor, kde se nic neměnilo. Stejně jsem se však neubránil a občas jsem se zadíval na postup operace. Očekával jsem, že to bude hrůzostrašné, ale nebylo, ani trochu. Především jsem necítil žádný zápach, ačkoli jsem očekával, že rána páchnout bude. Také vlastně nikde nebylo mnoho krve, protože cévy zachycovaly peány, kochry a oba muži stále krev vysušovali.

"Teď řežu podél liney alby," pokračoval Ken v komentáři. "To je vazivová tkáň mezi dvěma svalovými skupinami. Když pronikáte do dutiny břišní tudy, dochází k nejmenšímu krvácení." Zadíval se na Scotta, který se už vrátil a teď beze slov Kenovi přidržel dlouhou rukavici a navlékl mu ji na pravou ruku a paži až k ramenu. "Je vodotěsná," vysvětloval Ken, "musí být samozřejmě sterilní, když s ní sahám do břicha."

Co jsem si předtím ani ve snu nedovedl představit, byl obsah koňského břicha. Z poměrně malého řezu se vyvalila celá hromada střev. Pak Ken začal z rány soukat trubici asi deset, možná i víc palců v průměru, růžovou, nadmutou, lesklou a zdánlivě nekonečnou. Nejspíš jsem se tvářil hodně užasle.

"Sledujte obrazovku," káral mě Ken. "Tohle je tlusté střevo roztažené plynem. U koně není tlusté střevo připevněné vazivovou tkání jako u lidí, je volné. Většinu případů střevní neprůchodnosti způsobí právě zauzlení tlustého střeva." Vytáhl další yard obrovské trubice a předal ho Scottovi na sterilní zelenou roušku. Sám šmátral dál v dutině.

"Tahle klisna by měla vrhnout hříbě už za měsíc," řekl. "Hříbě už je pořádně veliké." Chvíli mlčel a pak suše dodal: "Kdyby jí selhalo srdce a já ji nemohl zachránit, tak bych hříbě vytáhl císařským řezem. Mohlo by přežít. Srdce mu tluče pevně a pravidelně."

Scott se na něho krátce podíval a pak se odvrátil. Tušil jsem, že o úskalích celého postupu nejspíš ví mnohem víc než

Cas od času, když se pytlík s náhradním roztokem vyprázdnil, nahradil ho Scott dalším plným ze skříňky. Vždycky jsem mu pro něj došel a prázdný jsem zahodil.

"Obrazovka?" ptal se Ken po každé výměně.

"Beze změn."

Přikývl, plně soustředěný, a pečlivě se probíral střevy. Místo zraku používal hmat.

"Á, tady to je! Páni, to je ale balík!" Prohlížel cosi, na co jsem nedohlédl, protože to bylo uvnitř břicha. Pak se bleskově rozhodl, že celou zauzlenou část odřízne.

"Hlídejte nepřetržitě obrazovku," řekl ostře.

Uposlechl jsem a sledoval ho pak jenom koutkem oka.

Pracoval vytrvale. Scott mu podával nástroje, Ken zacva-kával peány, stříhal, řezal, sušil, vázal uzly, šil, občas něco zamumlal, ale nemluvil. Plynul čas. Pak uvolnil dvě velké svorky a díval se na konečný výsledek své námahy.

"Obrazovka?"

"Beze změn."

Zase si něco zamumlal, pak konečně vzhlédl. "Tak, překážka je odstraněná a střevo sešité. Nikde nic nesákne." Snažil se nedat najevo stoupající naději, ale nešlo mu to. "Chystáme se zavřít břicho."

Zadíval jsem se na nekonečně dlouhou střevní kličku, visící Scottovi přes paži, a nedokázal jsem si představit, jak to všechno nacpou zpátky do dutiny břišní.

Jako by mi četl myšlenky, Ken řekl: "Vyprázdníme tlusté střevo." Scott přikývl. Ken mě požádal, abych ode zdi donesl prázdný koš na odpadky a umístil ho poblíž operačního stolu. Pak mě ještě požádal, abych do operačního stolu zasunul takový tác připomínající ty, na kterých se jí v letadlech. Řekl, že to je podložka pod tlusté střevo.

Když jsem splnil úkol, kývl hlavou na poděkování. "Jste nesterilní," vysvětloval skoro vesele. "Ale teď prosím vás k obrazovce."

Narovnal tlusté střevo a natáhl je tak, že jeho část spočívala na podložce nad nádobou na odpadky. Pak rychle střevo perforoval a spolu se Scottem z něj začal vytlačovat obsah. Tentokrát to páchlo, ale páchlo to prostě tak, jak to běžně páchne ve stájích, zcela obyčejně. Najednou jsem měl nevysvětlitelnou chuť dát se do smíchu. Celý proces byl tak neuvěřitelně prozaický a kbelík tak neuvěřitelně plný. "Monitor!" řekl Ken přísně. "Beze změn."

Scott omyl prázdné, odlehčené, zplihlé střevo, a Ken si vyměnil empír a rukavice. Pečlivě zašil incizi, střevo poskládal jako harmoniku a zasunul na místo do dutiny břišní. Připomínal přistávajícího pilota, když naposled znovu kontroloval stav v ráně, kterou pak pečlivě po vrstvách sešil. Nejdřív steh vedle stehu vazivo liney alby, pak podkožní tkáň a nakonec kovovými svorkami kůži, vždycky tři svorky na jeden palec. Dokonce i svorkovač byl ve zvláštním sterilním balení na jedno použití, lehký, šikovný, z umělé hmoty.

