John Grisham

KLIENT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

32

Poslední kontrola všech místností ve Středisku pro vazbu mladistvých se konala vždy v deset večer; zjišťovalo se, zda jsou zhasnutá světla a vypnuté televizory. Mark slyšel, jak Telda na chodbě chřestí klíči a vydává rozkazy. Košili měl propocenou, rozepnutou a pot mu stékal po těle a tvořil mokré skvrny u zipu na džínsech. Televize nehrála. Těžce dýchal, husté vlasy měl mokré a pot mu v potůčcích stékal do obočí a kapal ze špičky nosu. Už byla u dveří. Tvář měl zarudlou a rozpálenou.

Telda zaklepala a pak odemkla dveře k Markovi. Světlo svítilo a to ji okamžitě vylekalo. Udělala krok do místnosti a podívala se na palandy. Na žádné neležel.

Pak spatřila jeho nohy vedle toaletní mísy. Byl schoulený do klubíčka s koleny u brady, rychle a ztěžka dýchal a nehýbal se.

Oči měl zavřené a levý palec v ústech.

"Marku," vykřikla zděšeně. "Marku, ach můj bože!" Vyběhla z pokoje pro pomoc a za pár vteřin se vrátila zpět se svým kolegou Dennym, který se rychle rozhlédl po místnosti.

"Toho se Doreen bála," řekl Denny a dotkl se propocených džínsů na Markově břiše. "Proklatě, je úplně mokrý."

Telda zjišťovala Markův pulz. "Pulz má divný a poslouchej, jak dýchá. Zavolej záchranku!"

"Ten chudák je v šoku, ne?"

"Běž zavolat záchranku!"

Denny utíkal z pokoje, až se podlaha otřásala. Telda zdvihla Marka ze země a opatrně ho položila na zadní lůžko, kde se znovu stočil do klubíčka a přitáhl kolena k bradě. Palec ani na chvíli nepustil z úst.

Denny se vrátil s podložkou na psaní. "Tohle musí být Doreenino písmo. Píše tady, abychom ho kontrolovali každou půlhodinu, a budeme-li mít nějaké pochybnosti, abychom ho dali převézt do nemocnice U svatého Petra a zavolali doktoru Greenwayovi."

"Je to všechno má chyba," hořekovala Telda. "Neměla jsem dovolit, aby sem přišli ti zatracení federální šerifové. Vyděsili ho k smrti."

Denny si klekl vedle ní a robustním palcem odhrnul Markovi víčko. "Proklatě! Má oči v sloup. Ten kluk na tom musí být bledě," pronesl s vážností zkušeného lékaře.

"Podej mi žínku," nařídila mu Telda a Denny ji okamžitě poslechl. "Doreen mi vyprávěla, že tohle se stalo jeho mladšímu bratrovi. V pondělí oba viděli tu sebevraždu a ten menší je od té doby v šoku."

"Kruci, vždyť mu snad pukne srdce," řekl Denny, znovu klečící vedle Teldy. "Dýchá jako blázen."

"Chudáček malý. Měla jsem ty federální šerify vyhnat," opakovala Telda.

"Já bych to udělal. Nemají právo chodit na tohle patro." Dloubl i druhým palcem do Markova levého oka a Mark zasténal a ucukl. Potom začal sténat stejně jako Ricky, a to je vyděsilo ještě víc. Vydával hluboké, neartikulované zvuky a intenzivně si cucal palec.

Zdravotník z hlavního vězení ve třetím patře vběhl do pokoje, následován dalším strážcem vězňů. "Co se tu děje?" zeptal se, právě když se Telda s Dennym narovnávali.

"Myslím, že se tomu říká psychický šok nebo tak nějak," pravila Telda. "Celý den vypadal divně a asi před hodinou tu byli dva federální šerifové a doručili mu obsílku." Zdravotník ji neposlouchal. Uchopil Markovo zápěstí a nahmatal pulz. Telda pokračovala: "Myslím si, že ho vyděsili k smrti. Ten šok má z nich. Asi jsem ho potom měla hlídat, ale měla jsem moc práce."

"Já bych ty zatracené federální šerify pěkně hnal," prohlásil Denny. Stáli bezradně vedle sebe za zdravotníkem.

