Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

AMERIČTÍ BOHOVÉ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PÁTÁ

Madam Život je ráže v květu.

Smrťák vždy stopu zavětří,

ona si tančí na parketu,

on je ten trhan u dveří.

— W. E. Henley, Madam Život je růže v květu

 

To sobotní ráno byla vzhůru jen Zorja Jutrenjaja. Vzala od Středy pětačtyřicet dolarů a trvala na tom, že mu svým velikým kulatým písmem napíše na zadní stranu propadlého kuponu na nealko nápoj stvrzenku. V ranním světle vypadala jako panenka na hraní, starý obličej měla pečlivě upravený a zlaté vlasy vyčesané na temeni hlavy.

Středa jí při loučení políbil ruku. „Děkujeme za vaši pohostinnost, drahá paní. Vy a vaše půvabné sestry jste stále tak zářivé jako sama obloha.“

„A vy jste starý darebák,“ odsekla a zahrozila mu prstem. Pak ho objala. „Dejte na sebe pozor,“ prosila ho. „Nerada bych slyšela, že jste nás opustil nadobro.“

„Také by mě to mrzelo, má drahá.“

Se Stínem si potřásla rukou. „Zorja Polunočnaja má o vás velice příznivé mínění,“ svěřila mu. „Já také.“

„Děkuji vám. A díky za večeři.“

Zvedla obočí. „Chutnalo vám? Tak to musíte zase někdy zajít.“

Středa a Stín scházeli po schodech. Stín sáhl do kapsy bundy. Stříbrný dolar ho zastudil v dlani. Byl větší a těžší než mince, jež dosud používal. Klasickým způsobem ji palmoval, nechal levou ruku přirozeně viset podél boku, a když mince sklouzla do přední části dlaně, narovnal ruku. Mince držela mezi prsteníčkem a malíčkem pohodlně, jen slabým stiskem.

„To bylo elegantní,“ poznamenal Středa.

„Teprve se to učím. Zvládám už několik technik. Nejtěžší je přimět lidi, aby se koukali na nesprávnou ruku.“

„Skutečně?“

„Ano. Říká se tomu misdirekce, nesprávné zaměření.“ Vsunul pod minci prostředník a posunul si ji na zadní stranu dlaně, ale nějak se mu to nepovedlo. Mince mu vypadla z ruky a s cinkáním skákala dolů po schodech. Na odpočívadle zůstala ležet. Středa se sehnul a zvedl ji.

„Nesmíte být tak neopatrný na dárky od jiných lidí,“ napomínal ho. „Když něco takového dostanete, musíte si to hlídat. Ne to jen tak rozhazovat.“ Prohlížel si minci pečlivě, nejdřív rubovou stranu s orlem, pak se zahleděl do tváře Svobody na lícní straně. „Á. Paní Svoboda. Je krásná, co?“ Hodil minci Stínovi, který ji chytil v letu, udělal klouzavé zmizení – vypadalo to, že si ji dává do levé ruky, zatímco ve skutečnosti si ji nechal v pravé – a pak ji jako strčil levou rukou do kapsy. Mince ležela na pravé dlani, každému k vidění. Její dotek ho uklidňoval.

„Paní Svoboda,“ pokračoval Středa. „Jako tolik bohů, jimž se Američané klanějí, cizinka. V tomto případě Francouzka, i když, v úctě k americkým citům, přikryli Francouzi té soše, již New Yorku věnovali, velkolepá ňadra. Svoboda,“ ohrnul nos nad použitým prezervativem, který ležel na poslední části schodiště, a odsunul jej špičkou boty štítivě stranou. „Někdo na tom ještě uklouzne. Zláme si vaz,“ bručel. „Je jako slupka od banánu, ale navíc je to nevkus a ironie.“ Otevřel hlavní dveře a ucukl před sluncem. „Svoboda,“ vykřikoval cestou k autu, „je mrcha, kterou je třeba šoustat na matraci z mrtvol.“

„Cože?“

„Cituju,“ vysvětlil Středa. „Cituju jakéhosi Francouze. Jo, to její sochu mají tam v newyorském přístavu: mrchu, které se líbilo, když ji klátili na odpadu z popravčí káry. Můžeš si držet svou pochodeň sebevýš, má milá, stejně máš krysy pod sukní a po stehně ti stéká vychladlé semeno.“ Odemkl auto a poslal Stíná na místo spolujezdce.

