John Grisham

PARTNER
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

37

"jednou jsem dělal havárii, krátce po vstupu do firmy. Stalo se to na 49., v okresu Stone, blízko Wigginsu. Naši klienti jeli na sever, když náhle přímo před nimi vyrazil z okresky náklaďák s plošinou. Velká havárie. V našem autě jeli tři lidé, řidič se zabil, jeho žena byla těžce zraněna, dítě na zadním sedadle si zlomilo nohu. Nákladní auto patřilo jedné velmi dobře pojištěné papírenské společnosti, takže případ měl slušný potenciál. Dali to mně a já na to hned skočil, protože jsem byl nový. Nebylo pochyb, že nehodu zavinil náklaďák, ale jeho řidič, kterému se nic nestalo, tvrdil, že naše auto jelo příliš rychle. To byl velký otazník - jak rychle jel náš řidič? Můj expert na rekonstrukce nehod odhadl jeho rychlost na 96 kilometrů za hodinu, což nebylo tak zlé. Povolená rychlost na dálnici byla 88; každý jezdí alespoň devadesát pět. Moji klienti jeli do Jacksonu navštívit rodinu a nijak nespěchali." Patrick se odmlčel.

"Expert na rekonstrukce najatý pojišťovnou majitele náklaďáku odhadl rychlost mého řidiče na 120," pokračoval, "což by samozřejmě vážně poškodilo naši věc. Každá porota se bude mračit na překročení rychlosti o třicet kilometrů. Našli jsme svědka, starého muže, který se na místě objevil buď jako druhý, nebo třetí. Jmenoval se Clovis Goodman, věk jednasedmdesát let, na jedno oko slepý a na druhé moc neviděl."

"Opravdu?" zeptal se Sandy.

"Ne, ale vidění měl poněkud horší. Stále ještě jezdil autem a toho dne se sunul po dálnici ve svém pickupu Chevrolet 1968, když ho naše auto předjelo. Na dalším kopci pak starý Clovis narazil na havárii. Clovis byl velmi citlivý starý pán, bydlel sám, neměl žádnou rodinu, žil zapomenutý a zanedbávaný, a pohled na tu tragickou nehodu ho hluboce zasáhl. Snažil se pomoci obětem a chvíli se tam zdržel. Potom odjel. Nikomu nic neřekl. Byl příliš rozrušený. Později mi prozradil, že z toho pak týden nespal."

"Potom jsme se dozvěděli, že někdo z těch, kdo přijeli později, natočil místo nehody na video, když tam ještě byli policajti, hasiči a ambulance. Doprava byla zastavena, lidé se nudili a to pak si natáčejí cokoliv. Tak jsme si kazetu půjčili. Asistent ji důkladně prohlédl a vypsal si čísla všech automobilů. Potom našel majitele a snažil se získat svědky. Tak jsme objevili Clovise. Řekl, že havárii skoro viděl, ale byl příliš rozrušen, než aby o ní mohl mluvit. Zeptal jsem se ho, jestli můžu za ním přijet, a on souhlasil."

"Clovis bydlel na venkově, kousek od Wigginsu, v malém bílém dřevěném domku, který si se ženou postavili před válkou. Manželka byla už mnoho let po smrti. Stejně tak jejich jediné dítě, syn, který se nepovedl. Měl dvě vnoučata; jedno žilo v Kalifornii a druhé u Hattiesburgu. Léta ani jedno, ani druhé neviděl. To všechno jsem se dozvěděl během první hodiny. Clovis byl osamělý stařík, zpočátku nevrlý, jako každý, kdo nedůvěřuje právníkům a nechce ztrácet čas, ale už při první návštěvě zanedlouho vařil vodu na kávu a vykládal rodinné důvěrnosti. Naštěstí byla sobota, takže jsem mohl ztrácet čas a nedělat si starosti s kanceláří. Byl úžasný vypravěč. Jeho oblíbeným tématem bylo období deprese a pak válka. Po pár hodinách jsem se konečně zmínil o havárii a on ztichl, byl zaražený a pak mi tiše řekl, že o tom ještě nemůže mluvit. Prý ví něco důležitého, ale ještě není ta pravá chvíle. Zeptal jsem se ho, jak rychle jel, když ho naše auto předjelo. Prohlásil, že nikdy nejezdí víc než osmdesát. Zeptal jsem se ho, jestli dokáže odhadnout, jak rychle jelo naše auto, a on jen zavrtěl hlavou."

