Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

CLAUDIUS BŮH A JEHO ŽENA MESSALINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25
ROK PO HERODOVĚ SMRTI

jsem oslavil první výročí svého britského triumfu. Měl jsem na paměti stížnosti, které jsem vyslechl tenkrát na schodech chrámu Castora a Polluka, a tentokrát jsem rozděloval peníze chudině – tři zlaté na osobu a půl zlaťáku navíc na každé dítě v rodině, které ještě není plnoleté. Jedné rodině jsem musel vyplatit dokonce dvanáct a půl zlatého, ale to proto, že tam měli několik párů dvojčat. Při rozdílení mi pomáhali mladý Silanus a mladý Pompeius. Když přihlédnu k tomu, že jsem odstranil všechny Caligulovy mimořádné daně a vrátil lidem peníze, které ukradl, a že pokračovaly práce na projektu ostijského přístavu, vodovodech a odvodnění Fucinského jezera, že jsem nikoho o nic nepřipravil a mohl jsem vyplatit tuto prémii a dosud mít ve státní pokladně značný přebytek, jistě uznáte, že jsem za ty čtyři roky nehospodařil špatně.

Hvězdář Barbillus, o němž jsem se zmiňoval v dopise Alexandrijským, mi na základě nějakých složitých matematických výpočtů oznámil, že o mých narozeninách nastane zatmění Slunce. To mě dost zneklidnilo, protože zatmění je jedno z nejzlověstnějších znamení, ať k němu dojde kdykoliv, a stane-li se to o mých narozeninách, kdy se drží také svátek na počest Mariovu, lidi to velice rozruší a každého, kdo mi snad usiluje o život, to povzbudí. Ale napadlo mě, že bych mohl občanstvo na blížící se zatmění předem upozornit a že by se pak na to dívali jinak. Už by se nebáli, ale měli by radost, že vědí, co se chystá, a že mechanismu toho přírodního úkazu rozumí.

Vydal jsem tuto proklamaci:

Tiberius Claudius Drusus Nero Ceasar Augustus Germanicus Britannicus, imperátor, Otec vlasti, nejvyšší pontifex, tribun lidu nepřetržitě pátý rok, trojnásobný konzul, zdraví římský senát, lid a spojence a dává jim na vědomost:

Můj dobrý přítel Tiberius Claudius Barbillus z města Efesu došel na základě matematických výpočtů k důležitým závěrům, které pak potvrdilo sdružení jeho kolegů astronomů v městě Alexandrii, kde je tato věda na vysoké úrovni: zjistil, že prvního dne měsíce srpna nastane zatmění Slunce, v některých částech Itálie úplné, v jiných částečné. Nepřeji si, abyste se proto lekali a znepokojovali, i když v minulosti tento přírodní jev vždycky vyvolal pověrečnou hrůzu. Když se objevil tak náhle za starých časů, nikdo si ho nedovedl vyložit a lidé ho považovali za varování samých bohů, že ze Země na čas zmizí štěstí, právě tak jako zmizí životodárné sluneční paprsky. Ale teď už chápeme, jak zatmění vzniká, a můžeme dokonce přesně předpovědět: „Toho a toho dne nastane zatmění Slunce.“ Myslím, že všichni by měli cítit hrdost a úlevu, že někdejší hrůza musela konečně ustoupit před silou lidského rozumu.

Nuže, takto vysvětlují zatmění moji učení přátelé: Měsíc probíhá po své dráze pod Sluncem, buď přímo pod ním, nebo mezi nimi mohou být ještě planety Merkur a Venuše – to je dosud sporná otázka, ale naší záležitosti se to netýká – a pohybuje se jednak podélně, stejně jako Slunce, a vertikálně, pravděpodobně také jako Slunce, ale na rozdíl od Slunce vykonává také boční pohyb. Když se tedy při tomto bočním pohybu dostane Měsíc do jedné přímky se Sluncem nad naší hlavou a prochází neviditelný pod jeho zářivým kotoučem – neviditelný proto, že v slunečním jasu se ve dne Měsíc úplně ztrácí –, stává se clonou a zakryje paprsky, které jinak vyzařují od Slunce k Zemi. Některým obyvatelům je Slunce skryto delší dobu než jiným, podle jejich zeměpisné polohy, a některým nezmizí vůbec. Ve skutečnosti tedy Slunce nepřestane nikdy svítit, jak se domnívají nevědomí, a proto se jeví v plné své nádheře všude tam, kde mezi ním a zemským povrchem Měsíc neprochází.

