Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

NIKDYKDE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá

Svět zčernal a Richardovu hlavu zaplnil temný řev, jako šílené vrčení tisíce rozzuřených šelem.

Mžikal v té tmě a pevně svíral tašku. Uvažoval, jestli udělal hloupost, když schoval nůž.

Kolem něho se protlačilo několik lidí. Vydal se opačným směrem.

Narazil na nějaké schodiště. Pustil se po něm nahoru. V té chvíli se začal svět rozjasňovat, získávat tvary a přetvářet se. To vrčení byl hluk aut a on vycházel z podchodu na Trafalgarském náměstí.

Bylo teplé říjnové dopoledne a on stál uprostřed náměstí a mžoural ze světla. Taxíky a červené autobusy hlučely a kroužily kolem náměstí a turisté házeli zrní armádě vypasených holubů a fotografovali se s Nelsonovým sloupem a obrovskými lvy u jeho paty.

Obloha měla dokonalou a nerušenou modř televizní obrazovky vyladěné na prázdný kanál.

Procházel se po náměstí a přemýšlel, jestli je skutečný, nebo ne. Japonští turisté si ho nevšímali. Pokusil se oslovit jednu hezkou dívku - zasmála se a řekla cosi jazykem, který Richard odhadl na italštinu, ale byla to finština.

Pak narazil na dítě neurčitého pohlaví, jež sledovalo holuby a likvidovalo čokoládovou tyčinku. Podřepl u něho.

„Ahoj, prcku.”

Dítě soustředěně cumlalo tyčinku a ničím nenaznačilo, že by v Richardovi poznalo lidskou bytost.

„Ahoj,” opakoval Richard a do hlasu se mu vkradl mírně zoufalý tón. „Vidíš mě? Prcku? Ahoj?”

Z obličeje pokrytého čokoládou se na něho mračil pár modrých očí. A pak se dítě rozběhlo, objalo rukama kolena nejbližší dospělé ženské osoby a křičelo: „Mamíí? Ten pán mě otravuje. On mě otravuje, mamíí.”

Matka se výhrůžně obrátila k Richardovi. „Co si to dovolujete? Proč obtěžujete našeho Leslieho? Takové lidi jako vy by měli někam zavřít!”

Richard se začal usmívat. Byl to šťastný a široký úsměv. Z tváře by mu ho nesmazala ani rána cihlou do hlavy. „Strašně se omlouvám, opravdu velice,” řekl a usmíval se jako měsíc. S taškou pod paží přeběhl Trafalgarské náměstí. Kolem něho vzlétali k nebi vyplašení holubi.

Vytáhl z peněženky bankovní kartu a vložil ji do automatu. Ten vzal na vědomí jeho čtyřčíselný kód, doporučil mu, aby ho držel v tajnosti a nikomu ho nesvěřoval, a dotázal se, co si přeje.

Přál si peníze a dostal jich balík. Nadšením boxoval do vzduchu a pak v rozpacích předstíral, že mává na taxík.

Taxík mu zastavil - zastavil! - jemu! - a on vlezl dovnitř, posadil se dozadu a zářil štěstím. Požádal řidiče, aby ho zavezl do kanceláře. Když taxikář poznamenal, že by to bylo rychlejší pěšky, usmíval se ještě víc a požádal ho - prakticky žebral - aby mu, Richardovi, sdělil svůj názor na dopravní problémy Vnitřního Londýna, na zločinnost a její kontrolu a na ožehavé politické otázky dne.

Taxikář obvinil Richarda, že si z něho utahuje, a celou pětiminutovou jízdu po Strandu zarytě mlčel. Richard se pořád usmíval a dal mu ztřeštěné spropitné.

Pak vkráčel do úřadu.

Když vstoupil do budovy, cítil, jak ho úsměv opouští. S každým krokem byl nervóznější a rozčilenější. Co když pořád ještě nebude mít místo? Co když ho mohli vidět taxikáři a děti upatlané čokoládou, ale pro své spolupracovníky bude neviditelný. Co když...

