Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

CLAUDIUS BŮH A JEHO ŽENA MESSALINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

27
SMIŘOVACÍ HRY, ZVANÉ

Tarentské neboli Stoletní, se slaví v Římě na začátku každého nového cyklu neboli lidského věku. Slavnosti trvají tři dni a tři noci a konají se na počest Plutona a Proserpiny, bohů podsvětí. Historikové se shodují v názoru, že poprvé tyto hry formálně zavedl jako veřejný obřad Publicola z rodu Valeriů v dvoustém padesátém roce po založení Říma – což byl rovněž rok, kdy přišli do Říma z kraje Sabinu Claudiové. Předtím se už slavily před sto desíti lety jako rodinný svátek Valeriů na základě jedné věštby delfského Apollóna. Publicola slavnostně slíbil, že se napříště budou konat na počátku každého nového cyklu, pokud bude Řím Římem. Od těch dob se pořádaly už pětkrát, ale v nepravidelných intervalech pro neshody v názorech, kdy začíná nový cyklus. Někdy se bral jako přirozený cyklus sto desíti let, což je starobylý etruský způsob počítání, někdy jako občanský římský cyklus sta let, a jindy se zase hry konaly tehdy, když se napevno zjistilo, že už nežije nikdo, kdo se zúčastnil minulých. Za republiky se tyto hry slavily naposled v roce 607 od založení Říma a od té doby pak už jenom jednou za Augusta v roce 736. Rok Augustových oslav se nedal odůvodnit ani jako stý nebo stý desátý rok od předchozích her, ani jako rok úmrtí posledního člověka, který je zažil. Nemohlo se k němu dojít ani nějakými výpočty od dob Publicolových v cyklech po stu nebo sto desíti letech. Augustus nebo spíše výbor Patnácti, jeho poradci ve věcech náboženských, počítali od prvních předpokládaných her v roce 97 od založení Říma. Přiznávám, že ve své historii jeho náboženských reforem jsem toto datum musel přijmout jako správné, protože kdybych si troufl ho kritizovat v této důležité věci, byl bych se dostal do vážného konfliktu se svou bábou Livií. Nemíním zdržovat podrobnostmi, ale pravda je, že jeho výpočty byly nesprávné, i kdyby se první hry skutečně byly konaly v době, kdy to tvrdil, což se však nestalo. Vyšel jsem od Publicolových slavností a počítal jsem dál v přirozených cyklech po sto desíti letech (neboť tak si zřejmě představoval cyklus sám Publicola), až jsem došel k roku 690 od založení Říma. Tehdy se měly správně konat minulé hry, a potom až v roce 800. To byl právě rok, k němuž jsme v našem vyprávění dospěli, to jest sedmý rok mé vlády.

Každý cyklus má zvláštní osudový charakter, který mu dodávají události inauguračního roku. První rok předcházejícího cyklu se vyznačoval narozením Augusta, smrtí Mithridáta Velikého, Pompeiovým vítězstvím nad Féničany a jeho dobytím Jeruzaléma, Catilinovým neúspěšným pokusem o lidové povstání a Caesarovým převzetím úřadu nejvyššího pontifika. Je nutné, abych se šířil o významu každé z těchto jednotlivých událostí? Že bylo předurčeno, aby po celý následující cyklus naše zbraně vítězily v cizině, aby se říše značně rozšířila, občanské svobody potlačily a Caesarové se stali mluvčími bohů? A já jsem měl nyní v úmyslu smýt viny a zločiny tohoto starého cyklu a nový cyklus zahájit slavnostními oběťmi. V tomto roce jsem hodlal dovršit své dílo reforem. A potom předám vládu nad nyní již blahobytným a dobře organizovaným státem znovu do rukou senátu a lidu, jimž byla už tak dlouho upírána. Celý plán jsem si podrobně promyslel. Bylo jasné, že vláda senátu pod vedením konzulů, kteří jsou voleni na rok, má velké nevýhody. Jednoroční termín je příliš krátká doba. A ani pro armádu není vhodné, aby se vrchní velitelé tak často střídali. Stručně řečeno, měl jsem v plánu věnovat lidu císařskou pokladnu a ponechat si z ní pouze tolik, abych z toho mohl slušně žít jako soukromý občan, dále jsem chtěl národu předat všechny císařské državy, včetně Egypta, a zavést zákon, podle něhož by se vláda měnila jednou za pět let. Bývalí konzulové z předešlého pětiletí a určití představitelé lidu a jezdectva by tvořili jakýsi poradní sbor k ruce vrchnímu konzulovi, který by byl určen z jejich středu náboženským losováním. Tak by společně vládli. Jednotliví členové tohoto poradního sboru by byli vrchnímu konzulovi odpovědní za určitá oddělení, obdobná těm, která jsem vytvořil a svěřil pod správu svým propuštěncům, nebo za správu některé z pohraničních provincií. Konzulové příslušného roku by tvořili spojovací článek mezi vrchním konzulem a senátem a vykonávali by své běžné povinnosti jako soudcové apelačních soudů. Tribunové lidu by byli spojovacím článkem mezi vrchním konzulem a lidem. Konzulové by se volili ze senátorského stavu lidovým hlasováním a v dobách zvýšeného nebezpečí pro stát plebiscitem. Vymyslel jsem řadu účinných opatření, která by zabezpečovala tuto ústavu, a měl jsem pocit uspokojení, že je praktická a snadno uskutečnitelná. Moji propuštěnci zůstanou trvale ve svých funkcích jako vedoucí administrativního personálu a nová vláda bude těžit z jejich rad. Tak se zachovají užitečné rysy monarchie, aniž by to uráželo republikánské svobody. A aby byla i armáda trvale spokojená, zahrnul bych do nové ústavy opatření, podle nichž by se vojákům vyplácely každých pět let zvláštní prémie, úměrné našim vojenským úspěchům v cizině a vzrůstu bohatství ve vlastní zemi. Správa senátorských provincií by se svěřovala vojevůdcům, kteří se osvědčili jako vrchní velitelé, a senátorům.

