John Grisham

PARTNER
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

26

dr. hayani začínal ranní vizitu přesně V sedm. A protože Patrick měl takové problémy se spaním, každé ráno jen nakoukl do jeho tmavého pokoje. Pacient většinou spal, i když pak přes den často vykládal o svém nočním trápení. Dnes ráno byl Patrick vzhůru a seděl na židli před oknem. Měl na sobě jen bílé bavlněné boxerky. Zíral na těsně stažené žaluzie před sebou, zíral na nic, protože nebylo na co koukat. Tlumené světlo přicházelo z nočního stolku vedle postele.

"Patricku, je vám dobře?" zeptal se Hayani, když došel k němu.

Neodpověděl. Hayani se podíval na stůl v rohu, kde Patrick pracoval. Byl uklizený, žádné otevřené knihy ani rozložené desky.

Konečně se ozval: "Nic mi není, doktore."

"Spal jste?"

"Ne. Vůbec ne."

"Teď jste v bezpečí, Patricku. Slunce vyšlo."

Nic neřekl; nepohnul se a nemluvil. Hayani ho opustil tak, jak ho našel - držel se opěrek a pozoroval žaluzie.

Patrick poslouchal příjemné hlasy na chodbě. Doktorův, jak mluví se znuděnými šerifovými zástupci, sestřiček, když procházely kolem. Za chvíli bude snídaně, ne že by ho jídlo příliš zajímalo. Po čtyřech a půl roce téměř hladovění ovládl svou chuť k jídlu. Pár soust něčeho, s nakrájenými jablky a mrkví, když se ozval hlad. Sestry měly zpočátku nutkání ho vykrmit, ale doktor Hayani zasáhl a předepsal dietu s nízkým obsahem tuků, bez cukru a s množstvím dušené zeleniny a chleba.

Zvedl se ze židle a šel ke dveřím. Otevřel a tiše popřál dobré ráno strážným, Petovi a Eddiemu, kteří zde byli pravidelně.

"Spal jste dobře?" zeptal se Eddie jako každé ráno.

"Spal jsem bezpečně, Eddie, díky," odpověděl Patrick, což byla součást rituálu. Dál v chodbě na lavičce u výtahu spatřil Brenta Myerse, zbytečného agenta FBI, který ho eskortoval z Portorika. Kývl na něj, ale Brent byl začtený do ranních novin.

Patrick se vrátil do pokoje a začal opatrně cvičit dřepy. Svaly se už zahojily, ale popáleniny ještě bolely a byly tuhé. Kliky a lehsedy nepřicházely v úvahu.

Ozvalo se zaklepání a vešla sestřička. "Dobré ráno, Patricku," zaštěbetala. "Je čas na snídani." Postavila podnos na stůl. "Jaká byla noc?"

"Úžasná. A vaše?"

"Úžasná. Nechcete ještě něco?"

"Ne, díky."

"Stačí zavolat." A odešla. Denní rutina se moc neměnila. I když už to bylo nudné, Patrick si byl vědom, že by to mohlo být horší. Snídaně v okresní věznici se podává na kovových podnosech skrz úzké štěrbiny v mřížích a jí se v přítomnosti dalších spoluvězňů, jejichž složení se denně mění.

Vzal si kávu a šel do své malé kanceláře v rohu pod televizí. Rozsvítil lampičku a díval se na desky.

Byl už v Biloxi týden. Druhý život mu skončil před třinácti dny na úzké prašné cestě, která byla nyní milion mil vzdálená. Chtěl být zase Danilo, Senhor Silva, který si poklidně žije v prostém domku, kde na něj služka mluví melodickou portugalštinou prozrazující její indiánské předky. Toužil po dlouhých procházkách po prohřátých ulicích Ponta Porá a po dlouhých bězích krajinou. Chtělo se mu zase mluvit se starými pány, co posedávali pod stinnými stromy, popíjeli zelený čaj a dychtivě klábosili s každým, kdo byl ochoten se zastavit. Stýskalo se mu po ruchu městské tržnice.