Nuže, tak prostě se dá vysvětlit zatmění Slunce – je to v podstatě jev tak jednoduchý, jako když si člověk zastíní plamen olejové lampičky nebo svíce rukou a celý pokoj se ponoří na chvíli do tmy. (Mimochodem zatmění Měsíce vzniká tak, že Měsíc vstoupí do kuželovitého stínu, který vrhá Země, když je Slunce pod ní; to se stává jenom tehdy, když Měsíc prochází při svém bočním pohybu středovým bodem.) Žádám, aby v místech, kde se zatmění projeví nejvýrazněji a která jsou vyznačena na přiložené mapě, učinily odpovědné orgány všechna předběžná opatření, aby nedošlo k panice nebo loupežím pod rouškou tmy, a aby varovaly občany, že není radno dívat se během zatmění na Slunce, leda skrze kostěnou destičku nebo sklíčko začouzené nad plamenem svíčky, neboť lidem slabého zraku hrozí nebezpečí oslepnutí.

 

Byl jsem myslím prvním panovníkem od stvoření světa, který vydal takovou proklamaci. A skutečně se osvědčila, i když venkované samozřejmě nerozuměli některým odborným výrazům. Zatmění nastalo přesně podle předpovědi a slavnost probíhala jako obvykle, ale vykonali jsme zvláštní oběti Dianě, bohyni Měsíce, a Apollónovi, bohu Slunce.

Celý příští rok jsem byl naprosto zdráv a nikdo se mě nepokusil zavraždit a jediný pokus o povstání, k němuž došlo, skončil pro iniciátora velkou ostudou. Byl to Asinius Gallus, vnuk Asinia Polliona a syn Tiberiovy první ženy Vipsanie a Galia, kterého si vzala po něm a kterého Tiberius z duše nenáviděl a nakonec ho umučil hlady. Je to zvláštní, jak některým lidem jejich jména sedí. Gallus znamená kohout a asinus je osel a Asinius Gallus byl dokonalá směsice kohouta a osla pro svou chvástavost a hloupost, jakou byste po celé Itálii těžko hledali. Představte si, že pro tu svou revoluci neměl pohromadě žádné vojsko ani žádné peníze a domníval se, že mu postačí síla osobnosti a vznešený původ, aby se za ním lidé hrnuli!

Jednoho dne vystoupil na Foru na řečniště a lidu, který se tam brzy seběhl, začal kázat o zlořádech tyranie. Zevrubně se zabýval tím, jak mu Tiberius zavraždil otce, a hlásal, že je nezbytně nutné úplně vyhladit rodinu Caesarů a dát monarchii někomu, kdo by jí byl vpravdě hoden. Z jeho tajemných narážek posluchači usoudili, že tím myslí sebe, a začali se smát a provolávat mu slávu. Byl to mizerný řečník a nejošklivější muž z celého senátu, mrňavec se skleslými rameny, velkým dlouhým obličejem, nazrzlými vlasy a jasně červeným knoflíkovým nosánkem (měl potíže s trávením). Ale sám se považoval za Herkula a Adónida v jedné osobě. Myslím, že se na celém Foru nevyskytl jediný člověk, který by ho bral vážně, a poletovaly tam různé žertíky, jako například: „Asinus in tegulis“ a „Asinus ad lyram“ a „Ex Gallo lac et ova“. (Osel na střeše je příslovečný výraz pro nějaký nenadálý směšný zjev, osel hrající na lyru znamená, že někdo na určitý výkon naprosto nestačí, a o kohoutím mléku a vejcích se mluví tehdy, když nám někdo maluje nějaké nesmyslné naděje.) Avšak lidé přijímali každou větu s bouřlivým souhlasem, aby viděli, jaká další nehoráznost se z toho ještě vyklube. A nezklamali se: když svůj projev skončil, postavil se do čela celého shromáždění a vedl je na palác, aby mě svrhli. Šli za ním v dlouhém proudu, po osmi vedle sebe, až došli na dvacet kroků od vnější brány paláce. Tam se zastavili a nechali ho jít dál. Stráže ho bez námitky vpustily, protože viděly senátora, a on ještě pochodoval po nádvoří kus dál, hulákaje přitom výhrůžky proti mně, až zjistil, že je sám. (Dav dovede být někdy velmi vtipný a velmi krutý, a jindy zase velmi hloupý a velmi zbabělý.) Brzy ho zatkli, a i když celá ta záležitost byla tak směšná, nemohl jsem ji nechat projít bez povšimnutí. Poslal jsem ho do vyhnanství, ale jenom na Sicílii, kde měl rodinné statky. „Jdi si tam kokrhat na vlastní hnojiště nebo hýkat na vlastní pole plné bodláčí, to už si vyber sám, jen ať tě neslyším,“ řekl jsem tomu ošklivému, mrňavému vzteklounovi.