Pan Figgis, strážný ve vrátnici, vzhlédl od výtisku Rozpustilých dospívajících zajíčků, který měl schovaný uvnitř ranního vydání novin, a zafuněl: „Brýjitro, pane Mayhew.”

Nebylo to uctivé ,dobré jitro´. Bylo to ,brýjitro´, z čehož vyplynulo, že mluvčímu je naprosto ukradené, jestli oslovený žije, nebo je mrtvý - ba ani, jestli vůbec je ráno.

„Figgis!” zvolal Richard nadšeně. „Buďte pozdraven, pane Figgisi, vy nejdokonalejší ze strážných!”

Něco takového ještě nikdy nikdo panu Figgisovi neřekl, dokonce ani nahé dámy v jeho představách. Nedůvěřivě Richarda sledoval, dokud nenastoupil do výtahu a nezmizel mu z dohledu. Pak obrátil pozornost zpět ke svým rozpustilým dospívajícím zajíčkům, i když začínal mít podezření, že jedna vedle druhé už pamatují nejmíň třicatery Vánoce.

Richard vystoupil z výtahu a trochu váhavě šel po chodbě.

Když tam bude můj stůl, říkal si, bude všechno v pořádku. Všechno bude v pořádku, jen když tam bude můj stůl.

Vešel do velké kanceláře s řadami stolů, v níž po tři roky pracoval. Za psacími stoly seděli lidé, mluvili do telefonů, probírali se pořadači, pili špatný čaj a ještě horší kávu. Byla to jeho kancelář.

A u okna bylo místo, kde stával jeho stůl. Teď na něm byla řádka skříněk s pořadači a velká juka.

Zrovna se chtěl obrátit a utéct, když mu někdo vrazil do ruky plastikový šálek s čajem.

„Návrat ztraceného syna?” řekl Garry. „Dej si.”

„Ahoj, Garry. Kde je můj stůl?”

„Tudy,” vedl ho Garry. „Jak bylo na Majorce?”

„Na Majorce?”

„Ty přece vždycky jezdíš na Majorku, ne?” Šli po schodech vedoucích do čtvrtého patra.

„Tentokrát ne.”

„Zrovna jsem to chtěl říct,” řekl Garry.  „Nejsi zrovna opálený.”

„Ne,” souhlasil Richard. „No, znáš to. Potřeboval jsem změnu.”

Garry přikývl. Ukázal ke dveřím, jež vedly, co Richard pamatoval, do místnosti, ve které byly uloženy záznamy a kancelářský materiál.

„Změnu? Tak tady tě jedna pořádná čeká. Můžu gratulovat jako první?”

Na štítku na dveřích stálo:

 

R. B. MAYHEW

MLADŠÍ SPOLEČNÍK

 

„Gratuluju,” opakoval Garry.

Odešel a Richard vešel do své kanceláře.

Byl to jeho stůl. Všichni jeho trollové byli úhledně uloženi v jedné ze zásuvek. Vyndal je a rozmístil je po kanceláři. Měl své vlastní okno s hezkým výhledem na řeku a na South Bank. Dokonce tam byla i veliká zelená rostlina s obrovskými voskovými listy, ten druh, co vypadá jako umělý, ale není. Jeho starý krémový počítačový terminál nahradili štíhlejším a elegantnějším černým, který zabíral na stole mnohem méně místa. Pil čaj a vyhlížel z okna.

„Takže jsi všechno našel?”

Vzhlédl. Rázná a výkonná, Sylvie, OA VO, stála ve dveřích. Usmívala se na něho.

„Mm. Ano. Podívej, musím si doma zařídit pár věcí... myslíš, že bych si mohl vzít na dnešek volno a-”

„Samozřejmě. Stejně máš nastoupit až zítra.”

„Opravdu? Tak dobře.”

Sylvie se zamračila. „Co máš s prstem?”

„Zlomil jsem si ho.”

Starostlivě hleděla na jeho ruku. „Doufám, že ses nepral?”

„Já?”

Zasmála se. „Dělám si legraci. Nejspíš sis ho přivřel do dveří. Tak se to stalo mé sestře.”

„Ne,” vyklouzlo Richardovi. „Já jsem se...”

