Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

JÁ, CLAUDIUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

32
CALIGULA SI OPATŘIL NEJNOVĚJŠÍ

soupis majetku a na jeho základě pozval do Lugdunu nejbohatší muže Galie, aby si zajistil dobré ceny, až mu přivezou z Říma to haraburdí z paláce. Než zahájil dražbu, pronesl řeč. Prohlásil, že je úplně na mizině, a přitom má obrovské závazky, ale v zájmu říše prý doufá, že jeho oddaní přátelé z provincie a vděční spojenci nebudou chtít využít jeho finanční tísně. Prosil je, aby ve svých nabídkách nešli pod skutečnou hodnotu rodinného dědictví, které je nucen dát do prodeje, ač mu to trhá srdce.

Caligula měl v malíčku všechny dražební triky a sám jich ještě celou řadu vymyslel, takže předčil i nejvýznamnější trhovce, jejichž hantýrku si do značné míry osvojil. Tak například prodal týž předmět několikrát různým kupcům a pokaždé jim navykládal něco jiného o jeho jakosti, užitečnosti a původu. Pod pojmem „skutečná hodnota“ měli zájemci chápat „hodnotu citovou“, která vždycky stonásobně převyšovala pravou hodnotu. Tak například vykládal: „Tohle bylo oblíbené křeslo mého praděda Marka Antonia – z této číše pil božský Augustus při své svatební hostině – tyto šaty měla na sobě má sestra bohyně Panthea na slavnosti, uspořádané na oslavu krále Heroda Aggrippy, když ho pustili z vězení,“ a tak dále. A prodával takzvané „slepé výhry“, různé maličkosti, zabalené do plátna. Když někoho přiměl, aby si koupil starý sandál nebo kus sýra za dva tisíce zlatých, velmi si na tom zakládal.

Dražba začala vždycky limitovanou cenou. To pokývl na nějakého bohatého Gala a pronesl: „Ty jsi říkal, jestli se nemýlím, čtyřicet tisíc za tu alabastrovou skříňku? Děkuji. Ale podívejme se, jestli bychom nemohli jít výš. Kdopak nabídne pětačtyřicet tisíc?“ Dovedete si jistě představit, že ze strachu se nabídky jen hrnuly. Všechny shromážděné odral do poslední vindry, a pak to oslavil velkolepými desetidenními zábavami.

Potom táhl dál do porýnských provincii. Dušoval se, že proti Germánům rozpoutá válku, až je úplně vyhladí, a pietně tak dovrší dílo, které počali jeho děd a otec. Dvě legie poslal přes řeku, aby zjistily, kde je nejbližší nepřátelské ležení. Legionáři s sebou přivedli zpátky asi tisíc zajatců. Caligula si je prohlédl, vybral z nich tři sta nejzdatnějších chlapů pro svou tělesnou stráž a ostatní rozkázal seřadit na okraj jednoho útesu. Na obou koncích řady stál jeden holohlavý zajatec. Pak poručil Caligula Cassiovi: „Všechny pobít, od jednoho plešatce k druhému! Tak pomstíme Varovu smrt!“

Když se zprávy o tom masakru donesly ke Germánům, stáhli se do nejhlubších lesů. Caligula pak překročil řeku s celým vojskem a široko daleko nenašli živou duši. Aby to bylo trochu napínavější, nařídil za pochodu prvního dne několika ze svých Germánů, aby prozkoumali okolní lesy, a pak si dal při večeři halasně hlásit, že se blíží nepřítel. V čele svých „pátračů“ a oddílu pretoriánské jízdy vyrazil k útoku. Své Germány pak přivedl zpátky v řetězech jako zajatce a oznámil, že nepříteli zasadili proti silné přesile zdrcující porážku. Svým kumpánům pak udělil nové vojenské vyznamenání, nazvané „Koruna pátračů“, zlatou korunku, ozdobenou sluncem, měsícem a hvězdami drahokamů. Třetího dne vedla cesta úzkým průsmykem. Vojsko se nemohlo rozvinout a muselo pochodovat v zástupu. Cassius vyprávěl Caligulovi: „Právě na takovémhle místě Caesare, se dostal Varus do obklíčení. Na ten den nezapomenu, co budu živ. Šel jsem v čele své setniny a právě jsme dorazili k ohybu cesty, zrovna takovému, jako je tamhleten, když tu najednou se ozval děsný bojový pokřik, jako tam z toho borového houští, a tu do nás zasvištělo takových tři sta čtyři sta kopí…“