Prozatím jsem se se svými plány nikomu nesvěřil, ale s lehkým srdcem jsem pokračoval ve své práci. Byl jsem přesvědčen, že jakmile dobrovolnou rezignací na monarchii dokážu, že jsem nikdy neměl tyranské úmysly a že ty popravy bez soudu, které jsem nařídil, mi byly vnuceny, odpustí mi národ všechny mé drobnější přehmaty s ohledem na velké reformní dílo, které jsem vykonal, a budu prost všech podezření. Říkal jsem si: „Augustus stále vykládal, že podá demisi a obnoví republiku, ale nikdy se k tomu jaksi nedostal kvůli Livii. A Tiberius to také stále sliboval, ale ani on se k tomu jaksi nedostal, protože se bál nenávisti, kterou si vysloužil krutostí a tyranií. Ale já demisi skutečně podám a nic mi v tom nezabrání. Svědomí mám čisté a Messalina není Livia.“

Tyto Stoletní hry se neslavily jako dřív v létě, ale jedenadvacátého dubna, o svátku pastýřů, protože právě toho dne před osmi sty lety založil Romulus se svými pastýři Řím. Podle Augustova vzoru jsem se neobracel pouze na bohy podsvětí, třebaže se Tarentum, sopečná rozsedlina na Manově poli, podle pověstí vstup do Tartaru a tradiční místo oslav, upravilo na dočasné divadlo. Bylo osvětleno barevnými světly a právě tam jsme měli centrum oslav. Už před několika měsíci jsem rozeslal hlasatele, aby pozvali všechny občany starobylou formulí „na podívanou, jakou ještě nikdo z nyní žijících neviděl a jakou už nikdy neuvidí“. To sice vyvolalo nějaký ten úšklebek, protože na Augustovy oslavy před šedesáti čtyřmi lety se pamatovala celá řada starých mužů a žen a někteří z nich se jich osobně zúčastnili. Stará formule se však musela dodržet a byla ostatně oprávněna i v případě Augustových slavností, protože se nekonaly ve správný čas.

Ráno prvního dne rozdali členové rady Patnácti ze schodů Jupiterova chrámu na Kapitoliu a Apollónova chrámu na Palatiu všem svobodným občanům pochodně, síra a smolu, nástroje očisty; dále pšenici, ječmen a boby, z čehož se část měla obětovat božstvům osudu a část věnovat jako plat hercům, kteří na slavnostech vystupovali. Časně ráno se konaly oběti současně ve všech hlavních chrámech Říma Jupiterovi, Junoně, Neptunovi, Minervě, Venuši, Apollónovi, Merkurovi, Cereře, Vulkánoví, Martovi, Dianě, Vestě, Herkulovi, Augustovi, Latoně, bohům osudu a Plutonovi a Proserpině. Hlavní událostí dne však bylo obětování bílého býka Jupiterovi a bílé krávy Junoně na Kapitoliu a tohoto obřadu se mohl zúčastnit každý. Pak jsme se v průvodu odebrali do Tarentského divadla a zpívali sbory na počest Apollóna a Diany. Odpolední program se skládal z vozatajských závodů, štvanic na dravou zvěř a gladiátorských zápasů v Cirku a v amfiteátrech a scénických her k uctění Apollóna v Pompeiově divadle.

V devět hodin večer se pálila síra a celé Martovo pole se pokropilo svěcenou vodou. Potom jsem obětoval bohům osudu tři beránky na třech podzemních oltářích, postavených při břehu Tibera, a zástup občanů, který mě přitom doprovázel, mával rozžehnutými pochodněmi, obětoval svou pšenici, ječmen a boby a zpíval kajícné hymny za spáchané viny. Krví beránků se pokropily oltáře a jejich těla se pak spálila. V Tarentském divadle zněly další hymny a očistná část slavnosti proběhla patřičně důstojně. Pak se předváděly scény z římských pověstí, mezi nimi balet znázorňující boj, který svedli tři bratři Horatiové s třemi bratry Curatii, k němuž prý došlo těsně před prvními slavnostmi, uspořádanými rodinou Valeriů.

Drahého dne se na Kapitoliu shromáždily nejvznešenější římské matróny, vedené Messalinou, a vzývaly Junonu. Hry pokračovaly jako předcházející den: v amfiteátru bylo zabito tři sta lvů a sto medvědů, bezpočet býků a mnoho gladiátorů. Ten večer jsem obětoval černého kance a černého vepře Matce Zemi. Poslední den pěl v Apollónově svatyni sbor, skládající se z třikrát devíti krásných hochů a dívek, řecké a latinské hymny a obětovali jsme bílé voly. Tuto poctu jsme Apollónovi vzdali proto, že slavnosti vznikly původně vlastně z příkazu jeho věštby. V hymnech jsme prosili Apollóna, jeho sestra Dianu, matku Latonu a otce Jupitera o ochranu pro všechna naše města a městečka v celé říši. Jedním z nich byla slavná Horatiova óda na Apollóna a Dianu, která se nemusela nijak upravovat, aby se hodila k duchu doby, jak byste si snad mohli myslet. Jeden verš tohoto hymnu byl teď dokonce ještě živější, než když ho básník napsal:

 

Pohnuti vroucími modlitbami

ochrání bohové slavný Řím,

odvrátí hrůzy hladu a války

od nás i velkého Caesara,

zavalí jimi nepřítele

až v zemi britské za mořem.

 

Horatius psal své verše v době, kdy Augustus uvažoval o válce proti Británii, k níž pak nikdy nedošlo, takže Britové nebyli oficiálně našimi nepřáteli. Těmi se stali až teď.

Následovaly další oběti všem bohům, další vozatajské závody, gladiátorské zápasy, štvanice na dravou zvěř, atletické závody. Ten večer jsem v Tarentu obětoval Plutonovi a Proserpine černého berana, černou ovci, černého býka, černou krávu, černého kance a černou svini. A svátky skončily na dalších sto deset let. Slavnosti proběhly bez nejmenšího kazu, bez jediného zlého znamení. Když jsem se zeptal Vitellia, jak se mu slavnost líbila, odpověděl: „Byla ohromná a přeju ti, abys ji zažil ještě mnohokrát.“ Rozesmál jsem se a on se za svou roztržitost omlouval. Bezděčně prý ztotožnil narozeniny Říma s mými, vysvětloval, a ta věta prý mu nejspíš uklouzla jako dobré znamení toho, že se dožiju ve zdraví vysokého věku. Ale Vitellius býval někdy pořádně neupřímný a teď ho podezřívám, že si ten vtip připravoval už celé týdny předem.

Já osobně jsem zažil pocity největší hrdosti z celé slavnosti odpoledne třetího dne, kdy se na Mariově poli odehrávaly trojské hry a šarvátek se zúčastnil i můj synek Britannicus, tehdy teprve šestiletý, po boku chlapců dvakrát tak starých. Ovládal svého poníka a zbraně jako nějaký Hektór nebo Caratacus. Právě jeho odměnil lid největším jásotem. Všichni se podivovali, jak velice je podobný mému bratru Germanikovi, a předpovídali mu slavná vítězství, jakmile dospěje a bude moci táhnout do válek. Her se zúčastnil také můj prasynovec, jedenáctiletý chlapec, syn mé neteře Agrippinilly. Jmenoval se Lucius Domitius^[53] a už jsem se o něm letmo zmiňoval dříve. Teď by se však hodilo, abych se o něm rozepsal trochu zevrubněji.