Sylvie vytáhla obočí. „Do dveří,” dokončil neobratně.

Ke starému bytu jel zase taxíkem. Do podzemky si jaksi netroufal. Ještě ne.

Protože neměl klíč, zaklepal na dveře a byl zklamaný, když mu otevřela ta žena, se kterou se setkal, nebo vlastně nesetkal, tehdy ve své koupelně.

Představil se jako předchozí nájemník a dozvěděl se, že za a) on, Richard, už tu nebydlí a za b) ona nemá nejmenší tušení, co se stalo s jeho věcmi. Richard si udělal několik poznámek a pak se velice zdvořile rozloučil a vydal se dalším taxíkem za mužem v plášti z velbloudí srsti.

Muž ve velbloudím plášti na sobě neměl svůj plášť a byl, po pravdě řečeno, mnohem méně uhlazený, než když ho Richard viděl posledně.

Seděli v kanceláři a muž vyslechl Richardovy stížnosti s výrazem člověka, který nedopatřením spolkl živého pavouka a teď cítí, jak se mu v žaludku vrtí.

„Nu, ano,” připustil, když prozkoumal záznamy. „Když teď o tom mluvíte, skutečně se zdá, že zde došlo k jakémusi nedopatření. Jen nechápu, jak k tomu mohlo dojít.”

„Myslím, že nezáleží na tom, jak k tomu došlo,” prohlásil Richard rozumně. „Faktem zůstává, že zatímco jsem byl na pár týdnů pryč, pronajal jste můj byt,” nahlédl do svých poznámek, „Georgi a Adéle Buchananovým. Kteří nemají v úmyslu byt uvolnit.”

Muž zavřel kartotéku. „No, někdy se stane chyba. Lidský faktor. Obávám se, že se s tím nedá nic dělat.”

Richard si byl plně vědom toho, že starý Richard, ten, který žil v bytě nyní manželů Buchananových, by to v tom okamžiku vzdal, omluvil by se, že obtěžoval, a odešel by. Místo toho řekl: „Skutečně? Nic se nedá dělat? Prostě pronajmete nemovitost, za kterou vaší firmě poctivě platím nájemné, někomu jinému a ztratíte při tom všechen můj osobní majetek, a nedá se s tím nic dělat? Tak to já si myslím, a můj právník si to určitě bude myslet také, že toho můžete udělat spoustu.”

Muž bez pláště z velbloudí srsti vypadal, jako by mu ten pavouk začal vylézat směrem zpátky do krku.

„Jenže my v té budově nemáme žádné volné byty podobné tomu vašemu. Volný je jedině ateliérový byt v podkroví.”

„Ten bude stačit,” řekl s ledovým chladem Richard.” Muž si oddechl.

„...co se týče ubytování. A nyní,” pokračoval Richard, „přejděme k náhradě za můj ztracený majetek.”

 

Nový byt byl mnohem hezčí než ten, o který přišel. Měl víc oken a navíc balkon, prostorný pokoj a dokonce pokoj pro hosty. Richard se jím spokojeně procházel.

Muž bez pláště z velbloudí srsti dal, velice zdráhavě, vybavit byt lůžkem, pohovkou, několika židlemi a televizním přijímačem.

Richard položil nůž, který patříval Hunter, na krbovou římsu.

Z indické restaurace na protější straně ulice si objednal kari, seděl na koberci ve svém novém bytě, jedl a přemýšlel, jestli skutečně někdy jedl kari pozdě v noci na pouličním trhu konaném na palubě válečné lodi zakotvené naproti Toweru. Když nad tím teď uvažoval, nezdálo se mu to příliš pravděpodobné.

Zazvonil zvonek. Vstal a šel otevřít.

„Našli jsme spoustu vašich věcí, pane Mayhewe,” řekl muž, který už zase měl na sobě velbloudí plášť. „Zjistilo se, že byly uloženy ve skladu. Tudy, přineste to všechno dovnitř, hoši.”

Párek hřmotných chlapů vtáhl dovnitř několik velkých beden naplněných Richardovými věcmi.

„Díky,” řekl.

