Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

AMERIČTÍ BOHOVÉ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍCHOD DO AMERIKY

1721

To nejdůležitější, co musíme pochopit o americké historii, napsal pan Ibis ve svém deníku vázaném v kůži, je, že je to fikce, jednoduchý náčrt uhlem pro děti nebo pro ty, kteří se snadno znudí. Z naprosté většiny je kriticky nepřezkoumaná, nepromyšlená, bez fantazie, jen symbolizace věci, ne věc sama. Je to líbivá pohádka, pokračoval a na okamžik přerušil psaní, aby namočil pero v kalamáři a srovnal si myšlenky, že Ameriku založili poutníci hledající svobodu pro svou víru, že přišli na americký kontinent, šířili se po ní a množili se, a zaplnili prázdnou zemi.

Ve skutečnosti byly americké kolonie stejnou měrou smetištěm, ne pouze místem úniku, zapomnění. V těch dobách, kdy vás za krádež dvanácti penny mohli v Londýně pověsit na tyburnském tříkorunovém stromě, se Amerika stala symbolem shovívavosti, druhé šance. Ale podmínky deportace byly tak hrozné, že pro mnohé bylo snadnější zhoupnout se z bezlistnáče a tančit v prázdnu, dokud nedotančili. Deportace, tak tomu říkali: na pět roků, na deset roků, na doživotí. Tak zněly rozsudky.

Prodali vás kapitánovi a ten vás ve své lodi, přecpané jako lodě otrokářů, dovezl do amerických kolonií nebo do Západní Indie. Z lodi vás kapitán prodal jako pomocnou sílu, otroka, někomu, kdo si cenu vaší kůže vybíral ve vaší práci, dokud nevypršely roky vaší smlouvy. Ale aspoň jste nečekali v anglickém vězení, až vás pověsí (neboť v těch dobách bylo vězení místo, kde jste byli, dokud jste nebyli osvobozeni, deportováni nebo pověšeni: do vězení se neodsuzovalo na nějakou konkrétní dobu jako dnes), a pak jste byli volní a mohli jste si život v novém světě zařídit podle svých schopností. Mohli jste také podplatit kapitána, aby vás odvezl zpět do Anglie, dříve než vypršel čas vaší deportace. Lidé to dělali. A když vás úřady při návratu chytily – když Vás nějaký starý nepřítel, nebo starý přítel, u kterého jste měli vroubek, spatřil a udal vás – pak vás bez mrknutí oka pověsili.

To mi připomíná, psal dál po krátké odmlce, během níž doplnil kalamář na stole tmavohnědým inkoustem z lahvičky ve skříňce a znovu namočil pero, příběh Essie Tregowanové, která pocházela ze studené vesničky na útesu v Cornwallu na jihozápadě Anglie, kde její rodina žila odnepaměti. Její otec byl rybář a šeptalo se, že je jedním z vrakařů – to byli ti, kteří záměrně zavěšovali své lampy na nebezpečných místech pobřeží, kde zuřily divoké větry a bouře, a lákali lodě na skaliska, aby pak mohli vraky vyloupit.

Essiina matka sloužila jako kuchařka u zemana, a když bylo Essii dvanáct, začala tam pomáhat u nádobí. Byla vyžle s velikýma hnědýma očima a tmavě hnědými vlasy a práce jí moc nevoněla. Každou chvíli vyklouzla ven a poslouchala příběhy a pověsti, pokud našla někoho, kdo byl ochoten vyprávět: příběhy o skřítcích hospodáříčcích, ohnivých mužíčcích, o černých psech z vřesovišť a tulení ženě z průlivu La Manche. A třebaže se tomu zeman posmíval, kuchařky vždycky dávaly večer na práh kuchyně talířek nejlepšího mléka, pro skřítky.

Uplynulo několik let a Essie už nebyla vyžle: nyní se její tělo zaoblilo a na některých místech vzedmulo jako vlny na zeleném moři, její hnědé oči se smály a kaštanové vlasy se vlnily a kadeřily. Essiiny hnědé oči spočinuly na Bartoloměji, osmnáctiletém synovi jejího pána, který se vrátil ze školy v Rugby, a Essie se v noci vypravila ke stojícímu balvanu na okraji lesa a položila na něj kousek chleba, který Bartoloměj jedl, ale nedojedl, zabalený do pramínku svých vlasů. A hned další den k ní Bartoloměj přišel a mluvil s ní a prohlížel si ji očima, jež měly nebezpečně modrou barvu oblohy, když se blíží bouřka. To bylo v jeho ložnici, když tam čistila ohniště.

