Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

JÁ, CLAUDIUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

33
MESSALINA BYLA NESMÍRNĚ KRÁSNÁ,

štíhlá a pružná jako proutek, oči měla černé jako uhel a spoustu kudrnatých černých vlasů. Skoro vůbec nemluvila, jenom se tajemně usmívala, a já jsem se do ní úplně zbláznil. Byla ráda, že unikla ze spárů Caligulovi, a rychle si uvědomila, jaké výhody jí poskytne sňatek se mnou, takže se ke mně chovala velice vlídně a já jsem si z toho dělal závěr, že mě miluje stejně jako já ji. Takhle jsem se zamiloval od svých chlapeckých let vlastně poprvé. A když se nepříliš chytrý a nepříliš pohledný padesátník zamiluje do neobyčejně půvabné a neobyčejně chytré dívky, obvykle mu z toho nic dobrého nekyne. Vzali jsme se v říjnu. V prosinci už se mnou čekala dítě. Zdálo se, že má velmi ráda mou malou Antonii, které teď bylo kolem deseti, a mě blažilo, že dítě má konečně někoho, komu může říkat maminko, někoho, kdo je jí blízký věkem, takže se spolu mohou spřátelit; Messalina jí bude moci vysvětlit, jak to ve společnosti chodí, a vodit ji s sebou, což Calpurnia nemohla.

Dostali jsme s Messalinou pozvání, abychom se opět nastěhovali do paláce. Přišli jsme tam v nešťastnou dobu. Nějaký kupec, Bassus, se vyptával jednoho centuriona palácové stráže na Caligulovy každodenní zvyklosti – je to pravda, že se v noci prochází v loubí, protože prý nemůže spát? V kolik hodin tam chodívá? A které loubí má nejraději? Jakou má s sebou stráž? Centurio to ohlásil Cassiovi a Cassius s tím šel na Caligulu. Bassa zavřeli a podrobili křížovému výslechu. Byl donucen k doznání, že chtěl Caligulu zabít, ale ani na mučidlech z něho nemohli vypáčit přiznání, zda má nějaké společníky. Caligula poslal zprávu Bassovu starému otci a nařídil mu, aby se dostavil na synovu popravu. Stařec, který neměl ani potuchy, že Bassus chtěl zavraždit Caligulu ani že je zavřený, byl hluboce otřesen, když našel syna sténajícího na podlaze paláce, celého ztýraného mučením. Ale ovládl se a děkoval Caligulovi za to, že ho dal milostivě zavolat, aby mohl synovi zatlačit oči. Caligula se zasmál: „Zatlačit mu oči? To tak! Tomu nezbydou žádné na zatlačení, vrahovi! Hned mu je vypíchnu. A tobě taky.“

Bassův otec řekl: „Smiluj se a ušetři naše životy. Jsme jenom nástroj v rukou mocnějších. Povím ti všechna jména.“

To na Caligulu zapůsobilo, a když mu starý muž vyjmenoval prefekta pretoriánů, velitele Germánů, správce pokladny Callista, Caesonii, Mnéstera a tři další, zbledl strachy. „A koho si chtěli zvolit císařem místo mě?“ zeptal se.

„Tvého strýce Claudia.“

„On je do toho spiknutí taky zapletený?“

„Ne, oni ho chtěli použít jenom jako figuru.“

Caligula spěšně odešel a dal si ihned zavolat prefekta pretoriánů, velitele germánských stráží, správce pokladny a mě do jedné soukromé komnaty. Ukázal na mě a zeptal se ostatních: „Hodil by se tenhle tvor za císaře?“

Odpověděli překvapeně: „Ne, pokud ty to nenařídíš, Jupitere.“

Pak se na ně truchlivě usmál a zvolal: „Jsem sám proti třem. Dva z vás jsou ozbrojeni, já jsem bezbranný. Jestliže mě nenávidíte a chcete se mě zbavit, zabijte mě ihned a dosaďte si na trůn místo mě tady toho hlupáka.“

Všichni jsme padli tváří k zemi a oba vojáci mu z podlahy podali meče se slovy: „My jsme nevinní, žádná taková zrádná myšlenka nám nepřišla na mysl. Jestli nám nevěříš, můžeš nás zabít!“