Stýskalo se mu po Danilově domově, Brazílii, s její rozlehlostí a krásou a ostrými kontrasty, s jejími zalidněnými velkoměsty a zaostalými vesnicemi, s jejími milými obyvateli. Toužil po své milované Evě; po jejím jemném doteku, po kráse jejího úsměvu, po nádheře jejího těla, vřelosti její duše. Bez ní nemůže žít.

Proč člověk nemůže mít víc než jeden život? Kde je psáno, že se nedá začít znovu? A znovu? Patrick zemřel a Danila dopadli.

Přežil smrt prvního a dopadení druhého. Proč by nemohl znovu uprchnout? Volal ho třetí život, ale ten už bez bolestí prvního a stínů druhého. Tohle bude skvělý život s Evou. Budou žít někde, kdekoliv, hlavně že budou spolu a minulost je nedostihne. Budou žít v nádherném domě a množit se jako králíci.

Byla silná, ale jako každý měla své meze. Milovala svého otce a domov zůstal silným magnetem. Všechny pravé Cariocas milují své město a myslí si, že je Všemohoucí speciálně stvořil.

Zatáhl ji do nebezpečí a teď ji musí ochránit. Dokáže to znovu? Nebo ho štěstí opustilo?

 

Cutter souhlasil se schůzkou v osm hodin jen proto, že pan McDermott trval na tom, že je to naléhavé. Federální budova se probouzela k životu. Jen malá hrstka úředníků dorazila v tak časnou hodinu. Většina se objeví v devět.

Cutter nebyl zrovna strohý, ale pohostinný určitě ne. Povídání s vlezlými advokáty nepatřilo mezi jeho nejoblíbenější činnosti. Nalil vroucí kávu do umělých pohárků a odklidil zbytky ze svého mrňavého stolu.

Sandy mu zdvořile poděkoval, že se ke schůzce uvolil, a Cutter trochu změkl. "Vzpomínáte si na telefonát před třinácti dny?" zeptal se Sandy. "Od té dámy z Brazílie?"

"Ovšem."

"Několikrát jsem se s ní sešel. Je to Patrickova právnička."

"Je tady?"

"Tak různě." Sandy úporně foukal do svého pohárku a pak se pokusil usrknout. Rychle vysvětlil většinu toho, co věděl o Lee, i když ji nikdy nenazval jménem. Pak se zeptal, jak pokračuje výslech Stephana.

Cutter zbystřil pozornost. Načmáral si pár poznámek laciným perem a snažil se rozmístit figury. "Jak víte o Stephanovi?"

"Moje kolegyně, dáma z Brazílie, ví o Stephanovi všechno. Nezapomeňte, že ona vám řekla jeho jméno."

"Jak se o něm dozvěděla?"

"To je velmi dlouhá a komplikovaná historie a větší část já neznám."

"Tak proč jste s tím přišel?"

"Protože Stephano jde pořád po mém klientovi a já bych ho rád zarazil."

Další Cutterovo škrábání, další doušek kouřící kávy. Pokusil se zaznamenat, co kdo komu řekl, a vzniklo hrubé postupové schéma. Znal většinu toho, jak probíhal ve Washingtonu Stephanův výslech, ale mělo to mezery. Určitě bylo řečeno, že Stephano skončí svou štvanici. "A jak to víte?"

"Protože jeho lidé v Brazílii unesli otce mé kolegyně."

Cutter zůstal s pusou dokořán a zakloněnou hlavou. Oči mu bloudily po stropě a informace probíhala mozkem. Pak to začalo dávat smysl. "Je možné, že ta brazilská právnička ví, kde jsou peníze?"

"To je možné."

Teď to dokonale zapadlo.

Sandy pokračoval: "Únos je pokusem nalákat ji zpátky do Brazílie, kde by ji dopadli a dali jí ochutnat něco z toho, co vyzkoušeli na Patrickovi. Jde jenom o peníze."

Cutter se pomalu zeptal: "Kdy došlo k únosu?"