Měl tak nebezpečné oči, říkala Essie Tregowanová.

Brzy potom odjel Bartoloměj do Oxfordu, a když už se Essiin stav nedal utajit, vyhodili ji. Ale dítě se narodilo mrtvé a jako projev přízně k její matce, která byla výborná kuchařka, přesvědčila zemanova manželka muže, aby vzal bývalou služku zpátky do černé kuchyně.

Jenže Essiina láska k Bartoloměji se změnila v nenávist k jeho rodině, a než uplynul rok, namluvila si muže ze sousední vesnice, muže se špatnou pověstí jménem Josiah Horner. A jednou v noci, když rodina spala, vstala Essie a otevřela zadní dveře a pustila svého milence dovnitř. Josiah dům vyloupil a rodina se nevzbudila.

Podezření okamžitě padlo na někoho z domu, neboť bylo jasné, že někdo musel zloději otevřít dveře (zemanova manželka si naprosto přesně vzpomínala, že je sama zamykala) a někdo musel vědět, kde má zeman uložené své stříbrné nádobí a ve které zásuvce jsou peníze a dlužní úpisy. Nemohli však Essii usvědčit, protože všechno rozhodně popírala. Teprve až dopadli pana Josiaha Hornera, když u kupce v Exeteru prodával jeden z úpisů, pán úpis identifikoval a Horner a Essie šli k soudu.

Horner byl souzen u porotního soudu hrabství a dostal, jak to slang té doby krutě a nonšalantně nazýval, zhoupnutí, ale nad Essii se soudce slitoval, kvůli jejímu věku nebo jejím kaštanovým vlasům, a odsoudil ji k sedmi letům deportace. Měla odjet na lodi Neptun kapitána Clarka. A tak odjela Essie do Karolíny a cestou tam se sblížila s řečeným kapitánem Clarkem a přesvědčila ho, aby ji odvezl zpět do Anglie jako svou ženu a vzal ji ke své matce do Londýna, kde ji nikdo nezná. Zpáteční cesta, kdy byl živý náklad vyměněn za tabák a bavlnu, byla pro kapitána a jeho novomanželku klidná a šťastná. Chovali se jako dvě hrdličky, obletovali jeden druhého jako motýlci, neustále se muchlovali a dávali si drobné dárky a ujištění.

Když dojeli do Londýna, ubytoval kapitán Clarke Essii u své matky, která se k ní ve všech ohledech chovala jako k ženě svého syna. O osm týdnů později vyplul Neptun na novou plavbu a půvabná novomanželka s kaštanovými vlasy v slzách zamávala svému muži z nábřeží. Pak se vrátila do domu své tchyně, a protože stará paní nebyla přítomna, pomohla si ke štůčku hedvábí, několika zlatým mincím a stříbrnému džbánku, v němž tchýně mívala knoflíky, a zmizela v uličkách Londýna.

Během příštích dvou let se Essie vypracovala ve zručnou zlodějku, jejíž široké sukně dovedly skrýt spoustu hříchů, hlavně role hedvábí a krajek z lepších obchodů, a užívala si života plnými doušky. Za svůj únik z nepříznivých životních situací vzdávala dík všem těm stvořením, o nichž jako dítě slýchala, skřítkům (jejichž vliv, jak byla přesvědčena, sahal až do Londýna), a jediný večer neopomněla dát na okenní římsu dřevěnou misku s mlékem. Přátelé se jí smáli, ale stejně to byla ona, kdo se smál naposledy, neboť její přátelé dostávali syfilis nebo kapavku, a Essie kvetla zdravím.

Chyběl jí rok do dvacátých narozenin, když jí osud uštědřil zlou ránu: seděla v hospodě U Zkřížených vidliček poblíž ulice Fleet, ve Zvonovém dvoře, když zahlédla mladíka, který vešel dovnitř a posadil se u krbu. Určitě nějaký univerzitní student. „Ohó! To je holoubek na oškubání,“ pomyslí si a hned se k němu přitočí a vypráví mu, jaký že je šikovný mládeneček, a jednou rukou mu hladí koleno, zatímco druhou, opatrně, začne pátrat po jeho hodinkách. A tu se jí muž podíval přímo do tváře a jí vyskočilo srdce až do krku a hned zase spadlo zpátky, protože na ni hleděly oči nebezpečné modři oblohy před bouřkou a mladý pan Bartoloměj ji oslovil jménem.