A představte si, že nás chtěl skutečně zabít. Ale když jsem si všiml, že váhá, řekl jsem honem: „Všemohoucí bože, tribun, který mě sem přivedl mi pověděl, z čeho obvinil tyto věrné muže Bassův otec. Je úplně jasné, že je to lež. Kdyby byl Bassus skutečně v jejich službách, copak by se potřeboval vyptávat centuriona na tvé zvyky, kdy a kudy se procházíš? Copak by nebyl dostal všechny potřebné údaje přímo od těchto vojevůdců? Ne, Bassův otec se snažil zachránit svůj i synův život nešikovnou lží.“

Caligulu můj argument zřejmě přesvědčil. Nastavil mi ruku k políbení, vyzval nás, abychom vstali, a vojákům podal meče zpátky. Bassa a jeho otce pak rozsekali Germáni na cucky. Caligula však nemohl vypudit z mysli strach, že se objevila řada zlověstných znamení. Nejdřív do vrátnice paláce udeřil blesk. Když pak jednou přivedli na večeři Incitata, ten se vzepjal a přitom mu spadla podkova a rozbila alabastrovou číši, která patřívala Juliu Caesarovi. Víno se rozlilo na podlahu. Nejhorší znamení se objevilo v Olympii, když podle Caligulových rozkazů začali stavebníci rozebírat Diovu sochu, aby se mohla po částech dopravit do Říma. Hlavu měli sundat nejdřív, aby se podle jejích rozměrů mohla vyrobit nová hlava, Caligulova, která ji měla nahradit, až se socha zase složí na místě dohromady. Kladku už měli připevněnou k chrámové střeše a lano spolehlivě uvázané kolem krku sochy a chtěli začít zvedat, když tu náhle celou budovou otřásl hromový smích. Dělníci v hrůze utekli a už se nenašel nikdo tak smělý, kdo by tu práci dokončil za ně.

Caesonia mu teď radila, aby zanechal politiky přísnosti a tvrdosti, poněvadž se každý třese strachy, sotvaže zaslechne jeho jméno. Ať to zkusí raději s mírností, aby ho lidé milovali, a ne se ho báli. Caesonia si totiž uvědomovala, jak vratké je jeho postavení, a jestli se něco stane s ním, ona jistě také přijde o život, pokud lidi nepřesvědčí, že dělala, co mohla, aby ho odradila od těch jeho surovostí. Caligula se teď choval krajně nerozumně. Chodil střídavě za prefektem pretoriánů, správcem pokladny a velitelem germánské stráže a každému z nich předstíral, že s nimi hovoří naprosto důvěrně. Říkal: „Tobě důvěřuji, ale ti ostatní proti mně kují pikle a přeji si, abys je považoval za mé úhlavní nepřátele.“ Všichni tři si to ovšem řekli. A právě proto také přivřeli obě oči, když došlo ke skutečnému spiknutí. Caesonii Caligula řekl, že jí dává za pravdu, a poděkoval ji za radu; rozhodně sejí bude držet, až se usmíří s nepřáteli. Svolal senát a promluvil k nám v tomto smyslu: „Brzy vám všem udělím amnestii, moji nepřátelé, a budu vládnout v lásce a míru po tisíc let. Tak to bylo předpovězeno. Ale než nastane ten zlatý věk, budou se ještě po podlaze tohoto domu válet hlavy a krev bude stříkat až do stropu. Proděláváme divokých pět minut.“ Kdybychom prodělali napřed těch pět tisíc let a potom teprve těch divokých pět minut, bylo by nám to rozhodně milejší.

