John Grisham

PARTNER
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

38

V 10 HODIN DOPOLEDNE JEŠTĚ V  LONDÝNĚ nebyly instrukce pro vrácení lupu. Eva vyšla z hotelu a vydala se na dlouhou procházku po Piccadilly. Šla bez vyhraněného cíle a plánu, vmísila se do davu, prohlížela si výklady a těšila se ze života. Po třech dnech v samotce vychutnávala zvuky a hlasy lidí, kteří spěchali kolem ní. K obědu si dala teplý salát s kozím sýrem v koutku zaplněné starobylé pivnice. Nasávala veselé, šťastné hlasy lidí, kteří neměli potuchy, kdo je. A bylo jim to jedno.

Patrick jí řekl, že jeho první rok v Sáo Paulu byl nejhezčí, protože ani jediný člověk neznal jeho jméno. V té hospodě si připadala spíš jako Lea Piresová než Eva Mirandová.

S nákupy začala v Bond Street, nejdřív nezbytnosti - spodní prádlo a parfém -, ale zanedlouho to byl Armani a Versace a Chanel, bez ohledu na ceny. Nyní byla velice bohatá mladá žena.

 

Bylo by jednodušší a určitě méně dramatické, kdyby počkali do devíti a zatkli je v kanceláři. Ale jejich pracovní návyky byly nevypočitatelné a jeden z nich, Rapley, málokdy vycházel z domova.

Zvolili přepad před úsvitem. Co na tom, že je to vyděsí a poníží před rodinami? Co na tom, že zmatek vyláká sousedy. Chytit je ve spánku nebo ve sprše, to bude nejlepší taktika.

Charles Bogan otevřel dveře v pyžamu a začal tiše vzlykat, když federální maršál, muž, kterého znal, vytáhl pouta. O rodinu už Bogan přišel, takže byl aspoň této hanby ušetřen.

U Douga Vitrana otevřela dveře manželka a ihned reagovala nepřátelsky. Dvěma mladým agentům FBI zabouchla dveře před nosem a ti trpělivě počkali, až doběhne nahoru a vytáhne manžela ze sprchy. Děti naštěstí ještě spaly, když usadili Douga na zadní sedadlo auta, spoutaného jako sprostého zločince, a nechali ženu stát na schodech v noční košili. Proklínala je a plakala zároveň.

Jimmy Havarac šel jako obvykle spát opilý na mol a zvonek nestačil. Zůstali stát před domem a zavolali mu z mobilního telefonu. Konečně se probral a mohl být zatčen.

Při východu slunce byl Ethan Rapley v podkrovní pracovně a psal. Nevnímal dny ani čas a nic neslyšel. Jeho ženu vzbudilo klepání na dveře. Vyšlapala po schodech a sdělila mu špatnou zprávu. Nejdřív mu schovala revolver. Nechával si ho v zásuvce prádelníku. Dvakrát se po něm díval, když hledal vhodné ponožky. Ale ženy se nezeptal. Měl strach, že mu řekne, kde je.

Advokát, který založil Boganovu firmu, byl před třinácti lety dosazen do funkce federálního soudce. Nominoval ho senátor Nye, a jakmile firmu opustil, převzal ji Charles. Firma měla silné vazby se všemi pěti stávajícími federálními soudci a tak nikoho nepřekvapilo, že telefony začaly zvonit dřív, než se společníci sešli ve vězení. V půl deváté byli dopraveni odděleně auty do budovy federálního soudu v Biloxi ke spěšně zorganizovanému slyšení před federálním policejním soudcem.

Cuttera podráždila rychlost, s níž Bogan zatahal za nitky. Ačkoliv nečekal, že čtveřice zůstane ve vězení po dobu procesu, nemohl se smířit s náhlým slyšením před soudcem, kterého museli právě vytáhnout z postele. A tak Cutter dal echo místním novinářům a zburcoval televizní stanici.

Dokumenty byly rychle připraveny a podepsány, a čtveřice opustila soudní budovu pěšky, bez pout, a mohla ujít tři bloky do svých kanceláří. Sledoval je velký nemotora s minikamerou a ještě jakási reportérka, která přesně nevěděla, oč jde, ale řekli jí, že to je něco velkého. Ale žádné komentáře z těch kožených obličejů nedostala. Společníci došli do domu firmy na Vieux Marche a zamkli za sebou dveře.

