Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

JÁ, CLAUDIUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

34
UDÁLO SE TOTO: CALIGULA VYŠEL

z divadla. Tam na něho čekali s nosítky, aby ho mezi dvěma řadami stráží zanesli do paláce obchůzkou kolem. Ale Vinicius navrhl: „Což abychom šli zkratkou? Ti řečtí chlapci tam čekají u vchodu, pokud vím.“ – „Tak dobrá, pojďme,“ řekl Caligula. Lidé se chtěli vrhnout za nim, ale Asprenas zůstal vzadu a zatlačil je zpátky. „Císař si nepřeje být obtěžován,“ prohlásil. „Zpátky!“ Vrátný nařídil, aby brány opět zavřeli.

Caligula kráčel ke krytému průchodu. Přistoupil k němu Cassius a vzdal mu vojenský pozdrav. „Heslo, Caesare?“

Caligula řekl: „Co? Aha, heslo. Dobrá, Cassie, dnes ti dám pěkné – ,Dědkova spodnička‘.“

Tygr stojící za Caligulou, zvolal: „Mám?“ To byl smluvený signál.

„Do toho!“ zařval Cassius, vytrhl meč a vší silou Caligulu udeřil. Chtěl mu rozetnout lebku až k bradě, ale v rozčilení se minul a zasadil mu ránu mezi krk a ramena. Největší nápor zadržela horní část prsní kosti. Caligula se zapotácel bolestí a překvapením. Zběsile se rozhlédl, obrátil a dal se do běhu. Když se obracel, Cassius ho udeřil znovu a rozťal mu čelist. Potom ho špatně mířenou ranou zasáhl ze strany do hlavy Tygr a srazil ho k zemi. Caligula se ztěžka vzepřel na kolena. „Dej mu ještě jednu!“ křičel Cassius.

Caligula zvedl k nebi tvář, zrůzněnou šílenou bolestí, a sténal: „Ach, Jupitere.“

„Tu máš!“ zvolal Tygr a usekl mu jednu ruku.

Centurio Avila ho dorazil bodnou ranou hluboko do slabin, a potom se meče vnořily do hrudi a do břicha ještě desetkrát, to pro jistotu. Centurio Bubo si smočil ruku v ráně, která zela Caligulovi v boku, pak si prsty olízl a zaječel: „Přisahal jsem, že budu pít jeho krev!“

Shlukl se dav lidí a zvedl se pokřik: „Jdou Germáni!“ Vrahové neměli nejmenší naději proti celé kohortě Germánů. Běželi k nejbližší budově, což byl náhodou můj starý dům, který si ode mě nedávno Caligula vypůjčil pro ubytování legátů z ciziny; nechtěl je mít u sebe v paláci. Předním vchodem vběhli dovnitř a zadním zase vyšli ven. Tygr musel předstírat, že mezi vrahy nepatří, a připojil se ke Germánům, kteří vyli, že se pomstí. Asprenas vběhl do krytého průchodu a tam ho Germáni chytili a zabili. Zabili i dva senátory, kteří se jim připletli do cesty. To byla ovšem jenom malá skupinka Germánů. Celá zbylá kohorta vpochodovala do divadla a zavřela za sebou bránu. Chtěli svého zavražděného hrdinu pomstít masakrem ve velkém; to byl ten křik á ječení, které jsem uslyšel. Nikdo v divadle nevěděl, že Caligula je mrtev ani že se ho někdo pokusil zabít. Ale každému bylo jasné, co mají Germáni v úmyslu, protože prováděli ten svůj podivný obřad, totiž popleskávali a hladili kopí a mluvili k nim jako k lidským bytostem, což dělají pokaždé, než začnou těmito hroznými zbraněmi prolévat krev. Nebylo úniku. Najednou z jeviště zazněla trubka; byl to signál ,pozor‘ a po něm ještě šest tónů, které znamenají císařský rozkaz. Vystoupil Mnéster a zvedl ruku. A celý ten příšerný rámus okamžitě ustal a ztišil se v pouhé vzlyky a tlumený nářek, neboť kdykoli se na jevišti objevil Mnéster, platilo pravidlo, že nikdo nesmí vydat ani hlásek pod trestem okamžité smrti. I Germáni přestali s těmi svými zaříkacími obřady. Císařský rozkaz je zmrazil jako sochy.