Spiknutí vedl Cassius Chaerea. Byl to voják starého typu, zvyklý slepě poslouchat rozkazy svých nadřízených. To už musí být poměry katastrofálně zlé, než se takový muž rozhoupá k spiknutí s cílem zavraždit vrchního velitele, jemuž slavnostně přísahal věrnost na život a na smrt. Caligula se ke Cassiovi choval hanebně. Slíbil mu natrvalo funkci prefekta pretoriánů, a pak ji beze slova vysvětlení nebo omluvy svěřil jednomu centurionovi, který sloužil v gardě teprve krátce a zatím se jako voják nijak nevyznamenal, ale povýšení dostal odměnou za pozoruhodný pijácký výkon v paláci; vsadil se totiž, že vypije naráz třináctilitrový džbán vína, aniž ho odtrhne od rtů, a skutečně to dokázal – na vlastní oči jsem to viděl – a ani mu z toho nebylo zle. Caligula ho také povýšil do senátorského stavu. A Cassia naproti tomu pověřoval nejtrapnějšími úkoly a povinnostmi – vybíráním daní, na které byl ještě čas, zabavováním majetku za nespáchané zločiny, popravami nevinných lidí. Nedávno ho donutil mučit krásnou dívku urozeného rodu, jménem Quintilia. Došlo k tomu takto:

Ucházelo se o ni několik mladých mužů, ale ten, kterého ji dohazoval její poručník, člen skupiny „pátračů“, se jí vůbec nelíbil. Prosila, aby si směla vybrat někoho jiného. Poručník svolil a stanovil den sňatku. Odmítnutý pátrač se vypravil za Caligulou a žaloval na svého soka, že se rouhal, neboť se prý o svém vznešeném panovníkovi vyjadřoval jako o „plešaté dámě“. Quintilii uváděl jako svědkyni. Když ji a jejího snoubence předvedli před Caligulu, oba vinu popírali. Oba museli na skřipec. Cassiovi se ve tváři zračil odpor, protože na mučidla se směli brát podle zákona pouze otroci. Caligula ho proto pověřil dozorem nad Quintiliiným mučením a povinností vlastnoručně otáčet šrouby. Quintilia za celou dobu, co tak zkoušela, ani nehlesla a potom řekla Cassiovi, který se neubránil slzám: „Nic si z toho nedělej, chudáčku tribune, já ti to nemám za zlé. Někdy musí být těžké poslouchat rozkazy.“ Cassius odpověděl trpce: „Měl jsem tenkrát zahynout s Varem v Teutoburském lese.“

Znovu ji předvedli ke Caligulovi a Cassius hlásil, že se k ničemu nepřiznala a nevydala ani hlásek. Caesonia Caligulovi řekla: „To proto, že toho muže miluje. Láska dokáže všechno. I kdybys ji rozsekal, nezradila by ho.“

Caligula řekl: „Ty bys dovedla být pro mě taky tak úžasně statečná, Caesonie?“

„Ty víš, že ano,“ řekla.

Quintiliin snoubenec tedy nemusel podstoupit mučení. Byl propuštěn a Quintilia dostala za odměnu věno osm tisíc zlatých z majetku pátrače, kterého popravili pro křivé svědectví.

Ale Caligula se dověděl, že Cassius při mučení Quintilie plakal, a posmíval se mu, že je uřvanec. To ještě nebyla nejhorší nadávka, kterou ho častoval. Pomlouval ho, že je to zženštilý starý teplouš, a vždycky na něho dělal nechutné vtipy, když o něm hovořil s jinými důstojníky. Ti se jim museli povinně smát. Cassius si chodil každý den v poledne ke Caligulovi pro heslo dne. Bývalo to obvykle něco jako „Řím“ nebo „Augustus“, „Jupiter“ nebo „Vítězství“ či něco podobného. Ale teď, aby Cassia dopálil, vymýšlel si takové nesmysly jako „Tkaničky od podprsenky“ nebo „Tvůj milující“, „Želízka na vlasy“ nebo „Chce se mi líbat“ a Cassius musel tato hesla předávat ostatním důstojníkům a snášet jejich pošklebky. Rozhodl se, že Caligulu zabije.

Caligula teď řádil ještě hůř než předtím. Jednou ke mně přišel do pokoje a zničehonic řekl: „Budu mít tři sídelní města, a Řím mezi nimi nebude. Jedno město bude nahoře v Alpách, pak si postavím nový Řím v Antiu, protože to je moje rodiště a zaslouží si takové vyznamenání, a taky proto, že leží u moře, a do třetice to bude Alexandrie pro případ, že by Germáni dobyli první dvě. Alexandrie je ohromně kultivovaná.“

„Ano, můj bože,“ přitakal jsem pokorně.

