John Grisham

PARTNER
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25

PAULO MlRANDA HOVOŘIL SE SVOU DCEROU naposledy před dvěma dny. Ubytovala se v hotelu v New Orleansu, pořád cestovala kvůli práci pro svého záhadného nového klienta a neustále ho varovala před lidmi, kteří ji možná hledají a sledují i jeho, protože její klient má v Brazílii nepřátele. Podobně jako při předcházejících rozhovorech i nyní byla stručná, nekonkrétní a vyděšená, ačkoliv se zoufale snažila nedat to najevo. Rozzlobil se a chtěl znát podrobnosti. Jí dělala větší starosti jeho bezpečnost. Chtěl, aby přijela domů. Vybuchl a poprvé jí prozradil, že se sešel s jejími bývalými společníky a už ví, že ji vyhodili. Klidně mu vysvětlila, že teď je na svém, samostatná právnička s bohatým klientem z mezinárodního obchodu, a že takové cestování bude běžné.

Nerad se s ní hádal po telefonu, zejména když měl o ni takový strach.

Paulo také věděl o dost podezřelých individuích, kteří se potulovali u nich v ulici a sledovali ho, když šel nakupovat nebo jel do své pracovny na Pontificia Universidade Católica. Pozoroval je; pořád byli někde nablízku. Dal jim přezdívky. Paulo mluvil několikrát se správcem Evina domu; titíž záludní tvorové ho sledovali i tam.

Jeho poslední přednáška, přehled německé filozofie, končila v jednu. V pracovně se sešel na půl hodinky s jedním neprospívajícím studentem a tím mu den skončil. Pršelo a on si zapomněl deštník. Auto měl zaparkované na malém parkovišti pro zaměstnance fakulty za přednáškovou budovou.

Osmar už čekal. Když Paulo vyšel z budovy, byl hluboce zamyšlen. Díval se k zemi, nad hlavou si přidržoval noviny, a když kráčel pod stromy, z nichž kapala voda, myšlenky mu bloudily tisíce mil daleko. Neviděl louži vedle auta a šlápl do ní. Vedle něj stál malý červený fiatek, dodávka. Řidič vystoupil, ale Paulo si toho nevšiml. Řidič otevřel zadní dveře vozu. Ani to však Paulo neslyšel a neviděl. Zrovna sahal po klíčcích, když do něj Osmar z boku strčil a drsně ho srazil do dodávky. Kufřík mu přitom spadl na zem.

Dveře se zabouchly. V temnotě někdo položil Paulovi ústí hlavně mezi oči a nějaký hlas mu řekl, ať je zticha.

Dveře jeho auta se otevřely a papíry z jeho kufříku se rozletěly od předního sedadla až k zadním kolům.

Dodávka rychle odjela.

Telefon informoval o únosu policii.

Hodinu a půl vezli Paula z města, potom někam na venkov; neměl ani tušení, kde je. V autě bylo horko - žádná okna, žádné světlo. Rozeznal jen obrysy dvou mužů sedících vedle něj, oba s revolvery. Zastavili za rozsáhlou farmářskou usedlostí a dovedli PauJa dovnitř. Ubytovali ho vzadu; ložnice, koupelna, obývací pokoj s televizí. Jídla bylo spousta. Řekli mu, že mu neublíží, pokud se ovšem nedopustí takové chyby, že by se pokusil útěk. Budou ho tu držet asi tak týden a pak, když se bude dobře chovat, ho pustí.

Zamkl dveře a vyhlédl z okna. Dva muži seděli pod stromem, smáli se a pili čaj. Vedle nich ležely samopaly.

Anonymové zavolali Paulovu synovi v Riu, správci Evina bytu, její bývalé firmě a jednomu z jeho přátel, který pracoval v cestovní kanceláři. Zpráva zněla vždy stejně: Paulo Miranda byl unesen. Policie vyšetřuje.

 

Eva byla v New Yorku, pár dní se zdržela v apartmá hotelu Pierre, nakupovala na Páté avenui, trávila hodiny v muzeích. Měla instrukce být stále v pohybu a zajíždět do New Orleansu. Od Patricka dostala tři dopisy a sama mu napsala dvakrát. Veškerá korespondence šla přes Sandyho. Ať fyzicky utrpěl jakkoliv, rozhodně to neovlivnilo jeho smysl pro detaily. Jeho dopisy měly specifický obsah - plány a seznamy a postupy v mimořádných situacích.

Volala otci a nikdo nebral telefon. Zavolala bratrovi a obloha se zřítila. Trval na tom, ať se okamžitě vrátí. Bratr byl jemný typ, nepřivyklý nátlaku a protivenstvím. Snadno se sesypal. Obtížná rodinná rozhodnutí byla vždy na Evě.