„Rychle, kobylu!“ zařval Caligula celý vyděšený. „Uvolnit cestu.“ Vyskočil z nosítek, vyšvihl se na Pénelopu (Incitata nechal v Římě, aby mu tam vydělával na závodech) a hnal se tryskem zpátky podél kolony. Za čtyři hodiny dorazil opět k mostu, ale ten byl tak ucpaný vozy s nákladem a on tak spěchal, aby už byl na druhém břehu, že z koně seskočil a vojáci ho museli podávat na sedačce z jednoho vozu na druhý, dokud se neoctl v bezpečí na druhé straně: Okamžitě stáhl i celé vojsko a rozhlásil, že nepřítel se zbaběle skrývá, poněvadž se bojí utkat se s ním v otevřené bitvě, takže potáhnou na nové výboje jinam. Když se celá armáda znovu shromáždila v Colonii, vydali se na další pochod po Rýně a potom přes řeku do Bononie^[34], nejbližšího přístavu k Británii. I stalo se, že syn krále Cunobelina, dědic britského trůnu, se s otcem nepohodl, a když slyšel, že se blíží Caligula, uprchl s hrstkou svých přívrženců přes Galský kanál^[35] a svěřil se pod římskou ochranu. Caligula, který už předtím poslal senátu zprávu o úplném podrobení Germánie, mu nyní napsal, že mu král Cunobelinus poslal naproti syna jako projev uznání svrchovanosti Říma nad britským souostrovím.

Na celé této výpravě jsem Caligulu doprovázel a měl jsem co dělat, abych mu stále zvedal náladu. Stěžoval si na nespavost a tvrdil, že ho jeho nepřítel Neptun ustavičně týrá hučením v uších, které zní jako mořský příboj, a že se mu zjevuje v noci a ohrožuje ho svým trojzubcem. Řekl jsem: „Neptun? Na tvém místě bych se tím drzým nestoudníkem nenechal zastrašit. Proč ho nepotrestáš, jako jsi ztrestal Germány? Vždyť jsi mu už jednou hrozil, jak si vzpomínám, a když se ti nepřestane posmívat, nebylo by správné, aby ses i nadále choval tak shovívavě.“

Podíval se na mě úzkostlivě s přivřenýma očima: „Ty si myslíš, že jsem blázen?“ zeptal se za chvíli.

Zasmál jsem se nervózně. „Blázen, Caesare? Ty se ptáš, jestli já si myslím, že jsi blázen? Vždyť ty jsi přece pro celý svět vzorem zdravého rozumu.“

„Víš, Claudie, je hrozně těžké být bohem v lidské podobě,“ svěřoval se mi. „Nejednou mě napadlo, že asi začínám šílet. Slyšel jsem, že při tom ohromně pomáhá léčení čemeřicí v Antikýře. Co si o tom myslíš?“

Odpověděl jsem: „Tuhle léčbu tam prodělal jeden z největších řeckých filozofů – už si nepamatuji, který z nich to byl – ovšem jenom proto, aby si ještě víc pročistil svůj jasný mozek. Ale mám-li poradit tobě, řekl bych: Nepodnikej to! Tvůj mozek je jasný jako horské jezero.“

„Ano,“ řekl, „ale přece jen bych potřeboval spát víc než tři hodiny denně.“

„Ty tři hodiny jsou daní tvé lidské podobě,“ pravil jsem. „Nepřevtělení bohové nespí vůbec.“

