Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

CLAUDIUS BŮH A JEHO ŽENA MESSALINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

26
MÁ DCERA ANTONIA BYLA

už několik let provdaná za mladého Pompeia, ale děti dosud neměli. Jednou večer jsem ji navštívil, když Pompeius nebyl doma, a uvědomil jsem si, jak nešťastně a znuděně se teď vždycky tváří. Ano, přitakala, nudí se, strašně se nudí, ani se to nedá vypovědět. Naznačil jsem jí, že by byla mnohem šťastnější, kdyby měla dítě, a řekl jsem jí, že je její povinností jako mladé a zdravé ženy se služebnictvem a spoustou peněz mít nejen jedno dítě, ale několik. Až se kolem ni budou batolit děcka, nebude vědět, co je to nuda. „Otče,“ vybuchla, „jenom blázen by čekal, že se urodí obilí na poli, které nikdo neosel. Půda za to nemůže, za to může rolník. Sije sůl, ne símě.“ A k mému ohromení mi vykládala, že její manželství nebylo nikdy řádně naplněno, a nejen to, můj zeť ji tím nejhanebnějším způsobem zneužíval. Zeptal jsem se jí, proč mi o tom neřekla dřív. Bála prý se, řekla, že bych jí to nevěřil, protože jsem ji neměl nikdy doopravdy rád, rozhodně ne tak jako jejího nevlastního bratra a sestru; a Pompeius se jí chvástal, že mě má v hrsti: udělám prý pro něho všechno, nač si vzpomene, a uvěřím všemu, co mi namluví. Jakou tedy měla naději? A kromě toho by nesnesla tu hanbu, kdyby musela před soudem svědčit o tom, jak hnusně a odporně s ní nakládal.

Strašně jsem se rozzlobil, vždyť kterého otce by to nerozčililo? Ujistil jsem ji, že ji mám moc rád a že jsem Pompeiovi projevoval takovou úctu a důvěru zase hlavně kvůli ní. Zapřísáhl jsem se na svou čest, že si to s tím darebákem okamžitě vyřídím, i kdyby byla pravdivá jenom polovina z toho, co mi pověděla. Všeho pokořování ji ušetřím, protože s tím nepůjdeme k soudu. Co bych to byl za císaře, kdybych nemohl využít svého postavení k vyrovnání nějakých osobních účtů a trochu si tím vynahradit odpovědnost, dřinu a nepříjemnosti, které to s sebou nese? A kdy se má Pompeius vrátit?

„Bude doma tak okolo půlnoci,“ řekla Antonia celá zkroušená, „a v jednu už bude ve svém pokoji. Nejdřív si vypije pár číšek. A skoro najisto můžu tvrdit, že si s sebou vezme do postele toho hnusného Lycida. Koupil ho v dražbě po Asiatikovi a od té doby nemá oči pro nikoho jiného. Pro mě to je v jistém smyslu úleva. Můžeš si udělat obrázek, jak to asi bylo zlé, když ti povím, že je mi nesrovnatelně milejší, když spí s Lycidem, než kdyby spal se mnou. Ano, kdysi jsem Pompeia milovala. S láskou je to stejně divné, viď?“

„Víš co, ty moje ubohá holubičko? Až bude Pompeius ve svém pokoji a uloží se k spánku, dej do okna tohohle pokoje dvě olejové lampy jako znamení. Ostatní už přenech mně.“

Dala rozžaté lampy na okno hodinu před svítáním. Pak sešla dolů a řekla dveřníkovi, aby otevřel domovní vchod. Byl jsem tam. Přivedl jsem si s sebou Getu a několik pretoriánských poddůstojníků. Poslal jsem je nahoru a čekal dole v atriu s Antonií. Ta poslala pryč všechny sluhy kromě dveřníka, který jako mladý otrok sloužíval u mě. Trošku poplakávala, když jsme se drželi za ruce a s úzkostí naslouchali, kdy se z ložnice nahoře ozvou výkřiky a zvuky potyčky. Nezaslechli jsme ani hlásek a za chvíli sešel Geta s pretoriány dolů a hlásil, že můj rozkaz splnili. Pompeius a otrok Lycidas byli zabiti jediným bodnutím oštěpem.