Pak ho najednou napadlo, že se mu říká „plešatá dáma“ – vlasy mu na temeni skutečně prořídly – a vykřikl: „Jak se vůbec opovažuješ chodit s tím hustým vlasatým houštím na hlavě v mé přítomnosti? To je rouhání!“ Obrátil se ke svým Germánům. „Okamžitě uříznout hlavu!“

Opět jsem si pomyslel, že je se mnou konec. Ale ještě jsem našel dost duchapřítomnosti, že jsem křikl na vojáka, který se na mě hnal s mečem v ruce: „Co to děláš, blbče! Bůh dal přece rozkaz ostříhat mi hlavu! Koukej běžet pro nůžky!“ Caligula se zarazil a snad opravdu uvěřil, že to tak řekl. Dovolil tedy Germánům, aby přinesli nůžky. Má kštice tudíž vzala za své. Požádal jsem, abych směl své vlasy věnovat božstvu, a on milostivě svolil. Pak dal v paláci ostříhat každého, kromě Germánů. Když přišla řada na Cassia, Caligula pravil: „To je ale škoda! Ty nádherné kučery, a jistý drahoušek si na ně tak potrpí!“

Ten večer se Cassius potkal s Lesbiiným manželem. Byl to nejlepší přítel Ganymédův a z jedné poznámky, kterou Caligula ráno prohodil, se dalo soudit, že už dlouho nebude žít. Pozdravil: „Dobrý večer, Cassie Chaereo, příteli. Jaképak máme dneska heslo?“

Cassius se na něho zkoumavě podíval, protože mu předtím ještě nikdy neřekl „příteli“.

Lesbiin manžel – jmenoval se Marcus Vinicius – pokračoval: „Cassie, my dva máme mnoho společného, a když ti říkám 'příteli', myslím to doopravdy. Jaképak je heslo?“

Cassius odpověděl: „Heslo dnes zní 'Kučery'. Ale příteli Marku Vinicie, jestli tě opravdu mohu nazývat přítelem, dej mi heslo 'svoboda' a můj meč ti bude k službám.“

Vinicius ho objal. „Nejsme sami, kdo je ochoten bojovat za svobodu. Tygr je taky se mnou.“ Tygr – ve skutečnosti se jmenoval Cornelius Sabinus – byl jiný vojenský tribun, který Cassia zastupoval v době jeho volna.

Druhý den začala velká Palatinská slavnost. Tuto slavnost na počest Augusta zavedla na počátku Tiberiovy vlády Livia a konala se každý rok na jižním nádvoří starého paláce. Zahajovala se obětováním Augustovi a alegorickým průvodem a trvala celé tři dny. Pořádala se přitom divadelní představení, tančilo se, zpívalo, vystupovali různí kejklíři a podobně. Postavily se dřevěné tribuny, které pojaly šedesát tisíc diváků. Když festival skončil, tribuny se rozebraly a uskladnily pro příští rok. Toho roku Caligula slavnost prodloužil ze tří dnů na osm a divadelní představeni prostřídal se závody v cirku a fingovanými námořními bitvami v umělé nádrži. Chtěl se nepřetržitě bavit až do svého odjezdu do Alexandrie, který si naplánoval na dvacátého pátého ledna. V Egyptě si hodlal prohlédnout pamětihodnosti a vymačkat z obyvatel nějaké peníze přísností a tvrdostí a podobnými uskoky, jakých použil v Galii, dále si chtěl promyslet návrhy na přestavbu Alexandrie a nakonec, jak se alespoň chlubil, nasadit novou hlavu Sfinze.