To ho uklidnilo a druhý den sešikoval vojsko v bojovém útvaru na mořském pobřeží. Vepředu lučištníci a prakovníci, potom pomocné germánské sbory, vyzbrojené kopími, pak hlavní římské voje, a Galové jako zadní voj. Jízda stála na křídlech a obléhací stroje, kamenomety a katapulty, umístil na duny. Nikdo neměl tušení, co se chystá. Caligula vjel do vody, až sahala Pénelopě po kolena, a volal: „Neptune, ty líný vrahu, braň se! Vyzývám tě k boji na život a na smrt. Ty jsi zrádně zničil otcovo loďstvo, pamatuješ? Ukaž teď, co dovedeš, jestli si troufáš.“ Pak citoval z Homéra verše o Ajantově zápasu s Odysseem:

 

„Zvedni mě, nebo já tebe, vše další je v Diově vůli!“

 

Tu k němu přiběhla vlnka. Sekl po ni mečem a pohrdavě se zachechtal. Pak se povzneseně vrátil a dal povel, aby se zatroubil signál k útoku. Lukostřelci vystřelili, prakovníci začali metat kameny, oštěpaři oštěpy; pravidelná pěchota vstoupila do vody, brodila se až po ramena a vojáci sekali do vlnek, jízda vyrazila na křídlech a koně plavali kus do moře, jezdci se oháněli těžkými meči vlevo vpravo, kamenomety vrhaly balvany a katapulty chrlily obrovské oštěpy a trámy s okovanými špicemi. Caligula pak vyplul na bitevní lodici a zakotvil ji mimo dosah střel, vyhrožoval Neptunovi nesmyslnými výzvami a plival daleko přes bok lodi. Neptun se nepokoušel bránit ani se nezmohl na odpověď, až na to, že jednoho vojáka štípl rak a jiného požahala medúza.

Pak dal Caligula odtroubit. Vojákům nařídil, aby si setřeli krev z mečů a posbírali kořist. Za kořist jim sloužily mušle na břehu. Každý jich musel nasbírat plnou přilbu, a pak je vysypat na jednu hromadu. Potom je roztřídili a zabalili do beden. Ty chtěl Caligula poslat do Říma na důkaz svého nevídaného, neslýchaného vítězství. Vojáci z toho měli náramné povyražení, a když jim za všechno ještě každému vyplatil po čtyřech zlatých, neznal jásot mezí. Na paměť vítězství tam dal Caligula postavit vysokánský maják, podle vzoru slavného majáku v Alexandrii, a ten od té doby zachránil v těch nebezpečných vodách nejednu loď.

Potom jsme táhli opět proti toku Rýna. Když jsme dorazili do Bonny, vzal si mě Caligula stranou a pošeptal mi zlověstně: „Víš, napadlo mě, že vlastně ještě nikdo nepotrestal legie za to, jak tehdy urazily otce, když se za mé nepřítomnosti vzbouřily. Pamatuješ, jak jsem se tehdy musel vrátit a znovu mu zjednat pořádek?“

„Pamatuji se na to naprosto přesně,“ řekl jsem. „Ale už je to přece jenom dávno. Po šestadvaceti letech tu už zůstalo asi pramálo původních legionářů, kteří se toho tehdy zúčastnili. Ty a Cassius Chaerea jste možná jediní veteráni, kteří zažili ten strašlivý den.“

„Tak dám možná popravit jenom každého desátého,“ řekl.

Vojáci z První a Dvacáté legie dostali rozkaz aby si s sebou nebrali zbraně, protože je příliš horko. Měla nastoupit rovněž pretoriánská jízda, ale ta naopak v plné zbroji. Vyhledal jsem jednoho poddůstojníka, který vypadal jako by prodělal bitvu u Filipp, tak byl starý a zjizvený. Řekl jsem mu: „Praporečníku, víš, kdo jsem?“

„Ne, pane, to bych nemohl tvrdit. Nejspíš bývalý konzul.“

„Jsem bratr Germanikův.“

„Vážně, pane, já neměl potuchy, že má nějakého bratra.“

„Ne, já nejsem voják ani žádné velké zvíře, ale mám pro všechny chlapce důležitý vzkaz. Až půjdete odpoledne na shromáždění, hleďte, ať máte meče na dosah.“

„A proč, pane, že jsem tak smělý?“

„Protože je můžete potřebovat. Třeba vás napadnou Germáni. Třeba někdo jiný.“

Pátravě si mě prohlížel, až pochopil, že to myslím vážně. „Díky, pane, já to dám chlapcům vědět,“ řekl.