„Podle mě je krásná,“ prohlásil Stín a podržel si minci před očima. Stříbrný obličej Svobody mu trochu připomínal Zorju Polunočnuju.

„V tom spočívá věčná pošetilost muže,“ opáčil Středa a rozjel se. „Honíme se za šťavnatým masíčkem a neuvědomujeme si, že je to jen hezký obal na kosti. Žrádlo pro červy. V noci se třeš o žrádlo pro červy. Neuraz se.“

Stín dosud nezažil Středu tak sdílného. Dospěl k názoru, že jeho nový šéf prochází fázemi extroverze, po nichž následují období výrazného ticha. „Tak vy nejste Američan?“ zeptal se ho.

„Nikdo není Američan,“ odpověděl Středa. „Ne původní.“ Podíval se na hodinky. „Ještě máme spoustu hodin, než v bance zavřou. Mimochodem, včera večer se ti to s Černobogem podařilo. Já bych ho byl časem stejné přesvědčil, aby s námi do toho šel, ale kvůli tobě to udělá s daleko větším nasazením.“

„Jen proto, že mě pak bude moct zabít.“

„K tomu přece nemusí dojít. Jak jsi sám moudře poznamenal, je už starý a jeho úder tě může, řekněme, jen nadosmrti ochromit. Bude z tebe bezmocný invalida. Takže se máš na co těšit, pokud pan Černobog přežije nadcházející potíže.“

„A je snad možnost, že by se tak nestalo?“ zeptal se Stín tónem napodobujícím Středu a pak se za to nenáviděl.

„To si piš,“ odpověděl Středa a zajel na parkoviště před bankou. „Tohle,“ ukázal, „to je ta banka, kterou vyloupím. Zavírají až za několik hodin. Pojďme je pozdravit.“

Pokynul Stínovi. Ten zdráhavě vystoupil. Pokud starý pán hodlá provést nějakou pitomost, neviděl důvod, proč by se měl jeho obličej objevit na kameře. Ale zvědavost byla silnější a vtáhla ho do banky. Hleděl na podlahu, třel si rukou nos, zkrátka dělal vše pro to, aby mu nebylo vidět do tváře.

„Depozitní formuláře, madam?“ zeptal se Středa osamělé pokladní.

„Tamhle.“

„Dobře. A kdybych potřeboval uložit peníze v noci?“

„Stejné formuláře.“ Usmála se na něho. „Kde jsou noční trezory, víte, cukrouši? Vlevo za hlavními dveřmi, na zdi.“

„Můj nejhlubší dík.“

Středa vzal několik formulářů, usmál se na pokladní a spolu se Stínem vyšel ven.

Tam se na chvilku zastavil na chodníku a přemýšlivě se škrábal na bradě. Pak šel k bankomatu a k nočnímu sejfu v boční stěně budovy a prohlížel si je. Zavedl Stíná do supermarketu na protější straně ulice a koupil tam čokoládový nanuk pro sebe a šálek horké čokolády pro Stíná. Na zdi u vchodu byl veřejný telefon, pod vývěskou s místnostmi k pronajmutí a štěňaty a koťaty, která potřebují dobrý domov. Středa si opsal číslo toho telefonu a vrátili se zpět k bance. „Co potřebujeme,“ řekl náhle, „je sníh. Pořádný hustý sníh, co fičí do tváře a pěkně tě otravuje. Opakuj si v duchu ‚sníh‘, jo?“

„Cože?“

„Soustřeď se na to, aby se tamty mraky – tamhle ty na západě – aby se zvětšily a zčernaly. Mysli na šedivou oblohu a větry vanoucí od severního pólu. Soustřeď se na sníh.“

„K ničemu to nebude.“

„Pitomost. Kdyby už nic jiného, budeš se mít čím bavit,“ odemykal auto. „Teď je na řadě Kinko. Pospěš si.“

Sníh, odříkával si v duchu Stín a popíjel horkou čokoládu. Velké vločky a chumáče sněhu, které se řítí proti přednímu sklu, až se vám točí hlava, sníh padající vzduchem, bílé záplaty na ocelově šedém nebi, sníh, co vám dosedá na jazyk s chladem a zimou, co tě líbá na tváře váhavými dotyky, než tě zmrazí navěky. Dvanáct palců sněhové cukrové vaty, jež změní svět v pohádku, ve které je všechno krásné k nepoznání...

Středa na něho mluvil.