Ostijský přístav nebyl ještě ani zdaleka hotov, a už nás stál šest miliónů zlatých. Největší technická potíž teď spočívala ve vybudování ostrůvků mezi konci obou mol. A věřte tomu, nebo ne, vyřešil jsem ji sám. Jistě si pamatujete na Caligulovu obeliskovou loď, na které jsme přepravili slony a velbloudy do Británie a potom zase zpátky. Teď jsme ji měli zase v Ostii a od té doby jsme ji použili už jen dvakrát pro přepravu barevného mramoru z Egypta na Sicílii na stavbu Venušina chrámu. Avšak její velitel mi řekl, že už je značně chatrná a sám že by s ní další plavbu nechtěl riskovat. A tak, když jsem jednou v noci nemohl usnout, napadlo mě, že by nebylo špatné naplnit ji kameny a potopit, čímž by se vytvořil základ ostrůvku. Ale pak jsem ten nápad zavrhl, protože bychom ji nedokázali naplnit kameny víc než ze čtvrtiny, než by se voda přelila přes palubu, a až by pak ztrouchnivěla, sesuly by se na volnou hromadu. Dumal jsem: „Kdybychom tak měli po ruce Gorgoninu hlavu, aby celá loď pořádně zkameněla“. A z těch bláznivých fantazií, které se mi honívají hlavou, když jsem příliš přetažený, se zrodil najednou skutečně výborný nápad: co kdybychom do ní nasypali cement, co nejvíc cementu, který je poměrně lehký, loď potom pořádně ubednili, potopili a pod vodou nechali cement ztvrdnout?

Ta myšlenka mě napadla asi ve dvě ráno. Zatleskal jsem, abych přivolal jednoho propuštěnce, a ihned jsem ho poslal pro svého hlavního inženýra. Asi o hodinu později dorazil hlavní inženýr celý zchvácený z druhého konce Města. Třásl se po celém těle. Nejspíš očekával, že ho chci dát pro nějakou nedbalost popravit. Zeptal jsem se ho vzrušeně, jestli se můj nápad dá uskutečnit, a byl jsem strašně zklamán, když mi řekl, že cement by v mořské vodě dostatečně neztuhl. Avšak dal jsem mu lhůtu deseti dní na promyšlení celé věci: snad se nějaký způsob najde. „Deset dní,“ opakoval jsem vážně, „jinak…“

On se domníval, že to „jinak“ je hrozba, ale kdyby to byl nedokázal, byl bych mu klidně vysvětlil, že šlo jenom o žertík, bylo to vlastně nedopověděné „jinak budeme muset přijít na něco jiného“. Strach mu zbystřil mozek a po osmi dnech zběsilého experimentování vynalezl speciální cementový prášek, který ztvrdl jako skála, jakmile přišel do styku s mořskou vodou. Byla to směs obyčejného cementového prášku z cementáren v Kúmách se zvláštním prachem z pahorků v okolí Puteol, a tak tvar té obeliskové lodi je teď zvěčněn v tom nejtvrdším kameni, jaký je možno si představit, v ústí ostijského přístavu. Nad ním jsme vybudovali ostrov z velkých balvanů a dalších dávek téhož cementu. A na ostrově se teď tyčí vysoký maják, z jehož vrcholu bliká každou noc signální oheň živený terpentýnem. V signálním prostoru nahoře jsou leštěná kovová zrcadla, která světlo ohně zdvojnásobují a vrhají v mocném proudu do ústí řeky. Stavba přístavu trvala deset let a stála dvanáct miliónů zlatých. A dosud se ještě pracuje na zdokonalení kanálu. Ale je to velký dar Městu, a pokud budeme pány moří, nebudeme už nikdy hladovět.

Měl jsem dojem, že se mně i Římu daří všechno velmi dobře. V zemi vládla spokojenost a blahobyt a naše armáda všude vítězila – Aulus zkonsolidoval mé dobytí Británie řadou skvělých vítězství nad dosud nepodrobenými kmeny Belgů na jihu a jihozápadě. Náboženské zvyklosti se řádně a přesně dodržovaly a ani v nejchudších čtvrtích Říma nebyla nouze. I v soudnictví jsem všechno dohonil, takže jsme už nebyli pozadu a zločinnost se mi podařilo snížit na nejnižší možnou míru. Těšil jsem se dobrému zdraví. Messalina mi připadala ještě hezčí než dřív. Děti rostly, sílily a byly zdravé a malý Britannicus se vyvíjel s tou zvláštní překotností, která byla příznačná pro naši rodinu (i když, přiznávám, mě vynechala). Jediná věc mě teď mrzela, a to jakási neviditelná přehrada mezi mnou a senátem, kterou jsem nedokázal zbourat. Nezanedbal jsem jedinou příležitost, abych projevil senátu úctu, a zvláště úřadujícím konzulům a nejvýznamnějším magistrátům, ale oni se ke mně chovali s jakousi směsí podlízavosti a podezíravosti, kterou jsem si nedovedl nijak vysvětlit a s kterou jsem nic nepořídil. Rozhodl jsem se, že znovu zavedu starobylý úřad cenzora, který zmizel po zřízení Císařské kanceláře pro otázky mravů, a prostřednictvím této funkce zreformuji ještě jednou senát a zbavím se všech zbytečných a překážejících členů. Dal jsem v senátu vyvěsit vyhlášku, aby každý člen uvážil své postavení a rozhodl, zda je stále ještě plně kvalifikován sloužit dobře Římu jako senátor; ten, kdo dojde k názoru, že už není dostatečně kvalifikován buď z důvodů majetkových, nebo protože na to nestačí, nechť podá rezignaci. Naznačil jsem, že ti z nich, kteří nepodají rezignaci sami, budou nectně vyloučeni. A uspíšil jsem to ještě tím, že jsem rozeslal důvěrné vyrozumění těm, kterých se to týkalo. Tak jsem senátorskému stavu odlehčil asi o sto jmen a ty, kteří v něm zůstali, jsem i s jejich rodinami povýšil do vrstvy patricijů. Rozšíření patricijských kruhů s sebou neslo výhodu také v tom, že jsme měli větší výběr pro vyšší kněžské hodnosti i přísun dalších ženichů a nevěst pro zbývající staré patricijské rodiny. Patricijské vrstvy se tvořily vlastně ve čtyřech vlnách: za Romula, Lucia Bruta, Julia Caesara a Augusta, a všechny tyto vlny postupně prakticky vymřely. Člověk by si myslel, že čím bohatší a mocnější rodina, tím rychleji a čileji se bude množit, ale v Římě tomu tak nikdy nebylo.