Pěchota stála namačkaná před řečništěm a Caligula mluvil zlostně, celý zamračený, dupal přitom nohama a šermoval rukama. Začal hovořit o jedné podzimní noci, kdysi dávno, před mnoha lety, kdy pod bezhvězdnou, očarovanou oblohou… Když došel až sem, začali se někteří legionáři trousit nenápadně pryč mezi dvěma oddíly jízdy. Šli pro meče. Jiní je měli schované pod vojenskými plášti a teď je směle vytáhli. Caligula si nejspíš všiml, co se děje, protože najednou změnil tón uprostřed věty. Začal teď v ostrém kontrastu porovnávat tehdejší časy, na které se už naštěstí zapomnělo, s nynější vládou slávy, blahobytu a vítězství. „Váš malý kamarád, s kterým jste si hrávali dospěl v muže,“ řekl, „ a stal se nejmocnějším císařem všech dob. Žádný, byť sebesilnější nepřítel se neopováží postavit jeho neporazitelné armádě.“

Tu k němu přiběhl můj starý známý. „Po všem je veta, Caesare,“ volal. „Nepřítel překročil řeku u Colonie – o síle tři sta tisíc mužů. Táhnou na Lugdunum – a až je vyplení, přejdou přes Alpy a napadnou Řím.“

Nikdo na tu nesmyslnou báchorku nenaletěl, jenom Caligula. Celý zezelenal strachy, vrhl se z řečniště dolů, popadl koně, vydrápal se do sedla a vyrazil z tábora jako blesk. Za ním cválal sluha a Caligula na něho volal: „Díky nebesům, že mám ještě Egypt. Aspoň tam budu v bezpečí. Germáni nejsou mořeplavci.“

To se všichni nasmáli! Ale jeden legát se pustil na dobrém koni za ním a zanedlouho ho dohonil. Ujistil Caligulu, že ty zprávy byly přehnané. Přes řeku prý překročil jenom nevelký oddíl a ten byl opět odražen. Na celém římském břehu není po nepříteli ani stopy. Caligula se zastavil v nejbližším městě a napsal zprávu pro senát. Sděloval mu, že všechny války už vítězně vybojoval a že se okamžitě vrací do Říma se svým vojskem, ověnčeným vavříny. Trpce vyčítal všem, kteří zbaběle zůstali doma, že si žili podle všeho pěkně v pohodlíčku jako jindy – divadla, lázně, večírky – zatímco on zakoušel nejtvrdší útrapy válečného tažení. Jedl, pil a spal skromně jako jeho vojáci.

Senát si lámal hlavu, jak by si ho měl zase naklonit. Předtím dostal přísné pokyny, že mu nesmí odhlasovat z vlastního podnětu žádné pocty. Vypravil za ním alespoň poselstvo, které mu blahopřálo k velkolepým vítězstvím a prosilo ho, aby se už brzy vrátil do Říma, kde ho všichni toužebně očekávají. Měl strašnou zlost, že mu přes jeho zákaz přece jenom neodhlasovali triumf a že se o něm v poselství nehovoří jako o Jupiterovi, nýbrž pouze jako o císaři Gaiovi Caesarovi. Poklepal rukou na jílec meče a zařval: „Abych se vrátil? Taky že jo, ale s tímhle v ruce.“