"Je to stejný případ jako jeho mladší bratr. Přece ten, co o něm týden píší noviny. Jak byl u toho střílení a tak dále."

"Musíme ho odvézt," řekl zdravotník, který vstal, zamračil se a začal mluvit do vysílačky. "Pospěšte si s nosítky do čtvrtého patra," vyštěkl. "Máme tu chlapce ve špatném stavu."

Denny strčil zdravotníkovi podložku s papíry před obličej. "Tady je napsáno, že má být převezen do nemocnice U svatého Petra k doktoru Greenwayovi."

"Tam leží jeho bratr," dodala Telda. "Doreen mi o tom všem řekla. Měla strach, aby k tomu nedošlo. Málem poslala pro záchranku už dnes odpoledne. Říkala, že to k tomu spělo celý den. Měla jsem být opatrnější."

Dva další zdravotníci se objevili s pojízdnými nosítky. Rychle na ně Marka položili a zakryli ho přikrývkou. Přes nohy a prsa mu zapjali popruhy. Ani tehdy Mark neotevřel oči a palec si držel stále v ústech.

A dokázal nepřetržitě vydávat bolestné monotónní sténání, které zdravotníky děsilo a zároveň popohánělo. Rychle minuli přijímací přepážku a zajeli s nosítky do výtahu.

"Viděls to už někdy?" zamumlal jeden zadýchaný zdravotník druhému.

"Kam má paměť sahá, tak ne."

"V obličeji přímo hoří."

"Ale po těle je studený a zpocený, to je asi tím šokem. Nikdy jsem tohle neviděl."

"Možná že při psychickém šoku je všechno jinak. Jen se podívej na ten palec."

"To je ten kluk, co po něm jde mafie?"

"Ten, dneska i včera o něm psali na titulní stránce."

"Asi toho bylo na něho moc."

Výtah se zastavil. Rychle ujížděli s nosítky po krátkých hlučných přeplněných chodbách s obvyklým zmatkem, jaký bývá v městském vězení v pátek večer. Dvojité dveře se rozletěly a byli u záchranky.

Jízda do nemocnice U svatého Petra jim trvala deset minut, přesně polovinu času, který museli strávit čekáním, když tam dorazili. Jiné tři záchranky právě vykládaly pacienty. Nemocnice U svatého Petra přijímala převážnou většinu memphiských obětí bodných ran či střelby, ztlučených manželek a těl pošramocených při autonehodách při výjezdu na víkend. Panovala tu přímo hektická atmosféra celých čtyřiadvacet hodin denně; od západu slunce v pátek do pozdního nedělního večera tu však byl naprosto nepřehledný chaos.

Projeli vstupní halou a zavezli Marka do chodby obložené bílými kachlíky. Tam vozík zastavil a zdravotníci museli počkat, až vyplní předepsané formuláře. Menší armáda sester a lékařů se motala kolem nových pacientů a všichni se překřikovali. Všemi směry pobíhali lidé. Neustále tudy přecházelo půl tuctu policistů. V široké chodbě se setkaly naráz tři vozíky s novými pacienty.

Přiblížila se sestra, na chvíli se u nich zastavila a pak se zeptala zdravotníků: "O co jde?" Jeden z nich jí podal formulář.

"Aha, takže nekrvácí," prohlásila a tvářila se, jako by všechno kromě krvácení bylo úplně bezvýznamné.

"Ne, nekrvácí, ale vypadá to na šok nebo něco podobného. Má tady příbuzné."

"Může počkat. Zavezte ho na příjem. Vrátím se za minutu." A zmizela.

Prokličkovali s vozíkem přelidněnými chodbami a dojeli k malé místnosti ve vedlejší chodbě. Předali formuláře jiné sestře, která na ně cosi naškrábala, aniž by se na Marka podívala. "Kde je doktor Greenway?" zeptala se zdravotníků.

Podívali se jeden na druhého a pokrčili rameny.

"Vy jste mu nezavolali?" zeptala se.

"Nezavolali."

"Nezavolali," opakovala si pro sebe a obrátila oči v sloup. Jsou to ale dva pitomci. "Pochopte, tady je to jako ve válce! Jde tu o krev a vnitřnosti. V poslední půlhodině nám tu exli na chodbě dva lidi. Případy pro psychiatrii tu nemají absolutně žádnou přednost."