Tehdy jsem poprvé využil své císařské moci pro vyrovnání soukromých účtů. Ale i kdybych nebyl císařem, byl bych měl stejné pocity a udělal bych stejně všechno, co by bylo v mých silách, abych Pompeia zničil. A třebaže se v praxi už dávno přestal uplatňovat zákon o nepřirozeném pohlavním styku, protože žádné porotě se zřejmě nechce obžalovaného z tohoto přestupku usvědčovat, Pompeius si zasloužit trest smrti. Mou jedinou chybou bylo, že jsem ho odsoudil bez výslechu, ale byl to nejčistší způsob, jak se s ním vypořádat. Když zahradník zjistí, že mu srdce jedné z jeho nejkrásnějších růží užírá nějaký hnusný brouk, nepředvolá ho k soudu před porotu zahradníků a na místě ho ihned nehtem zamáčkne. O několik měsíců později jsem Antonii provdal za Fausta, potomka diktátora Sully, skromného, nadaného a pilného člověka, z něhož se vyklubal výborný zeť. Dva roky před tím byl konzulem. Narodilo se jim dítě, chlapeček, ale bylo velmi slaboučké a zemřelo. Další dítě už nemohla Antonia mít, protože ji nedbalá porodní bába při porodu poranila.

Brzy poté jsem dal popravit Polybia, který byl teď mým ministrem umění. Messalina mi proti němu dala důkazy o tom, že prodává občanství, aby se obohatil. Byla to pro mě rána, když jsem zjistil, že mě Polybius takhle klamal. Vychoval jsem si ho od doby, kdy byl ještě malý kluk, a bezmezně jsem mu důvěřoval. Právě jsem s jeho pomocí dokončil svůj oficiální životopis, o který mě požádal senát pro státní archív. Měl jsem k němu úplně přátelský vztah a jednou, když jsme se spolu procházeli v palácovém parku, rozprávějíce o nějaké historické otázce, přišli mi složit obvyklý ranní pozdrav oba konzulové. Já jsem Polybia neposlal pryč, což je urazilo, ale když neponižovalo mě kráčet po jeho boku a poslouchat jeho názory, proč by to mělo ponižovat je? Poskytoval jsem mu co největší volnost, a on jí nikdy nezneužil, až jednou v divadle si dovolil přece jenom příliš mnoho. Dávala se jedna z Menandrových komedií a herec právě pronesl verš:

Bič boháčů se tuze těžko snáší.

V kulisách se někdo významně zasmál. Nejspíš to byl Mnéster. Všichni se hned otočili na Polybia a čekali, co udělá, protože jako můj ministr uměni měl mimo jiné za úkol udržovat kázeň mezi herci. Když si nějaký herec dovolil příliš mnoho, Polybius mu dal za mě pořádně napráskat bičem.

Polybius zařval v odpověď: „Ano a ve své Thesálii Menandros říká:

Kdo pásli kozy, mají dnes moc králů.“

To byla zase narážka na Mnéstera, který kdysi začínal jako pasáček koz v Thesálii a kterého teď šíleně milovala Messalina, jak se všeobecně vědělo.

Já jsem to tehdy netušil, ale Messalina měla v tu dobu milostné styky také v Polybiem a ten byl tak hloupý, že na Mnéstera žárlil. A tak se ho zbavila, jak jsem vám pověděl. Ostatní moji propuštěnci brali Polybiovu smrt jako své osobní napadení – tvořili velmi solidární sdružení, jeden druhého loajálně chránil, jeden před druhým se nedral o mou přízeň a nežárlili na sebe. Polybius se nijak nehájil, protože si asi nepřál, aby do toho namočil své druhy, z nichž nejeden si jistě také přivydělával takovými špinavými obchody s občanstvím.