Avšak tato čistka v senátu neměla valný účinek. Debaty se staly pouhou fraškou. V době, když jsem zastával úřad konzula počtvrté, jsem jednou zaváděl nové opatření týkající se jistých soudních reforem, ale senátoři se chovali tak apaticky, že jsem promluvil otevřeně:

„Jestliže, otcové senátoři, s těmito mými návrhy s přesvědčením souhlasíte, řekněte mi to laskavě hned a docela prostě. Nebo jestliže s nimi nesouhlasíte, navrhněte změny nebo doplňky, ale udělejte to hned teď. Nebo jestliže si to snad potřebujete delší dobu promyslet, klidně s tím počkáme, ale nezapomeňte, že musíte přijít s nějakým definitivním názorem v den stanovený pro debatu. Není hodno důstojnosti senátu, aby designovaný konzul opakoval přesně věty konzulů jako svůj vlastní názor a aby všichni ostatní, když na ně přijde řada, říkali pouze ,Souhlasím‘ a nic jiného a aby se pak po skončeném zasedání v zápise objevilo ,Konala se debata…‘“

Mezi jinými projevy úcty k senátu jsem Řecko a Makedonii zařadil znovu mezi senátorské provincie; můj strýc Tiberius z nich udělal provincie císařské. A vrátil jsem senátu právo razit měděné mince, které sloužily jako oběživo v provinciích, stejně jako v dobách Augustových. Nic nevzbuzuje takovou vážnost k suverenitě jako mince. Na zlatých a stříbrných mincích byl můj obraz, vždyť jsem byl koneckonců císařem, mužem, který měl v rukou největší odpovědnost za vládu, ale na měděných se opět objevil známý symbol senátu „S. C.“^[48] a měděné mince jsou vlastně nejstarší, nejužitečnější a co do množství nejdůležitější.

Bezprostřední příčinou mé čistky v senátě byl otřesný případ s Asiatikem. Jednou ke mně přišla Messalina a řekla: „Vzpomínáš si, jak jsi minulý rok uvažoval, jestli se za tou Asiatikovou rezignací na hodnost konzula neskrývá ještě něco jiného než důvody, které uváděl – že mu totiž lidé závidí a nemají k němu důvěru, když je konzulem už podruhé?“

„Ano, měl jsem dojem, že v tom vězí ještě cosi jiného.“

„Tak já ti něco povím, něco, co jsem ti měla říct už dávno. Asiaticus je už delší dobu šíleně zamilován do ženy Cornelia Scipiona. Co tomu říkáš?“

„Nu ano, Poppaea – moc hezké děvče, s takovým rovným nosem a co se tak směle dívá na muže? A jak to přijímá ona? Asiaticus není takový hezký mladík jako Scipio. Je plešatý a břichatý, ovšem na druhé straně je to nejbohatší muž v Římě. A ty nádherné zahrady, co mu patří…“

„Poppaea se s Asiatikem pořádně zapletla, je mi líto. Nu což, já ti to povím. Bude nejlepší, když budu upřímná. Poppaea ke mně před časem přišla – víš, že jsme dobré přítelkyně, nebo spíš bývaly jsme – a povídá: ,Messalino, drahoušku, chci tě požádat o jednu velikou laskavost. Slib mi, že to nikomu neřekneš!‘ Já jsem jí to samozřejmě slíbila. A pokračovala: ,Miluji Valeria Asiatika a nevím, co si počít. Můj manžel je strašně žárlivý, ten by mě nejspíš zabil, kdyby se o tom dověděl. A otrava je, že jsem se za něho provdala přísnou formou a víš, jak je v takovém případě těžké dostat rozvod, když si manžel usmyslí, že bude dělat potíže. V první řadě vezme ženě děti. Nemohla bys v tom, prosím tě, něco pro mě udělat? Nemohla bys poprosit císaře, aby s manželem promluvil a zařídil mi rozvod, abychom se mohli s Asiatikem vzít?‘“