Byl synem Domitia Ahenobarba (neboli Rudovousa), mého bratrance z matčiny strany, který měl v Římě pověst nejhoršího surovce. Surovost se v rodině vyskytovala právě tak běžně jako ryšavá brada a říkalo se, že není divu, že muži mají rezavé vousy, neboť prý se hodí k jejich železným obličejům a olověným srdcím. Zamlada sloužil Domitius Ahenobarbus v důstojnickém sboru Gaia Caesara na Východě. Tehdy zavraždil jednoho ze svých vlastních propuštěnců, který se nechtěl o jeho narozeninách pořádně opít; zamkl ho bez vody, jen o suchém chlebě a solených rybách. Když se o tom dozvěděl Gaius, oznámil Domitiovi, že jeho služby už nepotřebuje a že ho už nepovažuje za svého přítele. Domitius se vrátil do Říma a na zpáteční cestě pobodl v záchvatu vzdoru zničehonic koně a hnal se tryskem jednou vesnicí na via Appia; přitom úmyslně přejel dítě, které si hrálo na cestě s panenkou. Jindy zase na Foru vyvolal hádku s jedním jezdcem, kterému dlužil peníze, a palcem mu vydloubl jedno oko. Strýc Tiberius se v posledních letech své vlády s Domitiem přátelil, poněvadž se záměrně obklopoval lidmi surovými a mrzkými, snad s úmyslem, aby si ve srovnání s nimi připadal poněkud ctnostnější. Oženil Domitia se svou adoptivní vnučkou, mou neteří Agrippinillou, a z jejich manželství se narodilo dítě, tento Lucius. Když mu jeden přítel blahopřál k narození dědice, Domitius jenom odsekl. „Jen si ta svá blahopřání nechte, pitomci. Kdybyste v sobě měli špetku vlastenectví, šli byste to děcko v kolébce hned zaškrtit. Copak nevíte, že my s Agrippinillou máme dohromady všechny možné špatnosti, lidské i nelidské, a z něho že tedy musí vyrůst nejzlotřilejší spratek, jaký kdy týral naši nešťastnou zem? A nejsou to žádné fantazie. Viděl už někdo z vás jeho horoskop? Je takový, že z něho musí každému naskočit husí kůže.“ Domitia zatkli a odsoudili za dvojnásobný zločin, za velezradu a krvesmilství se sestrou Domitií – to ovšem za Tiberiových časů nebylo nic zvláštního, byla to pouhá formalita. Tiberius v pravý čas zemřel a Caligula Domitia osvobodil. Nedlouho poté však Domitius také zemřel, na vodnatelnost. V testamentu jmenoval Caligulu Ludovým spoludědicem a odkázal mu dvě třetiny majetku. Když pak musela Agrippinilla odejít do vyhnanství na svůj ostrov, zmocnil se Caligula celého majetku, takže z Lucia se stal prakticky sirotek bez jakýchkoli prostředků. Avšak ujala se ho jeho teta Domitia. (Nesmíme ji zaměňovat s Domitií Lepidou, matkou Messaliny.) Byla to žena, která se starala jen o své radovánky, a Lucia si vzala pod ochranu jenom proto, že se podle věštby měl stát císařem a ona s ním chtěla být pro takový případ zadobře. Pro dokreslení její povahy stojí za zmínku, že jeho vzdělání svěřila třem vychovatelům, z nichž první byl Syřan, bývalý tanečník, který se těšil Domitiině přízni současně s jakýmsi raetským bývalým gladiátorem, druhý právě tento bývalý gladiátor a třetí její řecký kadeřník. Poskytli mu výchovu vpravdě lidovou.

Když se po dvou letech Agrippinilla vrátila, ozývalo se v ní pramálo mateřských citů k synovi a Domitii oznámila, že si chlapce může ještě nějaký rok nechat u sebe. Dobře jí zaplatí, když se o něho nebude muset starat sama. Vložil jsem se do toho a vyzval Agrippinillu, aby si ho vzala k sobě. Vzala si s ním domů i jeho vychovatele, protože Lucius bez nich nechtěl jít, a Domitia už měla stejně jiné milence. Agrippinilla si odvedla i Domitiina manžela, bývalého konzula, a provdala se za něho, ale zanedlouho se pohádali a rozešli. Další významnější událostí v Luciově životě byl pokus o atentát, když odpoledne spal. Do domu vešli domovními dveřmi dva muži, které vrátný nezastavil, protože také dřímal, vystoupili po schodech nahoru, na chodbách nikoho nenašli, potloukali se sem tam, až spatřili před jedněmi dveřmi spícího otroka; usoudili, že právě tam je ložnice, kterou hledají, vstoupili dovnitř, uviděli na posteli spícího Lucia, vytáhli dýky a kradli se po špičkách k němu. Za chvilku vyletěli ven a řvali: „Had, had!“ Křik sice vyburcoval celý dům, ale nikdo se nepokusil je zastavit, a upláchli. Vyděsila je kůže z kobry, kterou měl Lucius na polštáři. Omotával si ji kolem nohy jako prostředek proti křtícím, kterými značně v dětství trpěl, a nejspíš si s ní hrál, než usnul. V zešeřelém pokoji vypadala kůže jako živý had. Později mě napadlo, že vrahy najala nejspíš Messalina, která Agrippinillu nenáviděla, ale z nějakého důvodu se neodvážila vymyslet proti ní nějakou obžalobu. V každém případě se brzy rozneslo, že Luciovo lůžko hlídaly dvě kobry, a Agrippinilla povídačku podporovala. Dala hadí kůži vpracovat do zlatého náramku ve tvaru hada, který pak stále nosil, a vyprávěla známým, že ji skutečně našli na jeho polštáři, takže ji tam určitě svlékla kobra. Lucius se mezi přáteli chvástal, že ho opravdu hlídá kobra, ale tvrdit, že jsou dvě, je prý přehnané; na vlastní oči neviděl nikdy víc než jednu. Upíjela prý mu vody ze džbánu. Pak se už nikdo nepokusil ho zavraždit.