Sáhl do první bedny a rozbalil první předmět. Ukázalo se, že je to zarámovaná fotografie Jessiky. Chvíli na ni hleděl a pak ji položil zpátky do bedny.

Nakonec našel bednu s oblečením a vybalil je, ale ostatní zůstaly uprostřed místnosti. Jak šly dny, cítil se čím dál provinilejší, že s nimi nic nedělá. Ale nerozbalil je.

Byl ve své kanceláři, seděl za pracovním stolem a hleděl z okna, když zazvonil telefon.

„Richarde?” byla to Sylvie. „VO svolává poradu. V jeho kanceláři, za dvacet minut, kvůli Wandsworthově zprávě.”

„Budu tam.”

Pak, protože neměl příštích deset minut co na práci, zvedl oranžového trolla a zaútočil jím na trochu menšího trolla se zelenými vlasy.

„Já jsem největší bojovník v Podlondýně. Rozluč se se životem!” vykřikoval výhrůžným trolím hlasem a kýval oranžovým trollem. Potom zvedl toho zelenovlasého a řekl: „Tak jo! Ale nejdřív si dáme šálek čaje...”

Někdo zaklepal na dveře a Richard trochu provinile schoval trolly.

„Dál!” Dveře se otevřely a vešla Jessica. Zůstala stát u vchodu a vypadala nervózně.

Zapomněl, jak moc je krásná.

„Ahoj, Richarde.”

„Ahoj, Jess,” řekl Richard, a pak se opravil: „Promiň - Jessiko.”

Usmála se a odhodila si vlasy z čela. „Mně to nevadí,” řekla a téměř vypadala, že to myslí doopravdy. „Jessica - Jess. Už tak dávno mi nikdo neřekl Jess. Scházelo mi to.”

„Tak,” koktal Richard, „co tě sem, mám tu čest, přivádí, to...”

„Vlastně jsem tě jen chtěla vidět.”

Nebyl si jist, co na to má říct. „To je hezké.” Zavřela dveře kanceláře a popošla k němu.

„Richarde? Víš, co je zvláštní? Vzpomínám si, že jsem zrušila naše zasnoubení. Ale vůbec si nevzpomínám, proč jsme se pohádali.”

„Ne?”

„Stejně to není důležité. Nebo ano?” Rozhlédla se kanceláří. „Povýšili tě.”

„Ano.”

„Moc ti to přeju.” Sáhla do kapsy pláště a vyndala hnědou krabičku. Položila ji na Richardův stůl.

Otevřel krabičku, i když věděl, co v ní je.

„Je to náš zásnubní prsten. Myslela jsem, že, no, třeba bych ti ho vrátila, a potom, víš, kdyby to mezi námi, říkala jsem si, že bys mi ho třeba někdy znovu dal.”

Třpytil se ve slunci: nejdražší věc, jakou kdy koupil. Zavřel krabičku a podal ji Jessice.

„Nechej si ho, Jessiko.” A potom: „Mrzí mě to.”

Kousla se do rtu. „Potkal jsi někoho?”

Zaváhal. Myslel na Lamii a na Hunter a Anastázii a dokonce i na Dvířku, ale žádná z nich nebyla někdo v tom smyslu, o jakém mluvila Jessica.

„Ne. Nemám nikoho,” řekl. A když si uvědomil, jak hlubokou pravdu vyslovil, dodal: „Jen jsem se změnil, to je všechno.”

Intercom zabzučel. „Richarde? Čekáme na tebe.”

Zmáčkl knoflík. „Hned jsem tam, Sylvie.” Pohlédl na Jessiku.

Neřekla nic. Vyšla ven a tiše za sebou zavřela.

Richard jednou rukou sbíral papíry, které bude potřebovat. Druhou rukou si přejel přes obličej, jako by něco stíral: lítost, možná, nebo slzy, nebo Jessiku.

Zase začal do práce a z práce jezdit podzemkou. Přestal si však kupovat noviny, které vždycky po cestě četl. Místo toho si prohlížel obličeje spolucestujících a přemýšlel, jestli jsou všichni z Nadlondýna, přemýšlel, co jim asi probíhá hlavou.