"Za pár dní jsem se u něj jednou pozdě odpoledne zastavil a usadili jsme se na zadní verandě k dalšímu kolu válečných historek. Přesně v šest Clovis prohlásil, že má hlad, navíc že miluje sumce, a zeptal se, jestli s ním pojedu na večeři. Tehdy jsem byl svobodný, a tak jsem jel s Clovisem na večeři. Samozřejmě, že já jsem jel a on mluvil. Měli jsme sumce, za šest dolarů všechno, co sníš. Clovis jedl opravdu pomalu, bradu měl jen pár centimetrů nad hromadou rybího masa. Servírka položila účet na stůl a Clovis dělal, jako že ho vůbec nevidí. Ležel tam deset minut. Řekl jsem si, že ta večeře stála za to, pokud se Clovis přihlásí jako svědek. Pak jsme odešli, a když jsme jeli zpátky k němu, prohlásil, že potřebuje pivo, jen jedno pivo na měchýř, a v té chvíli jsme se náhodou blížili k venkovskému obchůdku. Zaparkoval jsem. Ani se nepohnul, a tak jsem koupil také pivo. Jeli jsme a pili a Clovis řekl, že by mi rád ukázal, kde vyrůstal. Prý to není daleko. Jedna okreska a pak druhá a za deset minut jsem neměl tušení, kde jsem. Clovis moc dobře neviděl. A potřeboval další pivo, taky na měchýř. Zeptal jsem se v obchodě na cestu a znovu jsme vyjeli. Ukazoval mi sem a tam a nakonec jsme našli město Necaise Crossing v okrese Hancock. Když jsme tam dojeli, prohlásil, že se můžeme vrátit. Na povídání o dětství úplně zapomněl. Další pivo. Další instrukce v obchodě."

"Když už jsme se blížili k jeho domu, uvědomil jsem si, kde jsme, a začal jsem se vyptávat na havárii. Řekl, že o tom pořád ještě nedokáže mluvit. Pomohl jsem mu do domu a tam upadl na gauč a hned začal chrápat. Byla skoro půlnoc. Takhle to šlo asi měsíc. Houpací židle na verandě. V úterý sumec. Jízda po okreskách kvůli měchýři. Pojistka byla na dva miliony. Náš případ za to stál, a ačkoliv to Clovis nevěděl, jeho svědectví bylo každým dnem důležitější. Ujistil mě, že za ním kvůli nehodě nikdo nebyl, takže bylo nezbytné, abych z něj dostal fakta, než ho najdou hoši z pojišťovny."

"Kolik času už uplynulo od nehody?" zeptal se Sandy.

"Čtyři nebo pět měsíců. Konečně jsem ho jednou přitlačil. Řekl jsem mu, že spor dospěl do důležitého bodu a bylo načase, aby odpověděl na pár otázek. Řekl, že je připraven. Zeptal jsem se ho, jak rychle jelo naše auto, když ho předjíždělo. Odpověděl, že to bylo strašné, vidět tak ty lidi, rozbité a krvácející, zvláště toho chlapce. Chudák měl slzy v očích. Po několika minutách jsem se ho zeptal znova: ,Clovisi, dokážete odhadnout, jak rychle to auto jelo, když vás míjelo?' Řekl, že by rodině hrozně rád pomohl. Já na to, že by to určitě ocenili. A pak se mi podíval přímo do očí a zeptal se: ,Jak rychle podle vás jelo?'"

"Řekl jsem, že podle mého názoru jelo něco pod devadesát kilometrů za hodinu. Clovis na to: ,Bylo to tak. Pod devadesát za hodinu. Já jel osmdesát a oni mě pomalu minuli.'"

"Šli jsme na přelíčení a Clovis Goodman byl nejlepší svědek, jakého jsem kdy viděl. Starý, pokorný, ale moudrý a naprosto věrohodný. Porota ignorovala celou složitou rekonstrukci nehody a založila svůj verdikt na Clovisovi. Dala nám 2,3 milionu dolarů."

"Zůstali jsme ve styku. Napsal jsem mu poslední vůli. Neměl toho moc, jenom domek, šest akrů a sedm tisíc dolarů v bance. Až zemře, chtěl všechno prodat a peníze dát Dcerám konfederace. V závěti neuváděl ani jediného příbuzného. Vnuk v Kalifornii byl pryč dvacet let. Vnučka v Hattiesburgu se mu neozvala od chvíle, kdy od ní dostal pozvánku na maturitní slavnost v roce 1968. Nejel tam a žádný dárek jí neposlal. Málokdy se o nich zmínil, ale věděl jsem, že Clovis touží po nějakém kontaktu se svou rodinou."