Slavnost začala. Caligula obětoval Augustovi, ale odbyl to jaksi ledabyle a povýšeně – jako pán, který je nějakými mimořádnými okolnostmi nucen posloužit jednomu ze svých otroků. Když to měl za sebou, prohlásil, že se na něho mohou přítomní občané obrátit s jakýmkoli přáním, a když to bude v jeho moci, že jim ho laskavě splní. V poslední době se na lid hněval, že nedává při zápasech se šelmami najevo patřičné nadšení, a za trest dal na deset dní uzavřít městské sýpky. Ale teď už mu asi odpustil, protože před chvílí rozhazoval ze střechy paláce peníze. A tak se hned zvedl radostný pokřik: „Víc chleba, míň daní, Caesare! Víc chleba, míň daní!“ Caligula se strašně rozzlobil. Poslal mezi diváky oddíl Germánů a na sto hlav sletělo do prachu. Tato srážka spiklence zneklidnila. Znovu se ukázalo, jací barbaři jsou Germáni a jak bezmezně jsou Caligulovi oddáni. V celém Římě by se už snad nenašel jediný občan, který by netoužil po Caligulově smrti nebo který by ho nechtěl utopit na lžíci vody, jak se lidově říká. Avšak pro tyto Germány představoval největšího hrdinu, jakého kdy svět spatřil. A jestliže se převlékal do ženských šatů nebo za doprovodu nejednou nechal vojsko vojskem a kamsi odcválal anebo jestliže Caesonii donutil, aby se před nimi objevila nahá, a chlubil se její krásou či jestliže podpálil svou nejkrásnější vilu v Herculaneu a odůvodnil to tím, že tam dva dny věznili jeho matku Agrippinu, když putovala na svůj ostrov, kde pak zemřela – všechny tyto nevysvětlitelné nápady z něho udělaly v jejich očích bytost tím božštější. Moudře pokyvovali hlavami a říkali si: „No jo, takhle se chovají bohové, to jsou celí oni. Jeden nikdy neví, co si v tu chvíli vzpomenou. Tuisco a Mann u nás doma, v našem drahém Veterlandu, jsou zrovna takoví.“

Cassius šel tvrdě za svým cílem a nezáleželo mu na tom, co se s ním stane, jen když bude Caligula zabit, ale ostatní spiklenci, kteří nebyli tak slepě zaujati, začali uvažovat, jak se asi Germáni vrahům pomstí za smrt svého úžasného hrdiny. Jeden po druhém se různě vytáčeli a Cassius se s nimi nemohl dohodnout na konkrétním postupu. Navrhovali, že by se to mělo nechat náhodě. Cassius znervózněl. Nazval je zbabělci a obvinil je, že chtějí získat čas. Ve skutečnosti prý si přejí, aby se Caligula dostal bezpečně do Egypta. Nadešel poslední den slavnosti a Cassius je s největšími obtížemi přiměl k tomu, aby se dohodli na proveditelném plánu, ale Caligula najednou vyhlásil, že festival prodlužuje o další tři dny. Chce prý vystupovat a zpívat v masce, kterou si vymyslel pro obšťastněni obyvatel Alexandrie, ale kterou by rád nejdříve předvedl svým krajanům, jak to považuje za správné.

Tato změna poskytla bázlivějším spiklencům další možnost, aby se z toho vyvlékli. „Ale Cassie, tím to všechno prozatím padá. Budeme to mít mnohem lehčí. Můžeme ho zabít až poslední den, až bude odcházet z jeviště. Jak chceš.“

Cassius odpověděl: „Připravili jsme si plán a přisahali jsme, že ho dodržíme, a dodržet ho musíme. Všechno jsme do puntíku promysleli. Určitě to klapne.“

„Ale teď máme ještě spoustu času. Proč bychom nepočkali ty tři dny?“

Cassius řekl: „Jestliže to neprovedete dnes, jak jste všichni přísahali, udělám to sám. Nebudu mít velkou naději proti Germánům – ale udělám, co bude v mých silách. Jestli na ně nebudu stačit, zavolám: 'Vinicie, Aspreno, Bubone, Aquilo, Tygře, proč tu nejste, jak jste slíbili?'“

Znovu se tedy dohodli, že provedou původní plán. Vinicius a Asprenas měli Caligulu přimět, aby v poledne opustil divadlo a šel se trochu osvěžit do lázní a něco poobědvat. Těsně předtím Cassius, Tygr a ostatní spiklenci vyklouznou nenápadně postranním vchodem pro herce. Měli přejít ke vchodu do krytého průchodu, kudy vedla zkratka z divadla do nového paláce. Asprenas a Vinicius Caligulu přemluví, aby šel touto zkratkou.