Charles Bogan šel rovnou k telefonu a zavolal senátorovi.

 

Soukromý vyšetřovatel, kterého Patrick doporučil, našel ženu za necelé dvě hodiny jen s pomocí telefonu. Bydlela v Meridianu, dvě hodiny cesty na severovýchod od Biloxi. Jmenovala se Deena Postellová a vedla oddělení lahůdek ve zbrusu novém obchodě na okraji města.

Sandy obchod našel a vstoupil dovnitř. Předstíral, že obdivuje čerstvě grilovaná kuřecí prsíčka a smažené bramborové hranolky, a přitom si prohlížel personál za pultem. Jeho pozornost upoutala široká, podsaditá žena s postříbřenými vlasy a zvučným hlasem. Jako ostatní zaměstnanci měla červenobíle pruhovanou košili, a když se přiblížila, Sandy si mohl přečíst jmenovku. Stálo na ní Deena.

Pro větší důvěryhodnost byl v džínsech a modrém saku, bez kravaty.

"Čím vám posloužím?" zeptala se s úsměvem.

Bylo před desátou, příliš brzy na smažené brambory. "Velkou kávu, prosím," řekl Sandy, také s úsměvem, a Deeně se zablýsklo v očích. Flirtování ji těšilo. Sešli se u pokladny. Místo peněz jí Sandy podal vizitku.

Podívala se na ni a upustila ji. Pro ženu, která vychovala tři mladistvé delikventy, mohlo takové překvapení znamenat jen potíže. "Dolar dvacet," řekla, namačkala tlačítka a dívala se po pultu, jestli je někdo sleduje.

"Mám pro vás jen dobré zprávy," pronesl Sandy a sáhl pro peníze.

"Co chcete?" zeptala se téměř neslyšně.

"Deset minut vašeho času. Budu čekat támhle u stolku."

"Ale co chcete?" Vzala od něj peníze a podala mu drobné.

"Prosím. Budete šťastná, že jste mi ten čas věnovala."

Muži se jí líbili a Sandy byl pohledný chlap, mnohem lépe oblečený než většina těch, s nimiž přišla do styku. Chvíli se motala kolem grilu, připravila další kávu a pak řekla vedoucímu, že si bere přestávku. .

Sandy trpělivě čekal u stolku v malé jídelně vedle chladničky s pivem a strojku na led. "Díky," řekl jí, když se posadila.

Bylo jí přes čtyřicet, měla kulatý obličej, nestřídmě nalíčený lacinou kosmetikou.

"Tak advokát z New Orleansu?"

"Ano. Předpokládám, že jste nečetla ani neslyšela o případu právníka dole na pobřeží, kterého přistihli, že ukradl spoustu peněz."

Ještě než domluvil, vrtěla hlavou. "Já nic nečtu, zlato. Tady makám šedesát hodin týdně a mám doma dvě vnoučata. Stará se o ně manžel. Je invalida. Špatný záda. Nic nečtu, na nic se nedívám, nedělám nic, než dřu tady a vyměňuju pleny, když jsem doma."

Sandyho skoro mrzelo, že se zeptal. Deprimující.

Co nejstručněji ji seznámil s Patrickovým případem. Pobavilo ji to, ale ke konci zájem opadl.

"Zaslouží si trest smrti," prohlásila v krátké pauze.

"Ale on nikoho nezabil."

"Přece jste říkal, že v autě někdo byl."

"To byl. Ale ten člověk už byl mrtev."

"Tak ho zabil?"

"Ne. Jenom ho ukradl."

"Hm. Heleďte, musím se vrátit do práce. Nezlobte se, že se ptám, ale co to má společného se mnou?"

"Tělo, které sebral, patřilo Clovisi Goodmanovi, vašemu drahému zesnulému dědovi."

Trhla hlavou. "On spálil Clovise?!"

Sandy přikývl.

Přimhouřila oči a pokoušela se vyvolat náležité emoce. "Ale proč?" zeptala se.

"Musel přece předstírat svou smrt."

"Ale proč zrovna Clovise?"

"Patrick byl jeho právník a přítel."

"Pěknej přítel."