Odvedli ji do Newgatu a obvinili ji z útěku z deportace. Byla shledána

vinnou a podle očekávání tvrdila, že je samodruhá. Starší ženy, které byly přivolávány, aby taková tvrzení (obvykle nepravdivá) posoudily, byly překvapeny, když musely uznat, že Essie je opravdu těhotná. Odmítla však říct, kdo je otcem dítěte.

Její rozsudek smrti byl tedy znovu změněn na deportaci, tentokrát na doživotní.

Plavila se na Mořské panně. Na lodi bylo dvě stě deportovaných, všichni nacpaní v podpalubí, jako by to byli vypasení čuníci, které vezou na trh. Deptaly je horečky a úplavice, neměli místo, aby si pohodlně sedli, natožpak lehli, v koutě podpalubí zemřela pří porodu nějaká žena, a protože lidé byli tak natěsnáni, že nebylo možné vynést její tělo nahoru, byla i se svým dítětem vyhozena malým okýnkem přímo do rozbouřeného šedivého moře. Essie byla v osmém měsíci a byl to opravdový zázrak, že dítě udržela, ale opravdu je donosila.

Do konce života se jí pak zdávaly hrozné sny o té cestě v podpalubí a ona se budívala s křikem a v ústech cítila pachuť a zápach toho místa.

Mořská panna přistála v Norfolku ve Virginii a Essiinu službu si koupil ‚drobný plantážník‘, farmář, který pěstoval tabák a jmenoval se John Richardson, neboť jeho žena zemřela na horečku omladnic týden po tom, co mu porodila dcerušku, a on potřeboval kojnou a vůbec výpomoc na farmě.

A tak Essiin chlapeček, kterého pojmenovala Anthony, po svém zemřelém manželovi, jeho otci (jak tvrdila a nebylo nikoho, kdo by ji mohl usvědčit z klamu, a možná skutečně někdy znala nějakého Anthonyho), sál z jejího prsu zároveň s Phyllidou Richardsonovou a dítě zaměstnavatele dostávalo vždycky pít jako první, takže z něj vyrostla zdravá holčička, vysoká a silná, kdežto Essiin synek z toho, co na něho zbylo, vyrostl neduživý a slabý.

Zároveň s mlékem sály obé děti, jak rostly, i Essiiny příběhy: o permonících a trpaslících, kteří žili hluboko v dolech, o Buccovi, nejlstivějším duchovi země, mnohem nebezpečnějším než rudovlasí skřítci s bambulatým nosem. Pro Bucca se vždycky musela na břehu nechávat první ryba z úlovku a o žních se mu na pole nosil bochník čerstvě upečeného chleba, aby dopřál hospodáři dobrou úrodu. Vyprávěla jim o jabloňových mužíčcích – starých jabloňových stromech, které mluvily, když se jim zachtělo, a které bylo třeba si podplatit prvním moštem ze sklizně. Ten mošt jste museli na Nový rok nalít stromům do kořenů, pokud vám měly dát v příštím roce hodně ovoce. Svým medovým cornwallským nářečím jim recitovala starou říkanku o stromech, na které si musíte dávat pozor:

 

 Jilm působí zádumčivost,
 dub zase nenávist.
 Když se večer venku touláš,
 lapne tě dědek vrbák.
 

 

To všechno jim povídala a ony tomu věřily, protože tomu věřila ona.

Farma prosperovala a Essie Tregowanová každý večer dávala na práh kuchyně porcelánový talířek s mlékem pro skřítky. A po osmi měsících přišel John Richardson a potichoučku zaklepal na dveře Essiina pokojíku a žádal po ní přízeň toho druhu, co žena projevuje muži, a Essie mu řekla, jak ji to šokuje a bolí, že ji, ubohou chudou vdovu a bezprávnou služebnou, skoro otroka, žádá, aby smilnila s mužem, jehož si tolik váží – a bezprávná služebná se ani nesmí provdat, co ho to jen napadlo tak trýznit ubohou bezprávnou deportovanou dívku, to se ona ani neodváží pomyslet – a její hnědé oči se naplnily slzami. A John Richardson se začal omlouvat a odprošovat ji a výsledek té dojemné scény byl, že John Richardson tam, na chodbě u jejích dveří, klekl na koleno před Essie Tregowanovou a zapřísahal se jí, že okamžitě ukončí její vazalství a nabídl jí manželství. Přijala, ale za žádnou cenu s ním nechtěla spát, dokud všechno nebylo právně sepsáno, načež se odstěhovala ze svého pokojíku na půdě do velké ložnice v hlavní části domu. A pokud se někteří přátelé farmáře Richardsona a jejich manželky otočili zády, když ho příště potkali na trhu, mnozí další zase tvrdili, že ta nová paní Richardsonová je po čertech pěkná ženská a že si Johnie Richardson docela polepšil.