Ten den se měla dávat hra Odysseus a Kirké a Caligula slíbil, že potom bude rozhazovat mezi lid ovoce, koláče a peníze. To se bude samozřejmě odehrávat na tom konci u brány, kde seděl, takže každý se dostavil do divadla co nejdřív, aby si zajistil místo právě tam. Když se brány otevřely, lidé se tam nahrnuli a hnali se po nejbližších sedadlech. Ženy sedávaly zpravidla pohromadě v jedné části, určitá sedadla byla vyhrazena pro jezdce, jiná pro senátory a pro významné cizince a tak dále. Ale dnes se tam diváci tlačili v jednou chumlu. Viděl jsem, jak jeden senátor, který přišel, sedí vmáčknutý mezi nějakého afrického černocha a jakousi ženštinu s šafránově obarvenými vlasy a v tmavých šatech, jaké nosí obyčejné prostitutky jako znak svého zaměstnáni. „Tím líp,“ řekl Cassius Tygrovi. „Čím větší zmatek, tím větší máme naději.“

Kromě Germánů a Caliguly teď už kdekdo v paláci tušil, že se chystá jakési spiknutí, až na jediného člověka – chudáka Claudia. To proto, že chudák Claudius měl být jako Caligulův strýc také zavražděn. Měla být vyvražděna celá Caligulova rodina. Spiklenci se nejspíš báli, že se provolám císařem a pomstím jeho smrt. Rozhodli se znovu nastolit republiku. Kdyby se mi ti pitomci byli svěřili, mohla tato historie skončit docela jinak. Já jsem byl totiž přesvědčením daleko větší republikán než oni všichni dohromady. Avšak nevěřili mi a nemilosrdně mě odsoudili k smrti. I sám Caligula toho v jistém smyslu věděl o spiknutí víc než já, neboť právě dostal varovnou věštbu z Fortunina chrámu v Antiu: „Střež se Cassia.“ Vyložil si ji nesprávně: domníval se, že jde o Drusillina prvního manžela Cassia Longina, který byl správcem Malé Asie, a hned ho povolal zpátky. Měl za to, že Longinus má na něho spadeno pro zavraždění Drusilly, a vzpomněl si, že je to potomek právě toho Cassia, který měl účast na vraždě Julia Caesara.

Ráno jsem přišel do divadla v osm hodin a zjistil jsem, že mi uvaděči rezervovali místo. Seděl jsem mezi prefektem pretoriánů a velitelem germánské stráže. Prefekt se přese mě naklonil a zeptal se: „Už jsi slyšel tu novinu?“

„Jakou novinu?“ zeptal se velitel Germánů.

„Dává se nová hra.“

„Jaká?“

„Smrt tyrana.“

Velitel se na něho rychle podíval a zamračeně citoval:

 

„Teď mlčet, brachu, moudré bude, Řekové mají zvědy všude.“

 

Řekl jsem: „Ano, je změna programu. Mnéster uvede Smrt tyrana. Už se nedávala strašně dlouho. Je to o králi Cinyrovi, který nechtěl vytáhnout do trojské války, a za jeho zbabělost ho zabili.“

Hra začala a Mnéster byl ve vrcholné formě. Když zemřel, zabit rukou Apollónovou, padl s oděvem celým zbroceným krví, kterou měl schovanou v měchýřku v ústech. Caligula si pro něho poslal a políbil ho na obě tváře. Cassius a Tygr ho doprovodili do šatny, jako by ho chtěli chránit před náporem ctitelů. Potom vyšli postranními dveřmi. Za nimi pak odešli ostatní spiklenci, když využili zmatku, který nastal při rozhazování dárků. Asprenas řekl Caligulovi: „Bylo to úžasné. Co kdybychom se teď osvěžili v lázni a něco lehkého pojedli?“

„Ne,“ odmítl Caligula. „Chci se podívat na ty akrobatky. Jsou prý ohromně šikovné. Teď už tu zůstanu až do konce. Je to poslední den!“ Měl neobyčejně přívětivou náladu.

Vinicius tedy vstal. Musel říci Cassiovi, Tygrovi a ostatním, aby nečekali. Caligula ho zatáhl za plášť. „Milý příteli, neutíkej. Musíš se na ty holky podívat. Jedna tančí jakýsi rybí tanec a přitom prý má člověk pocit, jako by byl deset sáhů pod vodou.“

Vinicius se posadil a sledoval rybí tanec. Ale nejdřív musel ještě přetrpět krátký melodram nazvaný Laureolus neboli Vůdce lupičů. Hodně se v něm vraždilo a herci, druhořadý soubor, si všichni dali do úst měchýřky s krví jako Mnéster. Nedovedete si představit, jak zlověstně to jeviště zřídili! Když rybí tanec skončil, Vinicius opět vstal: „Abych řekl pravdu, bože, strašně rád bych tu zůstal, ale musím si nutně odskočit. Nejspíš jsem snědl něco divného.