Během večerní špičky, několik dní po svém setkání s Jessikou, měl dojem, že na druhém konci vozu zahlédl Lamii. Stála k němu zády, černé vlasy měla vysoko vyčesané a měla na sobě své dlouhé černé šaty. Srdce se mu prudce rozbušilo.

Protlačoval se nacpaným vagónem. Když se k ní konečně dostal, vjeli do stanice a ona vystoupila. Ale nebyla to Lamie: jen další mladá londýnská barbarka vyrazila za zábavou, uvědomil si zklamaně.

Ve středu uviděl vzadu za domy v Newton Mansions velkou hnědou krysu. Seděla na poklopu popelnice a tvářila se, jako by jí patřil svět.

Když se Richard přiblížil, seskočila na chodník a čekala ve stínu popelnice. Hleděla na něho černýma korálkovýma očima.

Richard přidřepl.

„Ahoj,” řekl tiše. „Známe se?”

Krysa neříkala nic, ale neutekla.

„Jmenuju se Richard,” pokračoval. „Nejsem sice krysomluvčí, ale, hm, znám pár krys a napadlo mě, jestli třeba neznáš lady Dvířku.”

Slyšel za sebou kroky. Ohlédl se a viděl Buchananovy, jak ho zvědavě pozorují.

„Ztratil jste něco?” zeptala se paní Buchananová.

Richard si nevšímal chraplavého šepotu jejího manžela: „Tak leda rozum.”

„Ne,” řekl po pravdě. „Jen tak jsem se, hm, zdravil s...” Krysa přeběhla po chodníku a zmizela.

„To byla krysa!” štěkl George Buchanan. „Okamžitě si jdu stěžovat na městský úřad. To je nechutné. Ale to je celý ten váš Londýn.”

Ano, souhlasil v duchu Richard. Je.

 

Jeho věci dál zůstávaly nerozbalené v bednách uprostřed pokoje.

Televizi ani nezapnul. Večer vždycky přišel domů a najedl se. Pak stál u okna, díval se na Londýn, na auta, na střechy a na světla, která se postupně rozsvěcovala, jak se soumrak měnil v noc. A když noc zahalila město, zdráhavě se převlékl do pyžama, vlezl do postele a spal.

Jednou v pátek odpoledne přišla do jeho kanceláře Sylvie. Zrovna otvíral dopis, rozřezával obálku nožem - tím od Hunter.

„Richarde?” řekla. „Tak mě napadlo, chodíš ty poslední dobou vůbec někam mezi lidi?”

Zakroutil hlavou.

„Víš, celá tlupa nás dnes jde někam na večeři. Nechceš se přidat?”

„No. Jistě,” řekl. „Ano. Bezva nápad.”

Pitomý nápad.

Bylo jich osm: Sylvie a její mladík, který dělal do starých aut, Garry z účtárny, který se nedávno rozešel se svou přítelkyní, jelikož ho nechápala (myslel si, že bude mít víc pochopení pro to, že spí s její nejlepší kamarádkou, než projevila, když to zjistila), několik bezva lidí a přátel bezva lidí a to nové děvče z oddělení počítačů.

Nejdřív šli do kina, do Odeonu na Leicester Square. Kladný hrdina nakonec zvítězil, a než k tomu došlo, byla tam spousta výbuchů a létajících předmětů.

Večeřeli v La Reache, v ulici Old Compton, a cpali se kuskusem a všelijakými exotickými dobrotami a pak šli do hospody v ulici Berwick - Sylviina oblíbená - a vypili pár skleniček a povídali si o všeličems.

Ta nová od počítačů se na Richarda pořád usmívala a on si s ní neměl o čem povídat. Koupil rundu piv a to děvče od počítačů mu je pomohlo donést k jejich stolu.

Garry odešel na pány a to děvče od počítačů si přisedlo na jeho místo vedle Richarda. Richard měl hlavu plnou cinkání sklenic a řevu jukeboxu a pachu piva a rozlitého Bacardi rumu a cigaretového kouře. Snažil se poslouchat, o čem se u stolu povídá, a zjistil, že se nedokáže soustředit a že ho to ani trochu nezajímá.