Lucius, stejně jako Britannicus, byl strašně podobný mému drahému bratru Germanikovi, svému dědovi, ale u něho se v té podobnosti skrývalo cosi zvráceného. Vnější rysy byly skoro totožné, ale upřímnou, vznešenou, šlechetnou, skromnou povahu, která charakterizovala Germanikův výraz, nahrazovala u Lucia lstivost, podlost, ničemnost a ješitnost. A právě tohle lidé většinou nepostřehli, protože je zaslepovala zvrhle zjemněná krása jeho tváře, v níž viděli tvář jeho děda. Byla to krása zženštilá, pro kterou se k němu bezděky chovali ohleduplně a pozorně jako k ženě. On věděl až příliš dobře, jakou moc mu dává jeho líbivý obličej, a ranní toaleta, zejména úprava vlasů, které nosil dlouhé, mu každý den zabrala právě tolik času jako matce nebo tetě. Jeho vychovatel holič pěstoval jeho krásu asi s takovou péčí, jakou vrchní zahradník Lucullových zahrad věnuje ovoci proslulé broskvoňové hradby nebo jedinečných bělomasých třešní, které Lucullus přivezl od Černého moře. Byl to zvláštní pohled, pozorovat Lucia na Mariově poli při vojenském výcviku s mečem, štítem a kopím. Zbraně ovládal celkem slušně, jak ho to naučil jeho raetský vychovatel gladiator, ale vypadalo to spíš jako balet než jako vojenské cvičení. Když byl v jeho věku Germanicus a cvičíval se ve zbrani, člověk při podívané na něho vždycky přímo slyšel v duchu třesk bitvy, hlas trubek, sténání a křik a viděl potoky germánské krve. U Lucia mohl v představách slyšet nanejvýš bouři potlesku obecenstva v divadle a vidět růže a zlaté mince zasypávající jeviště.

Ale to zatím o Luciovi stačí. Teď si raději poslechněte, jak jsem vylepšil římskou abecedu. V první knize jsem vysvětlil, jaká tři nová písmena jsem navrhl zavést jako nezbytný doplněk pro moderní psaný jazyk: Souhláskové u, samohlásku mezi i a u, odpovídající řeckému ypsilonu, a souhlásku, kterou jsme dosud psali jako bs nebo ps. Původně jsem je chtěl zavést hned po svém triumfu, ale pak jsem si to rozmyslel a odložil až na začátek nového cyklu. Svůj plán jsem oznámil senátu hned druhý den po skončeni Stoletních her. Můj návrh byl přijat příznivě. Já jsem však prohlásil, že mé zlepšení se bude osobně týkat každého člověka v celé říši a že si nepřeji vnucovat římskému lidu své nápady proti jeho vůli nebo nějak překotně, takže bude nejlepší dát o věci za rok rozhodnout plebiscitem.

Zatím jsem uveřejnil oběžník, v němž jsem vysvětlil a ospravedlnil svůj plán. Zdůraznil jsem v něm, že člověk se sice odmalička učí považovat abecedu za sled hlásek právě tak posvátný a neměnný jako třeba roční cyklus měsíců, pořadí číslovek nebo znaky ve zvěrokruhu, ale ve skutečnosti tomu tak není; všechno na světě podléhá změně a vylepšuje se. Julius Caesar zreformoval kalendář; konvenční způsob psaní číslovek se pozměnil a rozšířil; změnila se jména souhvězdí, a vlastně ani hvězdy, z nich se skládají, nejsou nesmrtelné – tak například od dob Homérových se sedm Plejád změnilo v šest, protože zmizela hvězda Steropé neboli Élektrá, jak se někdy nazývala. Podobně je tomu i s latinskou abecedou. Změnila se nejenom psaná forma některých písmen, nýbrž také jejich význam, daný tím, co označují určité zvuky. Latinskou abecedu jsme si vytvořili na základě abecedy dórských Řeků v dobách učeného krále Euandra a Řekové ji zase měli od Kadma, který ji s sebou přinesl, když se k nim dostal s fénickým loďstvem, a Féničané ji kdysi přejali od Egypťanů. Byla to stejná abeceda, ale pouze podle jména. Egyptské písmo začalo ve skutečnosti formou obrázků zvířat a jiných přírodních předmětů, ty postupně ustrnuly a vytvořilo se z nich písmo hieroglyfické, to si vypůjčili Féničané a pozměnili je, Řekové si zase vypůjčili tyto obměny a také je pozměnili a Latinové si posléze vypůjčili a pozměnili tyto obměny obměn. Primitivní řecká abeceda obsahovala původně pouze šestnáct písmen, ale k těm se přidávala další, až dosahovala počtu čtyřiadvaceti a v některých městech až sedmadvaceti znaků. Nejstarší latinská abeceda se skládala jenom z dvaceti písmen, protože tři řecké aspirované souhlásky a písmenko Z se považovaly za zbytečné. Avšak asi pět set let po založení Říma se zavedlo písmeno G jako doplněk k C a ještě později se vrátilo znovu Z. Ale podle mého názoru abeceda přesto stále ještě plně nevyhovovala. Jestliže se odhlasuje nová změna, bude zpočátku možná trochu obtížné zapamatovat si, jak se užívá těchto nových praktičtějších forem místo starých, ale tato obtíž by se brzy překonala a nová generace hochů, která by se tímto způsobem od počátku učila číst a psát, by ji už vůbec jako obtíž nepociťovala. „Když se před necelými sto lety zaváděly změny v kalendáři, musel se jeden rok prodloužit na patnáct měsíců a potom ještě v každém měsíci změnit počet dní a nadto i jméno jednoho měsíce – to už byla pořádná obtíž a nepříjemnost, na to už si lidé mohli plným právem stěžovat, a vidíte – proběhlo to docela hladce: A chtěl by se snad ještě někdo vracet ke starému způsobu?“

Nuže, kdekdo o této věci učeně hovořil, ale snad nikomu neležela tak či onak příliš na srdci, rozhodně ne tolik jako mně. Když se nakonec přistoupilo k hlasování o zavedení nových písmen, návrh byl přijat převážnou většinou hlasů. Já to však považuji spíše za výraz zdvořilosti vůči mé osobě než skutečného pochopení podstaty problému. Senát tedy odhlasoval okamžité zavedení nových znaků a nyní se vyskytují ve všech oficiálních dokumentech a ve všech možných písemných projevech, od básní přes vědecká pojednání a právnické komentáře až po oznámení dražeb, dlužní upomínky, milostné listy a pornografické čmáranice křídou na zdech.

Teď uvedu stručný přehled o různých veřejných stavbách, reformách, zákonech a dekretech, které jsem prosadil v pozdějších letech své vlády. Udělám si tak pořádek na stole, než přistoupím k psaní bolestných kapitol svého života. Neboť nyní jsem ve svém životním příběhu dospěl k obratu, „k odhalení“, jak říkají tragédové, po němž jsem se sice dál snažil vykonávat řádně veškeré vladařské povinnosti, ale všechno probíhalo ve zcela odlišném duchu než doposud.