S Mnésterem teď byly potíže; někdy se do divadla nedostavil, když měl tančit. Mezi diváky nastalo pokaždé pozdvižení. Musel jsem být na hlavu padlý, že mi nedošlo, oč jde; při takových příležitostech se nemohla dostavit ani Messalina, která zůstala doma s bolením hlavy. Několikrát jsem se musel obecenstvu omluvit a slíbit, že se to už nestane. Jednou jsem přitom žertem řekl. „Ale lidičky, copak si myslíte, že ho mám schovaného v paláci?“ Ta poznámka vyvolala bouři smíchu. Kromě mě věděl každý, kde Mnéster je. Když jsem se vrátil do paláce, Messalina si pro mě obyčejně vzkázala a našel jsem ji v zatemněném pokoji na lůžku s mokrým obkladem přes oči. Vítala mě skomíravým hlasem. „Jakže, můj drahý, tak Mnéster už zase netančil? Tak jsem o nic nepřišla. A já tu ležela a všechno ve mně vřelo závistí. Jednou jsem už vstala a začala se oblékat, že tam přece jenom půjdu, ale ta strašná bolest mě zase zahnala do postele. Byla ta hra bez něho hodně nudná?“

A já říkal: „Musíme ho už jednou pořádně přitáhnout, aby dodržoval program. Tohle si nemůže vůči Městu pořád dovolovat.“

A Messalina si povzdychla: „Já nevím. On je hrozně citlivý, chudák. Jako žena. Takoví jsou všichni velcí umělci. Jakmile ho něco sebemíň rozčílí, strašně ho prý rozbolí hlava. A jestli mu dnes bylo jenom z desetiny tak zle jako mně, bylo by nesmírné kruté chtít na něm. aby tančil. A rozhodně to nepředstírá. Ten svou práci miluje a je celý nešťastný, když své obecenstvo zklame. A teď mě nech, drahoušku, pokusím se usnout, jestli to půjde.“

Tak jsem tedy potichoučku odešel a už jsme o Mnésterovi nemluvili, dokud se to neopakovalo znovu. Já jsem neměl o Mnésterovi nikdy tak vysoké mínění jako ostatní. Býval přirovnáván k velkému herci Rosciovi, který za republiky dosáhl ve svém oboru tak skvělé úrovně, že se jeho jméno stalo symbolem pro uměleckou dokonalost. Lidé stále ještě mají ve zvyku celkem nesmyslně říkat o šikovném architektovi nebo učeném historikovi, či dokonce dobrém zápasníkovi, že je to „učiněný Roscius“. Mnéster nebyl žádný Roscius, leda v tom velice volném smyslu. Přiznávám, že jsem Roscia nikdy neviděl hrát. Teď už nežije nikdo, kdo ho viděl. Musíme věřit výrokům svých prarodičů, když o něm hovoří, a všichni se shodují v tom, že Rosciovým hlavním hereckým cílem bylo udělat postavu živou; ať už to byl vznešený král nebo mazaný kuplíř, chvástavý voják nebo obyčejný šašek, ať už hrál Roscius kohokoli, vždycky se se svou postavou ztotožnil a žil ji, přirozeně a bez strojenosti. Mnéster byl oproti tomu samá manýra, velmi půvabná a okouzlující, to jistě, ale v pravém smyslu slova to nebyl herec, nýbrž jenom hezký muž s pohlednýma nohama a nadáním pro choreografické improvizace.

V tu dobu se vrátil Aulus Plautius po čtyřech letech velení v Británii domů a měl jsem to potěšení přemluvit senát, aby mu udělil triumf. Nebyl to však velký triumf, jak jsem chtěl, ale jenom malý neboli ovace. Jestliže nějaký vojevůdce má tak veliké zásluhy, že by se nehodilo odměnit ho za to jenom triumfátorskými odznaky, avšak pro nějakou technickou překážku nemá nárok na plný triumf, dostane tento malý. Tak například když válka ještě úplně neskončila; nebo jestliže bylo málo padlých; nebo jestliže nepřítel není považován za rovnocenného protivníka – jako tenkrát před dávnými časy po porážce Spartaka, i když popravdě řečeno naše vojska měla se Spartakem víc práce než s nejedním mocným cizím státem. V případě Aula Plautia vadilo, že dobytá území ještě nejsou dostatečně zajištěna, aby mohl vojsko stáhnout. Nejel tedy na voze se čtyřspřežím, nýbrž vjel do Města na koni, na hlavě měl myrtový věnec místo vavřínového a v ruce nedržel žezlo. V čele průvodu nekráčel senát a nebyl tam sbor trubačů a po průvodu Aulus obětoval berana, nikoli býka. Ale jinak probíhala slavnost stejně jako při velkém triumfu, a abych dokázal, že ho o stejnou poctu, jakou jsem získal já, nepřipravila má závist, vyjel jsem mu naproti na koni, když se blížil po via Sacra, blahopřál jsem mu, a pak jsem ho doprovázel; nechal jsem ho jet po své pravici (což je čestnější místo) a sám jsem ho podpíral, když po kolenou vystupoval po schodech na Kapitolium.