„Promiňte?“

„Řekl jsem, že už jsme tady. Byl jsi duchem někde jinde.“

„Myslel jsem na sníh.“

U Kinka se Středa pustil do kopírování depozitních formulářů z banky. Přiměl asistenta, aby mu na počkání vytiskl dvě sady navštívenek po deseti kusech. Stíná začala bolet hlava a mezi lopatkami měl nepříjemný pocit. Uvažoval, jestli v noci nějak špatně ležel, jestli je to z té pohovky v noci.

Středa seděl u počítače a skládal dopis, pak s asistentovou pomocí vyrobil několik velkých tabulek.

Sníh, myslel Stín. Vysoko v atmosféře, dokonalé drobounké krystalky, jež se tvoři kolem ještě drobnějších zrníček prachu, jeden každý krajkářské dílo fraktálního umění. A ty sněhové krystalky se shlukují do vloček a padají a pokrývají Chicago bílou závějí, centimetr po centimetru...

„Tu máš,“ řekl Středa a podal mu hrnek kávy, na jejíž hladině plavala zpola rozpuštěná kostka umělé smetany. „Myslím, že to stačí, co ty?“

„Co stačí?“

„Toho sněhu. Nechceme přece ochromit celé město, nebo jo?“

Obloha měla šedou barvu bitevních lodí. Mraky byly plné sněhu.

„To jsem přece já neudělal. Myslím doopravdy. Nebo ano?“

„Vypij kávu. Je odporná, ale pomůže ti na tu hlavu.“ Následovala pochvala: „Dobrá práce.“

Středa zaplatil asistentovi a odnesl si tabulky, dopisy a navštívenky k autu. Otevřel zavazadlový prostor, uložil papíry do velkého černého kovového kufru, v jakých nosí ozbrojený doprovod výplaty, a zase kufr zavřel. Podal Stínovi jednu navštívenku.

„Kdo je A. Haddock, vedoucí bezpečnostního oddělení, Bezpečnostní služba A1?“

„Ty.“

„A. Haddock?“

„Ano.“

„Co je to A.?“

„Alfredo? Alfonz? Augustýn? Ambrose? Vyber si.“

„Aha. Chápu.“

„Já jsem James O’Gorman,“ řekl Středa. „Pro přátele Jimmy. Vidíš? Taky mám navštívenky.“

Nasedli do auta. Středa poznamenal: „Pokud si budeš umět myslet ‚A. Haddock‘ stejně dobře, jako sis myslel ‚sníh‘, měli bychom mít spoustu peněz, za které bychom mohli dnes večer počastovat mé přátele.“

„Já zpátky do vězení nejdu.“

„Proč bys tam chodil?“

„Měl jsem dojem, že jsme se dohodli, že nic nelegálního dělat nebudu.“

„Taky neděláš. Možná trocha napomáhání a podněcování, kapka konspirování a pak samozřejmě přijímání kradených peněz, ale důvěřuj mi, vyjdeš z toho a budeš vonět po růžích.“

„A to bude předtím, nebo potom, co mi váš postarší slovanský Karel Atlas rozdrtí jedním úderem lebku?“

„Slábne mu zrak,“ utěšoval ho Středa. „Nejspíš tě vůbec netrefí. Tak, ještě máme trochu času, v sobotu zavírá banka v poledne. Máš chuť na oběd?“

„Ano. Umírám hlady.“

„Vím, kde ti bude chutnat.“ Jel a pobrukoval si nějakou veselou písničku, kterou Stín nedokázal rozpoznat. Začaly padat sněhové vločky, přesně takové, jaké si Stín předtím představoval, a on cítil zvláštní pýchu. Rozum mu říkal, že s tím sněhem nemá nic společného, právě tak, jako mu říkal, že ten stříbrný dolar, co má v kapse, není a nikdy nebyl měsíc. Ale i tak...

Zastavili před velkou budovou připomínající skladiště. Nápis nade dveřmi sděloval, že oběd typu sněz-co-se-do-tebe-vejde stojí $4,99. „Miluju tenhle podnik,“ svěřil se mu Středa.

„Dobře vaří?“

„Ani ne. Ale ta atmosféra je nedostižná.“

Poté, co Stín snědl smažené kuře a pochutnal si na něm, se ukázalo, že ta atmosféra, o níž Středa básnil, je obchod, který se odehrává v zadní části hangáru: byl to, jak informovala vlajka visící uprostřed místnosti, Prodej skladových zásob zbankrotovaných a likvidovaných obchodů.