Po velmi krátkém zaváhání si Ken po skončeném výkonu sundal masku a rozechvěle i vítězně se na mne zadíval. "Zatím to zvládla," řekl. "Scotte, vypni plyn." Scott mezitím přikryl páchnoucí kbelík víkem a odstrkal Ko dál. Šel vypnout narkotizační směs. "Tlak?" zeptal se Ken. "Beze změn."

"Ventilátor odpojený," hlásil Scott. "Odpojíme kanylu?" Ken přikývl. "Má dobré srdce." Otočil se ke mně: "Zapište čas."

Podíval jsem se na hodinky a zapsal přesný čas. "Trvalo to od začátku až do konce jednadevadesát minut," řekl jsem.

Ken se usmál se zadostiučiněním odborníka nad dobře vykonaným dílem. Pro tu chvíli ho třesy a děsy opustily. V dobré náladě snímal zelené roušky z břicha klisny a házel je do kbelíku.

Pak spolu se Scottem odvázal klisně nohy od rohových sloupků. Rumpál pak koně nadnesl, Scott mu přidržoval hlavu a zvíře putovalo po kolejnicích nazpět do čalouněné místnosti, kde je Ken uložil na podlahu. Klisna teď ležela pohodlně, tělo i nohy v přirozené poloze.

Scott jí sundal z nohou manžety a kolem šíje jí uvázal provaz. Konec provazu vyvedl železným kruhem na přepážce až za ni, takže člověk za přepážkou mohl do určité míry koně ovládat, kdyby sebou příliš házel.

"Potrvá dobře dvacet minut, než se probere," řekl Ken. "Za půl hodiny by se mohla postavit, ale bude ještě hodnou chvíli jako omámená. Necháme ji tady aspoň hodinu, než ji odvedeme do boxu."

"Tím to tedy končí?" zeptal jsem se trochu překvapeně.

"Ne tak docela. Necháme jí zavedenou jícnovou sondu, to kdyby měla obrácenou peristaltiku jako předtím, říká se tomu reflux. Taky jí aspoň dvanáct hodin nemůžeme dát nic pít nebo jíst, takže ji musíme nechat na kapačce. Budeme jí dávat antibiotika a prostředky proti bolesti a budeme nadále monitorovat tlak a frekvenci. Pokud bude večer všechno v pořádku, vytáhneme jícnovou sondu a zkusíme klisně nabídnout trochu sena."

Seno mi po tom všem připadalo až absurdní.

"Jak dlouho si ji tu necháte?" zeptal jsem se.

"Asi týden. Tak velký výkon je pro zvíře značný šok."

Mluvil s opravdovým zaujetím lékaře, jemuž na pacientech skutečně záleží. Vrátil jsem se s ním přes sál a předsálí až do místnosti, kde jsme si zuli návleky, pláště a kalhoty, čepici i masku, vše jednorázové, a naházeli to do koše. Scott nás následoval. Ken se pak šel ještě podívat ná pacientku.

"Ten u ní zůstane," řekl Scott. "Vždycky u koní čeká, dokud se nepostavěj. Co takhle kafe?"

Odešel do služebny a vrátil se s termoskami. Všichni tři jsme pak popíjeli horkou kávu a sledovali přitom klisnu. Nejdřív pohnula hlavou a šíjí, pak předníma nohama, pak se jediným vzepětím bokem posadila. Přední nohy udržely váhu hlavy a šíje, zadní ještě odpočívaly.

"Výborně," řekl Ken. "Čas se uklidit." Šli jsme za přepážku a Ken přidržoval provaz.

Klisna po deset minut nezměnila polohu. Pak jako by jí velel instinkt, kymácivě se zvedla na všechny čtyři, udělala jeden dva kroky, zapotácela se, když se provaz napjal, skoro upadla, ale nakonec přece jen zůstala stát. Jistě ji bolela rána, jistě byla zmatená a bezradná, určitě však už netrpěla jako předtím, když ji ničila kolika.

Ken se na mne zadíval. "Děkuju," řekl a přetřel si rukou oči. "Dodal jste mi sebedůvěru, nevím, čím to je."

Podal provaz Scottovi a ponechal klisnu pod jeho dohledem. Kývl na mne, abych s ním šel na sál.

"Rád bych, abyste se na něco podíval," řekl. "Můžu vám to ukázat?"

"Samozřejmě."

Šel ke stolku, na kterém ležely misky s použitými stříkačkami. Už nebyly jen tři, ale čtyři. Ve čtvrté misce byl krvavý, nerozeznatelný spletenec tkáně, ze kterého zplihle visel konec střeva. To něco vypadalo odporně. "Tohle jsem vyndal klisně z břicha," řekl Ken. "Tuhle věc? Ale to je obrovité!"

"Hm."

"Co je to?" Upřeně jsem se na tu krvavou změť díval. "Kus střeva. Ale něco se mi na tom nezdá... Počkejte, vezmu si rukavice a podíváme se na to."