Dokončil jsem stavbu vodovodů. Vybudoval jsem stovky mil nových silnic a staré, rozbité, jsem dal řádně opravit. Lichvářům jsem zakázal půjčovat peníze mladíkům, kteří se ocitli v tísni a čekají na dědictví po otcově smrti; byl to hnusný obchod, šlo při něm o vyděračské úroky a nejednou se stávalo, že otec pak nápadně brzy zemřel. Toto opatření mělo chránit poctivé otce před zhýralými syny, ale postaral jsem se také o poctivé syny, kteří měli zhýralé otce: vyňal jsem pravoplatný synův podíl na dědictví z ostatního otcova majetku, který mohl být sekvestrován pro dluhy nebo zločin. Vydal jsem rovněž zákon na ochranu žen, který je osvobozoval od trapného poručnictví otcovských příbuzných a zakazoval používat jejich věno jako záruku za manželovy dluhy.

Z Pallantova podnětu jsem předložil senátu návrh zákona, který byl pak schválen jako zákon, podle něhož každá žena svobodného rodu, jestliže se provdá za otroka bez vědomí a souhlasu jeho pána, se stává sama otrokyní; jestliže se však za něho provdá s jeho vědomím a souhlasem, zůstane svobodná a pouze její děti, narozené z tohoto manželství, budou otroky. Tento můj návrh měl směšné dozvuky. Jeden senátor, který byl náhodou designovaným konzulem, před několika lety Pallanta urazil a měl obavy, že bude mít při vykonávání funkce nesnáze, jestliže se mu nepodaří znovu si ho naklonit. Domnívám se, že se Pallantovy zatvrzelosti bál zbytečně, poněvadž touto špatnou vlastností trpím spíš já než on, ale svědomí mu nedalo pokoj. Navrhl tedy, abychom Pallantovi udělili čestnou magistraturu prvního stupně a částku 150 000 zlatých jako odměnu za velké služby prokázané vlasti autorstvím tohoto zákona, a naléhal na senát, aby zákon schválil. Vyskočil Scipio, vdovec po Poppaei, a promluvil s ironií, připomínající Galia a Hateria z dob vlády Tiberiovy: „Podporuji tento návrh. A dále navrhuji, abychom tomuto neobyčejně schopnému muži vyslovili rovněž veřejný dík. Někteří z našich amatérských genealogů totiž nedávno zjistili, že je přímým potomkem arkadského krále Pallanta, předka učeného krále Euandra, o němž se nedávno zmiňoval náš milostivý císař a jenž dal jméno Palatinskému pahorku. Měli bychom mu, jak říkám, vyslovit veřejný dík nejen za zásluhy o podklad k tomuto zákonu, nýbrž také za jeho skromnou velkodušnost, s níž tajil svůj královský původ a dával se cele do služeb senátu jako ten nejprostší člověk, a dokonce se nechal laskavě považovat za císařova propuštěnce a tajemníka.“ Nikdo se neopovážil proti tomuto návrhu cokoli namítnout, a tak jsem se také tvářil „já nic, já muzikant“ a jako bych to bral vážně a nepoužil jsem práva veta. To by bylo vůči Pallantovi nespravedlivé. Ale jakmile zasedání senátu skončilo, poslal jsem si pro něho a o návrhu jsem mu pověděl. Strašně zrudl a nevěděl, jestli se má pro tu urážku zlobit nebo jestli má mít radost, že se mu dostává veřejného uznání za jeho významnou roli ve státních záležitostech. Zeptal se mě, jak má na to reagovat, a já jsem mu řekl. „Potřebuješ peníze?“

„Ne, Caesare. Jsem dost zámožný.“

„Jak zámožný? No tak, jen se přiznej, jakou máš hodnotu. Pověz mi pravdu a já se nebudu zlobit.“

„Dělalo to asi tři milióny, když jsem si naposled kontroloval záznamy.“

„Cože! Stříbrných?“

„Ne, zlatých.“

„Dobré nebe! A všechny poctivě vydělané?“

„Do posledního penízku. Lidé ke mě chodí s žádostí nebo po mně chtějí různé laskavosti a já jim vždycky říkám: ,Nemohu vám slíbit nic určitého!‘ A oni na to:,Samozřejmě, to jsme ani nečekali. Ale přijmi, prosím, tento peněžní dáreček jako projev vděčnosti za laskavost, že jsi nás přijal.‘ Já si tedy peníze uložím do banky a příjemně se usmívám. Ty peníze jsou ti všechny k dispozici, Caesare, kdykoli je budeš potřebovat. Víš to.“

„Já to vím, Pallante. Ale neměl jsem ani tušení, že jsi takový boháč.“

„Nemám nikdy čas něco z toho utratit, Caesare.“

A to byla pravda. Pallas dřel jako galejník. Slíbil jsem mu tedy, že se postarám, aby se mu senátoři nemohli vysmát, a poradil jsem mu, aby přijal čestný titul, ale peníze odmítl. Souhlasil s tím. Já jsem pak se vší vážností senát ubezpečil, že Pallas se plně spokojí s čestnou hodností, kterou mu laskavě nabídli, ale jinak že hodlá žít nadále jako dosud v chudobě.

Scipio se nevzdával. Obrátil se na mě v senátu s prosbou, abych Pallanta přesvědčil, že by měl vyhovět naléhání senátu a jeho dar přijmout. Návrh prošel. Ale my s Pallantem jsme neustoupili. Poradil jsem mu, aby na mé přemlouvání a na prosby senátu nedal. A aby fraška byla dovršena, schválil senát další Scipionův návrh, v němž Pallantovi blahopřál k jeho prostoduché šetrnosti. Toto blahopřání bylo dokonce oficiálně vyryto do mosazné desky. Dáte mi jistě za pravdu, že jsme si nakonec vystřelili s Pallantem ze Spiciona a senátu, a ne oni z nás.