Než se rok s rokem sešel, porodila další dítě, opět chlapce, s vlásky stejně světlými jako měli jeho otec a nevlastní sestřička. Dali mu jméno John, po tátovi.

Každou neděli chodily děti do místního kostela vyslechnout kázání hostujícího kazatele a v místní škole se učily s dětmi ostatních farmářů číst a počítat. Doma se zase Essie postarala o to, aby znaly všechna tajemství skřítků, což byla ta nejdůležitější tajemství v životě: rudovlasí mužíčci s očima a oblečením zelenými jako řeka a se zvednutými nosy, legrační šilhající mužíčci, kteří vás mohli zatočit a zmást a odvést ze správné cesty – pokud jste ovšem neměli v kapse sůl nebo kousek chleba. Když děti odcházely do školy, nikdy si nezapomněly dát aspoň špetku soli do jedné kapsičky a kousek chleba do druhé, staré symboly života a země, aby měly jistotu, že se v pořádku vrátí domů. A vždycky se v pořádku vrátily.

Děti na žírných pahorcích Virginie rostly jako z vody a vyrostly velké a silné (i když Anthony, její první syn, byl pořád slabší a bledší a náchylnější k nemoci) a Richardsonovi byli šťastní. Essie manžela upřímně milovala. Byli spolu deset let, když Johna tak hrozně rozbolely zuby, že z toho spadl z koně. Odvezli ho do nejbližšího města, kde mu zub vytrhli, ale už bylo pozdě – otrava krve ho zabila a oni ho pohřbili pod jeho oblíbenou vrbou.

Vdova Richardsonová se měla starat o farmu, dokud obě Johnovy děti nedosáhnou plnoletosti: řídila služebnictvo i otroky a rok za rokem sklízela úrodu tabáku, každý rok, v předvečer Nového roku nalévala do kořenů jabloní v sadu mošt a o žních pokládala na mez čerstvý chléb a nešla spát, dokud na prahu kuchyně nebyl talířek s mlékem. Hospodářství kvetlo a vdova Richardsonová si získala pověst tvrdé obchodnice, ale také uznání, protože její úroda byla vždycky dobrá a protože nikdy neprodávala špatné zboží jako prvotřídní.

A tak šel život spokojeně dalších deset let. Ten jedenáctý byl však zlý, neboť Anthony, její syn, zabil v zuřivé hádce o budoucnost farmy a o Phylliinu ruku Johna, svého nevlastního bratra. Našli se takoví, kteří tvrdili, že vůbec nechtěl bratra zabít, že to byla nešikovná rána, jež šla příliš hluboko, ale našli se i jiní, kteří tvrdili opak. Anthony uprchl a nechal Essii, aby pohřbila svého nejmladšího syna vedle jeho otce. Někdo říkal, že Anthony utekl do Bostonu, někdo zase, že šel na jih, na Floridu, a jeho matka byla přesvědčená, že odjel lodí do Anglie, aby se nechal naverbovat do armády krále Jiřího a šel bojovat se skotskými vzbouřenci. Jenomže bez obou synů byla farma prázdné a smutné místo a Phyllida se trápila a naříkala, jako by měla zlomené srdce, a ať říkala či dělala matka cokoliv, nedokázala jí vrátit na rty úsměv.

Farma však potřebovala hospodáře, a tak, byť se zlomeným srdcem, provdala se Phyllida za Harryho Soamese. Hany byl povoláním lodní truhlář, kterého už unavilo moře a snil o životě na souši, na farmě podobné té v Lincolnshiru, kde vyrostl. A ačkoliv ta Richardsonová se jí podobala pramálo, našel tam Hany Soames dost věcí, jež ho činily šťastným. Phyllida mu porodila pět dětí, z nichž tři přežily.