"Chcete asi, abychom ho zastřelili, ne?" zeptal se jeden z nich a ukázal na Marka. To sestru vážně rozzlobilo.

"Ne, ale chci, abyste odtud vypadli. Postarám se o něho, ale vy oba jděte k čertu."

"Podepsala jste papíry, madam, je zcela váš." Usmáli se na ni a zamířili ke dveřím.

"Je s ním policista?" zeptala se.

"Ne, je jen nezletilý." A odešli.

Markovi se podařilo obrátit na levý bok a pak přitáhnout kolena k bradě. Popruhy nebyly těsné. Pomalu otevřel oči. V koutě místnosti na třech židlích ležel nějaký černoch. Prázdný vozík s prostěradlem umazaným od krve stál u zelených dveří vedle umyvadla. Sestra telefonovala, prohodila pár slov a odešla z místnosti. Mark rychle rozepnul popruhy a seskočil na podlahu. Chodit není přece žádný zločin. Byl případem pro psychiatrii, tak co by se mu mohlo stát, kdyby ho zastihla na nohou?

Formuláře, které sestra převzala, ležely na přepážce. Popadl je a protlačil svůj vozík zelenými dveřmi, které vedly do neuklizené chodby. Po obou stranách byly malé pokoje. Zastavil vozík a formuláře zahodil do koše na odpadky. Podle značek došel k východu, ke dveřím s okénkem. Vedly do mumraje přijímací haly.

Mark se sám pro sebe usmál. Vzpomněl si, že tady už jednou byl. Okénkem pozoroval chaos a hledal místo, kde stál s Hardym, když Greenway odvedl Dianu s Rickym. Proklouzl dveřmi a nenápadně se proplétal hlučícím davem nemocných a raněných netrpělivě čekajících, kdy konečně budou přijati. Uvědomil si, že nesmí spěchat, aby nevzbudil pozornost. A tak se choval co možná nejnenápadněji. Svým oblíbeným výtahem sjel do suterénu a u paty schodiště našel prázdnou pojízdnou židli. Byla určena pro dospělé, ale zjistil, že ji zvládne, a odjel v ní za bufet do márnice.

 

Clint padl ospalý na pohovku. Právě když usínal, zazvonil telefon. Zvedla ho Reggie. "Haló."

"Ahoj, Reggie, to jsem já, Mark."

"Marku, miláčku, jak se ti daří?"

"Výborně, Reggie, úplně senzačně."

"Jak jsi mě našel?" zeptala se a vypnula televizi.

"Zavolal jsem mámě Loveové a vzbudil ji. Dala mi tohle číslo. Je to Clintův byt, že?"

"Správně. Jak ses dostal k telefonu? Je strašně pozdě."

"No, já už nejsem ve vězení."

Vstala a přešla k baru. "A kde jsi, můj chlapečku?"

"V nemocnici U svatýho Petra."

"Cože? A jak ses tam dostal?"

"Dovezli mě sem záchrankou."

"Jsi v pořádku?"

"Samozřejmě."

"Proč pro tebe přijela záchranka?"

"Dostal jsem záchvat psychického šoku, a tak mě sem honem převezli."

"Mám se na tebe přijít podívat?"

"Možná ano. Co je to za fór s tou velkou porotou?"

"Nic jiného než pokus zastrašit tě. Chtějí, abys promluvil."

"Zabralo to. Takhle vyděšenej jsem ještě nebyl."

"To zní hezky."

"Tečou mi nervy, Reggie, jsem k smrti vyděšenej."

"Mám pocit, že nemluvíš, jako bys byl v šoku."

"Uzdravil jsem se zázračně rychle. Podvedl jsem je, Reggie, chápete? V ty malý cele jsem si dal půlhodinu joggingu, a když mě našli, byl jsem úplně propocenej, a jak říkali, ve špatném stavu."

Clint se na pohovce posadil a začal pozorně poslouchat.

"Mluvil jsi s doktorem?" zeptala se a mrkla na Clinta.

"Ne tak docela."

"Co to má znamenat?"

"Chci říct, že jsem zdrhl z pohotovosti. Utekl jsem jim, Reggie. Bylo to úplně jednoduché."