Honoráře advokátů jsem omezil na sto zlatých za případ. Toto opatření bylo namířeno proti lidem, jako byl Suilius, Asiatikův žalobce, který dovedl porotu zpracovat, aby obžalovaného odsoudila nebo osvobodila, tak snadno, jako když rohlík žene prasata na trh. Suilius bral jakýkoli případ, ať vypadal sebevíc beznadějně, jen když za něj dostal plný honorář, což bylo 4 000 zlatých za kus. A právě tímto velkolepým honorářem ohromoval porotu neméně než sebejistotou a výmluvností, s níž oslovoval soud. Občas se ovšem vyskytl případ, který ani Suilius nemohl zachránit, protože vina jeho klienta byla příliš očividná a nedala se skrýt. Aby tedy neztratil u soudu dobrou pověst, neboť ji bude potřebovat v budoucnosti u případů, kde bude aspoň jakás takás možnost bojovat, vedl u takových předem prohraných případů porotu téměř okamžitě k výroku v neprospěch svého klienta. Jednou tak vyvolal přímo pobouření: Jistý bohatý jezdec, obžalovaný z okradení vdovy po jednom propuštěnci, zaplatil Suiliovi obvyklý honorář, a ten ho pak nechal na holičkách. Odebral se tedy k Suiliovi a žádal ho, aby mu ty čtyři tisíce zlatých vrátil. Advokát mu tvrdil, že dělal, co bylo v jeho silách, a peníze mu žel vrátit nemůže – vznikl by tak nebezpečný precedens. Jezdec pak spáchal sebevraždu přímo na prahu Suiliových dveří.

Když jsem tak snížil honoráře advokátů, které za dob republiky byly považovány za nezákonné, pochroumal jsem i jejich prestiž u porot, takže od té doby byly jejich výroky objektivnější a opíraly se o fakta. Vedl jsem s advokáty jakousi válku. Často, když jsem se chystal soudit, varoval jsem předem s úsměvem soud: „Jsem už starý člověk a s trpělivostí bývám na štíru. Můj rozsudek se pravděpodobně přikloní na tu stranu, která předloží své svědectví stručněji, upřímněji a jasněji, i když nebude mluvit vždycky ve svůj prospěch, spíše než na tu stranu, která dobrou věc pokazí nepřiměřeně brilantním vystoupením.“ A citoval jsem Homéra:

„Jestliže hovoří muži, pak nejvíce pohrdám těmi,

kteří si pro vlastní prospěch pravdu uzamknou v hrudi.“

Povzbuzoval jsem činnost nového typu advokátů, mužů bez zvláštní výmluvnosti a bez velkých právnických zkušeností, avšak se zdravým rozumem, jasným hlasem a schopností zredukovat případ na jeho nejprostší prvky. Nejlepší z nich se jmenoval Agatho. U sporných případů jsem se vždycky přikláněl na jeho stranu, když přede mnou někoho tím svým příjemným, rychlým a přesným způsobem hájil. Chtěl jsem tím povzbudit další, aby s ním soutěžili.

Telegoniův Institut řečnictví a práva, ústav „veleučeného a velevýmluvného řečníka a právníka“, jsem dal asi před třemi lety zavřít. Došlo k tomu takto: Telegonius, důležitě uspěchaný tlusťoch s krátce střiženými vlasy, se přihnal jednou k odvolacímu soudu, kterému jsem předsedal a kde jsme měli projednat jeho osobní záležitost. Podle úředního nařízení měl zaplatit vysokou pokutu: je prý odpovědný za to, že jeho otrok zabil v hádce jednoho z Vitelliových otroků, který měl velkou cenu. Zdá se, že Telegoniův otrok se jednou u holiče nesnesitelně vytahoval, jak se vyzná v právech a řečnictví. Slovo dalo slovo a za chvíli se rozpoutala hádka mezi ním a Vitelliovým otrokem, který čekal na holení a byl znám jako nejlepší kuchař v celém Římě (kromě mého). Hodnotili ho nejméně na deset tisíc zlatých. Telegoniův otrok s urážlivou výmluvností vykládal, jaký nebetyčný rozdíl je mezi uměním řečnickým a uměním kuchařským. Vitelliův otrok si nepotrpěl na hádky a jenom klidně prohodil několik věcných poznámek, jako například, že nelze dost dobře srovnávat domácké provozovatele skvělých umění a skvělé provozovatele domáckých umění; a on tedy očekává ne-li úctu, alespoň zdvořilost od otroků, kteří se mu významem nemohou rovnat; on prý má přinejmenším stonásobnou cenu než jeho protivník. Řečník rozzuřen sympatiemi, které kuchaři projevovali ostatní zákazníci, vyškubl holiči břitvu a prořízl jí kuchaři hrdlo. Křičel: „Já ti ukážu, zač je toho loket, když se chceš hádat s Telegoniovým člověkem!“ Telegonius dostal nařízeno, aby zaplatil plnou hodnotu zavražděného kuchaře, s odůvodněním, že násilný čin jeho otroka vyvolala utkvělá představa, kterou jsou posedlí všichni zaměstnanci institutu, že musí vyhrát každý spor. Telegonius se nyní proti rozsudku odvolával a hájil tím, že jeho institut nemohl otroka inspirovat k násilné vraždě, neboť jeho heslo zní. „Jazyk je pádnější zbraň než meč.“ A právě to je přímou výzvou, aby se jeho lidé drželi v každém sporu pouze této zbraně. Vymlouval se také tím, že bylo ten den strašně horko, že jeho otroka se hluboce dotkla poznámka, z níž vyplývalo, jako by snad neměl větší cenu než mizerných sto zlatých – vždyť za své služby zkušeného úředníka by musel dostat nejméně padesát zlatých ročně –, a proto je spravedlivý jedině názor, že kuchař si smrt zavinil sám tím, že ho provokoval.

Vitellius vypovídal jako svědek. „Caesare,“ pravil, „já se na to dívám takto: Tenhle Telegoniův otrok mi zabil vrchního kuchaře, mírného, důstojného muže, ve svém oboru pravého umělce – v tom mi dáš jistě za pravdu, ježto jsi nejednou do nebe chválil jeho omáčky a moučníky. Budu muset zaplatit nejméně deset tisíc zlatých, abych za něho sehnal náhradu, a dám na to krk, že určitě nedostanu nikoho, kdo by se mu mohl zpoloviny vyrovnat. Když jeho vrah vychvaloval řečnictví a hanobil vaření, vyjadřoval se obraty, které se slovo od slova vyskytují v Telegoniových příručkách, jak se ukázalo. A dále bylo dokázáno, že se v týchž příručkách vyskytují mnohé drsné pasáže pod hlavičkou ,Svoboda‘, které přímo navádějí k použití zbraně, když přesvědčování a rozumné slovo nestačí.“

Telegonius podrobil Vitellia křížovému výslechu a musím připustit, že nad ním nabýval silně vrchu, když tu nám připravil nečekané překvapení náhodný návštěvník soudu. Byl to alabarcha Alexandr, který právě zavítal do Říma, a jen tak pro zábavu se zašel podívat k soudu. Poslal mi lístek:

 

Muž, který si říká Telegonius Athénský a Římský, je můj uprchlý otrok jménem Joannes, narozený v Alexandrii v mém domě. Matka Syřanka. Zmizel před 25 lety. Na levém boku má vypíchané písmeno A v kroužku, což je značka našeho domu.