Aulus mi byl velmi vděčný a ještě vděčnější za to, jak mi řekl mezi čtyřma očima, že jsem ututlal tu trapnou záležitost s jeho ženou, její účast na křesťanských hostinách lásky (vyznavačům té židovské sekty se teď říkalo křesťané), a že jsem nechal na něm, aby si to s ní vyřídil sám. Říkal, že žena, která musí zůstat odloučena dlouho od manžela – ze zdravotních důvodů s ním nemohla jít do Británie –, se cítí opuštěná, v hlavě se jí líhnou všelijaké divné nápady a snadno se stane obětí náboženských šarlatánů, zvláště židovských a egyptských. Ale jeho žena je hodná, je to dobrá manželka a on věří, že jí ty nesmysly brzy vyžene z hlavy. Měl pravdu. Za dva roky jsem pozatýkal všechny hlavní představitele křesťanů v Římě, současně také všechny ortodoxní židovské misionáře, a vyhnal je ze země. A Aulova žena mi tehdy hodně pomáhala, když jsme po nich šli.

Masy lidí začalo křesťanství citově poutat hlavně tehdy, když se rozkřiklo, že ten Ješua nebo Ježíš vstal z mrtvých, což zatím ještě nikdo nedokázal, leda v bájích. Byl ukřižován, a potom navštívil své přátele živ a zdráv jako dřív, pojedl a popil na důkaz, že není zjevení, a nakonec slavně vstoupil na nebesa. A neexistoval žádný důkaz, že by to byly všechno výmysly, protože krátce po ukřižovaní nastalo náhodou zemětřesení, kterým se odvalil těžký kámen z hrobky, kde leželo mrtvé tělo. Stráže v hrůze utekly, a když se vrátily, tělo zmizelo; zřejmě ho někdo ukradl. Jakmile se taková povídačka na Východě ujme, je těžké ji zarazit, a bylo by nedůstojné vyvracet její nesmyslnost veřejným ediktem. Ale v Galileji, kde bylo křesťanů nejvíc, jsem zveřejnil aspoň přísné varování, že narušování hrobů se bude považovat za hrdelní zločin. Ale nebudeme už ztrácet čas s těmito směšnými křesťany, musím pokračovat s vlastním vyprávěním.