"Včera." Pomocník v Sandyho kanceláři vytáhl informaci z Internetu před dvěma hodinami. Byla to krátká zprávička na šesté stránce populárního deníku O Globo, který vychází v Riu. Uváděla jméno oběti jako Paulo Miranda. Sandy stále neměl tušení, jak se Lea skutečně jmenuje, a bylo zřejmé, že ji FBI dokáže identifikovat, jakmile dostane zprávu. Upřímně řečeno, neviděl nic zlého na tom, že by FBI sdělil její jméno. Problém byl v tom, že ho neznal.

"S tím moc nemůžeme dělat."

"Ale můžete. Za tím je Stephano. Přitlačte na něj. Řekněte mu, že se moje kolegyně nenechá vtáhnout do pasti a že se chystá obrátit na brazilské úřady se jménem Jacka Stephana."

"Uvidím, co se dá dělat." Cutter nezapomněl, že Sandy McDermott podal na jeho úřad mnohamilionovou žalobu za trestné činy, které nespáchal. Nic by se nezískalo, kdyby teď o případu diskutovali.

Možná později.

"Stephanovi nezáleží na ničem jiném než na penězích," poznamenal Sandy. "Jestli tomu starému pánovi ublíží, neuvidí ani desetník."

"Chcete naznačit, že se o tom dá jednat?"

"Co myslíte vy? Jestliže vás čeká cela smrti nebo doživotí, nebudete ochoten vyjednávat?"

"Tak co řekneme Stephanovi?"

"Řekněte mu, aby starého pána propustil, a pak se třeba budeme bavit o penězích."

 

Stephanův den začal brzy. Už čtvrtá schůzka měla trvat celý den a měla ukončit jeho vyprávění o dobrodružstvích při pátrání po Patrickovi. Jeho advokát s ním nebyl, musel k soudu, kde se schylovalo ke konfliktu. Stephano nepotřeboval, aby ho advokát držel za ručičku, a upřímně řečeno, nechtělo se mu platit 450 dolarů za hodinu. Vyšetřovatel byl nový. Nějaký Oliver. Na tom nezáleželo. Všichni byli ze stejné školy.

"Mluvil jste o kosmetickém chirurgovi," ozval se Oliver, jako kdyby hovor přerušil jen telefon. Ti dva se nikdy nesetkali a uplynulo už třináct hodin, co Jack s někým naposledy mluvil o Patrickovi.

"Ano."

"A to bylo v dubnu 1994?"

"Správně."

"Tak pokračujte."

Stephano se uvelebil v židli a udělal si pohodlí. "Stopa už trochu chladla. Vlastně dlouho chladla. Pracovali jsme tvrdě, ale měsíce utíkaly, a nic, absolutně nic. Ani stopa. Pak koncem roku 94 nás kontaktovala vyšetřovací firma z Atlanty, Pluto Group."

"Pluto?"

"Ano, Pluto Group. Říkali jsme jim hoši od Pluta. Hodní hoši. Někteří z nich byli od vás. Vyptávali se, jak pokračuje pátrání po Laniganovi, a pak řekli, že by možná měli nějaké informace. Sešel jsem se s nimi párkrát tady ve Washingtonu. Měli jakéhosi záhadného klienta, který tvrdil, že o Laniganovi něco ví. Samozřejmě jsem projevil zájem. Nijak nespěchali, protože jejich klient byl docela trpělivý. Nepřekvapilo nás, že chce dost peněz. Ale bylo to povzbudivé."

"Jak to?"

"Jestliže jejich klient věděl dost, aby mohl čekat tučnou odměnu, pak musel vědět, že Lanigan má pořád spoustu peněz. V červenci 1995 mi hoši od Pluta navrhli plán. Zeptali se, co bychom řekli tomu, kdyby nás jejich klient dokázal dovést na místo v Brazílii, kde Lanigan nedávno žil? Řekl jsem, že to bereme. Zeptali se, za kolik? Shodli jsme se na sumě padesát tisíc dolarů. Byl jsem zoufalý. Peníze byly převedeny telegraficky do banky v Panamě. Pak mi řekli, abychom jeli do městečka Itajaí ve státě Santa Catarina, až na jihu Brazílie. Adresa, kterou nám dali, nás dovedla do malého činžáku v pěkné části města. Správce se tvářil přívětivě, zvláště když jsme mu pomázli dlaň. Ukázali jsme mu své obrázky Lanigana po operaci a on řekl možná. Další namazání a definitivně ho identifikoval. Muž se jmenoval Jan Horst, podle něj Němec s dobrou portugalštinou. Najal si třípokojový byt na dva měsíce, platil hotově, s nikým se nestýkal a trávil tam málo času. Choval se přátelsky a rád si vypil kávu se správcem a jeho paní. Ta ho také určitě poznala. Horst o sobě tvrdil, že je spisovatel a pracuje na knize o imigraci Němců a Italů do Brazílie. Když odjížděl, říkal, že má namířeno do města Blumenau, kde se chce věnovat studiu bavorské architektury."