"Panebože!"

"Uklidněte se, je mi výborně. Zpátky do vězení nepůjdu, Reggie. A nechci se jít podívat ani na tu velkou porotu v New Orleansu. Stejně by mě tam zase zavřeli, že jo?"

"Poslouchej, Marku, tohle nemůžeš udělat. Nemůžeš uprchnout. Musíš..."

"Já už jsem ale uprchl, Reggie. A víte co?"

"Co?"

"Pochybuji, že by na to už někdo přišel. Tady je takovej zmatek, že si určitě nikdo nevšiml, že jsem zmizel."

"A co poldové?"

"Jaký poldové?"

"Šel s tebou přece do nemocnice nějaký polda?"

"Ne. Jsem přece malej kluk, Reggie. Šli se mnou jen dva strašně silný zdravotníci, protože jsem dítě a protože jsem navíc nebyl při vědomí a cucal si palec, naříkal a blábolil, úplně stejně jako Ricky. Byla byste na mě hrdá, kdybyste mě viděla. Bylo to jako z opravdovýho filmu. Když jsme se dostali až sem, obrátili se a odešli. A já taky jenom odešel."

"To nemůžeš dělat, Marku!"

"Už se stalo, jasný? Nevrátím se tam."

"A co maminka?"

"Ach, s tou jsem už mluvil asi před hodinou. Samozřejmě jen telefonem. Vylekala se, ale přesvědčil jsem ji, že jsem v pořádku. Nelíbilo se jí to a říkala, abych přišel za ní a Rickym. Dost jsme se po telefonu pohádali, ale nakonec to vzdala. Myslím, že si zase musela vzít prášky."

"A ty jsi v nemocnici?"

"Správně."

"A kde, v které místnosti?"

"Jste pořád moje advokátka?"

"Pochopitelně, že jsem tvá advokátka."

"Dobře. Takže když vám něco prozradím, nesmíte to nikomu říct, je to tak?"

"Správně."

"A jste moje přítelkyně, Reggie?"

"Samozřejmě, že jsem tvoje přítelkyně."

"To je dobře, protože právě teď jste jediná přítelkyně, kterou mám. Pomůžete mi, Reggie? Mám doopravdy strach."

"Udělám cokoli, Marku. Kde jsi?"

"V márnici. V rohu je malá kancelář a já jsem schovanej pod psacím stolem. Světla jsou zhasnutý. Jestli bych musel rychle zavěsit, budete vědět, že někdo přišel. Zatímco jsem tady, přivezli dvě těla, ale do kanceláře dosud nikdo nevkročil."

"Ty jsi v márnici?"

Clint vyskočil na nohy a postavil se vedle ní.

"Jo. Byl jsem tu už dřív. Znám to tady docela dobře, vždyť víte."

"Jistě."

"Kdo je v márnici?" zašeptal Clint. Zamračila se na něho a zavrtěla hlavou.

"Máma říkala, že měli taky obsílku pro vás, Reggie. Je to pravda?"

"Ano, ale nedoručili mi ji. Proto jsem u Clinta. Jestli mi tu obsílku nedoručí, nebudu tam muset jít."

"Takže vy se taky schováváte?"

"Myslím, že ano."

Najednou v telefonu klaplo a ozval se volací tón. Upřeně hleděla na sluchátko a pak je rychle položila. "Zavěsil," řekla.

"Co se to k čertu děje?" zeptal se Clint.

"To byl Mark. Uprchl z vězení."

"Cože udělal?"

"Skrývá se v márnici nemocnice U svatého Petra." Pronesla to, jako by tomu sama nemohla uvěřit. Telefon zazvonil, a tak rychle popadla sluchátko. "Haló."

"Promiňte, ale dveře do márnice se otevřely a pak zase zavřely. Myslel jsem, že přivezli další tělo."

"Jsi v bezpečí, Marku?"

"K čertu že ne, nejsem v bezpečí. Ale jsem jenom malej kluk, jasný? A teď je ze mne navíc psychiatrickej případ. Takže když mě chytnou, upadnu znovu do šoku a budou mě muset strčit do nějakýho pokoje. Pak si možná zase vymyslím jak utéct."