„Řeklas jí, doufám, že s něčím takovým bych nikdy nesouhlasil. Namouduši, tyhle ženské…“

„To víš, můj drahý. Pověděla jsem jí, že už o tom nechci slyšet ani slovo a že se pokusím kvůli starému přátelství zapomenout, co jsem slyšela, ale jestli mi někdy někdo jen špitne, že má s Asiatikem ještě nějaké pletky, půjdu rovnou za tebou.“

„Dobře. Jsem rád, žes jí to řekla takhle.“

„Brzy nato Asiaticus rezignoval a vzpomínáš si, jak potom žádal senát o dovolení, aby směl navštívit své statky v Galii?“

„Ano. Byl pryč hodně dlouho. Asi se snažil zapomenout na Poppaeu. Na jihu Galie je mnoho hezkých žen.“

„Nevěř tomu. Informovala jsem se, jak to s Asiatikem vypadá. V první řadě jsem zjistila, že poslední dobou dává velké peněžní dary pretoriánským důstojníkům a poddůstojníkům. Dělá prý to, tvrdí, z vděčnosti za to, že jsou ti věrní. Vyznáš se v tom?“

„Zřejmě má tolik peněz, že neví, co s nimi.“

„Nenech se vysmát. Nikdo nemá tolik peněz, že by nevěděl, co s nimi. Další novinka je, že se s Poppaeou stále pravidelně stýkají, kdykoliv je chudák Scipio pryč z Města, a spí spolu.“

„Kde se scházejí?“

„V domě jejích bratranců. Třetí věc mi řekl onehdy Sosibius, sám od sebe: připadá prý mu krajně nemoudré, že jsi Asiatikovi dovolil zdržovat se na statcích v Galii tak dlouho. Chtěla jsem vědět, jak to myslí, a on mi ukázal dopis od jednoho svého známého ve Vinně^[49]. Ten známý mu psal, že Asiaticus strávil na svých statcích ve skutečnosti pramálo času. Obcházel nejvýznamnější lidi v provincii a podnikl dokonce cestu podél Rýna, kde projevil velkou štědrost vůči důstojníkům posádek. Jistě si vzpomínáš, že Asiaticus se ve Vienně narodil. A Sosibius říká…“

„Okamžitě mi dej Sosibia zavolat.“ Sosibia jsem vybral Britannicovi za vychovatele, můžete si tedy představit, že jsem na jeho úsudek dal. Byl to alexandrijský Řek, ale už dlouho se zabýval studiem starých latinských autorů a byl předním znalcem Enniových textů. Výborně se vyznal v republikánské éře, znal ji daleko lépe než kterýkoli římský historik, mě nevyjímaje, a tak jsem se domníval, že od něho můj chlapec může čerpat spoustu podnětů. Sosibius přišel, a když jsem mu kladl otázky, odpovídal naprosto upřímně. Ano, je přesvědčen, že Asiaticus je velmi ctižádostivý a je schopen chystat povstání. Což se už jednou nenabídl jako můj opoziční kandidát na monarchii?

„Zapomínáš, Sosibie, že ty dva dni jsme vymazali z římských análů amnestií,“ pravil jsem.

„Ale Asiaticus byl zapleten do spiknutí proti tvému synovci, bývalému císaři, a dokonce se tím na Foru vychloubal. Když takový člověk rezignuje na úřad konzula bez nějakého závažného důvodu a odjede si do Galie, kde už i tak má velký vliv, a ještě se ho snaží zvětšit tím, že rozhazuje peníze vpravo vlevo a jistě přitom vykládá, že jsi ho donutil vzdát se úřadu, protože na něho žárlíš nebo protože se proti tobě zastával zájmů svých galských spoluobčanů…“

„Je to naprosto jasné,“ řekla Messalina. „Slíbil Poppaei, že si ji vezme, a to může splnit jedině tehdy, když odstraní tebe a mě. Zase dostane povolení odebrat se do Galie a s místními legiemi tam rozpoutá odboj, ke kterému se potom přidají i rýnské legie. A pretoriánská garda ho provolá císařem stejně ochotně, jako provolala tebe. Pro ně to bude znamenat dalších dvě stě zlatých na osobu.“