Vrátil se s čistými rukavicemi a prsty a tupým nástrojem šikovně změť rozmotal. Kus střeva se jako oprátka omotal kolem jiné části, a tím zamezil průchod natráveniny. Najednou vidím, že kolem tkáně je omotaná silná nit, možná nylon, bylo to k nevíře.

Ken zamračeně prozkoumával vnitřek střeva. Tvář mu ztuhla úžasem.

"Podívejte se na tohle," řekl nechápavě. Zadíval jsem se mezi jeho rozevřené prsty a uvnitř střeva zahlédl ke svému nemalému úžasu tři palce dlouhou, silnou, zahnutou jehlu, s jakou se šijí koberce.

Roztáhl ústí střeva o něco víc, takže jsme pak už oba viděli, že do jehly je navlečený nylon. Jehla procházející střevní stěnou skrz naskrz sem a tam střevo úspěšně zašila a uzavřela.

"S tímhle se občas setkáváme u psů a koček," řekl Ken.

"Stane se, že sežerou jehlu s nití, ležící na podlaze, a doslova si prošijí střeva. U koně jsem se s tím ještě nesetkal, nejspíš se nestává, aby někdo v jejich blízkosti neopatrně upustil navlečenou jehlu." Fascinovaně se na jehlu zadíval. "Radši ji ne-vyndám, nechám ji in šitu, je to zajímavější." Zamyslel se. "Tohle je opravdu kuriozita, nechám si to vyfotografovat, pro nás, pro dokumentaci, možná to dám do některého časopisu. Jenže to bych to musel uchovat ve slušném stavu, zatraceně, a my měli ledničku v laboratoři, v administrativní budově... Byla hned vzadu, přišlo nám, že je zbytečné kupovat sem další."

Přikývl jsem. "Co kdybyste to vzal domů?"

"Já domů nejdu. Musím ještě dát koni další kapačku, pak si půjdu na chvíli lehnout k rentgenu, občas tam spím. Budu hlídat monitor, dokud se nevrátí Belinda."

"Jaký monitor?" zeptal jsem se.

"Tiše doufám, že funguje, i když je propojený s monitorem v administrativní budově." Viděl, jak se chystám k nové otázce, a pokračoval: "Máme na intenzívní péči průmyslovou televizi, je to na prvním boxu z téhle strany, obrazovku máme tady a další jsme měli v administrativní budově u příjmu, abychom na pacienty viděli a nemuseli za nimi věčně odbíhat."

Zadíval jsem se na příčinu trápení ubohé klisny.

"Mohl bych to strčit do lednice v Thetford Cottage," nabídl jsem se. "Ale musíme na to hodně výrazně napsat NESAHAT."

"Páni!" Na bledém obličeji se objevil úsměv. "Nakonec proč ne."

Pečlivě zabalil resekované střevo a v kanceláři na balíček připevnil jako na zavazadlo visačku s tím jednoznačným nápisem, aby zamezil zvědavosti budoucích příbuzných.

Zapnul televizní okruh, třebaže si velké naděje nedělal. Zařízení kupodivu fungovalo, byť obrazovka v tu chvíli předváděla jen tmu a kus okna v prázdném stání.

"Kdyby šlo všechno tak hladce i zítra," povzdychl si Ken.

 

Spal jsem v Thetford Cottage čtyři hodiny jako zabitý. Vzbudilo mne vytrvalé klepání na dveře ložnice. Neochotně jsem si sedl, podíval se na hodinky a zachraptěl: "Dále..."

Ve dveřích se objevila Vicky. Omlouvala se, že mne budí, ale prý volal Ken, jestli bych nemohl zajít do nemocnice.

"Snad tam zase nemá něco akutního, proboha!" Vstal jsem, prohrábl si vlasy rukou a s posvátnou úctou zavzpomínal na uplynulou noc.

"Mají tam prý nějakou poradu," řekla Vicky. "Já vás budit nechtěla, ale Ken říkal, že určitě smím."

Ucho už měla bez obvazu a bílé umyté vlasy načechrané, takže už zase vypadala jako Vicky Larchová, zpěvačka. "Cítíte se lépe?" zeptal jsem se celkem zbytečně. "O moc, ale úplně v pořádku ještě nejsem, Greg taky ne. Asi nám to ještě nějaký den potrvá. Taky se mi nelíbí tenhle dům, což je černý nevděk."

"Je nevlídný, proto se k vám nehodí."

"Taky nudný. Ten balíček s nápisem NESAHAT jste dal do lednice vy?" zeptala se.

"Ano," rozpomněl jsem se. "Jsou v něm koňské vnitřnosti." Vyprávěl jsem jí, jak vyhořela laboratoř a že Ken nutně potřeboval tu věc uskladnit v chladu. "Aha."

Odešla. Rozespale jsem se oblékl. Sám jsem začal pociťovat následky časového rozdílu mezi světadíly. Když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem oholeného mužského s tmavými kruhy pod očima, s tmavými vlasy a tmavým obočím. U-šklíbl jsem se na sebe, a pak jsem si nacvičil diplomatický výraz na nadcházející poradu.

Diplomatický výraz? Tvářit se nezaujatě a nedat najevo, jak mě to všechno zajímá. Běžná diplomatická praxe.

Vicky uvařila kávu a udělala topinky. Kávu jsem vypil, Vicky políbil na tvář a topinky si vzal s sebou na cestu do nemocnice. Ve voze jsem je vděčně chroupal.