Mnéster zvolal: „Císař není mrtev, občané. Ani nápad. Vrahové se na něho vrhli a srazili ho na kolena, tak! Ale on zase ihned vstal, tak! Proti našemu božskému Caesarovi meče nic nezmohou. Ač raněný a zkrvavený, opět vstal, tak! Zdvihl svou vznešenou hlavu a kráčel, tak! božským krokem řadami svých zbabělých a zaražených vrahů. Rány se mu zacelily, zázrak! Nyní je na Foru a zvučně a výmluvně řeční ke svému lidu.“

Zvedl se mohutný jásot a Germáni zastrčili meče a odpochodovali. Mnésterova lež přišla v poslední chvíli (inspirovala ho k ní vlastně zpráva Heroda Agrippy, krále Židů, který si jediný v celém Římě zachoval v to osudné odpoledne chladnou hlavu) a zachránila život nejméně šedesáti tisícům lidí.

Zvěst o tom, co se skutečně stalo, donesla se už i do paláce a způsobila tam naprostý zmatek. Pár starých vojáků v tom vidělo výbornou příležitost k drancování, kterou si nechtěli nechat ujít. Předstírali, že hledají vrahy. Každá místnost v paláci měla na dveřích zlatý knoflík, z nichž každý měl asi takovou cenu jako jejich žold za půl roku a ostrým mečem se dal snadno urazit. Slyšel jsem výkřiky: „Zabte je, zabte je! Pomstěte Caesara!“ a schoval jsem se za závěs. Do místnosti vstoupili dva vojáci. Spatřili mé nohy, které mi vyčuhovaly zpod závěsu. „Tak vylez, vrahu. Před námi se neschováš.“

Vystoupil jsem a padl před nimi na tvář. „N–n–n–nezabíjejte mě p–p–pánové,“ vypravil jsem ze sebe. „Já s tím n–n–nemám nic s–s–společného.“

„Kdopak je to, tenhle starý pán?“ zeptal se voják, který v paláci sloužil teprve krátce. „Ten nevypadá nebezpečně.“

„Ale! Copak nevíš? To je přece Germanikův chromej bratr. Docela slušnej kořen. Úplně neškodnej. Vstávat, pane. My ti neublížíme.“ Ten voják se jmenoval Gratus.

Musel jsem jít za nimi zase dolů do jídelny, kde měli válečnou poradu poddůstojnici. Na stole stál nějaký mladý praporečník, rozhazoval rukama a hulákal: „Pryč se republikou! Naše jediná naděje je nový císař. Ať je to kdo chce, jen když přesvědčíme Germány, aby se za něho postavili.“

„Incitatus,“ navrhl kdosi a rozřehtal se.

„Třeba i ten! Radši ta stará herka než vůbec žádný císař. Za každou cenu musíme někoho ihned sehnat, aby se Germáni uklidnili. Jinak nám to tu rozsekají na hadry.“

Moji dva vojáci, kteří mě zajali, se drali davem a táhli mě za sebou. Gratus zvolal: „Hej, praporečníku! Podívej, koho ti vedeme! Pěknej úlovek a řek bych, že máme pořádný štěstí. Starej Claudius. Pročpak by nám ten nemohl dělat císaře? V celým Římě nenajdete vhodnějšího člověka, třebaže kulhá a drobátko koktá.“

Muži mě nadšeně pozdravovali, chechtali se a volali: „Ať žije císař Claudius!“ Poddůstojník se omlouval: „My jsme si totiž, pane, mysleli, že tě zabili. Ale ty jsi náš člověk, to se musí nechat. Zvedněte ho, hoši, abychom na něho všichni viděli!“ Dva hromotlukové mě popadli za nohy a vyzvedli si mě na ramena. „Ať žije císař Claudius!“

„Okamžitě mě sundejte,“ zuřil jsem. „Sundejte mě! Já nechci být císařem. Já odmítám. Ať žije republika!“

Ale oni se jenom smáli. „To se povedlo! On prej nechce bejt císařem! To je skromnost, co?“