„Kdo jiný je ještě v tom spiknutí?“

„Musíme zjistit, jak je to s těmi jejími bratranci. Právník Suilius je má zrovna zastupovat v jednom sporu, a to je jeden z mých nejlepších tajných agentů. Jestli mají něco na svědomí kromě toho, že Poppaei a Asiatikovi poskytli ložnici, Siulius to zjistí, na to se můžeš spolehnout.“

„Nemám rád špehování. A Suilius se mi taky nelíbí.“

„Musíme se bránit a Suilius je naše nejlepší zbraň, kterou máme po ruce.“

Poslal jsem tedy pro Suilia a ten mi o týden později dal zprávu, která potvrzovala Messalinina podezření. Poppaeini bratranci, bratři Petrové, byli zaručeně také mezi spiklenci. Starší z nich rozšiřoval tajně zvěsti o vidině, která se mu zjevila jednou časné ráno mezi sněním a bděním a které hvězdopravci přikládali děsivý výklad. Viděl mou useknutou hlavu bez těla ověnčenou bílými révovými listy. To prý znamená, že koncem podzimu zemřu násilnou smrtí. Mladší bratr dělal Asiatikovi zprostředkovatele u prétoriánů, poněvadž sám byl pretoriánským tribunem. Ve spojení s Asiatikem a oběma bratry byli zřejmě i mí dva staří známí, Pedo Pompeius, s nímž jsem po večerech často hrával v kostky, a Assario, strýc mého zetě, mladého Pompeia, který měl do paláce také volný přístup. Suilius poznamenal, že ti dva byli přirozeně pověřeni úkolem mě při přátelském sezení nad kostkami zavraždit. Pak v tom měly prsty také dvě Asiatikovy neteře, sestry z rodiny Tristoniů, které udržovaly cizoložný poměr s bratry Petrovými.

Usoudil jsem, že se nedá dělat nic jiného než udeřit jako první. Poslal jsem prefekta pretoriánské gardy Crispina se setninou vojáků, na jejichž loajálnost jsem se mohl spolehnout, k Assariovi do Baií. A tam Asiatika zatkli. Dostal pouta a řetězy a tak mi ho přivedli do paláce. Správně jsme ho měli vyslýchat před senátem, ale nevěděl jsem jistě, jak dalece se spiknutí rozrostlo. Mohlo dojít k demonstracím na jeho podporu a tomu jsem chtěl zabránit. Soudil jsem ho ve své vlastní pracovně za přítomnosti Messaliny, Vitellia, Crispina, mladého Pompeia a hlavních tajemníků.

Suilius vystupoval jako veřejný žalobce, a když před ním Asiaticus stanul, měl jsem dojem, že se mu ve tváři naprosto jasně zračí vina. Musím však přiznat, že ho Crispinus nevaroval, z čeho je obžalován – sám to vlastně ani nevěděl –, a je jen málo lidí, kteří by stáli po náhlém zatčení před svými soudci naprosto klidní a s čistým svědomím. Sám si vzpomínám, jak nepříjemné jsem měl pocity, když mě na Caligulův rozkaz zatkli pro spoluúčast na padělání testamentu. Suilius byl skutečně strašný a nelítostný žalobce. Měl vyzáblou, ledovou tvář, bílé vlasy, tmavé oči a dlouhý ukazovák, jímž vyrážel před sebe a bodal jako mečem. Zahájil mírnou sprškou lichotek a posměšků, v níž jsme všichni tušili předehru k bouři zuřivých výpadů. Nejdřív se Asiatika zeptal falešně přátelským konverzačním tónem, kdy se zase chystá navštívit své statky v Galii – ještě před vinobraním? a jak to vypadá se zemědělskými podmínkami v okolí Vienny? jsou podobné nebo jiné než v údolí Rýna? „Ale nenamáhej se s odpověďmi,“ řekl, „ve skutečnosti mě nezajímá, jak vysoký ječmen roste ve Vienně nebo jak hlasitě tam kokrhají kohouti o nic víc než tebe.“ Pak se zmínil o darech pretoriánům. Ten je ale loajální, kdo by to řekl! Ale není nebezpečí, že by si nějací prostoduší vojáci mohli ty peníze vykládat jinak?

Asiatikova úzkost vzrůstala a ztěžka dýchal. Suilius k němu popošel o několik kroků, jako zápasník se zvěří v aréně, jehož některé šípy, vržené z dálky, už oběť zasáhly; blíží se, protože zvíře je raněno, a mává loveckým oštěpem. „Jak je možné, že jsem tě kdysi nazýval přítelem, že jsem obědval v tvém domě, že jsem se nechal ošálit tvou falešnou vlídností, tvým vznešeným původem, přízní a důvěrou, kterou sis tak podle získal od našeho milostivého císaře a všech čestných občanů! Ty jedno zvíře, špinavá stvůro, hampejzníku jeden! Ty sladkohubý korupčníku a zloději věrných srdcí a mužných paží právě těch našich vojáků, jímž je svěřena posvátná osobnost našeho Caesara, bezpečnost Města, blaho světa! Kde jsi byl v noci o císařových narozeninách, že ses nemohl dostavit na hostinu, na kterou jsi byl pozván? Nemocný, viď? Strašně nemocný, o tom nepochybuji. Brzy přivedu před soud některé z tvých spoluinvalidů, mladé pretoriány, kteří se od tebe nakazili, ty vyvrheli!“