"Nemůžeš se pořád schovávat."

"Vy taky ne."

Znovu k němu pocítila obdiv pro jeho pohotovost. "Máš pravdu, Marku. Tak co uděláme?"

"Nevím. Nejraději bych odjel z Memphisu. Mám až po krok poldů a vězení."

"Kam bys chtěl odjet?"

"Smím se vás na něco zeptat? Jestli sem přijdete a seberete mě odtud a společně opustíme město, budete mít nepříjemnosti, že jste mi pomohla utéct. Je to tak?"

"Ano, stala bych se tvou spolupachatelkou."

"Co by vám za to mohli udělat?"

"Tím si budeme lámat hlavu až později. Už jsem udělala horší věci."

"Takže mi pomůžete?"

"Ano, Marku, pomůžu."

"A neřeknete to nikomu?"

"Mohli bychom potřebovat Clinta."

"Dobrá, můžete to říct Clintovi. Ale nikomu jinému, jasný?"

"Máš moje slovo."

"Ale nebudete se snažit přesvědčit mě, abych se vrátil zpátky do vězení?"

"Slibuji, že ne."

Nastala delší pauza. Clint začal propadat panice.

"Reggie, znáte hlavní parkoviště, to vedle veliký zelený budovy?"

"Ano."

"Přijedte tam a dělejte, že hledáte místo k parkování. Jeďte hodně pomalu. Budu schovaný mezi auty."

"Je to tmavé a nebezpečné místo, Marku."

"Je pátek večer, Reggie. Všechno kolem je tmavé a nebezpečné."

"Ale je tam hlídač v budce u vjezdu."

"Ten většinu času prospí. A je to jen hlídač, ne polda. Vím, co dělám, jasný?"

"Jsi si tím jistý?"

"Ne, ale řekla jste, že mi pomůžete."

"To chci. Kdy tam mám být?"

"Co nejdřív, jak to stihnete."

"Přijedu Clintovým vozem. Je to černá honda accord."

"Dobrá, tak sebou hodte."

"Už letím. Dej na sebe pozor, Marku."

"Uklidněte se, Reggie. Je to jako v bijáku."

Zavěsila a zhluboka vydechla.

"Chcete můj vůz?" zeptal se Clint.

"Mě přece také hledají."

"Zbláznila jste se, Reggie? Vždyť je to šílené. To přece nejde utéct s uprchlíkem, ať je to kdokoli. Zatknou vás pro napomáhání k útěku, obžalují a přijdete o licenci."

"Kde mám kabelu?"

"V ložnici."

"Potřebuji klíčky od tvého auta a úvěrové karty."

"Moje úvěrové karty! Reggie, vzpamatujte se, já vás mám opravdu rád, ale nač chcete můj vůz a úvěrové karty?"

"Kolik máš na hotovosti?"

"Čtyřicet babek."

"Dej mi je. Vrátím ti to." Zamířila do ložnice.

"Ztratila jste úplně rozum."

"O ten jsem přišla už dávno, nezapomeň."

"No tak, Reggie!"

"Pochop mě, Clinte. My jsme nic nevyhodili do povětří. Musím Markovi pomoci. Sedí potmě v kanceláři márnice U svatého Petra a žebroní o pomoc. Tak co mám udělat?"

"Dobrá tedy. Myslím, že byste potřebovala spíš pušku, abyste rozprášila ty lotry. K čertu! Všechno pro Marka Swaye!"

Hodila do plátěné tašky kartáček na zuby. "Prosím tě, dej mi ty úvěrové karty a peníze, Clinte. Spěchám."

Sáhl do kapsy. "Jste úplný cvok. Vždyť je to směšné, co chcete udělat!"

"Zůstaň na telefonu a neopouštěj byt, jasné? Zavolám ti."

Popadla klíče a dvě úvěrové karty - Visa a Texaco.

Doprovodil ji ke dveřím. "Dejte pozor na kartu Visa, blíží se k nule."

"To mě vůbec nepřekvapuje." Políbila ho na tvář. "Děkuji ti moc, Clinte. Postarej se o mámu Loveovou."

"Zavolejte mi," řekl, neschopen dál odporovat.

Vyklouzla ze dveří a zmizela ve tmě.