Připravoval se na trojnásobný triumf: za vítězství nad Germány, nad Británií a nad Neptunem. Jako britské zajatce měl s sebou Cunobelinova syna a jeho druhy, k nimž přibyly ještě posádky několika britských obchodních lodí, které zajal v Bononii. Germánské zajatce představovalo tři sta skutečných Germánů a pak všichni nejurostlejší Galové, které sehnal; ti měli žluté paruky, germánský oděv a hovořili mezi sebou hatmatilkou, která měla připomínat jazyk Germánů. Ale jak jsem řekl, senát se bál odhlasovat mu formální triumf, a tak se musel spokojit s neformálním. Vjel do Města stejně velkolepým stylem jako jel tehdy přes most u Baií a jedině na přímluvu Caesonie (to byla docela rozumná žena) nedal popravit celý senát. Lid odměnil za jeho štědrost, s jakou se na něho v minulosti skládal, tím, že ho ze střechy paláce zasypal deštěm zlata a stříbra. Avšak do tohoto daru přimísil do ruda rozpálené kotoučky železa, aby občanům připomněl, že jim ještě neodpustil výtržnosti v amfiteátru. Vojákům dovolil, aby se na veřejné útraty po libosti vyřádili a napili, co hrdlo ráčí. Tohoto dovolení využili plně a vydrancovali celé ulice s krámy a vypálili čtvrť nevěstek. Deset dní trvalo, než se zavedl pořádek.

To bylo v září. Po tu dobu, co byl pryč, pracovali dělníci pilně na stavbě dalšího chrámu na Palatinském pahorku na druhé straně chrámu Castora a Polluka u nového paláce. Budovu rozšířili až k Foru. Z chrámu Castora a Polluka si teď Caligula udělal předsíň pro svou novou svatyni a mezi sochami obou bohů dal prorazit průchod. „Nebeská dvojčata mi slouží jako vrátní,“ chlubil se. Pak poslal instrukce správci Řecka, aby dal z tamějších chrámů odstranit nejslavnější sochy bohů a dopravil je do Říma. Měl v úmyslu dát jim sundat hlavy a nahradit je svou. Nejvíc toužil po soše Dia Olympijského. Pro její dopravu do Říma dal vybudovat zvláštní loď. Ale těsně předtím, než ji spustili na vodu, udeřil do ní blesk. Tak se to alespoň tradovalo – já jsem však přesvědčen, že loď naschvál spálila pověrčivá posádka. Avšak Jupiter Kapitolský se potom kál pro svou hádku s Caligulou (to nám pověděl sám Caligula) a prosil ho, ať se vrátí, aby mohli bydlet pěkně pospolu. Caligula odpověděl, že už má nový chrám skoro hotový, ale poněvadž se Jupiter Kapitolský omlouval tak pokorně, přistoupil na kompromis – rozhodl se, že postaví přes údolí most a oba pahorky spojí. To také udělal a most vedl nad střechou Augustova chrámu.

Caligula byl teď veřejně uznáván jako nejvyšší bůh. Nebyl jenom Latinským Jupiterem, nýbrž i Olympijským Diem, a nejenom jím, ale i všemi ostatními bohy a bohyněmi, které připravil o hlavy a nasadil jim nové. Někdy představoval Apollóna, jindy Merkura a pak zase Plutona, a pokaždé si podle toho oblékal vhodný oděv a vyžadoval příslušné bohoslužby. Viděl jsem ho, jak chodí ustrojen jako Venuše v dlouhé, průsvitné hedvábné říze, s nalíčeným obličejem, v červené paruce, s vycpaným poprsím a v sandálech s vysokými podpatky. Při prosincových slavnostech byl přítomen jakožto dobrá bohyně. To už bylo trochu přehnané. Velmi rád vystupoval také jako Mars. Většinou však dělal Jupitera. Nosil olivový věnec, vous z tenoučkých zlatých drátků a jasně modrý hedvábný plášť a v ruce třímal klikatý kus elektronu, představující blesk. Jednou vystupoval na řečništi na Foru přestrojený za Jupitera a měl proslov. „Mám v úmyslu vybudovat si v dohledné době sídelní město na vrcholech Alp,“ pravil. „My bohové máme mnohem raději horské výšiny než nezdravá údolí řek. Z Alp budu mít na všechny strany rozhled po celé své říši – Galie, Itálie, Raetie, Germánie. Jestli uvidím, že se někde dole kuje nějaká zrada, výhružně zahřmím; takhle!“ Temně zavrčel. „Jestli se takové varování mine účinkem, udeřím do zrádce tímto svým bleskem; takhle!“ (Mrštil bleskem do davu. Ten narazil na jednu sochu a neškodně spadl.) Nějaký cizinec, švec z Massilie, který si udělal výlet do Říma, se rozesmál. Caligula ho dal zatknout, a když mu ho přivedli k řečništi, sklonil se k němu a celý zamračený se zeptal: „Kdopak si myslíš, že jsem?“ – „Pěkný podvodník,“ odpověděl švec. Caligula se zarazil. „Podvodník,“ opakoval. „Já a podvodník?“ – „No jo,“ odpověděl Gal. „Já jsem jenom ubohej galskej švec a jsem v Římě poprvníkrát. A nemám patent na rozum. Ale kdyby u nás doma vyváděl někdo to, co ty, tak by ho každej měl za podvodníka.“ Caligula se také rozesmál. „Ty ubohý tupce,“ řekl. „To je přece samozřejmé, že by ho měli za podvodníka. A v tom je právě ten rozdíl.“ Celé shromáždění se smálo, až se za břicha popadalo, ale nebylo jasné, zda se směje Caligulovi, nebo ševci.