Na zadním parkovišti panovala chaotická činnost. Tažný vůz se snažil zacouvat s trajlerem do prostoru zaplněného vozy, jejichž řidiči couvali, kam se dalo. Mezi tím se motala zvířata, většinou na vodítku, a žasnoucí a ustaraní lidé. Někteří byli jak ustaraní, tak užaslí.

Vycouval jsem z toho zmatku a s půjčeným vozem zaparkoval venku na silnici. Když jsem od auta odcházel, zastavila mne rozčilená paní s velkou klecí přikrytou přehozem. Oznámila mi, že jí stůně papoušek.

Řekl jsem, že mi to je líto, a měl jsem co dělat, abych se nedal do smíchu.

"Copak vy nejste veterinář?" dorážela na mne.

Nasadil jsem diplomatický výraz, zdařilo se mi to jen tak tak.

"Pojďte, zkusíme to tamhle," vyzval jsem ji a ukázal na vchod pro návštěvníky. "Tam se vás ujmou."

"Ten požár je vskutku nepříjemný," řekla přísně. "Taky nás mohli zavolat, ať nechodíme."

"Shořela kniha objednávek."

Zatvářila se překvapeně. "To jsem si neuvědomila."

Zezadu zanechal požár nad vypálenými okny černé, vzhůru směřující jazyky. Okny bylo vidět denní světlo, protože nad nimi chyběla střecha. Nad vším se ještě vznášel kyselý, ostrý pach mokrého popelu, a pálil v ústech.

Nasměroval jsem paní s papouškem do haly, kde byl ovšem také zmatek, zcela svého druhu. Kolem seděli lidé s kočkami a psy na klíně, ve středu místnosti Carey Hewett v bílém plášti jako krotitel, jedna ze zvěrolékařek se snažila určit pořadí pacientů. Recepční, kterou jsem znal od včerejška, si zapisovala jména a adresy. Nějaký statný člověk v tvídovém obleku se pokoušel získat Hewettovu pozornost.

Nechal jsem tam papouška a probojoval se tím zmatkem do kanceláře. Tam bylo také plno, ale nebyl tam hluk.

Hned jak jsem vstoupil, jsem se podíval na obrazovku místní televize. Ukazovala stojící klisnu samá trubička a hadička, řemeny a řemínky s přezkami, svěšená hlava. Chudinka malá, ale živá.

V kanceláři byli jiní lidé než včera. Za psacím stolem seděla mateřsky vyhlížející paní a brala telefony. Jeden za druhým, samé dotazy. "Hewett a spol... . ano, obávám se, že jste slyšela správně, pokud jde o požár... Jestli to spěchá, pošleme k vám ještě dnes Lucy. Jinak tady začneme ordinovat v pondělí... Nespěchá to... chcete se tedy objednat?"

Paní si počínala klidně, a tím také uklidňovala jiné a udržovala rozháranou nemocnici při životě. Kolem ní se seskupily - jak jsem poznal - administrativní síly. Jeden člověk nahlas předříkával a zapisoval, co se musí doobjednat, druhý, ukřivděně se tvářící, chtěl vědět podrobnosti o ztrátách pro pojišťovnu.

Byla tam Belinda, Ken ne. Zahlédla mne hned po příchodu a zatvářila se otráveně. Hubený, docela hezký obličej, vlasy opět sčesané dozadu, žádná rtěnka.

"Co tu děláte?" zeptala se mne. "Přece vidíte, že nemáme čas."

"Kde je Ken?"

"Spí, nechte ho na pokoji."

Vyšel jsem z kanceláře a dal se chodbou k operačnímu sálu. Dveře od rentgenu byly pootevřené. Nahlédl jsem tam, ale Ken nikde, v posteli neležel a nespal.

Vchod k operačnímu sálu byl zamčený. Šel jsem tedy dál, za roh, kolem věšáků k zadnímu vchodu a ven ke stájím. Tam jsem Kena objevil. Stál opřený o spodní vrátka prvního boxu a díval se dovnitř, na svou pacientku.

Byl úplně zmožený únavou, viděl jsem to na jeho skleslých ramenou, na krku, sotva unesl hlavu. Byl na pokraji svých sil. Kdy vlastně únavou přetažené svaly vypnou?

"Jak je?" zeptal jsem se, když jsem k němu došel.

Neotočil se. Poznal mě po hlase.

"Zdravím vás, děkuju, že jste přišel. Zatím je dobrá, zaplať pánbůh."

Dobře však nevypadala, ani v nejmenším. Od stropu vedla hadička z pytle s roztokem do cévky na krku, další trubička jí čouhala z chřípí a na hubě měla košík (aby si nic nevykousa-la). "Jde sem její majitel," vzdychl Ken. "Carey říká, zeje silně rozčilený."

"Pochopitelně."

Ken potřásl unaveně hlavou. "To ne proto, že klisna měla koliku, to kvůli mně. Už se k němu něco doneslo. Prý řekl Careymu, že k ní měl zavolat jiného veterináře."

"Ono mu dojde, že nemá pravdu."

"Podívá se na ni a uvidí ji v tomhle stavu. Trval na tom, abych tady byl, že se mnou chce mluvit, tak jsem chtěl, abyste taky přišel, abyste mě podpořil. Nevadí vám to?"

"Chtěl jste svědka, máte ho mít."