Povím vám, jak jsem do římské abecedy zavedl tři nová písmena, jak jsme oslavili Stoletní hry, o sčítání římských občanů, o tom, jak jsem obnovil starobylé náboženské věštecké umění, které málem upadlo v zapomnění, a o různých svých důležitých ediktech a zákonech, k nimž jsem dal senátu podnět. Ale nejdřív bych snad měl stručně dokončit přehled o poměrech v Británii. Co se tam dělo poté, když se Aulus Plautius vrátil bezpečně domů, už mé čtenáře nebude příliš zajímat. Poslal jsem tam jakéhosi Ostoria, aby po Aulovi převzal velení, a ten tam měl plné ruce práce. Plautius dokončil zábor celé jihobritské roviny, ale jak říkám, horské kmeny Walesu a bojovní obyvatelé severních území střední části země neustávali v nájezdech na hranice naší nové provincie. Caratacus se oženil s dcerou krále jižního Walesu a osobně velel tamější armádě. Hned po svém nastoupení Ostorius oznámil, že odzbrojí všechny britské provinciály, jejichž loajálností si není jist. Tím si uvolní ruce, aby mohl hlavní část armády poslat proti kmenům za hranicemi, a v provincii bude moci nechat jenom nevelké posádky. Toto oznámení vyvolalo všeobecně zlou krev a Icenové, naši svobodní spojenci, je vztahovali i na sebe. Naráz se vzbouřili a Ostoria v Camulodunu ohrožovala početná armáda severovýchodních kmenů. Sám neměl po ruce ani jedinou pravidelnou legii; všechny byly v středních částech ostrova nebo až na západě a on měl k dispozici jenom Galy a Batavy. Avšak rozhodl se riskovat okamžitou bitvu a vyšel z ní jako vítěz. Icenská konfederace požádala o mír a dostala ho za poměrně lehkých podmínek. Osiorius pak přesunul své pravidelné legie na sever, připojil celou střední část země a zastavil se až na hranici Brigantů. Brigantové jsou silná federace divokých kmenů, které obývají sever ostrova až po jeho nejužší část. Dále na sever se po několik set mil rozprostírá drsná horská krajina, neprobádaná a hrůzu nahánějící, kde žijí nezkrotní rusovlasí Goidelové. Ostorius podnikl výpravu k řece Dee na západě, která teče k severu do Hibemského moře, a pustošil její údolí, když zjistil, že jsou mu v patách Brigantové. Obrátil se a porazil jejich velké vojsko, několik set mužů zajal, mezi nimi několik vůdčích šlechticů a královského syna. Brigantský král se zavázal k deseti letům čestného míru. jestliže mu vrátí zajatce. Ostorius jeho nabídku přijal, ale nechal si jako rukojmí prince a pět šlechticů, aby u něho zůstali jako hosté. Pak už měl volné ruce k akcím ve Waleských horách proti Caratakovi. Vzal si na to tři ze svých čtyř pravidelných legií. Jedna měla základnu na řece Usk v místě zvaném Isca^[50] a dvě ve Viroconiu^[51] na řece Severn. Ostatní ostrov byl obsazen pouze posádkami pomocného vojska, kromě Deváté legie, ležící v Lindu^[52], a kolonie vysloužilců v Camulodunu, kterým vypršela doba služby. Dostali tam půdu, dobytek a zajatce na práci. Tato kolonie byla první římská osada v Británii a v listě, který jsem jim poslal, jsem jim dal povolení založit si tam svatyni božského Augusta.

Tři roky to Ostoriovi trvalo, než si podmanil jižní a střední Wales. Caratacus byl statečný nepřítel, a když byl se zbytkem vojska vytlačen na sever Walesu, rozplamenil vlastní odvahou tamější kmeny. Ale nakonec ho Ostorius v poslední bitvě přece jenom porazil – sami jsme měli přitom těžké ztráty – a zajal jeho ženu, dceru, švagra a dva z jeho synovců. Caratacus se v zoufalém ústupovém boji prosekal na severovýchod a za několik dní stanul před brigantskou královnou. Král, její otec, zemřel a ona jako jediný žijící člen královského rodu, kromě prince zajatého Ostoriem, byla dosazena na trůn. Caratacus naléhal, aby ve válce pokračovala, ale ona nebyla blázen. Dala ho spoutat řetězy a poslala ho Ostoriovi na důkaz, že věrně dodržuje přísahu, kterou složil její otec. Ostorius jí za to vrátil zajaté šlechtice, z nich jednoho si vzala. Svého bratra, prince, dala popravit, poněvadž se na bojišti zachoval zbaběle, jak bylo známo, kdežto jejího manžela zajali, až když byl sedmkrát raněn a zabil pět Římanů. Tato královna – jmenovala se Cartimandua – se osvědčila jako naše věrná spojenkyně. Pohněvala se s manželem, protože nemínil považovat přísahu starého krále, že s námi bude udržovat mír, za závaznou pro sebe. Když nedokázal poštvat do války proti nám Briganty, odešel do jižního Walesu a tam proti nám roznítil novou vzpouru. Naši posádku v Isce napadly najednou silné oddíly. Nepřítele jsme sice odrazili, ale mezi našimi padlými byl i velitel a osm důstojníků Druhé legie. Zanedlouho pak zaskočil nepřítel dvě výpomocné galské kohorty, které sháněly v kraji zásoby, a úplně je zničil. Chudák Ostorius, vyčerpán třemi roky ustavičných bojů, vzal si tyto nezdary příliš k srdci, onemocněl a zemřel. Snad mu bylo alespoň nějakou útěchou, že jsme mu těsně předtím udělili triumfátorské odznaky. To bylo před dvěma roky. Velení nad provincií pak převzal vojevůdce Didius, kterého jsem tam poslal, ale než tam dorazil, Čtrnáctá legie utrpěla v řádné bitvě porážku a musela se stáhnout do tábora. Zajatce nechala v rukou nepřítele.