Záhy si dal Caligula zhotovit stroj na výrobu hromů a blesků. Když se v něm podpálil zápalník, zarachotilo to, zablesklo se a stroj metal kameny v tu stranu, kam bylo třeba. Avšak ze spolehlivých pramenů vím, že při skutečné bouři zalezl v noci pod postel. Koluje o tom také docela dobrá historka: Jednou se strhla bouřka, když se Caligula procházel přioděn jako Venuše. Začal volat: „Otče, otče, měj slitování se svou hezkou dceruškou!“

Peníze, na které si přišel v Galii, se brzy rozkutálely a on vynalézal nové způsoby, jak zvýšit příjmy. S oblibou teď například soudně zkoumal testamenty lidí, kteří právě zemřeli a nic mu neodkázali; potom předkládal doklady o dobrodiních, která zesnulým prokázal, a prohlašoval, že se buď zachovali nevděčně, nebo že nebyli zodpovědní v době, kdy závěť psali – on prý dává přednost té druhé domněnce. Testament pak zrušil a jako hlavního dědice určil sám sebe. K soudu přicházel časně ráno a na tabuli obyčejně napsal částku, kterou chtěl ten den vydělat, zpravidla dvě stě tisíc zlatých. Když ji měl zajištěnou, ukončil jednání. Jednou ráno vydal nový edikt, který stanovil prodejní dobu pro různé obchody. Dal ho napsat droboučkými písmeny na docela malou vyhlášku a vyvěsit na Foru vysoko na sloup, kde si ho nikdo ani nevšiml a netušil, o jak vážnou věc jde. To odpoledne sepsali jeho úředníci jména několika set obchodníků, kteří se nevědomky provinili proti ediktu. Když se dostali k soudu, směl každý na svou obhajobu uvést, pokud mu to dovolovaly majetkové poměry, že císaře v závěti jmenoval vedle svých dětí spoludědicem. Toho mohli využít jen málokteří. Zámožní lidé teď museli podle zavedeného obyčeje informovat správce císařské pokladny, že Caligulu jmenují v testamentu hlavním dědicem. V několika případech se to ukázalo jako krajně neprozřetelné. Caligula totiž sáhl do skříňky s jedy, kterou zdědil po Livii, a když jednou rozeslal několika novým testátorům darem ovoce v medu, všichni do jednoho pomřeli. Povolal k sobě rovněž mého bratrance, mauretánského krále, a dal ho popravit s jednoduchým vysvětlením: „Potřebuji tvůj majetek, Ptolemaie.“

Když podnikal své tažení do Galie, octlo se v Římě před soudem poměrně málo lidí a vězení téměř zela prázdnotou. To znamenalo, že bylo málo obětí pro předhození dravé zvěři. Tu ztrátu Caligula nahradil tím, že použil lidí z řad diváků. Nejdřív jim dal vždycky vyříznout jazyk, aby nemohli volat k přátelům o pomoc. Začínal propadat nevypočitatelným vrtochům. Jednou se chystal kněz obětovat mu jako bohu Apollónovi býčka. Obvykle probíhal obětní obřad tak, že pomocník býka omráčil kamennou sekyrou a kněz pak zvířeti podřízl krk. Tu přišel Caligula převlečený za pomocníka a položil knězi předepsanou otázku: „Mám?“ Když kněz odpověděl: „Do toho!“ roztříštil Caligula sekyrou lebku jemu.