Středa odběhl do auta a vrátil se s kufříkem, který si vzal s sebou na toaletu. Stín předpokládal, že se brzy dozví, co má Středa v úmyslu, ať už chce, nebo ne, a tak bloumal mezi pulty se zbožím a hleděl na věci, jež se tu nabízely. Krabice kávy ‚vhodné pouze do filtrů leteckých společností‘, Želví Nindžové pro teenagery a panenky Xena: Princezna Bojovnice, plyšoví medvídci, kteří hráli na xylofon vlastenecké písně, když jste je zapnuli do elektriky, masové konzervy, galoše a podobná obuv do nepohody, želé bonbóny, hodinky z předvolební kampaně Billa Clintona, miniaturní umělé vánoční stromky, solničky a pepřenky ve tvaru zvířat, částí těla, ovoce a jeptišek a Stínovo nejoblíbenější – souprava ‚už jen čerstvou mrkev‘ na stavění sněhuláka s plastovým uhlím na oči, kukuřičnou dýmkou a plastovým kloboukem.

Díval se a přemýšlel, jak je možné způsobit, že to vypadá, jako by měsíc utekl z oblohy a proměnil se ve stříbrný dolar, a co přiměje ženu vstát z hrobu a přejít celé město, aby si s vámi promluvila.

„Není to tu úžasné?“ zeptal se Středa, když vyšel ze záchodu. Ruce měl ještě mokré a utíral si je do kapesníku. „Došly jim papírové ručníky.“ Měl na sobě jiné šaty. Teď byl v tmavě modrém saku, tlustém modrém svetru a bílé košili, pod krkem měl pletenou modrou kravatu. S černými botami vypadal jako člen ochranky a Stín mu to hned řekl.

„Co ti na to mám jiného říct,“ pravil Středa a zvedl krabici plovoucích akvarijních rybek z umělé hmoty (‚Nikdy vám neonemocní – a nemusíte je krmit!!‘), „než ti blahopřát ke tvé všímavosti. Co třeba Arthur Haddock? Arthur je dobré jméno.“

„Příliš přízemni.“

„Však ty už si něco vymyslíš. Takže, teď dál. Vrátíme se do města. Měli bychom tam být akorát na tu bankovní loupež, pak už budu mít dost peněz na útratu.“

„Většina lidí by si je prostě vybrala z automatu.“

„Což je, kupodivu, v podstatě to, co jsem hodlal učinit.“

Tentokrát Středa nechal auto na parkovišti u supermarketu naproti banky. Z kufru auta vyndal kovový kufřík, psací podložku a pár želízek. Těmi si připoutal kufřík k levému zápěstí. Začal padat sníh. Pak si nasadil modrou čepici se štítkem a suchým zipem si na náprsní kapsu saka připevnil cedulku. Na štítku čepice i na cedulce stálo BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBA A1. Na podložku přicvakl depozitní formuláře. Pak se celý sehnul a nahrbil. Najednou vypadal jako policajt v důchodu, a dokonce budil dojem, že mu narostlo břicho.

„Takže poslouchej,“ řekl. „Ty něco nakup v supermarketu a pak se poflakuj poblíž telefonu. Kdyby byl někdo zvědavý, čekáš na telefon od své slečny. Pokazilo se jí auto.“

„Tak proč mi volá sem?“

„Jak to mám sakra vědět?“

Středa si nasadil na uši teplé růžové klapky. Přibouchl zavazadlový prostor. Na čepici a na kožešinových klapkách se mu usazovaly sněhové vločky.

„Jak vypadám?“

„Směšně.“

„Směšně?“

„Nebo možná praštěně,“ uvažoval Stín. „Hmm, směšně a praštěně. To je fajn.“

Středa se usmál. V těch obnošených růžových klapkách vypadal zároveň legračně, důvěryhodně a veskrze mile. Přešel přes ulici a podél budovy zamířil k hlavnímu vchodu banky. Stín vešel do supermarketu a pozoroval ho skleněnými dveřmi.

Středa lepicí páskou přilepil na bankovní automat tabulku MIMO PROVOZ. Přes noční sejf upevnil červenou pásku a nad sejf přilepil jednu z těch nakopírovaných cedulek. Stín pobaveně četl:

NAŠE BANKA PROVÁDÍ OPATŘENÍ KE ZLEPŠENÍ SLUŽEB KLIENTŮM. OMLOUVÁME SE ZA DOČASNÉ OBTÍŽE.