"Pak onemocněl a nemohl bydlet sám. Přestěhoval jsem ho do pečovatelského domova ve Wigginsu. Prodal jsem jeho dům a farmu a spravoval všechny jeho finanční záležitosti. V té době jsem byl jeho jediný přítel. Posílal jsem mu pohledy a dárky, a pokaždé, když jsem jel do Hattiesburgu nebo Jacksonu, zastavil jsem se a zůstal s ním, jak dlouho jsem mohl. Aspoň jednou měsíčně jsem ho vyzvedl a vzal ho do Sumčí chýše. Potom jsme vyrazili na jízdu po okreskách. Po jednom či dvou pivech začal se svými historkami. Jednou jsem ho vzal na ryby, strávili jsme spolu osm hodin ve člunu a v životě jsem se tak nenasmál."

"V listopadu 1991 dostal zánět plic a málem zemřel. To ho vyděsilo. Znovu jsme prošli jeho závěť. Chtěl nechat nějaké peníze své církvi, zbytek Dcerám konfederace. Vybral si místo na hřbitově a řekl, jaký chce pohřeb. Přišel jsem s nápadem na poslední pořízení, aby nebyl udržován při životě na přístrojích. To se mu zalíbilo a trval na tom, že já budu ten, kdo vytáhne šňůru ze zásuvky, pochopitelně po poradě s lékaři. Clovis byl unaven pečovatelským domovem, samotou i životem. Prohlásil, že je smířen s Bohem a je připraven odejít."

"V lednu 1992 se zánět plic vrátil, ještě horší. Nechal jsem ho převézt do nemocnice tady v Biloxi, abych ho měl pod dohledem. Chodil jsem tam každý den a byl jsem jediná návštěva, kterou kdy Clovis měl. Žádní jiní přátelé. Žádní příbuzní. Žádný kazatel. Ani živáčka, kromě mne. Jeho stav se pomalu zhoršoval a bylo zřejmé, že to nikam nevede. Upadl do komatu, z něhož se už nemohl probrat. Dali ho na respirátor a asi po týdnu lékaři prohlásili, že mu mozek odumřel. Se třemi lékaři jsme přečetli jeho poslední přání a pak jsme vypnuli umělé dýchání."

"Který to byl den?" zeptal se Sandy.

"6. února 1992."

Sandy zhluboka vydechl, zavřel oči a pomalu kroutil hlavou.

"Nechtěl žádné obřady v kostele, protože věděl, že by nikdo nepřišel. Pochovali jsme ho na hřbitově u Wigginsu. Byl jsem tam jako nosič rakve. Pak ještě přišly tři staré vdovy z jeho církve a plakaly, ale člověk měl dojem, že plakaly na každém pohřbu ve Wigginsu za posledních padesát let. Byl tam kazatel a přitáhl s sebou pět postarších jáhnů, aby pomohli nést rakev. Pak tam postáli ještě dva neznámí lidé, celkem nás bylo dvanáct. Po krátkém rozloučení jsme Clovise uložili k odpočinku."

"Byla to hodně lehká rakev, že?" poznamenal Sandy.

"Ano, byla."

"Kde byl Clovis?"

"Jeho duch se radoval se svatými."

"A kde bylo jeho tělo?"

"V mrazáku na verandě mé chaty."

"Ty morbiďáku."

"Nikoho jsem nezabil, Sandy. Děda Clovis už prozpěvoval s anděly, když hořela jeho tělesná schránka. Řekl jsem si, že mu to nebude vadit."

"Ty máš výmluvu na všechno, viď, Patricku?"

Neodpověděl. Nohy mu visely z postele a chodidla měl asi patnáct centimetrů nad podlahou.

Sandy chvíli chodil po pokoji a pak se opřel o zeď. Trochu se mu ulevilo, že jeho přítel nikoho nezabil. Ale jen trochu. Pomyšlení na hořící mrtvolu bylo skoro stejně odporné.

"Tak mi řekni zbytek," řekl za chvilku. "Určitě máš všechno naplánované."

"Ano, měl jsem čas o tom přemýšlet."

"Poslouchám."

"V Mississippi je trestní zákon na krádeže mrtvol z hrobů, ale ten se na mne nevztahuje. Já jsem neukradl Clovise z hrobu. Vzal jsem ho z rakve. Pak je tu další zákon o zohavení mrtvoly; to je to jediné, co na mne Parrish může hodit. Je to závažný trestný čin a je za něj až rok vězení. Říkám si, že jestli to je všechno, co mohou použít, pak se Parrish bude hodně snažit o ten rok."

"Nemůže tě nechat jít."