Žil jsem stále v nuzných poměrech s Briseidou a Calpurnií. Dluhy jsem sice neměl, ale také žádné peníze kromě nepatrného příjmu, který mi plynul ze statku. V Caligulovi jsem pečlivě pěstoval dojem, že jsem úplně na mizině, a on mi velkomyslně dovoloval setrvat v senátorském stavu, i když jsem už pro to neměl patřičné finanční předpoklady. Ale cítil jsem, že mé postavení je den ze dne nejistější. Jednou, začátkem října, mě o půlnoci probudilo hlučné bušení na vrata. Vyhlédl jsem z okna. „Kdo je to?“ zeptal jsem se.

„Máš se ihned dostavit do paláce.“

„To jsi ty, Cassie Chaereo?“ zeptal jsem se. „To mě chtějí zabít?“

„Nevím. Já jsem jenom dostal rozkaz, abych tě ihned přivedl.“

Calpurnia plakala a Briseis plakala a obě mě něžně líbaly na rozloučenou. Zatímco mi pomáhaly s oblékáním, spěšně jsem jim vykládal, jak mají naložit s mým zbývajícím majetkem, co podniknout s malou Antonií, jak zařídit pohřeb a tak dále. Byla to pro nás všechny srdcervoucí scéna, ale netroufal jsem si otálet. Za chvíli jsem pajdal po Cassiově boku cestou do paláce. Řekl mi mrzutě: „Mají tam s tebou přijít ještě dva bývalí konzulové.“ Prozradil mi kteří a to mě ještě víc poplašilo. Byli to boháči, právě takoví, jaké Caligula rád obviňoval ze spiknutí proti němu. Ale proč já?

Přišel jsem tam první. Druzí dva přispěchali vzápětí po mně, celí udýchaní chvatem a strachem. Uvedli nás do soudní síně a usadili na židle na jakémsi lešení, odkud jsme viděli na soudní tribunál. Za námi stála germánská stráž a vojáci se mezi sebou polohlasně bavili ve své mateřštině. Celá síň byla ponořena do tmy, jenom na tribunále hořely dvě olejové lampičky. Okna v pozadí zakrývaly černé závěsy s vyšitými hvězdičkami. Mlčky jsme si všichni podali na rozloučenou ruce. Od těchto mužů jsem sice musel v minulosti spolknout nejednu urážku, avšak ve stínu smrti se na takové maličkosti zapomíná. Seděli jsme tam a čekali, kdy už se něco stane; až téměř do svítání.

Pak najednou zazněla veselá hudba hoboji, třeskly puklice a zadrnčely struny. Postranními dveřmi u pódia se tam řadou vrhli otroci, každý s dvěma lampami v rukou, a ty pak postavili na stolky po stranách. Potom začal nějaký kleštěnec zpívat známou píseň Když bdíš po celou noc. Otroci odešli. Zaslechli jsme šourání nohou a vtom přitančila vysoká, neforemná postava v ženské růžové hedvábné říze s věncem umělých růží na hlavě. Byl to Caligula.

 

Dotekem růžoprsté bohyně

pohasnou hvězdy, rozplyne se noc…

 

Přitom rozhrnul závěsy na oknech, za nimiž se objevily první červánky, a když eunuch zpíval o růžoprsté bohyni, začal Caligula sfoukávat lampy, nepřestávaje tančit. Pf…pf…pf.