A viděl to před sebou, tak jasně, jako by sledoval to širokoúhlé plátno v Odeonu na Leicester Square: v noci půjde domů s tím děvčetem od počítačů a budou se milovat a zítra, protože bude sobota, stráví dopoledne v posteli. A pak vstanou a společně vybalí jeho věci z beden a do roka se s tím děvčetem od počítačů ožení a pak bude mít postup a budou mít dvě děti, kluka a holčičku, a odstěhují se ven z města, do Harrow nebo Croydonu nebo Hamsteadu, nebo možná až do Readingu.

Nebude to zlý život. To také věděl. Někdy člověk nic nenadělá.

Když se Garry vrátil ze záchodu, zmateně se rozhlédl. Všichni tam byli, až na: „Richard?” zeptal se.

Děvče od počítačů pokrčilo rameny.

Garry vyšel na ulici. Chladný noční vzduch mu zavál do obličeje. Už bylo cítit zimu. Zavolal: „Dicku? Hej? Richarde?”

„Tady jsem.”

Richard se ve stínu opíral o zeď. „Jen jsem se potřeboval nadechnout čerstvého vzduchu.”

„Jsi v pořádku?”

„Ano,” řekl Richard. „Ne. Já nevím.”

„No, víc možností už ani nemáš. Chceš si o tom promluvit?”

Richard na něho vážně pohlédl. „Ty se mi vysměješ.”

„To dělám stejně pořád.”

Dívali se na sebe. Pak se Richard usmál a Garry si oddechl. Věděl, že jsou pořád přátelé. Ohlédl se k hospodě. Pak schoval ruce do kapes kabátu.

„Pojď se projít. Svěř se mi a já se ti pak vysměju.”

„Mizero,” řekl Richard a znělo to po dlouhé době zase jako ten starý Richard.

„K tomu má člověk přátele.”

A zvolna se vydali ulicí.

„Podívej, Garry,” začal Richard. „Uvažuješ někdy, jestli tohle je všechno?”

Richard máchl rukou a zahrnul tím gestem všechno. „Práce. Domov. Hospoda. Děvčata. Život ve městě. Život. To je všechno, co existuje?”

„Myslím, žes to vyjmenoval.”

Richard si povzdechl. „Nevím, jak začít. Dobře, takže - já jsem nejel na Majorku. Chci říct, opravdu jsem nejel na Majorku.”

Chodili bludištěm ulic mezi Regent Street a Charing Cross Road a Richard povídal. Povídal a povídal, od toho, jak našel na chodníku krvácející dívku a snažil se jí pomoct, protože ji tam nemohl jen tak nechat, a co se stalo pak. A když už jim bylo hrozně zima, zašli do nějaké nonstop kavárny. Byl to takový ten správný podnik, kde dělali všechno na sádle a dávali pořádný čaj do velkých bílých otlučených hrnků lesklých mastnotou ze slaniny.

Richard a Garry seděli a Richard mluvil a Garry poslouchal a pak si objednali smažená vajíčka a fazole v rajské omáčce a topinku a seděli a jedli a Richard dál mluvil a Garry dál poslouchal. Vytřeli zbytky žloutku topinkou. Vypili další čaj a konečně Richard řekl: „...a pak Dvířka udělala něco tím klíčem a já jsem byl zase zpátky. V Nadlondýně. Tedy, ve skutečném Londýně. No a zbytek už znáš.”

Následovalo ticho.

„To je všechno,” řekl Richard. Dopil čaj.

Garry se poškrábal na hlavě. „Podívej,” řekl po dlouhé době. „To je doopravdy? Není to nějaký příšerný podraz? Jako jestli teď někdo nevyskočí s kamerou zpoza grilu nebo co a neřekne mi, že jsem ve Skryté kameře.”

„Upřímně doufám, že ne. Ty mi... věříš mi?”

Garry se podíval na účet na stole, odpočítal mince a hodil je na umakart. „Věřím, že, no, něco se ti zjevně přihodilo... důležitější je, ty tomu věříš?”

Richard zavřel oči. Pod nimi se temněly černé kruhy.