Takovým tónem pokračoval ještě dlouho. Asiaticus byl teď smrtelně bledý a na čele mu vyrážely velké kapky potu. Když si je stíral, řetěz řinčel. Soudní předpisy mu nedovolovaly odpovědět, dokud nedostane slovo, aby se hájil, ale nakonec už to nevydržel a vpadl mu ochraptělým hlasem do řeči: „Zeptej se svých vlastních synů, Suilie! Ti ti řeknou, že jsem muž.“ Napomenul jsem ho. Suilius pokračoval o Asiatikově cizoložném poměru s Poppaeou, ale příliš to nezdůrazňoval, jako by to byla nejméně významná složka celého případu, i když ve skutečnosti byla nejdůležitější. Tím Asiatika ošálil, že pak popíral souhrnně všechna obvinění vznesená proti němu. Kdyby byl chytrý, byl by přiznal cizoložství a ostatní obvinění popřel. Ale on popíral všechno, a tím jen potvrzoval svou vinu. Suilius předvolal svědky, většinou vojáky. Jednoho mladého svědka, brance z jižní Itálie, vyzval, aby Asiatika identifikoval. Nejspíš ho poučili, jak se domnívám, že Asiatika pozná podle pleše, protože za člověka, který ho pohlavně zneužil, označil Pallanta. Všichni vyprskli v smích. O Pallantovi bylo známo, že stejně jako já z duše nenávidí takovou neřest a kromě toho každý věděl, že měl v den mých narozenin na starosti hosty a že se z domu nevzdálil.

Měl jsem chuť s celou věcí v tu chvíli skoncovat, ale uvážil jsem, že svědek má možná špatnou paměť pro tváře – já také – a že ostatní obvinění proti Asiatikovi touto zmýlenou v identifikaci nepadla. Ale nasadil jsem už vlídnější tón, když jsem Asiatika vyzval, aby bod za bodem odpovídal na Suiliova obvinění. Poslechl, ale rozhodně nám nepodal uspokojivé vysvětlení o tom, co dělal celou dobu v Galii, a pokud šlo o jeho poměr s Poppaeou, vyloženě lhal. Obvinění z podplácení prétoriánů jsem považoval za neprokázané. Vojáci vypovídali toporně a frázovitě, což svědčilo o tom, že se těch pár větiček naučili předem nazpaměť, a když jsem jim kladl otázky, stále jenom opakovali totéž. Ovšem prétoriána jsem ještě nikdy neslyšel svědčit jinak, ti udělají ze všeho dril.

Poslal jsem všechny pryč kromě Vitellia, mladého Pompeia a Pallanta – Messalina už před chvílí s pláčem vyběhla – a řekl jsem jim, že bez jejich souhlasu Asiatika neodsoudím. Vitellius prohlásil, že se, upřímně řečeno, o Asiatikově vině nedá prakticky pochybovat a jeho že to ohromilo a ranilo stejně jako mě. Asiaticus je už léta letoucí jeho přítel a potrpěla si na něho má matka Antonia, která jim svým vlivem u dvora oběma pomohla k postupu. Pak udělal závratnou kariéru a nikdy se nezdráhal přispěchat na pomoc, když vlast volala. Byl mezi dobrovolníky, kteří se vypravili se mnou do Británie; bitvu sice nestihl, ale to zavinila bouře, ne jeho zbabělost. Jestli se teď na stará kolena zbláznil a poplival vlastní minulost, snad bych mu mohl prokázal milost a dovolit mu, aby se zabil sám. Ovšem přísně vzato, zasloužil by, aby byl svržen z Tarpejské skály a jeho mrtvola potupně vlečena hákem vraženým do úst a hozena do Tiberu. Vitellius mi rovněž řekl, že Asiaticus se vlastně přiznal sám k vině, když mu ihned po zatčení poslal zprávu, v níž ho zapřísahal jménem starého přátelství, aby ho zachránil, anebo, kdyby došlo k nejhoršímu, aby mu vymohl dovolení spáchat sebevraždu. Vitellius ještě dodal: „Věděl, že ho budeš spravedlivě soudit; dosud jsi nikoho neodsoudil bez spravedlivého soudu. Jak jsem tedy mohl zakročovat v jeho prospěch? Musel vědět, že je-li vinen, bude prohlášen vinným, a je-li nevinen, bude viny zproštěn.“ Mladý Pompeius horlil, že se Asiatikovi nemá projevovat žádná milost, ale možná že přitom myslel hlavně na vlastní bezpečnost. Vždyť jako Asiatikovi pomahači byli v žalobě uvedeni Assario a sestry z rodiny Tristoniů, jeho příbuzní, a on chtěl svou horlivostí dokázat možná svou loajálnost.