 

Kde vskrytu milenci dlí v objetí

co jedno tělo v sladkých lásky hrách…

 

Tu z lůžka, ukrytého ve výklenku, kterého jsem si předem nevšiml, vytáhla bohyně Jitřenka dívku a muže. Neměli na sobě ani nitku a němohrou naznačovali loučení. Ta dívka byla velice krásná. Muže představoval kleštěnec, který zpíval. Odtrhli se od sebe a každý z nich odešel na jinou stranu, jakoby v hlubokém zármutku. Když zazněly poslední verše:

 

Jitřenko, nebes květe líbezný,

půvabným krokem na svět přicházíš,

do každé duše vléváš úlevu…

 

měl jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem padl na zem. Moji dva druhové mě pohotově následovali. Caligula odhopkal z jeviště a brzy nato nás dal zavolat, abychom s ním posnídali. Řekl jsem: „Ó bože můj, nikdy v životě jsem nespatřil tanec, který by mi poskytl tolik duchovní radosti jako ten dnešní. Nemám slov, abych vyjádřil, jak byl kouzelný.“

Moji kolegové se mnou souhlasili a pravili, jaká je to obrovská škoda, že tak nevýslovně krásné představení viděla jen tak nepatrná hrstka diváků. Caligula řekl samolibě, že to byla pouze zkouška. Už brzy to prý jednou večer předvede v amfiteátru pro celé Město. Nebylo mi sice jasné, jak uskuteční ten efekt s roztahováním záclon pod širým nebem v amfiteátru, dlouhém pár set metrů, ale držel jsem jazyk za zuby. Pojedli jsme náramně chutnou snídani, při níž starší z obou bývalých konzulů seděl na zemi, pojídal drozdí paštiku a chvíli líbal Caligulovi nohu. Právě jsem si v duchu představoval, jakou radost asi budou mít Calpurnia a Briseis, až mě uvidí živého a zdravého, když vtom mi Caligula, velice přívětivě naladěný, pravil: „Tak co, Claudie, ty starej smilníku, jak se ti líbila ta dívka? Pěkná, co?“

„Moc hezká, na mou duši bože.“

„A je to ještě panna, pokud vím. Nechtěl by ses s ní oženit? Můžeš, jestli máš chuť. Já sám jsem na ni měl zálusk, ale je to legrační, mě už ty nezralé kůstky nějak nevábí… A vlastně ani ty zralé, když se to tak vezme, kromě Caesonie. Poznal jsi to děvče?“

„Ne, bože, abych pravdu řekl, já jsem nespouštěl oči z tebe.“

„Je to tvá sestřenice Messalina, Barbatova dcera. Ten starý kuplíř se slůvkem nebránil, když jsem si pro ni poslal. Stali se z nich zbabělci, to svět neviděl, Claudie.“

„Ano, bože.“

„Tak dobrá, zítra vás oddám. A teď si půjdu asi lehnout.“

„Tisíceré díky a má hluboká úcta, bože.“

Nastavil mi k políbení nohu. Druhý den nás podle slibu oddal. Za odměnu přijal desetinu Messalinina věna, ale jinak se choval celkem zdvořile. Calpurnia měla radost, že mě vidí zase živého, a tvářila se, že jí můj sňatek nevadí. Řekla docela věcně: „Tak dobře, můj milý, já se vrátím zase na statek a budu ti tam dohlížet na hospodářství. Vedle té tvé hezké ženušky se ti po mně stýskat nebude. A když teď máš peníze, budeš muset stejně bydlet v paláci.“

Ujistil jsem ji, že mi ten sňatek Caligula vnutil a že se mi po ní bude strašně stýskat. Ale ona nad tím jenom mávla rukou – Messalina je přece dvakrát hezčí než ona, třikrát chytřejší a k tomu má peníze a vznešený původ. Už teď prý jsem do ní zamilován, tvrdila.

Byl jsem celý stísněný. Calpurnia mi byla za celé ty čtyři roky strádání jedinou opravdovou přítelkyní. Byla by pro mě udělala všechno na světě. A přece měla pravdu: já jsem se skutečně do Messaliny zamiloval a Messalina se teď měla stát mou ženou. Až ji budu mít u sebe, pro Calpurnii už nezbyde místo.

Když odcházela, plakala. Já taky. Nemiloval jsem ji, ale byla to oddaná, spolehlivá duše a věděl jsem, že se na její pomoc mohu spolehnout vždycky, kdykoli ji budu potřebovat. Jistě nemusím říkat, že jsem na ni nezapomněl, když jsem dostal peníze, které mi věnem přinesla Messalina.