Mluvila do něj půl hodiny, jak se snažila uklidnit jeho i sebe. Ne, žádný požadavek na výkupné. Únosci se vůbec neozvali.

V rozporu s jeho specifickými instrukcemi mu sama zavolala. Přešlapovala u telefonního automatu na letišti La Guardia, ohlížela se přes rameno skrz silné sluneční brýle, nervózně se popotahovala za vlasy. Vytočila číslo jeho telefonu v pokoji a mluvila portugalsky. Jestli poslouchali, aspoň si budou muset najít tlumočníka.

"Patricku, tady Lea," řekla a snažila se maximálně potlačit emoce.

"Co se stalo?" zeptal se také portugalsky. Tak dlouho už neslyšel její nádherný hlas, ale teď nebyl rád, že ho slyší.

"Můžeme mluvit?!

"Ano. Co se děje?" Patrick kontroloval telefon ve svém pokoji každé tři až čtyři hodiny. Nudil se. Stejně tak prohlížel každou myslitelnou skrýši detektorem, který mu Sandy opatřil. Se strážemi ve službě 24 hodin denně se už naučil trochu relaxovat. Ale venkovní linky mu stále dělaly starosti.

"Jde o mého otce," řekla a vychrlila ze sebe historku o Paulově zmizení. "Musím jet domů."

"Ne, Leo," řekl klidně. "Je to past. Tvůj otec není žádný boháč. Nejde jim o peníze. Chtějí tebe."

"Nemůžu otce opustit."

"A také ho nemůžeš najít."

"Všechno je moje vina."

"Ne. Vina leží na mně. Ale nezhoršuj to tím, že jim vběhneš do léčky."

Kroutila si pramen vlasů a pozorovala lidi spěchající kolem. "Tak co mám dělat?"

"Jeď do New Orleansu. Až tam budeš, zavolej Sandymu. Nech mě přemýšlet."

Koupila si letenku, šla ke svému východu a našla si místo v rohu, kde mohla ukrýt obličej u zdi a za časopisem. Myslela na svého tátu a na strašné věci, které by mu mohli udělat. Jediní dva muži, které milovala, byli uneseni týmiž lidmi a Patrick byl kvůli svým zraněním stále v nemocnici. Její otec byl starší a nebyl tak silný jako Patrick. Ubližovali mu kvůli ní. A ona nemohla nic dělat.

 

Po jednodenním pátrání zahlédl policista v Biloxi Lanceovo auto, jak odjíždí ve 22.20 z Velkého kasina. Zastavili ho a bez udání důvodu zadrželi, dokud nepřijel Sweeney. Seděli na zadním sedadle policejního vozu s blikajícím majákem na parkovišti Burger King.

Šerif se zeptal, jak jdou kšefty s drogami, a Lance odpověděl, že obchody jsou dobré.

"Jak se má Trudy?" zeptal se šerif s párátkem v zubech. Na zadním sedadle probíhal tvrdý zápas, kdo déle zachová klid. Lance si dokonce nasadil své nové brýle Ray-Ban.

"Je jí fajn. A co vaše žena?"

"Já žádnou nemám. Hele, Lanci, dostali jsme pár docela vážných hlášek, že hledáš spoušť."

"To je lež, sprostá lež, jsou to samé prachsprosté lži."

"No jo, my ale myslíme, že nejsou. Víš, Lanci, všichni tví kámoši jsou zrovna jako ty. Buď jim skončila podmínka, nebo se tvrdě snaží nějakou zase chytit. Zkrátka šmejd, rozumíš. Jenom šmejd. Věčně se jen honí za špinavým dolarem, věčně jen krůček před malérem. Jak se doslechnou nějakou dobrou hlášku, nemůžou se dočkat, až ji pošeptají federálům. Třeba jim to pomůže při té jejich podmínce."

"To je hezký, moc hezký. To se mi líbí."

"Takže my víme, že máš nějaké prachy, že máš ženskou, která má přijít o balík, a všechno by bylo senzační, kdyby pan Lanigan jaksi zůstal nebožtík."

"Kdo?"

"Ano. Takže ti řeknu, co děláme. My a federálové. Dali jsme tě pod dohled, tebe i tu paní, a opravdu bedlivě vás sledujeme a posloucháme. Jak se pohneš, dostanem tě. Ty i Trudy spadnete do ještě většího maléru než Lanigan."

"A to mě má vyděsit?"

"Kdybys měl mozek, mělo by."

"Už můžu jít?"

"Prosím."

Oboje dveře se otevřely zvenčí a Lance odvedli zpátky k jeho autu.

 

Ve stejné době zazvonil agent Cutter u Trudy a doufal, že spí. Seděl v kavárně ve Fairhope a čekal, až mu sdělí, že Lance zadrželi.