Alabarcha Alexandr

 

Přerušil jsem přelíčení, dal jsem Telegonia vyvést a má tělesná stráž vskutku zjistila, že patří alabarchovi. Představte si tu komedii, že ze sebe skoro dvacet let dělal římského občana! Celý jeho majetek měl propadnout státu, až na těch deset tisíc, které dostal Vitellius, avšak polovinu jsem ho dal alabarchovi. Za to mi alabarcha věnoval darem Telegonia, kterého jsem pak dal k dispozici Narcissovi. Narcissus mu přidělil užitečnou, byť skromnou práci soudního zapisovatele.

Tak jsem tedy vládl. A značně jsem rozšířil římské občanství. Měl jsem totiž v úmyslu neponechávat v podřízeném právním postavení vůči Římu a ostatní Itálii žádnou provincii, jejíž obyvatelé se chovali loajálně, řádně a dobře hospodařili. První město v severní Galii, jemuž jsem zajistil občanství, bylo Augustodunum.

Pak jsem provedl sčítání římských občanů.

Celkový počet občanů, čítajíc v to i ženy a děti, činil nyní 5 984 072 oproti 4 937 000 občanů napočítaných v roce Augustovy smrti a oproti 4 233 000 občanů zjištěných při sčítání rok po smrti mého otce. Jestliže se na tato čísla díváme pouze jako na suché cifry, nijak nás neohromí, ale představte si za nimi skutečné lidi. Kdyby kolem mě defilovalo husím pochodem veškeré římské občanstvo, a to pěkně svižným krokem, trvalo by to plné dva roky, než by přešel poslední člověk. A kdyby tak mělo kolem mě projít obyvatelstvo celé Římské říše, to jest víc než 70 000 000 lidí, když jsme teď k ní museli počítat i Británii, Mauretánii a Palestinu, trvalo by to dvanáctkrát tak dlouho, tedy čtyřiadvacet let, než by přešli, a čtyřiadvacet let je dost času na to, aby se za tu dobu narodila celá nová generace, takže já bych mohl dřepět do konce života na místě a kolem mě by stále proudila ta nekonečná řada.

Plynul by věčný, nepřetržitý proud, a ani jediná tvář by se tam neobjevila dvakrát. Čísla jsou děsná. Jen si pomyslete, že prvních Romulových Pastýřských slavností se nezúčastnilo víc než 3 300 duší. Kde to všechno skončí?

V celém přehledu své činnosti ve funkci císaře bych chtěl zdůraznit nejvíc to, že jsem alespoň až do té doby dělal všechno, jak jsem nejlépe uměl, pro obecné dobro v nejširším smyslu. Nebyl jsem žádný zbrklý revolucionář, ani krutý tyran, ani zatvrzelý zpátečník. Snažil jsem se spojovat štědrost se zdravým rozumem, kde to jenom šlo, a nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem neudělal všechno, co bylo v mých silách.

 

Dva dokumenty ilustrující Claudiovu

zákonodárnou činnost

jakož i jeho psaný a řečnický styl

 

CLAUDIŮV EDIKT

O JISTÝCH RAETSKÝCH KMENECH

R. 46 n. 1.

 

Vydáno v rezidenci v Baiích v roce konzulátu Marka Junia Silana a Quinta Sulpicia Cameria, patnáctého dne měsíce března, z rozkazu Tiberia Claudia Caesara Augusta Germanika.

Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus, nejvyšší pontifex, tribun lidu pošesté, imperátor, Otec vlasti, počtvrté designovaný konzul, vydává toto oficiální prohlášení:

 

Jde o určité prastaré spory, jejichž řešení uvázlo na několik let na mrtvém bodě už za vlády mého strýce Tiberia; můj strýc tehdy pověřil jistého Pinaria Apollinara, aby prozkoumal spory, které se týkají Camunnů, pokud se pamatuji, a Bergalů, ale žádné jiné; avšak v důsledku strýcovy neustálé nepřítomnosti v Římě Pinarius své poslání nesplnil, a když se pak stal císařem můj synovec Gaius a nežádal po něm také žádné hlášení, sám mu žádné nepředložil – a za takových okolností to bylo zcela pochopitelné –, a pak jsem dostal zprávu od Camuria Statua v tom smyslu, že vlastně značná část zemědělské půdy a lesů v těch krajích patří pod mou pravomoc – nuže, abych to vzal zkrátka a dostal se k dnešním poměrům: nedávno jsem tam poslal svého dobrého přítele Plantu Julia, který svolal poradu mých správců, jak místních, tak i ze vzdálenějších oblastí, všechny tyto otázky s nimi důkladně probral a dospěl k jistým závěrům. Tímto schvaluji znění následujícího ediktu, který mi předložil k podpisu, a předem ho odůvodnil jasnou zprávou, třebaže došel k závěrům širšího dosahu, než jaké měl vypracovat Pinarius:

„Co se týče postavení Anaunů, Tulliasů a Sindunů, zjistil jsem z věrohodných míst, že někteří z nich spadají pod správu jižní Raetie, avšak nikoli všichni. Podotýkám, že nároky těchto kmenů na římské občanství nespočívají sice na zvlášť solidních základech, dá se však říci, že si právo na ně získaly dobrovolným připojením k jižním kmenům, s nimiž splynuly tak těsně, že by se už do nich nedaly oddělit, aniž by se tím vážně uškodilo tomuto významnému sdružení občanů. Tímto jim tedy o své svobodné vůli dávám dovolení těšit se i nadále právům, které si přisvojily, a to velice rád, jelikož velké množství mužů, o jejichž právním postavení se rozhoduje, slouží v pretoriánské gardě – někteří z nich dosáhli dokonce hodnosti centurionů – a jiní jejich krajané byli zapsáni do seznamů porotců v Římě, kde řádně vykonávají své povinnosti.

Tímto se rovněž se zpětnou platností legalizují všechna jejich soudní jednání a všechny jejich smlouvy, které uzavřeli jako římští občané bud sami mezi sebou, nebo s příslušníky jihoraetských kmenů nebo za jakýchkoli jiných okolností. Tímto jim rovněž dovoluji podržet si římská jména, která si dávali jako římští občané.“

 

DOCHOVANÉ ZLOMKY

CLAUDIOVY ŘEČI V SENÁTĚ,

V NÍŽ NAVRHUJE

ROZŠÍŘENÍ ŘÍMSKÉHO OBČANSTVÍ

NA GALY Z OBLASTI AUGUSTODUNA

R. 48 n. 1.

 

Předem vás musím, otcové senátoři, požádat, abyste nedali na první otřesný dojem, který ve vás může vyvolat můj návrh, jako by šlo o něco veskrze převratného. Tuším, že takový postoj bude nejtěžší překážka, kterou mi dnes bude zdolat. Nejlépe si s ní snad poradíme tak, když si připomeneme, kolika změnami prošla naše ústava během římské historie a jak pružně se s ní od samého počátku zacházelo.