"Ne, to nemůže. Ale je tu chyták. Nedozví se o Clovisovi, jestliže mu to neřeknu, a já mu to musím říct, aby stáhl obvinění z vraždy. Ovšem říct mu o Clovisovi je jedna věc, a svědčit u soudu je něco jiného. Nemůže mě donutit svědčit u soudu, pokud mne obžaluje ze zohavení mrtvoly. Bude pod tlakem, aby mě za něco dostal, protože, jak sám říkáš, mě nemůže pustit jen tak. Může mě obvinit, ale nemůže mi nic dokázat, protože jsem jediný svědek a žádným způsobem nelze dokázat, že spálené tělo patřilo Clovisovi."

"Parrish je nahranej."

"To je. Federální žaloby jsou odvolány, a až hodíme tuhle bombu, Parrish se ocitne pod strašným tlakem, aby mi vůbec něco přišil. Jinak jsem volný."

"Jaký máš tedy plán?"

"Prostý. Zbavíme Parrishe tlaku a dovolíme mu, aby si zachránil reputaci. Ty pojedeš za Clovisovými vnoučaty, řekneš jim pravdu a nabídneš jim nějaké peníze. Jakmile se pravda provalí, budou mít právo mne žalovat a můžeš předpokládat, že to udělají. Jejich žaloba nebude mít velkou cenu, protože celý život dědu ignorovali, ale můžeme se vsadit, že se stejně budou chtít soudit. My jim v tom zabráníme. V tichosti se s nimi vyrovnáme a oni za ty peníze budou tlačit na Parrishe, aby nežaloval."

"Jsi mazanej mizera!"

"Děkuju. Proč by to nemělo vyjít?"

"Parrish tě může zažalovat bez ohledu na přání rodiny."

"Ale neudělá to, protože mě nemůže usvědčit. Nejhorší variantou pro Parrishe by bylo, kdyby se mnou zahájil proces a prohrál. Pro něj je mnohem jistější, když si teď otevře zadní vrátka, použije přání rodiny jako výmluvu a vyhne se ztrapnění, že prohrál velice sledovaný případ."

"O tomhle jsi přemýšlel poslední čtyři roky?"

"Ano, napadlo mě to."

Sandy začal přecházet podél dolní pelesti postele, hluboce zamyšlený. V hlavě mu cvakalo, jak se snažil udržet krok se svým klientem. "Něco Parrishovi musíme dát," řekl po chvilce skoro pro sebe a pokračoval v přecházení.

"Zajímám se víc o sebe než o Parrishe," namítl Patrick.

"Nejde jen o Parrishe. To je systém, Patricku. Jestli jen tak odejdeš, pak sis de facto vykoupil cestu z kriminálu. Všichni vypadají špatní, jen ty ne."

"Možná se zajímám jen o sebe."

"Já taky. Ale nemůžeš zesměšnit systém a čekat, že jen tak odcváláš do západu slunce."

"Nikdo Parrishe nenutil, aby pospíchal dosáhnout obvinění z hrdelního zločinu. Mohl týden či dva počkat. Nikdo ho nenutil vytrubovat to novinářům. Necítím k němu žádné sympatie."

"Ani já ne. Ale tohle je příliš tvrdý přístup, Patricku."

"Tak ho trošičku změkčíme. Já se přiznám k zohavení mrtvoly, ale bez vězení. Ani jeden den. Půjdu k soudu, přiznám se, zaplatím pokutu, nechám Parrishovi zásluhu za odsouzení, ale pak odtud vypadnu."

"Budeš odsouzený pachatel."

"Ne, budu svobodný. Kdo se v Brazílii bude starat o to, jestli mě plácli přes ruku?"

Sandy přestal přecházet a posadil se k Patrickovi na postel. "Tak ty se vrátíš do Brazílie?"

"Je to domov, Sandy."

"A to děvče?"

"Budeme mít deset nebo jedenáct dětí, ještě jsme se nedohodli."

"Kolik budeš mít peněz?"

"Miliony. Musíš mě odtud dostat, Sandy. Mám před sebou další život."

Sestřička rozrazila dveře, cvakla vypínačem a řekla: "Je jedenáct hodin, Patty. Návštěvy skončily." Jemně se dotkla jeho ramena. "Jak je ti, zlatíčko?"

"Jde to."

"Potřebuješ něco?"

"Ne, díky."

Odešla stejně rychle, jak tam vtrhla. Sandy zvedl kufřík. "Patty?"

Patrick pokrčil rameny.

"Zlatíčko?"

Další pokrčení ramen.

Než došel ke dveřím, Sandyho ještě něco napadlo. "Ještě jedna malá otázečka. Když jsi sjel autem ze silnice, kde byl Clovis?"

"Na stejném místě jako vždycky. Seděl přikurtovaný vedle mne. Postavil jsem mu pivo mezi nohy a popřál šťastnou cestu. A on se usmíval."