Robert Fulghum

UŽ HOŘELA, KDYŽ JSEM SI DO NÍ LEHAL
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V našem kostele ...

V našem kostele jsme několik let neměli pořádné vánoční představení. Když nic jiného, tak jsme se začali na svátky dívat velmi věcně a racionálně a stačilo nám, když jsme si to udělali v malém v nedělní škole. A taky jsme si pamatovali, jak jsme posledně vybouchli. Ten týden, kdy bylo vánoční představení, se časově shodoval s epidemií zarděnek, planých neštovic a hongkongské chřipky. A večer, kdy se představení mělo konat, byla chumelenice s deštěm, chvilkový výpadek elektřiny způsobil, že se několika lidem zastavily hodiny, a jedna z ovcí, zapůjčená na představení, dostala průjem. To ještě nebylo všechno, protože Josef a dva ze Tří králů se během představení poblinkali a taky se jim podařilo počůrat. Vrchol všeho byl, když sbor puberťáků chodil kolem se zapálenými svíčkami tak nedbale, že místo pocitu, jak na zemi zavládl pokoj, jsme se báli Božího hněvu a že vypukne požár. Já si nemyslím, že by to bylo až tak hrozné, a možná se to všechno nepřihodilo stejný rok, ale nezanedbatelné množství starších dam z našeho kostela si ten humbuk pamatovalo a jakýkoliv návrh na další představení hodlalo zarazit. Úplně jako by se k nám vrátila cholera a nikdo už tím nechtěl znovu projít.

Ale nostalgie je mocná věc a popletla hlavu těm stejným dámám, když zvažovaly prosby mladších maminek, které tím příšerným obřadem dosud neprošly a nedaly si nic rozmluvit. Nastal čas, aby i jejich děti dostaly příležitost.

A co nevidět lidi, kteří pořád říkali "už bych chtěl mít rozum", vyráběli ze starých prostěradel, lepenky a slepičího peří kostýmy pro anděly. Jenom jsme nemohli sehnat ty správné župany pro Tři krále, a tak se několik tatínků sebralo a koupili nové a přejeli po nich dodávkou, aby župany chytly trochu patinu. Jedna mladá maminka byla v jiném stavu, a tak jsme jí láskyplně sdělili, že s ní počítáme a ať se začátkem prosince dostaví s opravdovým novorozenětem. Slíbila, že se pokusí.

Andělský sbor jsme vycepovali tak, že byl schopný zpěvu. Sehnali jsme opravdové jesličky s opravdovou slámou. A i když jsme se shodli, že živé ovečky tentokrát vynecháme, někdo pro ten večer iniciativně vypůjčil dvě menší kozy. Parádním kouskem pak bylo zapůjčení živého osla, na kterém by přijela Maria. Nikdo z nás ještě nikdy neviděl, že by do presbytáře někdo vjel na živém oslu, a přitom nám připadalo, že to je báječný nápad.

Udělali jsme jeden ústupek zdravému rozumu - rozhodli jsme se, že to celé uspořádáme v neděli dopoledne, za plného světla, abychom viděli, co provádíme, a v andělském sboru aby se nikdo nemohl bát tmy a brečet nebo se počůrat. Taky žádné svíčky. A žádná generálka. Tyhle záležitosti jsou většinou stejně lehce dojímavé a nikdo nestojí o to, prožít si to dvakrát.

Konečně přišel ten den a všichni se dostavili do kostela. Přišly i mužské polovičky, o kterých se vědělo, že pravidelně nechodí - nejspíš ze stejného důvodu, jako by se lidi šli podívat, když se kousek od domu vybourá autobus.

A nebylo to vlastně nejhorší. Aspoň ze začátku ne. Kozy utekly na parkovišti a pastýři s nimi předvedli menší rodeo. Ale z plna hrdla jsme odhýkali koledy a sbor andělů přežil své první velké číslo unisono a ani to nebylo moc falešně. Nad jesličkami jsme rozsvítili betlémskou hvězdu a už byl čas, aby se objevil Josef s Marií; s Marií na pronajatém oslu, v náručí s něčím, co se později ukázalo jako rozdrbaná panna (těhotná paní totiž přenášela). To ten osel se ukázal jako naše zkáza.

Osel dvěma zdráhavými krůčky prošel brankou k presbytáři, obhlédl situaci a zasekl se. Vzpříčil nohy, celé jeho tělo ztuhlo jako beton - a rozhodně víc než jako mrtvola - a procesí uvízlo. Tedy oslovi se dá někde v ústraní leccos udělat, aby se přiměl k pohybu, ale možnosti, co mu udělat, jsou velmi omezené v kostele v neděli dopoledne, před očima žen a dětí. Škubání za ohlávku a zlostné kopání od Panny Marie nepomáhalo.

Předseda výboru zmocněnců, který seděl ve svátečním obleku v první řadě, přispěchal na pomoc. Podlaha kolem oltáře byla z vyhlazeného betonu. A tak se pan předseda nahrbil za oslovou zadní částí a tlačil ve spolupráci s jiným pánem, který tahal za ohlávku - pomalu a vznešeně sunuli nehybné zvíře po podlaze, centimetr po centimetru. Když vedoucí sboru viděl, že se věci pohnuly z místa, zapnul magnetofon, z něhož se velebně ozval Mormonský chrámový sbor doprovázený filadelfským orchestrem.

Zrovna když osel a jeho poháněči dorazili doprostřed kostela, magnetofon vyhodil pojistky a nastalo ticho. A v tom tichu se od zadku osla ozval podrážděný hlas. "POHNI TOU SVOU PRDELÍ, TY ZMETKU!" A hned na to hlas odkudsi zezadu, hlas ženy toho tlačiče: "Drž tu svou nevymáchanou hubu, Leone!" A v tom okamžiku osel zahýkal. Kdybychom uspořádali konkurs, kdo se ten den ukázal jako největší osel, bylo by hned několik kandidátů. A hlasování by bylo velmi vyrovnané.

Když děláme to, co děláme, je na nás pohled k popukání.

A i když uplyne několik let, než kostel uspořádá další vánoční představení, nebylo to představení poslední. Vzpomínky na smích přežívají vzpomínku na všechny těžkosti. A naděje - naděje vždycky způsobí, že uvěříme, že tentokrát, letos, se nám všechno povede.

Řekl bych, že to je to celé kolem vánoc. Je to jako život - jenom, že se toho mnohem víc než obvykle přihodí v jednom okamžiku. A my v tom všem zřejmě budeme pokračovat. Budeme šílet, frustrovat se, zmatkovat a dokonce se rozčilovat. A taky ucítíme vzrušení a naději a tichou radost. Budeme se smát, plakat, špulit pusu a rozjímat. Trochu se opijeme a nehorázně nacpeme. Budeme se objímat a líbat a uděláme hrozný nepořádek. Utratíme moc peněz. A někdo se vždycky poblinká nebo počůrá. Jako vždycky budeme zpívat jenom část textu písniček a většinou falešně. A uděláme to znovu a znovu a znovu. To my jsme to vánoční představení, celý ten mumraj.

A já myslím, že nejlepší je to jen tak nechat plynout. Protože aspoň jedna osoba, kterou znám, může dosvědčit, že když se do toho moc tlačí, vznikají potíže.