Konečně se otočil a zadíval se na mne. Upřeně si mne prohlížel.

"Nikdo vás k ničemu nenutí," řekl.

"Mne ten případ zajímá," řekl jsem podle pravdy. Pak jsem se zeptal: "Kolik je vám?"

"Teď mi bylo třicet čtyři. Proč?"

Myslel jsem, že je mnohem starší, ale nechal jsem si to pro sebe, nechtěl jsem být beztaktní. Nejspíš starší vypadal, že měl tak dlouhý, úzký obličej a prořídlé vlasy. Já na tom byl opačně, takže se mi zcela běžně stávalo, že se lidé podivovali, jak mohu být v tak vysokém postavení.

"Mně bude třiatřicet," řekl jsem na oplátku. Sdělil jsem tím víc než jen stručnou, faktickou informaci. Napřáhl ruku. Potřásl jsem jí. Pouto stejného stáří je zvláštní, ale nepochybně existuje. Od toho okamžiku jsme my dva, Ken a já, byli spojenci, přestože jsme ještě nebyli blízcí přátelé.

Vtom jsme zaslechli venku na parkovišti ruch. Přenosný nouzový domek konečně posadili tam, kde ho chtěli mít, a tažný vůz odpojili. Lidé přenášeli do domku skládací židle z nákladního vozu, pak skládací stolky a přenosná plynová kamínka.

"Polní kanceláře," řekl Ken.

Byla to však spíš polní ošetřovna, protože se do ní ze zadní budovy netrousily sekretářky a administrativa, ale zvířata se svými majiteli.

"Oliver Quincy a Jay Jardine jsou po návštěvách," vysvětloval Ken a díval se na stěhování lidí a zvířat. "Scott si šel domů lehnout, Lucy je někde u ovcí a já sotva stojím na nohách. Takže si s tím vším musí poradit Carey s Yvonou Floydovou. Měli by k sobě mít techničku, ale ta od nás minulý týden odešla." Povzdychl si. "Máme až moc práce, i když bych si na to vlastně neměl stěžovat."

"Co Belinda? Ta je přece tady, viděl jsem ji."

Přikývl. "Přivezla zpátky ty tři koně." Ukázal na sousední boxy. "Dva z nich dnes stejně posíláme domů. Belinda se teď hlavně stará o tuhle klisnu, i když si myslím, že ji Carey odvolá k sobě."

V tu chvíli se Belinda dostavila zkontrolovat, jak se daří pacientce. Podrážděně se na mne podívala a Ken, který to viděl, se zamračil.

"Tady nemá co dělat," řekla, "nepotřebujeme ho."

"Já bych si tím nebyl tak jistý. Kromě toho jsem ho sem pozval."

Ať chtěla říci cokoliv, ovládla se. Se sevřenými rty otevřela vrátka boxu a vešla dovnitř. Přes rameno prohodila: "Jo, Carey chtěl dobře před pěti minutama, abys okamžitě přišel do haly, pokud možno ještě včera."

Ken se na ni s láskou usmál. (To bych já nedokázal.) Pak se vydal na cestu kolem budovy a s naprostou samozřejmostí předpokládal, že půjdu za ním.

Z haly zmizeli majitelé, papoušek, psi a kočky, a zůstali tam jen Carey Hewett, hovorný hasič, jedna veterinářka, recepční a tělnatý tvídový pán. Carey Hewett jako by hrál simultánku, hovořil střídavě se všemi. Šedovlasý pilíř klidu ve vlnách hysterie.

"Yvono, udělejte, co se dá. Léky si vezměte z mého vozu. Pokud bude třeba, tak z lékárny v nemocnici. Odpoledne přivezou objednané léky... Ne, nemáme tušení, jak oheň začal... Vaše klisna snesla operační výkon velmi dobře... Yvono, radši už jděte, jinak tu budete do noci... Á, tady jste, Kene."

Zahlédl, jak jdu Kenovi v patách, a na jednu dvě vteřiny se zarazil, než si vzpomněl, kdo jsem. Pak mi kývl na pozdrav, ale neřekl nic, asi že na něho mluvili tři lidé najednou.

Hasič to vzdal a odešel. Obě ženy se vydaly směrem k nouzovému domku s odhodlaným výrazem obětí smířených s tím, že je házejí lvům, takže pole ovládl rozměrný tvídový pán. Upřeně se díval na Kena.

"Vy jste Ken McClure?" zeptal se.

Ken přiznal že ano.

Než tělnatý pán stačil nabrat dech, vložil se do věci Carey. "Kene, tohle je majitel klisny, pan Wynn Lees."

Wynn Lees...

Zase se mi v hlavě bůhvíodkud vynořily zasunuté vzpomínky. O Wynnu Leesovi jsem toho věděl až moc, pokud to byl týž Wynn Lees. Před dvaceti pěti lety mně Wynna Leese předkládali jako výstražný příklad. "Když se budeš toulat s Grimblovými, budeš jednou jako Wynn Lees... Jestli začneš kouřit v tomhle věku... Kdybys týral brouky... Kdybys kradl... Když budeš chodit za školu... Když budeš házet kamení po vlaku (všechny tyto zločiny jsem spáchal) - bude z tebe druhý Wynn Lees."