Cartimanduin manžel pak vytáhl z jižního Walesu a zaútočil přímo na královnu; popudila ho tím, že dala popravit dva z jeho bratrů, kteří se proti ní spikli. Obrátila se o pomoc k Didiovi a ten jí poslal čtyři kohorty z Deváté legie a dvě kohorty Batavů. S těmi a se svou vlastní armádou svého manžela porazila, zajala a donutila složit vazalskou přísahu jí a přísahu přátelství k Římanům. Pak mu odpustila a teď vládnou opět spolu v klidu a míru. Od té doby už nedocházejí žádná hlášení o útocích na naše hranice. Didius zatím obnovil pořádek v jižním Walesu.

Teď se tedy rozloučíme s mou britskou provincií, která nás stála těžké ztráty na lidech i penězích, a zatím nám kromě slávy poskytla pramalý zisk. Přesto však považuji její okupaci za investici, která se za čas Římu vyplatí. Budeme-li se k obyvatelům chovat spravedlivě a s důvěrou, stanou se z nich naši důležití spojenci a nakonec i hodnotní občané. Bohatství země nespočívá jenom v obilí, kovech a dobytku. Říše nejvíc ze všeho potřebuje lidi, a jestliže své zdroje může rozšířit připojením země, kde žije poctivý, bojovný a pilný lid, je to větší zisk než nějaký indický ostrov rodící koření nebo zlatonosné území střední Asie. Věrnost, kterou nám projevila královna Cartimandua a její šlechtici, a bojová statečnost a hrdost krále Carataka jsou tím nejlepším příslibem pro budoucnost. Když Carataka přivedli do Říma, vyhlásil jsem všeobecný svátek, aby to lid mohl oslavit. Přišlo se na něho podívat celé Město. Prétoriánská garda nastoupila na přehlídku před táborem a já jsem seděl na vyvýšeném tribunálu, který jsem dal pro tu příležitost zbudovat u brány tábora. Trubači zatroubili a v dálce se objevil malý průvod, blížící se po trávě ke mně. V čele šel oddíl zajatých britských vojáků, pak Caratakova družina, potom jely vozy vysoko naložené čabrakami, chomouty a zbraněmi – nejen Caratakovými, ale i těmi, které sám ukořistil v bojích svým nepřátelům ze sousedních kmenů a které jsme našli v jeho táboře. Pak vedli Caratakovu ženu, dceru, švagra a synovce a nakonec šel sám Caratacus, s hlavou vztyčenou, nedívaje se ani vpravo, ani vlevo, až došel k mému tribunálu. Tam se důstojně uklonil a požádal o dovolení, aby mě směl oslovit. Dovolil jsem mu to a on hovořil upřímně a vznešeně a tak plynně latinsky, že jsem mu to skutečně záviděl. Sám jsem nevalný řečník a často se ve větách tak zamotám, že nevím kudy kam.

„Caesare, zde stojím před tebou v řetězech a po sedmi dlouhých letech obranných bojů proti zbraním tvé země tě pokorně prosím o život. Mohl jsem vydržet ještě dalších sedm let, nebýt mé důvěry, že královna Cartimandua bude respektovat právo hosta, které je na našem ostrově posvátné. Když v Británii požádá někdo o pohostinství v některém domě a dostane chléb, sůl a víno, bere tím hostitel na sebe odpovědnost za jeho život a ručí zaň vlastním životem. Ke dvoru mého otce Cunobelina se kdysi utekl jeden muž, a když u něho pojedl, odvděčil se mu tím, že zavraždil mého děda. Otec však řekl: ,Jsi můj host, nemohu ti nic udělat.‘ Když mě královna Cartimandua dala spoutat těmito řetězy a poslala mě sem, udělala tím větší čest tobě jako svému spojenci než sobě jako královně Brigantů.