Pak se Středa obrátil a rozhlížel se ulicí. Každý mohl vidět, že je mu zima a osud ho pronásleduje.

Nějaká mladá žena přistoupila k automatu. Středa kroutil hlavou a vysvětloval jí situaci. Zaklela, omluvila se za neslušné slovo a odběhla.

Přijelo auto, z něho vystoupil muž s hnědým sáčkem a klíčem. Stín sledoval, jak se Středa muži omlouvá, jak muž podepisuje papír na podložce, jak Středa kontroluje úložní formulář, jak pečlivě vyplňuje stvrzenku a několikrát se ujišťuje, že ji správně vyplnil, a jak nakonec otvírá svůj velký černý kovový kufr a ukládá do něho mužův sáček.

Muž se třásl zimou a podupával, celý netrpělivý, kdy už ten dědula z ochranky skončí s nesmyslnými formalitami a on se bude moci vrátit do teplého vozu a jet na oběd. Pak sebral stvrzenku a odjel.

Středa přešel s kufrem do supermarketu a koupil si kávu. „Vodpoledne, mladej,“ pozdravil s bodrým úsměvem, když procházel kolem Stíná. „Pěknej samec, co?“

Vrátil se k bance a přebíral šedé sáčky a obálky od lidí, kteří přišli uložit své výdělky a tržby za sobotní dopoledne, příjemný stařík z bezpečnostní služby v růžových plyšových klapkách na uších.

Stín si koupil něco na čtení – časopisy Lidé a Lov krocanů, a protože se mu líbila fotografie amerického sněžného muže na titulní straně, ještě Týden ve světě – a zase hleděl z okna.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se ho asi padesátiletý černoch s bílým knírem, nejspíš manažer.

„Díky, pane, ale ne. Čekám telefonický hovor. Mé přítelkyni se pokazilo auto.“

„To bude baterie. Lidi zapomínají, že tyhle věci vydrží tři, nejvýš čtyři roky. A přitom to nestojí majlant.“

„To mi povídejte,“ přitakal Stín.

„Tak ať se vám brzo ozve, kamaráde,“ popřál mu manažer a šel řídit supermarket.

Sníh proměnil ulici ve skleněné těžítko, dokonalé do posledního detailu.

Stín se uneseně díval na akci před bankou. Jelikož nemohl slyšet konverzaci, měl dojem, že sleduje kouzelný němý film, samou pantomimu a výraz: ten starý strážný toho moc nenamluvil, byl trochu popleta a důležitý, ale velice ochotný. Každý, kdo mu odevzdal peníze, odcházel spokojený, že ho poznal.

A pak před bankou zastavilo policejní auto a Stínovi se zastavilo srdce. Středa jim zasalutoval a přiloudal se k vozu. Pozdravil se s posádkou a potřásl si s nimi rukama skrz pootevřené okénko, kývl, pak šmátral v kapsách, až našel svou navštívenku a dopis a podal jim ho oknem. Čekal, až si všechno prostudují, a popíjel kávu.

Zazvonil telefon. Stín zvedl sluchátko a snažil se, aby vypadal co nejotráveněji. „A1, Bezpečnostní služba,“ ohlásil se.

„Mohu mluvit s A. Haddockem?“ zeptal se policista z auta.

„Andy Haddock u telefonu,“ řekl Stín.

„Pane Haddocku, tady je policejní hlídka. Váš člověk je u První Illinoiské banky na rohu Tržní a Druhé.“

„Jo, no jo. To je v pořádku. Jimmy O’Gorman. V čem je problém, důstojníku? Něco vyvedl? Doufám, že nepil?“

„Ne, nic takového. Váš zaměstnanec nic neprovedl, jen jsme se chtěli ujistit, že je všechno v pořádku.“

„Vyřiďte Jimmovi, že jestli ho chytím, jak pije, okamžitě letí. Rozumíte? Vyrazím ho. Poletí jak blesk. U nás v A1 takové věci netrpíme.“

„Myslím, pane, že by to ode mne nebylo vhodné. Odvádí tady perfektní práci. Víte, jen jsme si mysleli, že takovou službu by měli držet dva strážní. Je to dost riziko, nechat jednoho neozbrojeného strážného hlídat takové sumy peněz.“