Současný Wynn Lees měl tučný, zavilý obličej, tváře s prasklými žilkami ruměné od větru, býčí šíji, hlavu dopředu. Typ býka s tupým mozkem. Zaútočil na Kena: "Neměl jste právo operovat moji klisnu bez mýho souhlasu, a já vám žádnej souhlas nedal."

Carey Hewett trpělivě vysvětloval: "Už by nežila nebýt Kena."

"Neměl souhlas!"

"Ale ano měl," řekl Ken.

"Čí?"

"Vaší ženy."

Wynn Lees se zarazil. "To by neudělala!"

"Váš stájník měl vaše telefonní číslo. Stál jsem vedle něj, když se vám snažil dovolat. Vzala to vaše paní."

"Kdy?" skočil mu do řeči Lees.

"Asi ve čtvrt na čtyři ráno."

"To není možný, užívá prášky na spaní."

"Jenže to vzala. Stájník vám to potvrdí. Řekla, že nejste doma a že neví, kde vás hledat. Vysvětlil jsem jí, že klisna má koliku a že musí okamžitě na operaci. Zeptala se, kolik to bude stát, já jí to řekl a stájník ji sám ubezpečil, že jinak se klisna zachránit nedá, hříbě taky ne. Pak vaše paní řekla, ať tedy operujeme."

Wynn Lees mi připadal neúměrně vyvedený z míry tou skutečností, že jeho paní byla vzhůru. Se zpožděním uznal, že je Kenovi zavázaný.

"No když to řekla... a když je klisna v pořádku... všechno dobrý."

Mě ta polovičatá omluva neuspokojila a Kena nejspíš také ne, ale po úvaze ji přijal. Careymu Hewettovi se viditelně ulevilo. Prohlásil, že operační výkon proběhl mimořádně dobře.

"Jak to víte?" ptal se Lees už zase nakvašeně. Zřejmě ať mu člověk řekl cokoli, vždycky reagoval podrážděně a nedůvěřivě.

"Četl jsem protokol," řekl Carey.

"Jakej protokol?"

"Ken moudře požádal svého přítele, aby během výkonu prováděl zápis. Vskutku není pochyb, operační postup byl bezchybný od začátku až do konce."

"Tak..." Lees byl na chvíli v šachu. "Stejně chci vidět, co mi patří."

"Samozřejmě, pojďte prosím za mnou," vybídl ho Carey klidně.

Vedl majitele ven, přes parkoviště směrem k boxům. Chytil jsem Kena za rukáv asi v půli cesty a zbrzdil jsem ho, takže jsme zůstali pozadu - nikdo nás neslyšel.

"Co je?" zeptal se Ken.

"Nevěř Wynnu Leesovi."

"Proč ne? Je odporný, víc nic."

"Ne, zdaleka ne. Nevěř mu a nevykládej mu, cos našel koni ve střevě."

"Proč ne?"

"Třeba ví, co tam bylo."

Ken se na mne vyjeveně podíval. To už jsme však byli kousek od boxu a v doslechu samotného Leese.

Pohled na klisnu Leese vylekal, jak Ken správně předpověděl. Carey se ho snažil uklidnit, Belinda poplácala klisnu po zadku a prohlásila, že se jí daří dobře. Lees pokrčil rameny a nijak neprojevil radost, jakou se sluší projevit nad zachráněným životem. Neumí se přetvařovat, pomyslel jsem si, v zahraniční službě by se neuplatnil.

"Narodí se hříbě normálně?" zeptal se.

Carey se tázavě obrátil na Kena, který prohlásil, že neví, proč by se nenarodilo.

"Provést tak náročný výkon v tak vysokém stupni březosti si žádá opravdu mimořádně dobrého chirurga," řekl pak Carey.

Ken při tomto chvalozpěvu nijak neupadl do rozpaků. Znal svou cenu, falešnou skromnost neuznával. Předtím ho strach ze ztráty jeho dovednosti skoro paralyzoval. Tušil jsem, že noční operace nesloužila jen jako důkaz pro Carey-ho, že Ken opravdu umí, ale hlavně pro něho samotného. Já si ovšem z té imponující podívané vybral něco odlišného, což pramenilo nejspíš z toho, že jsem z povolání podezíravý.

"Předpokládám, že klisna je pojištěná," řekl jsem jakoby nic.

Všichni tři se na mne ohlédli. Lees soustředěně.

"Co že jste zač?" zeptal se. "Co vám je po tom, jestli je nebo není pojištěná?"

"Nic samozřejmě, jen jsem se zeptal."

Carey mě trochu káravě poučil: "Hříbě po Rainbow Que-stovi se ani ocenit nedá." Lees se nadechl, pak si to rozmyslel a neřekl nic.

Poté se obrátil ke Kenovi: "Víte, co tu koliku způsobilo?"

Nepodíval jsem se na Kena. Po nepatrném zaváhání řekl: "Koliku nejčastěji způsobí zauzlení střev. Pokud trvá delší dobu, jako v tomhle případě, je nutný operační zákrok. Někdy je zaškrcený úsek střeva v takovém stavu, že se musí vyříznout. Tak tomu bylo i u vaší klisny."

"V protokolu stojí: zauzlený úsek střeva odstraněn," řekl Carey.

Protokol jsem přestal psát, když se klisna probrala. Že jsme našli ve tkáni jehlu s nití, jsem chtěl doplnit později. Přišlo mi, že zápis není tak světoborně důležitý, když klisna žije.