Trudy byla vzhůru. Odemkla vchodové dveře a nechala je na řetěz. "Co chcete?" zeptala se, když Cutter ukázal odznak a pronesl "FBI". Poznala ho.

"Smím dál?"

"Ne."

"Lance zadržela policie. Myslím, že bychom si měli promluvit."

"Cože?"

"Policie z Biloxi ho sebrala."

Uvolnila řetěz a otevřela dveře. Stáli v předsíni proti sobě. Cutter se skvěle bavil.

"Co provedl?" zeptala se.

"Myslím, že ho brzy propustí."

"Zavolám svému advokátovi."

"To ano, ale nejdřív bych vám měl něco říct. Máme z dobrého zdroje, že Lance se snaží najít vraha, aby oddělal vašeho manžela, Patricka Lanigana."

"To ne!" Zakryla si ústa rukou. Překvapení se zdálo opravdové.

"Ano. A vy byste mohla být do toho zapletena. Lance se snaží chránit vaše peníze, určitě budete považována za spolupachatelku. Jestli se Laniganovi něco stane, přijdem nejdřív sem."

"Nic jsem neudělala!"

"Zatím ne. Ostře vás sledujeme, paní Laniganová."

"Neříkejte mi tak!"

"Pardon."

Cutter ji nechal stát v předsíni.

 

Sandy zaparkoval kolem půlnoci na parkovišti u Canal Street a vyrazil po Decatur do srdce Francouzské čtvrti. Jeho mandant ho přísně poučil o bezpečnosti, zvláště když se měl sejít s Leou. Jenom Sandy je k ní mohl dovést, a proto musí být krajně obezřetný. "Hrozí jí velké nebezpečí, Sandy," řekl mu Patrick před hodinou. "Nemůžeš být dost opatrný."

Třikrát obešel blok, a když si byl jist, že za ním nikdo nemůže být, zašel do otevřeného bistra, kde si dal limonádu a sledoval chodník. Pak přešel přes ulici do Royal Sonesta. Procházel se v hale mezi turisty, potom vyjel výtahem do třetího patra. Lea otevřela dveře a zamkla za ním.

Nepřekvapilo ho, že vypadala unaveně a zdrceně.

"Mrzí mě, co se stalo vašemu otci," řekl Sandy. "Máte o něm nějaké zprávy?"

"Ne. Pořád cestuju." Na televizi ležel podnos s kávou. Sandy si nalil šálek a přidal cukr.

"Patrick mi o tom řekl. Co je to za lidi?"

"Materiály jsou tamhle," odpověděla a ukázala na malý stolek. "Prosím, posaďte se." Rukou pokynula k posteli. Sandy se šálkem v ruce se posadil a čekal. Byl čas si promluvit.

"Setkali jsme se před dvěma roky, v roce 1994, po jeho kosmetické operaci v Riu. Patrick o sobě říkal, že je kanadský podnikatel a potřebuje právníka se zkušenostmi v obchodních záležitostech. Ale ve skutečnosti potřeboval přítele. Byla jsem jeho přítelkyní dva dny, pak jsme se do sebe zamilovali. Řekl mi všechno o své minulosti, všechno. Patrickovi se podařil dokonalý útěk a měl i spoustu peněz, jenomže nedokázal zapomenout na minulost. Rozhodl se zjistit, kdo je mu na stopě a jak je blízko. V srpnu 1994 jsem přijela do Spojených států a navázala kontakt s jistou soukromou bezpečnostní firmou v Atlantě. Má zvláštní jméno, Pluto Group; jde o skupinu bývalých agentů FBI, kterou Patrick objevil ještě před svým zmizením. Uvedla jsem jim falešné jméno, řekla jim, že přicházím ze Španělska a potřebuji informaci o pátrání po Patricku Laniganovi. Zaplatila jsem jim padesát tisíc dolarů. Oni poslali lidi do Biloxi, kde nejdřív navázali styky s bývalou Patrickovou firmou. Předstírali, že mají nějaké informace o tom, kde se právě nachází, a advokáti je odkázali na muže ve Washingtonu jménem Jack Stephano. Stephano je velmi drahý slídič, který se specializuje na podnikovou špionáž a hledání pohřešovaných osob. Sešli se s ním ve Washingtonu. Choval se velmi vyhýbavě a řekl jim málo, ale bylo zřejmé, že pátrání po Patrickovi vede on. Setkali se s ním několikrát, až se ukázala možnost získat odměnu. Nabídli své informace na prodej a Stephano souhlasil, že zaplatí padesát tisíc dolarů, jestliže ho dovedou k Patrickovi. Během těchto schůzek se dozvěděli, že Stephano má dobrý důvod k tomu, aby se domníval, že Patrick se skrývá v Brazílii. To ovšem vyděsilo Patricka i mne."