"Jeli jste do Blumenau?"

"Ovšemže jeli. A hned. Prolezli jsme celé město, ale po dvou měsících jsme to vzdali. Po původním vzrušení jsme znovu upadli do nudného hlídání hotelů a obchodů, ukazování fotek a nabízení malých úplatků."

"A co ti hoši od Pluta či jak jste jim říkali?"

"Značně ochladli. Moc jsem s nimi chtěl mluvit, ale neměli mi co sdělit. Myslím, že jejich klient dostal strach nebo se možná spokojil s těmi padesáti papíry. Tak uplynulo půl roku a Pluto se prakticky odmlčelo. Až letos koncem ledna se najednou ozvali. Jejich klient potřeboval peníze a byl ochoten prodat. Několik dní jsme cvičně vyjednávali a pak najednou oni předhodili bombu, že bychom se za milion dolarů mohli dozvědět přesné místo pobytu našeho muže. Řekl jsem, ne. Nešlo o to, že bych ty peníze neměl, ale zdálo se to příliš riskantní. Jejich klient nebyl ochoten mluvit, dokud nedostane peníze, a já jsem nehodlal platit, dokud klient nepromluví. Nedalo se nijak odhadnout, jestli ten klient vůbec něco ví. Podle mého názoru už žádný klient neexistoval. Pohádali jsme se a rozhovory se přerušily."

"Ale pokračovali jste?"

"Ano, později. Museli jsme. Jejich klient musel dostat peníze. My jsme museli mít Lanigana. Předložili nám další návrh, podle něhož bychom za dalších padesát tisíc babek dostali jméno a přesné určení místa, kde Lanigan bydlel, když opustil Itajaí. Souhlasili jsme, protože z našeho hlediska to za padesát tisíc bylo levné a vždycky byla šance, že budeme mít kliku a narazíme na další tip. Z jejich hlediska to bylo fikané, protože to posílilo věrohodnost jejich zákazníka. A samozřejmě to byl další krok k milionu. Za Plutem pracoval nějaký mozek a já jsem zoufale chtěl jednat. Byl bych rád zaplatil i milion. Jen jsem potřeboval nějaké ujištění."

"Kde bylo to druhé město?"

"Sáo Mateus ve státě Espírito Santo, na pobřeží severně od Ria. Je to malé město se šedesáti tisíci obyvateli, hezké místo s přátelskými lidmi. Strávili jsme tam měsíc chozením mezi lidi a ukazováním našich fotek. S pronájmem bytu se to odehrálo obdobně jako v Itajaí - Derrick Boone, Brit, zaplatil na dva měsíce v hotovosti. I bez úplatku majitel poznal určitě v Boonovi našeho člověka. Zdá se, že Boone se tam zdržel o týden déle bez placení, takže na něj měl trochu zlost. Ale na rozdíl od Itajaí se Boone s nikým nestýkal a majitel vůbec netušil, co tam chlapík dělal. Nic jiného jsme neobjevili a Sáo Mateus jsme opustili letos počátkem března. Sešli jsme se v Sáo Paulu a v Riu a naplánovali další postup."

"Jaký byl ten váš další postup?"

"Stáhli jsme se ze severu a soustředili se na menší města ve státech blízko Ria a Sáo Paula. Tady ve Washingtonu jsem začal být agresivnější na hochy z Pluta. Jejich klient trval na milionu. Můj zákazník nebyl ochoten platit bez ověření. Dostali jsme se ve vyjednávání do slepé uličky, v níž obě strany hrály sice natvrdo, ale byly ochotné dál jednat."