"Podívejte se, já se to nepokouším nijak zdůvodňovat. Stalo se to před čtyřmi lety, dávno předtím, než jsme se k tomu my dva dostali."

Ťukala o stůl prsty jedné ruky a na druhé si kousala nehty. Ten chlap proti ní se zdá být pěkně fikaný advokát, takže spustit ubrečenou tirádu o milovaném dědouškovi by asi nezabralo. Tohle ji mátlo. Jen ať mluví dál.

"Poslouchám."

"Manipulovat s mrtvolou je trestný čin."

"To asi jo."

"Také je to postižitelné občanskoprávní cestou. To znamená, že rodina Clovise Goodmana může mého klienta žalovat za zneuctění mrtvoly."

Ach ano. Zhluboka se nadechla, narovnala se, pak se usmála a řekla: "Už chápu."

Sandy se také usmál. "Ano. Proto jsem tady. Můj klient by rád navrhl Clovisově rodině velmi tiché vyrovnání."

"Co znamená rodině?"

"Přežívající manželka, děti a vnoučata."

"Myslím, že rodina jsem já."

"A co váš bratr?"

"Není. Luther zemřel před dvěma lety. Drogy a chlast."

"Pak jste jediná osoba, která má právo se soudit."

"Kolik?" vyhrkla, protože už to nemohla vydržet, a pak se zastyděla.

Sandy se k ní naklonil. "Jsme ochotni nabídnout dvacet pět tisíc dolarů. Teď hned. Šek mám v kapse."

Také se naklonila a blížila se k jeho obličeji. Když zaslechla sumu, zarazila se. Do očí jí vhrkly slzy a dolní ret se začal třást. "Panebože," zašeptala.

Sandy se rozhlédl. "Je to tak, dvacet pět tisíc zelených."

Vyškubla ubrousek z držáku a přitom převrhla slánku. Osušila si slzy a vysmrkala se. Sandy se stále rozhlížel a doufal, že nedojde k žádné scéně.

"Všechno pro mě?" vypravila ze sebe drsným hlubokým hlasem. Dech měla zrychlený.

"Všechno pro vás, ano."

Znovu si otřela oči a pak řekla: "Potřebuju se napít."

Beze slova do sebe nalila velkou kolu. Sandy upíjel špatnou kávu a sledoval lidi, kteří přicházeli a odcházeli. Neměl naspěch.

"Jak to vidím já," řekla konečně, teď už klidnější, "když sem přijdete a nabídnete mi zničehonic pětadvacet papírů, pak jste asi ochoten zaplatit i víc."

"Nejsem oprávněn vyjednávat."

"Když budu žalovat, třeba to uškodí vašemu klientovi, víte, jak to myslím? Porota se podívá na mne a bude myslet na to, jak chudák děda Clovis shořel, aby váš klient mohl ukrást devadesát milionů dolarů."

Sandy se napil a přikývl. Musel ji obdivovat.

"Kdybych si našla advokáta, mohla bych asi dostat mnohem víc peněz."

"Možná, ale mohlo by to trvat i pět let. Navíc byste měla i jiné problémy."

"Například?" zeptala se.

"S Clovisem jste si nebyli moc blízcí."

"Možná ano."

"Tak proč jste mu nešla na pohřeb? To by se porotě špatně vysvětlovalo. Podívejte se, Deeno, jsem připraven se dohodnout. Jestli nechcete, nasednu do auta a vrátím se do New Orleansu."

"Jaká je vaše poslední nabídka?"

"Padesát tisíc."

"Tak platí." Natáhla silnou pravou ruku, stále ještě vlhkou od kokakoly a stiskla Sandyho pravici.

Sandy vytáhl z kapsy prázdný šek a vyplnil ho. Zároveň položil na stůl dva dokumenty: stručnou dohodu o vyrovnání a dopis Deeny státnímu žalobci.

Papírování nezabralo ani deset minut.

 

Konečně se něco pohnulo v apartmá u kanálu v Boča. Jistá Švédka byla spatřena, jak urychleně strká kufry do Bennyho BMW. Pak rychle odjela. Sledovali ji na Miami International Airport, kde čekala dvě hodiny na letadlo do Frankfurtu.

Počkají si na ni ve Frankfurtu. Budou ji trpělivě sledovat, až se dopustí chyby. A potom najdou pana Ariciu.