 

Nechť moje oběť klouzá měkce na dno,

ztuha ni příliš prudce není radno.“

 

Caligula se zasmál. „Mně za to nedávej vinu, kamaráde. Ty jsi jeden z mých mála skutečných přátel. Tobě bych jídlo neošetřil ani za nic.“

Vinicius vyšel dveřmi pro herce a na nádvoří našel Cassia s Tygrem. „Měli byste se raději vrátit,“ řekl. „On prý zůstane až do konce.“

Cassius odpověděl: „Tak dobrá. Pojďme zpátky. Já ho zabiju třeba na sedadle. Očekávám, že budete stát při mně.“

Vtom okamžiku přistoupil ke Cassiovi jeden pretorián a pravil: „Chlapci konečně dorazili, pane.“ Caligula totiž nedávno napsal do řeckých měst v Malé Asii a nařídil jim, aby mu z každého města poslali deset chlapců nejvznešenějšího původu, kteří by na slavnosti zatančili národní mečový tanec a zazpívali na jeho počest chvalozpěv. To byla jenom výmluva; ve skutečnosti mu šlo o to, aby hochy dostal pod svou moc. Budou se mu totiž hodit jako rukojmí, až začne řádit v Malé Asii. Měli se dostavit už před několika dny, ale při plavbě Adriatickým mořem je drsné počasí zdrželo na Kerkýře. Tygr řekl: „Okamžitě to ohlas císaři!“ Pretorián spěšně odešel do divadla. Já jsem zatím dostal pořádný hlad. Zašeptal jsem Vitelliovi, který seděl za mnou: „Moc bych si přál, aby se císař zvedl a šel si něco sníst, abychom ho mohli následovat.“ Pak přišel voják se zprávou o příjezdu chlapců a Caligula řekl Asprenovi: „Báječné! To budou moci vystoupit ještě odpoledne. Musím se na ně hned podívat a vyzkoušet s nimi ten chvalozpěv. Pojďme, přátelé! Nejdřív zkouška, potom lázeň, oběd a honem zpátky!“

Vyšli jsme. Caligula se zastavil u brány, aby vydal nějaké rozkazy o odpoledním programu. Já jsem šel napřed s Vitelliem, senátorem Sentiem a oběma veliteli. Procházeli jsem krytou chodbou. U vchodu jsem si všiml Cassia a Tygra. Nepozdravili mě, což mi připadalo divné, protože ostatní zdravili. Došli jsme do paláce. Řekl jsem: „Musím přiznat, že mám pořádný hlad. Čichám zvěřinu. Doufám, že ta zkouška nebude trvat dlouho.“ Byli jsme v předpokoji u jídelny. „To je divné,“ pomyslel jsem si, „nejsou tu žádní důstojníci, jenom poddůstojníci.“ Obrátil jsem se tázavě na své společníky, ale – další divná věc – všichni se tiše vytratili. V tu chvíli jsem uslyšel vzdálený křik a ječení a potom ještě mohutnější řev. Vrtalo mi hlavou, co se to u všech všudy děje. Někdo proběhl pod oknem a volal: „Hotovo! Už je po něm!“ Dvě minuty nato zabouřil divadlem příšerný řev, jako by masakrovali všechny diváky. Nebralo to konce, ale za nějakou dobu nastalo utišení a po něm obrovský jásot. Klopýtal jsem nahoru do své malé studovny a tam jsem se celý roztřesený zhroutil na židli.

Z podstavců na mě zíraly bysty Hérodota, Polybia, Thúkydída a Asinia Polliona. Zdálo se mi, že jejich mrtvé, nevzrušené rysy ke mně hovoří: „Pravý historik se musí vždycky povznést nad okamžité politické zmatky!“ Umínil jsme si, že se budu chovat jako pravý historik.