Byly doby, kdy v Římě vládli králové, a přece se monarchie nestala dědičnou. Někdy získali korunu noví lidé, někdy dokonce cizinci. Tak například Romulův nástupce král Numa, pocházející ze Sabinska (tehdy to byla stále ještě cizí země, třebaže ležící v takové blízkosti Říma), a Tarquinius L, který nastoupil po Ankovi Martiovi. Tarquinius nebyl nikterak urozeného rodu – jeho otec Demarathus byl Korinťan a matku měl tak chudou, že se musela provdat pod svůj stav, ačkoliv pocházela ze vznešené tarquiniovské rodiny –, a když tedy neměl v Korintě naději na žádnou čestnou hodnost, přišel do Říma a byl zvolen králem. Po něm a po jeho synovi, nebo možná vnukovi – ani v tom se historikové nedovedou shodnout – nastoupil Servius Tullius, který byl podle dochovaných římských zpráv synem zajatkyně Ocresie. Podle etruských zpráv byl věrným druhem etruského Caele Vipiny, s nímž sdílel všechny strázně; když prý byl Caele Vipinas poražen, opustil Servius Tullius se zbytkem Gaelových vojsk Etrurii a zmocnil se Caelijského pahorku, který pojmenoval podle bývalého velitele. Pak si změnil své etruské jméno – znělo Macstrna – na Tullius a získal římskou korunu a stal se z něho dobrý král. Když si později Tarquinius Superbus a jeho synové počínali tyransky a popudili si proti sobě římský lid, zprotivila se Římanům monarchie, všimněte si, prosím, a od té doby jsme si zavedli systém konzulů, úředníků volených na jeden rok.

Mám vám ještě připomenout diktaturu, k níž naši předkové sahali jako k silnější formě vlády, než byla moc konzulská, v dobách nebezpečí, válek a politických rozbrojů? Nebo zavedení hodnosti tribunů lidu, kteří mají hájit zájmy prostého lidu proti neoprávněným zásahům? Nebo výbor deseti, který na čas převzal vládu z rukou konzulů? Nebo rozdělení konzulské pravomoci mezi několik osob? Nebo mimořádné jmenování vojenských tribunů konzuly – stalo se to sedmkrát nebo osmkrát? Nebo připuštění prostých občanů nejen do nejvyšších úřednických hodností, nýbrž i kněžských? Nehodlám se dále šířit o někdejších zápasech našich předků a o tom, co z toho vzešlo; mohli byste mě podezírat, že si z tohoto historického přehledu dělám neskromně záminku k chvástání, jak jsme poslední dobou rozšířili hranice Říše za severní moře…

Na základě rozhodnutí mého strýce císaře Tiberia se dostali do tohoto senátu zástupci všech hlavních kolonií a provinčních měst v Itálii. A našli se tam vskutku vhodní zástupci s výbornými osobními vlastnostmi i s odpovídajícími majetkovými poměry. „Ano,“ namítnete, „ale je velký rozdíl mezi italským senátorem a senátorem z ciziny.“ Než se pokusím vám zdůvodnit, proč jako cenzor usiluji rozšířit plné římské občanství na provincie, vyložím vám, jaký mám na tu věc názor. Napřed ve vší stručnosti: domnívám se, že bychom rozhodně neměli upírat provinciálům možnost získat senátorské křeslo, jestliže mu mohou dělat čest, jenom z toho důvodu, že jsou provinciálové. Chvalně známá a skvělá kolonie Vienna v Galii nám posílá senátory už hezky dlouho, že? Z Vienny pochází můj milý přítel Lucius Vestinus, jeden z nejvýznamnějších příslušníků vznešeného stavu jezdeckého, který mi tu pomáhá vyřizovat administrativní záležitosti. (Chci vás mimochodem požádat o jednu laskavost pro Vestinovy děti: přeji si, abychom jim udělili nejvyšší kněžské hodnosti – jsem přesvědčen, že se později plně zaslouží samy o vyznamenání, které bychom jim poskytli nyní za zásluhy jejich otce.) Znám ovšem jednoho Gala, jehož jméno v této řeči neuvedu, protože to byl ničemný lupič, a jímá mě zlost, sotva si na něho vzpomenu. Slavil úspěchy v zápasnické škole a do své kolonie se vrátil s konzulskou hodností dřív, než to místo dostalo právo na římské občanství. O jeho bratrovi mám stejně nevalné mínění – takový bezectný a ničemný bídák by vám byl sotva něco platný jako senátor.

Leč Tiberie Claudie Germaniku, máš nejvyšší čas prozradit senátu, oč ti jde. Už ses dostal až k jižním hranicím Galie…

… Vznešený senát by se nemusel stydět povýšit na senátory tyto vážené muže, stojící tu nyní přede mnou, stejně jako se naprosto nemusí stydět můj vynikající přítel Periscus, že se mezi pohřebními maskami jeho předků vyskytuje galské jméno Allobrogicus. Jestliže mi dáte za pravdu, že je to tak, jak říkám, co ještě na mně chcete? Mám vám ukázat prstem na mapě, že už teď máme senátory z míst za hranicí jižní Galie? Mám vám dokazovat, že se vlastně nikdo nestyděl přijmout do našeho stavu lidi, kteří se narodili v Lugdunu^[54]! Otcové senátoři, neváhám přiznat, že se za známé hranice jižní Galie odvažuji jen velice nesměle. Je však na čase brát se o věc celé té veliké země. Uznávám, že Galové deset dlouhých let bojovali proti Juliovi Caesarovi (nyní božskému), ale naproti tomu musíte uznat zase vy, že nám od té doby už celé století zachovávají oddanou loajálnost, a to i v dobách nepokojů, jakou bychom od nich nikdy dřív nečekali. Když můj otec Drusus podnikal dobyvatelskou výpravu proti Germánii, celá Galie, kterou měl v zádech, zachovala naprostý klid. A klidná zůstala i v době, kdy byl odvolán a musel přerušit soupis majetku, což byla pro Galy nová a znepokojivá zkušenost. Vždyť ještě i dnes, jak sám dobře vím z vlastní zkušenosti, dělat soupis majetku je krajně svízelný úkol, i když už neznamená nic víc než veřejný průzkum našich majetkových poměrů…