„To mi nemusíte povídat. Nebo spíš, vysvětlete to těm krkounům v První Illinoiské. Jsou to moji chlapi, které riskuju. Dobří chlapi. Chlapi jako vy.“ Stín se začal ve své roli vyžívat. Cítil, jak se z něho stává Andy Haddock, s ožvýkaným levným cigárem v popelníku, s horou papírů, které musí za sobotní odpoledne projít, s rodinou v Schaumburgu a milenkou v bytečku na Nábřežní ulici. „Poslyšte, připadáte mi jako inteligentní mladý muž, důstojníku, ehm...“

„Myerson.“

„Důstojníku Myersone. Kdybyste někdy hledal na víkend nějakou bokovku, nebo až vás přestane bavit služba u policie, z jakéhokoliv důvodu, brnkněte nám. Vždycky rádi vezmeme šikovné lidi. Mou vizitku máte?“

„Ano, pane.“

„Schovejte si ji,“ radil Andy Haddock. „Ozvěte se.“

Policejní auto odjelo a Středa se opatrně brodil sněhem k řádce lidí, kteří na něho čekali.

„Tak co, je oukej?“ strčil do dveří hlavu manažer. „Vaše slečna?“

„Byla to baterka,“ řekl mu Stín. „Teď už se snad dočkám.“

„Ženské,“ mávl rukou manažer. „Doufám, že ta vaše za čekání sto-

jí.“

Začalo se stmívat a šedé odpoledne přecházelo do večerní tmy. Rozsvěcovala se světla. Další lidé odevzdávali Středovi peníze. Najednou, jako na nějaký signál, který Stín nemohl vidět, přistoupil Středa ke zdi, odstranil cedule o poruchách a vlekl se přes rozbředlou ulici k parkovišti. Stín minutu počkal a pak šel za ním.

Středa seděl na zadním sedadle. Kovový kufr měl otevřený a metodicky rozkládal všechno, co za odpoledne vybral, na úhledné hromádky.

„Jeď,“ přikázal mu. „Jedeme k První Illinoiské bance na Státní ulici.“

„Další představení? Nezahráváte si zbytečně?“

„Kdepak. Jedeme ukládat.“

Stín řídil a Středa vzadu vyndával ze sáčků hrsti bankovek, šeky a stvrzenky od plateb kreditní kartou dával stranou a z některých obálek, ne ze všech, vybíral hotovost.

Peníze dal zpátky do kufru. Stín zastavil před bankou, tedy na ulici asi padesát metrů od ní, aby se nedostal do záběru kamer, Středa vystoupil a vložil obálky do otvoru pro noční deposit. Pak otevřel noční sejf a šoupl do něho ty šedé sáčky. Zase ho zavřel.

Posadil se vedle Stíná. „Jeď směrem na 1-90,“ informoval ho. „Hlídej si ukazatele na západ, na Madison.“

Stín nastartoval.

Středa se ohlížel zpátky k bance. „Tak, chlapče, tohle je totálně zmate. Víš, když chceš opravdu balík, musíš to udělat v neděli ráno, kolem půl páté, když všechny kluby a bary odevzdávají tržby. Když padneš na dobrou banku a na správného maníka – vybírají si na to veliké a opravdové chlapy a někdy s nimi posílají i pár vyhazovačů, jenže nebývají žádní ajnštajni – můžeš odejít se čtvrtmilionem dolarů za šichtu.“

„Když je to tak snadné, jak to, že to všichni nedělají?“

„No, ani tohle povolání není úplně bez rizika, obzvlášť o půl páté ráno.“

„Chcete říct, že poldové jsou o půl páté ráno podezíravější?“

„Kdepak. Ale ti boxeři jo. A může to být docela nepříjemné.“

Projel palcem svazek padesátidolarovek, přidal balíček dvacítek, potěžkal bankovky v ruce a podal je Stínovi: „Tu máš. Mzda za první týden.“

Stín strčil peníze do kapsy bez počítání. „Takže tohle provozujete? Tak si vyděláváte?“

„Zřídka. Jen když rychle potřebuji velkou hotovost. Normálně většinou získávám peníze od lidí, kterým vůbec nedojde, že byli napáleni, kteří si nikdy nestěžují a kteří si obvykle nenechají ujít příležitost si to zopakovat, když se znovu objevím.“

„Ten Sweeney říkal, že jste podvodník.“

„Měl pravdu. Ale to jsem ze všeho nejméně. A na to tě nejmíň potřebuji, Stíne.“