Vdově Richardsonové se po synech velice stýskalo, stýskalo se jí i po manželovi, třebaže ten už byl spíš jen vzpomínkou na světlovlasého muže, který na ni byl hodný. Phyllidiny děti si k ní chodily pro pohádku a ona jim vypravovala o Černém psu z vřesovišť a jiné strašidelné historky, a o Jabloňovém mužíčkovi, ale je to nezajímalo, oni chtěli jen pohádky o Jackovi – Jack a dlouhá fazole, Jak Jack zabil obra a Jack a kocour v botách. Milovala ty děti, jako by byly její vlastní krev, i když jim občas říkala jmény těch dávno mrtvých.

Byl květen a Essie si vynesla na zahradu stoličku, že otrhá hrách a vyloupe ho na sluníčku, protože i v teplé Virginii jí mráz prochladil kosti a obílil vlasy a trocha tepla byla příjemná věc.

Brala lusk za luskem a snila o tom, jak by bylo krásné ještě jednou se projít po vřesovištích a po slaných útesech rodného Cornwallu, a vzpomínala, jak jako děvčátko seděla na pobřeží a čekala, až se z šedých moří vrátí otcova loď. Její prsty, zkroucené a neobratné, otevíraly lusky, shrnovaly zelené kuličky do kameninové misky a házely prázdné lusky do zástěry v klíně. A pak si vzpomněla, na co už dlouho nevzpomínala: na to, jak vytahovala z cizích kapes portmonky a jak hbitými prsty kradla hedvábí. Při tom si vzpomněla na dozorce v Newgatu, který jí řekl, že to bude nejmíň dvanáct neděl trvat, než se její případ dostane k soudu, a že by mohla uniknout šibenici, kdyby mohla žádat o milost kvůli břichu, a jaká je hezká – a vzpomínala, jak se otočila ke zdi a statečně zvedla sukně, jak nenáviděla sebe a nenáviděla jeho, ale věděla, že má pravdu, a jak cítila, jak se v ní pohnul nový život, který jí dal šanci ještě na chvíli obelstít smrt...

„Essie Tregowanová?“ zeptal se ten cizinec.

Vdova Richardsonová vzhlédla a stínila si přitom oči před prudkým májovým sluncem. „Měla bych vás znát?“ zeptala se. Vůbec ho neslyšela přicházet.

Muž byl celý v zeleném: úzké zelené tartanové kalhoty, zelený kabátec a temně zelený plášť. Vlasy měl červené jako mrkev a usmíval se na ni pokřiveným úsměvem. Bylo na něm cosi, co ji činilo šťastnou, když se tak na něho dívala, a také cosi, z čeho šel strach. „Dalo by se říct, že mě znáte,“ přikývl.

Shlížel na ni, jak tam seděla na stoličce, a ona k němu vzhlížela, jak tam stál, a hledala nějaký náznak, podle nějž by si ho zařadila. Vypadal stejně mladě jako její vnuci, ale oslovil ji přece jejím dívčím jménem. A v hlase měl přízvuk, který znala z dětství, ze skal a vřesovišť svého domova.

„Vy jste z Cornwallu?“ zeptala se.

„To tedy jsem, čistokrevný Cornwallan,“ řekl ten zrzek, „nebo spíš, byl jsem, ale teď jsem tady, v Novém světě, kde nikdo nedává na práh mléko nebo pivo pro počestného spolubydlícího, ani čerstvý chléb o žních.“

Stará žena pevně sevřela misku v klíně. „Jestli jsi, kdo si myslím, že jsi, žádný spor s tebou nemám.“ Uvnitř, v domě, se Phyllida zlobila na hospodyni.

„Já s tebou také ne,“ opáčil zrzek. „I když jsi to byla ty, kdo mě sem přivedl, ty a pár tobě podobných. Kvůli vám jsem v téhle zemi, kde nikdo nemá čas na kouzla a není tu místo pro skřítky a jim podobné.“

„Mnohokrát jsi mi pomohl,“ děkovala mu.

„Pomohl i uškodil,“ opáčil šilhavý cizinec. „My jsme jako vítr, foukáme oběma směry.“

Essie přikývla.

„Podáš mi ruku, Essie Tregowanová?“ A natáhl k ní paži. Byla pihovatá, a třebaže už Essii oči moc nesloužily, viděla na hřbetu ruky každičký oranžový chloupek zářící v odpoledním slunci. Kousla se do rtu. Pak váhavě vložila ruku do jeho dlaně.

Když ji našli, byla ještě teplá, i když z jejího těla už vyprchal život a jen polovina lusků byla prázdná.