Dobrovolně doznávám své chyby. Dopis, který ti napsal můj bratr Togodumnus a který jsem mu nerozmluvil, byl tak hloupý, tak drzý. Byli jsme tehdy mladí a pyšní, a soudíce podle doslechu, podcenili jsme sílu vašich římských vojsk, věrnost tvých vojevůdců a tvé osobní skvělé velitelské schopnosti. Kdyby mi můj slavný rod a mé slavné činy nestouply tolik do hlavy a kdybych je byl ozdobil přiměřenou skromností v dobách svých úspěchů, mohl jsem do tohoto Města vstoupit nepochybně jako přítel, ne jako zajatec, a ty by ses mě nezdráhal uvítat jako krále, jako syna velkého Cunobelina, v němž božský Augustus ctil svého spojence a svrchovaného vládce nad mnoho podrobenými kmeny, v podobném postavení jako on.

Za to, že jsem pokračoval v ozbrojeném odporu, když jsem zjistil, že mé království i království mých spojenců hodláte připojit k své říši, se nemohu omlouvat ničím. Měl jsem lidi a zbraně, vozy, koně a poklady. Divíte se, že se mi nechtělo s nimi rozloučit? Vy Římané chcete svou vládu rozšířit na celé lidstvo, ale to neznamená, že ji celé lidstvo ihned ochotně přijme. Nejdříve si musíte právo na vládu prosadit, a to si prosadíte mečem. Vedli jsme spolu dlouhou válku, Caesare, tvé legie mě pronásledovaly od jednoho kmene k druhému, od jedné pevnosti k druhé a těžce mi za to platily svými ztrátami. Teď jsem však lapen a vítězství je konečně tvoje. Kdybych se byl tvému vojevůdci Aulu Plautiovi vzdal hned při první srážce na řece Medway, byl bych se projevil jako nedůstojný protivník, Aulus Plautius by nebyl pro tebe poslal a ty bys nikdy neoslavil svůj zasloužený triumf. Respektuj tedy svého nepřítele, když je teď pokořen, a tvá šlechetná milosrdnost zůstane ve věčné paměti tvé země i mé. Jestliže Řím ocení odvahu poraženého, Británie bude chovat v úctě velkomyslnost vítěze.“

Zavolal jsem si Aula. „Já osobně jsem ochoten pustit tohoto statečného krále na svobodu. Britský trůn mu vrátit nemohu, to by považovali všichni za slabost. Ale nemám nic proti tomu, aby zůstal v Římě jako host Města s důchodem přiměřeným jeho potřebám. Jsem ochoten propustit i jeho rodinu a družinu. Co tomu říkáš?“

Aulus odpověděl: „Césare, Caratacus se ukázal jako čestný nepřítel. Nemučil ani nepopravoval zajatce, neotravoval studně, bojoval poctivě a své přesvědčení nezradil. Jestliže ho propustíš, bude pro mě ctí mu podat ruku a nabídnout mu přátelství.“

Dal jsem Caratakovi svobodu. Vážně mi poděkoval: „Přál bych každému Římanovi tak šlechetné srdce, jako je tvé.“ Ten den se mnou on i jeho rodina večeřeli v paláci. Aulus tam byl také, a tak jsme my staří bojovníci znovu prodělávali při víně krok za krokem bitvu u Brentwoodu. Pověděl jsem Caratakovi, jak jsme se spolu málem střetli muž proti muži. Zasmál se a řekl: „To jsem měl vědět! Ale jestli máš stále ještě chuť si to rozdat, jsem ti k službám. Zítra ráno na Martově poli, ty na své kobyle, já opěšalý, co říkáš? Tím by se vyrovnala nerovnost našeho věku.“ Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: „Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jak je to možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?“