"Bylo to poprvé, co Patrick zjistil, že vědí o jeho pobytu v Brazílii?"

"Určitě. Byl tam už dva roky. Když mi vyprávěl pravdivý příběh své minulosti, neměl tušení, zda jsou jeho pronásledovatelé na správném kontinentě. Zjištění, že už jsou přímo v Brazílii, byla katastrofa."

"Proč se znovu nedal na útěk?"

"Z mnoha důvodů. Uvažoval o tom. Probírali jsme to donekonečna. Byla jsem ochotna odjet s ním. Ale nakonec nabyl přesvědčení, že může zmizet hlouběji do nitra země. Znal ji dobře - jazyk, lidi, nekonečně mnoho míst, kde se může skrýt. A nechtěl, abych opustila domov. Myslím, že jsme měli utéct do Číny nebo na nějaké takové místo."

"Možná jste nemohli utéct."

"Možná. Byla jsem ve styku s Pluto Group. Byli najati, aby sledovali Stephanovo vyšetřování, jak to jen půjde. Obrátili se na jeho zákazníka, pana Bennyho Ariciu, se stejnou historkou o možných informacích. Také se obrátili na pojišťovny. Všechny telefonáty byly hlášeny Jacku Stephanovi. Létala jsem tam každé tři až čtyři měsíce, vždycky odněkud z Evropy, a oni mi hlásili, co objevili."

"Jak ho Stephano našel?"

"To vám teď nemůžu říct. Bude to muset udělat Patrick."

Další černá díra, a velice podstatná. Sandy postavil šálek s kávou na podlahu a snažil si v tom udělat pořádek. Rozhodně by bylo snazší, kdyby mu ti dva řekli všechno. Kdyby vypověděli vše od začátku až do přítomnosti, aby jim on, advokát, mohl pomoci s bezprostřední budoucností. Třeba žádnou pomoc nepotřebovali.

Takže Patrick věděl, jak ho našli.

Podala mu tlustou složku ze stolu. "Tohle jsou lidé, kteří drží mého otce," řekla.

"Stephano?"

"Ano. Já jsem jediný člověk, který ví, kde jsou peníze, Sandy. Ten únos je léčka."

"Jak se o vás Stephano dozvěděl?"

"Řekl mu o mně Patrick."

"Patrick?"

"Ano. Viděl jste přece ty rány na jeho těle, ne?"

Sandy se zvedl a snažil si vyčistit hlavu. "Tak proč jim Patrick nevyzradil i kde jsou peníze?"

"Protože to nevěděl."

"Dal je všechny vám."

"Něco takového. Mám je pod kontrolou. Teď na mě pořádají štvanici a chudák otec do toho spadl se mnou."

"Co bych měl udělat?"

Otevřela zásuvku a vytáhla podobné, ale tenčí desky. "Tady jsou informace o vyšetřování FBI. Ze zřejmých důvodů jsme se moc nedozvěděli. Má to na starosti agent Cutter v Biloxi. Jakmile mi došlo, že Patricka dopadli, zavolala jsem Cutterovi. Pravděpodobně to Patrickovi zachránilo život."

"Pomaleji. Tohle těžko chápu."

"Řekla jsem Cutterovi, že Patricka Lanigana našli a že ho drží lidé pracující pro Jacka Stephana. Předpokládáme, že šel rovnou za Stephanem a vyhrožoval mu. Jeho operativci v Brazílii mučili Patricka několik hodin, málem ho zabili a pak ho předali FBI."

Sandy vnímal každé slovo s pevně semknutými víčky. Pak řekl: "Pokračujte."

"O dva dny později byl Stephano zatčen ve Washingtonu a jeho kanceláře byly zavřeny."

"Jak to víte?"

"Pořád platím dost peněz lidem z Pluta. Jsou velmi dobří. Máme podezření, že Stephano mluví s FBI a současně jde klidně po mně. A po mém otci."

"Co mám říct Cutterovi?"

"V první řadě mu řekněte o mně. Vyličte mě jako právničku, která je velmi blízko Patrickovi, řekněte, že za něj rozhoduju a že vím všechno. Potom mu povězte o mém otci."

"A vy myslíte, že FBI zatlačí na Stephana?"

"Možná, možná taky ne. Ale nemáme co ztratit."

Byla skoro jedna hodina a Lea se cítila vyčerpaná. Sandy sebral desky a zamířil ke dveřím.

"Musíme si o mnoha věcech promluvit," řekla.

"Bylo by dobré znát všechno."

"Dejte nám čas."

"Měli byste si pospíšit."