„Dejte mi meč,“ řval jsem, „radši se zabiju.“

Přiběhla k nám Messalina. „Claudie, už kvůli mě udělej, o co tě žádají. Kvůli našemu dítěti. Když odmítneš, tak nás všechny pobijou. Zabili už i Caesonii. A její holčičku vzali za nohy a rozbili jí hlavu o zeď.“

„Bude to dobrý, pane, jen co si na to zvykneš,“ zubil se Gratus. „Venkoncem to nejni tak špatnej život, co má císař, to teda ne.“

Už jsem se nebránil. Jaký má smysl bojovat s osudem? Táhli mě rychle ven na velké nádvoří za zpěvu pošetilé písně naděje, složené kdysi na Caligulu při jeho nástupu na trůn: „Germanicus zas je zde, osvobodit Město jde.“ I já jsem se totiž jmenoval Germanicus. Na hlavu mi vrazili Caligulův zlatý dubový věnec, který sebrali jednomu kořistníkovi. Abych nespadl, musel jsem se křečovitě držet obou chlapů za ramena. Věnec mi pořád sklouzával na jedno ucho. Připadal jsem si strašně směšný. Tvářil jsem se jako zločinec, kterého vlečou na popravu. Shromáždění trubači zatroubili imperátorský pozdrav.

Proti nám se hnali s řevem Germáni. Právě se dověděli, že Caligula je skutečně mrtev. Pověděl jim to jeden senátor, který jim vyšel vstříc v hlubokém smutku. Zuřili, že se nechali ošálit, a chtěli se vrátit do divadla, ale to už bylo prázdné, a tak nevěděli, co teď. Neměli po ruce nikoho, na kom by se pomstili, leda pretoriánské stráže, a ty byly ozbrojené. Imperátorská fanfára jim to vyřešila. Utíkali vpřed a řvali: „Hoch! Hoch! Ať žije císař Claudius!“ Třeštíce nadšením zasvěcovali mi k službám své zbraně a drali se shlukem vojáků ke mně, aby mi líbali nohy. Poručil jsem jim, aby ustoupili, a oni uposlechli a vrhli se přede mnou na zem. Moji nosiči se mnou chodili po nádvoří kolem dokola.

Asi byste neuhádli, jaké myšlenky nebo vzpomínky mi v těch podivných chvílích táhly hlavou. Domníváte se, že jsem myslel na Sibylino proroctví nebo na znamení, které mi dala příhoda s vlčetem, na Pollionovu radu nebo na Briseidin sen? Nebo na svého děda a jeho sen o svobodě? Na své tři předchůdce na císařském trůně, Augusta, Tiberia, Caligulu, na jejich život a smrt? Na velké nebezpečí, které mi stále ještě hrozí z rukou spiklenců a senátu a pretoriánských kohort v táboře? Na Messalinu a naše nenarozené dítě? Na svou bábu Livii a slib, který jsem jí dal, že ji prohlásím bohyní, jestliže se někdy stanu císařem? Na Postuma a Germanika? Na Agrippinu a Nerona? Na Camillu? Ne, nikdy byste neuhádli, co mi letělo hlavou. Ale budu upřímný a přiznám se vám, co to bylo, i když se tím zesměšním. Uvažoval jsem: „Tak teď jsem císařem, je to tak? To je ale nesmysl! No, aspoň budu moci donutit lidi, aby četli mé knihy. Uspořádám veřejné předčítání před velkým shromážděním. Však to jsou dobré knihy, vložil jsem do nich pětatřicet let usilovné práce. To nebude nic nemístného. Pollio si získával přízeň posluchačů tím, že je krmil drahými jídly. Byl to velice rozumný historik a poslední opravdový Říman. V mé Historii Kartága je řada vtipných pasáží. Určitě se bude líbit.“

Na tohle jsem tedy myslel. A taky jsem myslel na to, že jako císař budu mít báječnou možnost nahlížet do tajných archivů a zjišťovat, co se skutečně v tu nebo onu dobu stalo. Kolik překroucených historií zbývá ještě uvést na pravou míru! To je přece pro dějepisce zázračně šťastný osud! A jistě chápete, že jsem těchto svých možností plně využil. Rozhodně jsem si totiž neosvojil výsadu zralých historiků – vyjadřovat se o věcech, které znám jenom povrchně.