"Co jste udělali s tím resekovaným kusem střeva?" zeptal se Carey.

"Dali jsme ho do lednice pro případ, že by ho někdo chtěl vidět."

"Fuj! Vyhoďte to!" křikl Lees.

Carey souhlasně přikývl a Ken mlčel. Neslíbil nic.

Wynn Lees se odvrátil od boxu, což si člověk mohl vysvětlit jeho smířením se stavem věcí. Požádal ještě Careyho, aby na koně během jeho rekonvalescence osobně dohlédl.

Ken mlčel. Carey se na něho ustaraně podíval a byl mu zřejmě vděčný za to, že se ovládl. Vysvětloval Leesovi, že klisna je samozřejmě Kenův pacient, ale že on bude kdykoli k dispozici na eventuální poradu. Lees se na Kena zachmuřeně zadíval, nakonec se ohlédl i po mně. Já se tvářil naprosto nevinně a s potěšením jsem sledoval, jak krčí rameny a odpisuje mě jako neškodného.

Rozloučil se s Careym dost stroze, Kena zcela ignoroval a Belindu jako by vůbec neviděl. Odešel ke svému nablýskanému rollsu.

Carey se za odcházejícím díval s nevyzpytatelným výrazem. Poděkoval Kenovi za trpělivost a Belindu odvedl k nouzovému domku. Belinda se ještě několikrát cestou ohlédla přes rameno a tvářila se nespokojeně - nelíbilo se jí, že Ken navazuje vztah - byť krátkodobý - s kýmkoli jiným. Bude se jí mizerně žít, říkal jsem si, jestli nepřestane s tím budováním barikád.

Ken situaci vůbec nevnímal. "Proč nedůvěřuješ panu Leesovi?"

"Protože se chová, jako by chtěl, aby ta klisna zašla."

Ken řekl váhavě: "Taky by se člověk na to mohl dívat z téhle stránky. Možná... kvůli pojišťovně?"

"Nevím. Já měl dojem, že ta klisna pojištěná je. Teď jde o to, o co mu jde víc, jestli o to pojistné anebo o zvířata."

"Zcela určitě mu jde víc o klisnu a hříbě," řekl Ken bez zaváhání. Soudil podle sebe a svých priorit. "Peníze nepotřebuje, jezdí rollsem, to si uvědom. Kromě toho... já prostě nevěřím, že by někdo chtěl úmyslně zahubit koně tak, že mu zkrmí něco, co mu způsobí střevní překážku, a to ty vlastně tvrdíš, nebo ne?"

"Prosím tě, tak naivní přece nejsi," namítl jsem.

"Tak se mi to teda nechce věřit."

"To je ovšem něco jiného."

"Máš pravdu," řekl zamyšleně, "já se skutečně v životě nesetkal s tím, že by kůň spolkl jehlu."

"Je možné koni vnutit k sežrání něco, co nechce?"

"Samozřejmě. Stačí to zahalit do něčeho kulatého a kluzkého, co se mu v žaludku nebo další části zažívacího traktu rozpustí, když mu to hodíš daleko do huby a vzápětí mu dáš nějaké oříšky nebo něco, co mu chutná. Tak asi dřív dávali léky, protože koně neumějí zvracet. Jakmile něco spolknou, tak to v nich zůstane."

"Řekl bych, že našeho pana Leese ve snu nenapadlo, že se jeho žena vzbudí a že dá souhlas k operaci."

"To určitě ne," Ken se usmál. "To s ním zatřáslo, co? Bylo jasné, že si nevzala žádné prášky na spaní. Dal bych za to krk, že tam měla chlapa. Já jsem dokonce nějaký hlas slyšel."

Oba jsme se těšili z pomyšlení, že pan Lees nosí parohy. Dobře mu tak.

Ken zíval, řekl, že už má po službě a že prostě půjde domů, nají se a půjde spát. "Dnes mám zase noční a zítra mám volné odpoledne. Slíbil jsem, že vezmu Belindu na dostihy. Nechceš jít s sebou?" §

"Belindě se to nebude líbit."

"Cože? To je nesmysl. Zeptám se Vicky a Grega, jestli by taky nechtěli. Jedeme do Stratfordu nad Avonem, Shakespeare, však víš. To by se jim mělo líbit. Mohli bychom jet mým vozem, že jo? Já myslím, že už je to hotová věc." Usmál se a znovu zívl. "Vicky se mi líbí. Je senzační. Řekl bych, že jsem vytáhl skvělou kartu, pokud jde o tchyni, nemyslíš?"

"Určitě," přikývl jsem.

"To mám kliku. Greg je trošku zvláštní. Je na něm jedině oblečení a nic jinýho."

Popsal ho téměř přesně. "Umí zpívat," řekl jsem.

"To umějí ptáci taky," Kenovi zajiskřilo v očích. "Ne, s Gregem se určitě nikdy nepohádáme, ale taky spolu nebudeme chodit na pivo."

"Když tak o tom pivu mluvíme..."

Ken se podíval na hodinky a zívl. "No, možná mají ještě otevřeno. Co říkáš, že bychom si dali kus žvance a půllitr?"

Tento moudrý plán nám však překazil a odložil hasič s kompletním vybavením, který k nám doklopýtal kolem rohu. Ptal se, kde by našel šéfa, že mu chtějí ukázat něco "vpředu".