„Jestli tomu věřím? Já už ani nevím. Věřil jsem tomu. Byl jsem tam. V jedné chvíli ses tam objevil i ty, víš.”

„O tom ses nezmínil.”

„Byla to pěkně odporná část. Řekl jsi mi tam, že jsem se zbláznil a že jen tak v transu bloumám Londýnem.”

Vyšli z kavárny a zamířili na jih, směrem k Piccadilly. „Musíš uznat, že to zní pravděpodobněji než tvůj kouzelný Londýn kdesi dole, kam se dostanou lidi, co propadnou škvírami. Já už jsem viděl lidi, co propadli sociálními trhlinami, Richarde: spí ve vchodech do obchodů po celém Strandu. Nepropadávají se do žádného speciálního Londýna. V zimě umrznou.”

Richard mlčel.

Garry pokračoval. „Možná jsi dostal nějakou ránu do hlavy. Nebo nějaký šok, když se na tebe Jessica vykašlala. Na chvíli ses pomátl. Pak tě to přešlo.”

Richard se zachvěl. „Víš, co mě děsí? Že máš možná pravdu.”

„Takže život je nudný?” pokračoval Garry. „Výborně. Sem s nudou. Aspoň vím, kde dnes budu jíst a spát. A v pondělí pořád ještě budu mít místo. Nemyslíš?” Obrátil se a hleděl na Richarda.

Ten váhavě přikývl. „Jo.”

Garry se podíval na hodinky. „Zatraceně! Už jsou víc než dvě. Doufejme, že ještě jezdí pár taxíků.”

Šli do Brewer Street. Garry mluvil o taxících. Neříkal nic originálního, ba ani zajímavého. Jen plnil svou povinnost Londýňana stěžovat si na taxíky. „...a měl zapnuté světlo a všechno,” říkal zrovna, „řekl jsem mu, kam chci, on řekl lituju, už jedu domů, já na to, kde vlastně žijí všichni taxikáři? A proč nebydlíte někde poblíž mě? Jeden musí nejdřív vlézt dovnitř a pak teprv jim říct, že žiješ na jih od řeky, chápeš, co se mi vlastně odvážil říct? Mluvil o Battersea, jako by to bylo někde v Káthmandú...”

Richard ho vypnul. Hleděl do výkladu obchodu se starými časopisy, na modely zapomenutých filmových hvězd a na vyložené plakáty, komiksy a časopisy. Bylo to jako okno do světa dobrodružství a fantazie.

A nebyla to pravda. To si říkal.

„Tak co myslíš?” zeptal se Garry.

Richard se vrátil do přítomnosti. „O čem?”

Garry si uvědomil, že Richard neslyšel ani slovo z toho, co povídal. Opakoval to. „Jestli neseženeme taxík, mohli bychom zkusit noční autobus.”

„Jo,” řekl Richard. „Výborně. Prima.”

Garry udělal obličej. „Děláš mi starosti.”

„Omlouvám se.”

Šli po Windmill Street k Piccadilly.

Richard vrazil ruce hluboko do kapes pláště. Přes obličej mu přelétl zmatek a vytáhl ven dost zmačkané černé havraní péro s červenou nitkou kolem brku.

„Co je to?”

„To je-” zarazil se. „Jen takové péro. Máš pravdu. Je to všechno pitomost.”

Hodil péro do nejbližší popelnice a bez ohlédnutí šel dál.

Garry zaváhal. Pak velice opatrně hledal slova: „Uvažoval jsi, že bys za někým zašel?”

„Zajít za někým? Ach tak. Pochop, Garry, já nejsem blázen.”

„Víš to jistě?”

Z protisměru se k nim blížil taxík, žluté světlo na střeše mu lákavě svítilo.

„Ne,” řekl Richard poctivě. „Tady je taxík. Vezmi si ho. Já pojedu dalším.”

„Díky.” Garry zamával na taxi, vsoukal se dovnitř a teprve pak řekl řidiči, že chce zavézt do Battersea. Stáhl okénko, a když se auto rozjíždělo, řekl: „Richarde, tohle je realita. Zvykni si na ni. Nic jiného není. Nashle v pondělí.”