Poslal jsem Asiatikovi vzkaz, že přerušuji soudní jednání na čtyřiadvacet hodin a že mu dám zatím sundat pouta. Jistě ten vzkaz pochopí. Messalina zatím spěchala k Poppaei, aby jí sdělila, že Asiaticus bude co nevidět odsouzen k smrti, a radila jí, aby svůj vlastní proces předešla okamžitou sebevraždou. Já jsem o tom nic nevěděl.

Asiaticus zemřel celkem statečně. Svůj poslední den strávil tak, že dal do pořádku všechny své záležitosti, jedl a pil jako jindy a vyšel si na procházku Lucullovými zahradami (dosud se jim tak říkalo); zahradníkům dal pokyny, co dělat se stromy, květinami a rybníčky. Když zjistil, že mu pohřební hranici postavili těsně u pěkné habrové aleje, strašně se rozzlobil a potrestal propuštěnce, který byl za to odpovědný, tím, že mu strhl plat za čtvrt roku. „Copak sis, pitomče, neuvědomil, že vítr zanese plameny až do korun těch nádherných stromů a celá zahrada se tím pokazí?“ Poslední slova, která pronesl k rodině, než mu lékař otevřel tepnu na noze a nechal ho vykrvácet v horké lázni, byla: „Sbohem, drazí přátelé. Bylo by méně potupné umřít pro nějaké temné pletichy Tiberiovy nebo zuřivost Caligulovu než padnout takhle za oběť té slaboduché Claudiově důvěřivosti, zrazen ženou, kterou jsem miloval, a přítelem, jemuž jsem důvěřoval.“ Byl totiž přesvědčen, že ho mají na svědomí Poppaea a Vitellius.

O dva dni později jsem pozval na oběd Scipiona a vyptával jsem se ho, jak se daří jeho ženě. Chtěl jsem mu tak taktně naznačit, že jestliže dosud Poppaeu miluje a je ochoten jí odpustit, nehodlám už sám v té záležitosti nic dalšího podnikat. „Je mrtva, Caesare,“ odpověděl a s hlavou v dlaních se rozplakal.

Asiatikova rodina byla pak nucena na důkaz, že nemá nic společného s jeho zrádnými slovy, věnovat Messalině jako výpalné Lucullovy zahrady. Ty byly vlastně pravou příčinou Asiatikovy smrti, ačkoli já jsem o tom neměl tehdy ani tušení. Soudil jsem bratry Petry a dal je popravit a sestry z rodiny Tristonů spáchaly sebevraždu. A pokud jde o Assaria, zřejmě jsem podepsal i jeho rozsudek smrti, ale vůbec se na to nepamatuji. Když jsem řekl Pallantovi, aby ho předvolal k soudu, řekl mi, že už byl popraven, a ukázal mi rozsudek, který rozhodně nebyl padělaný. Mohu si to vysvětlit jedině tak, že mi podstrčili rozsudek smrti mezi jinými bezvýznamnými listinami Messalina nebo možná Polybius, který byl jejím nástrojem, k podpisu a že jsem ho podepsal, aniž jsem ho četl. Teď už vím, že mi takové kousky vyvedli nejednou. Využívali toho, že jsem opět trpěl velkou únavou zraku, a to tolik, že jsem musel úplně přestat číst při umělém světle, a předčítali mi jako úřední zprávy a dopisy k podpisu úplné výmysly, které psaným dokumentům vůbec neodpovídaly.

Asi tou dobou zemřel také Vinicius. Byl otráven. O několik let později jsem slyšel, že odmítl spát s Messalinou a že mu jed namíchala ona sama. Rozhodně zemřel den poté, co s námi večeřel v paláci. Je docela pravděpodobné, že to tak bylo. Všichni tři mužové, kteří se nabízeli za císaře místo mě, Vinicius, Vinicianus a Asiaticus, byli teď tedy mrtví a jejich smrt vlastně padala na hlavu mně. Měl jsem však svědomí čisté. Vinicianus a Asiaticus byli jasně zrádci a Vinicius, jak jsem se aspoň domníval, se stal obětí nehody. Ale senát a lid prohlédli Messalinu lépe než já a mě nenáviděli pro ni. To byla ta neviditelná hráz mezi námi, a nikdo neměl odvahu ji strhnout.

Na zasedání senátu, při němž se Sosibiovi a Crispinovi odhlasovaly za jejich služby peněžité odměny, jsem pronesl ostrou řeč o Asiatikovi a senát mi ochotně předal do rukou moc rozhodnout o tom, zda senátoři smějí pod nějakou záminkou opustit Itálii, nebo ne.