"Dozvěděl jste se někdy, jak to, že jejich zákazník věděl tolik o Laniganových pohybech?"

"Ne. Spekulovali jsme o tom celé hodiny. Zastávali jsme teorii, že jejich zákazník se také z nějakého neznámého důvodu honil za Laniganem. Mohl to být někdo z FBI, kdo potřeboval prachy. Šlo ovšem o pouhý dohad, ale mysleli jsme na všechno. Druhá teorie, a nejpravděpodobnější, byla, že jejich klient byl někdo, koho Lanigan znal a komu důvěřoval, a ten byl ochoten ho prodat. S naším klientem jsme se dohodli, že si nesmíme nechat tuhle příležitost uniknout. Pátrání trvalo už čtyři roky a nikam nevedlo. Jak jsme zjistili, v Brazílii je milion skvělých míst na skrývání a zdálo se, že Lanigan ví, co dělá."

"Prolomili jste ledy?"

"Oni je prolomili. Letos v srpnu nás zaskočili další nabídkou: současné fotografie Lanigana za dalších padesát tisíc. Řekli jsme ano. Peníze byly poslány mimo USA. Fotografie mi předali v mé kanceláři tady ve Washingtonu. Byly tři, černobílé, rozměr dvacet na pětadvacet."

"Mohl bych je, prosím, vidět?"

"Jistě." Stephano je vylovil ze svého perfektně uspořádaného kufříku a posunul je přes stůl. Na první fotografii byl Lanigan v přeplněné tržnici, patrně z větší vzdálenosti. Měl brýle proti slunci a držel něco, co vypadalo jako rajče. Druhá byla pořízena buď chvíli před nebo chvíli potom, jak jde po chodníku se sáčkem v ruce. Měl na sobě džínsy a vypadal jako každý Brazilec. Třetí vypovídala nejvíc: Patrick v šortkách a tričku myje kapotu svého brouka Volkswagen. Značky moc vidět nebyly, ani něco z domu. Brýle si sundal - a byl to zřetelný záběr jeho obličeje."

"Žádné jméno ulice, žádná poznávací značka," poznamenal Oliver.

"Nic. Studovali jsme celé hodiny, ale nic jsme neobjevili. Jak jsem už řekl, znovu fungoval ten mozek."

"Tak co jste udělali?"

"Souhlasili jsme, že zaplatíme milion dolarů."

"Kdy?"

"V září. Peníze byly složeny do úschovy agentovi v Ženevě, kde měly zůstat, dokud obě strany nedají pokyn k přesunu. Podle naší dohody měl jejich klient patnáct dní na to, aby nám sdělil jméno města a adresu, kde Lanigan bydlel. Hryzali jsme si nehty celých patnáct dní, až šestnáctý den, po slovním utkání, se vyjádřili. Město bylo Ponta Porá, ulice Rua Tiradentes. Spěchali jsme do města a pak se tam plížili. V té době jsme chovali k Laniganovi velký respekt; došlo nám, že chytře postupuje vpřed a současně si hlídá záda. Našli jsme ho, pak jsme ho ještě týden sledovali, jen abychom měli jistotu. Nosil jméno Danilo Silva."

"Sledovali jste ho celý týden?"

"Ano, museli jsme být trpěliví. Vybral si Ponta Porá z dobrého důvodu. Bylo to skvělé místo na úkryt. Místní činitelé spolupracují, když dostanou dobře zaplaceno. Po válce to objevili Němci. Jeden chybný tah, poldové dostanou hlášku a vystoupí na jeho ochranu. Tak jsme čekali a chystali akci, až jsme ho konečně chytili mimo město, na zastrčené cestě beze svědků. Čistý únos. Propašovali jsme ho do Pa-raguaye, kde jsme měli domek."

"A tam jste ho mučili?"

Stephano chvíli mlčel, napil se kávy a díval se na Olivera. Pak řekl: "Něco takového."