Ken zašel pro Careyho do nouzového domku a všichni tři jsme v závěsu za hasičem kráčeli k vjezdu, kterým jsem přijel předchozí noc. Jak jsme míjeli vyhořelou budovu, sáhl jsem rukou na cihlovou zeď. Byla ještě teplá, ale fondue by se na ní nedalo přihřívat.

Situace před hlavní budovou byla celkem spořádaná, většina vozů parkovala venku na silnici, na parkovišti ještě stál policejní vůz a velký, lesknoucí se nablýskaný vůz hasičský. Bylo tam asi šest hasičů v azbestových oblecích a tři nebo čtyři policisté v modrém, s kostkovanými pásky na čepicích.

Když zahlédli blížícího se Careyho Hewetta, vyšel mu jeden z hasičů vstříc, hned za ním policista. Potřásalo se rukama a pak kdekdo potřásal hlavou nad zprávou, kterou nám hasič sdělil: na základě odborných zjištění zjistili, že oheň byl založen úmyslně.

Carey se tvářil zmateně.

"Jde o žhářství," řekl hasič bez dalších okolků.

"To jsem pochopil," řekl Carey, "ale pořád se mi to nechce věřit. Co vás k tomu závěru vede?"

Hasič typickým gloucestershirským přízvukem vysvětlil, že uvnitř budovy je ještě příliš horko - ukázal na prázdné zdivo-a všechno se ještě nedá pečlivě prohlédnout, ale uvnitř našli velké láhve čisticího prostředku.

Tentokrát nebyl Carey jediný, kdo se tvářil zmateně.

"Je to velmi hořlavý materiál," vysvětloval hasič. "Vždycky se to na balení jasně píše."

"Předpokládám, že máme nějaký čistič skvrn," řekl Carey nejistě, "ale nemám vůbec tušení, co vlastně je ve skladu věcí na uklízení."

"Jo, tentokrát tam byly tři láhve a všechny prázdné. Víte, kdyby náš vetřelec jednoduše láhve rozbil, aby se tak dostal k jejich obsahu, nikdy jsme si toho nevšimli. Jenže láhve měly sundané uzávěry. Taky nebyly v poličkách ve skladu. Našli jsme je v přední místnosti, kterou používaly sekretářky, jak jsme se dověděli od jedné z vašich mladých dam. Shořela především dokumentace, ta samozřejmě ohni neodolala. Taky se tam propadla střecha. Padla směrem ke zdi, takže jsme se tam dostali."

"Obávám se, že vám nerozumím," řekl Carey.

Hasič se na něho podíval skeptickým pohledem člověka dobře znalého lidské zlovůle.

"Koukejte, my se v požárech vyznáme. Ten náš darebák se dopustil dost časté chyby a nenašrouboval na ty láhve zpátky uzávěry. To byste se divil, kolikrát v popelu najdeme kanystry od petroleje s odšroubovanými uzávěry. Žháři mají většinou naspěch, a tak holt na uzávěry zapomenou. A pak ty barvy. Nechávali jste malovat a lakovat vnitřek, že jo? Dřevo se napouštělo fermeží, ne?"

Carey přikývl.

"Vidíte. Byly tam plechovky s barvou a lakem bez poklic, fermež taky. Dobrej řemeslník přece po sobě prázdné plechovky nenechává, a plné bez víka už vůbec ne."

Carey řekl zamyšleně: "Slyšel jsem od někoho, že snad nějaké plechovky s lakem vybouchly..."

Hasič přikývl. "Už to tak vypadá. Jenže to taky vypadá na to, že malíři všechny plechovky uskladnili pohromadě, a ne aby je jen tak pohodili u vás v kanceláři."

"V mé kanceláři? Proč u mne v kanceláři?"

"Ta vaše slečna nám namalovala plánek." Hasič sáhl za kabát a vytáhl otřepaný papír. Přidržel ho Careymu, aby na něj viděl. "Tohle byla vaše kancelář, ne? Tady vlevo vpředu."

Carey si chvíli nákres prohlížel. "Ano, přibližně tak to je. Předpokládám... asi se tam nic nezachovalo, že?"

Hasič potřásl hlavou. "Skoro nic."

"Měl jsem tam poznámky k chystané knížce..." vzdychl Carey.

Hasič chvíli setrval v soucitném mlčení, pak řekl, že příští den bude moudřejší, protože to už se dá spáleniště pořádně prohledat. Zatím prý se chystají ohlásit Careyho pojišťovně, že se nejspíš jedná o žhářství.

"Proti tomu jsme pojištění," řekl Carey zasmušile. "Budovu postavíme znova, na to budeme mít, ale žádné peníze na světě nám nenahradí ztracenou dokumentaci... Tolik let práce!"

Nešťastně, unaveně se odmlčel. Pravdou ovšem bylo, že oheň nezničil jeho práci, jenom doklady o ní, o všem, co se vykonalo. Snažil jsem se představit, co taková ztráta, takové černé vzduchoprázdno znamená, ale to asi dokáže ocenit a domyslet jen ten, kdo to prodělal.

Carey, nestor nemocnice, vypadal šedě, unaveně. Smutně stál v chladném větru vanoucím od spáleniště, ve větru prosyceném čpavým pachem.