Richard mu zamával a díval se za odjíždějícím taxíkem. Pak se obrátil a šel pryč od světel Piccadilly, zpátky do Brewer Street. Zastavil se vedle jakési staré ženy, která tvrdě spala ve vchodu do obchodu. Byla přikrytá roztrhanou starou dekou a veškerý její majetek - dvě kartónové krabice naplněné haraburdím a špinavý kdysi bílý deštník - ležel svázaný provázkem vedle ní. Ten provázek měla uvázaný kolem zápěstí, aby ji ve spánku nikdo neokradl. Na hlavě měla pletenou vlněnou hučku neurčité barvy.

Vyndal peněženku, našel desetilibrovou bankovku a sklonil se, aby ji vsunul ženě do dlaně.

Otevřela oči a prudce se probudila. Mžikala na peníze starýma očima. „Co je to?” ptala se ospale a rozmrzele, že ji někdo probudil.

„Nechte si to.”

Rozložila peníze a zasunula si je do rukávu. „Co za to?” zeptala se podezíravě.

„Nic. Opravdu nic nechci. Vůbec nic.”

A pak si uvědomil, jak moc je to pravda. A jak je to strašné. „Dostala jste někdy všecko, po čem jste toužila? A pak jste si uvědomila, že to vůbec není to, co chcete?”

„To nemůžu říct,” vytírala si z koutku oka prach.

„Myslel jsem si, že chci tohle. Myslel jsem, že chci normální život. Možná jsem blázen. Chci říct, možná. Ale jestli tohle je všechno, co je, pak nechci být normální. Rozumíte?” Zavrtěla hlavou.

Sáhl do náprsní kapsy.

„Vidíte tohle?” Zvedl nůž. „Ten mi dala Hunter, když umírala,” vysvětloval.

„Neubližujte mi,” prosila stařena. „Nic jsem vám neudělala.”

V hlase měl zvláštní napětí. „Otřel jsem z čepele její krev. Lovec musí pečovat o své zbraně. Hrabě mě tím nožem povýšil do šlechtického stavu. Dal mi volnost v celém Podlondýně.”

„Já tomu nerozumím,” řekla stará žena. „Prosím vás, dejte to pryč. Buďte hodnej chlapec.”

Richard potěžkal nůž. Pak udělal výpad na zeď vedle dveří, v nichž žena spala. Švihl nožem třikrát - jednou horizontálně, dvakrát vertikálně.

„Co to děláte?” ptala se žena opatrně. „Dveře,” vysvětlil.

Popotáhla. „Měl byste tu věc schovat. Mohli by vás zabásnout za útočný zbraně.”

Richard hleděl na obrys dveří, který vyškrábal do zdi. Schoval nůž do kapsy a začal do stěny bušit pěstmi. „Hej! Je tam někdo? Slyšíte mě? To jsem já - Richard! Dvířko? Někdo?” Ruce ho bolely, ale dál tloukl a bušil do cihel.

Pak ho šílenství přešlo a zastavil se. „Omlouvám se,” řekl stařeně.

Neodpověděla. Bud znovu usnula nebo, což bylo pravděpodobnější, předstírala, že spí. Ze vchodu se ozývalo stařecké chrápání, ať už pravé nebo předstírané.

Richard si sedl na chodník a přemýšlel nad tím, jak je možné, že si někdo udělá ze života takový binec, jak to dokázal on.

Pak se ohlédl na dveře, které vyryl do zdi.

Ve stěně byl otvor ve tvaru dveří, přesně takový, jak ho nakreslil. V otvoru stál muž s rukama teatrálně složenýma na prsou. Stál, až si byl jistý, že ho Richard vidí. Pak velkolepě zívl, přikrývaje si ústa tmavou dlaní.

Markýz de Carabas vytáhl obočí. „Tak co?” řekl netrpělivě. „Jdeš?”

Richard na zlomek vteřiny zaváhal.

Pak přikývl, protože nedůvěřoval vlastnímu hlasu, a zvedl se. Společně prošli otvorem ve zdi, zpátky do temnoty. Nezůstalo za nimi nic, dokonce ani ten obrys dveří.