John Grisham
překlad: Jan Jirák

ADVOKÁT CHUDÝCH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23

NA PÁTEM MlSTÉ NA SEZNAMU VYSTEHOVANÝCH se vyskytoval jistý Kelvin Lam, což bylo jméno, které Mordecaiovi tak trochu něco říkalo. Kdysi odhadl počet bezdomovců ve Washingtonu na deset tisíc. Jenom v právní poradně na 14. ulici bylo nahromaděných přinejmenším tolik spisů. A každé jméno příteli Mordecaiovi něco říkalo.

Měl je v hlavě roztříděné podle vývařoven, útulků, jednotlivých služeb, kazatelů, policistů a ostatních advokátů. Po setmění jsme vyrazili do centra do jednoho kostela přikrčeného mezi drahými administrativními budovami a snobskými hotely. V rozlehlém suterénu, dvě podlaží pod zemí, byla zrovna v plném proudu večeře založená na programu nazvaném Pět bochníků. Místnost zaplňovaly rozkládací stoly obklopené hladovými strávníky, kteří se krmili a povídali si. Nebyla to vývařovna, kde člověk dostal jen polévku. Talíře byly plné kukuřice, brambor, kousků něčeho, co vypadalo jako krůta nebo kuře, ovocných salátů a chleba. Ještě jsem nevečeřel a dostal jsem z té vůně hlad.

"Tady už jsem nebyl kolik let," poznamenal Mordecai zasněně, když jsme vešli do sálu, zůstali stát u vchodu a rozhlíželi se kolem sebe. "Nakrmí tady tři sta hladovců denně. Není to nádhera?"

"Odkud mají jídlo?"

"Z Ústřední kuchyně, to je zařízení, které sídlí ve sklepě pod CBN. Vyvinuli vynikající systém sbírání přebytečného jídla z místních restaurací. Nejde o zbytky, nýbrž o nezpracované suroviny, které by se zkazily, kdyby je okamžitě nespotřebovali. Mají kolonu mrazicích vozů, se kterými objíždějí město a sbírají potraviny. Ty pak dovezou do kuchyně a připraví jako zmrazené večeře. Udělají jich přes dva tisíce denně."

"Vypadá to lákavě."

"Je to vážně dobrý."

Všimla si nás mladá žena, která se nám představila jako Liza. Pracovala pro Pět bochníků teprve krátce. Mordecai znal její předchůdkyni, o níž si s ní chvilku popovídal, zatímco já jsem pozoroval strávníky.

Všiml jsem si něčeho, co jsem nikdy předtím nezaznamenal. Mezi bezdomovci existuje jistá hierarchie, jisté rozdílné roviny postavení na socioekonomickém žebříčku. U jednoho stolu sedělo šest mužů a bezstarostně si povídali o nějakém zápase v košíkové, který zhlédli v televizi. Byli docela slušně oblečení. Jeden měl sice při jídle na rukou rukavice, ale jinak mohli všichni sedět v jakékoliv dělnické hospodě ve městě a nikdo by je nepovažoval za bezdomovce. Za nimi seděl u stolu sám jakýsi mohutný chlap s hodně tmavými slunečními brýlemi a rukama obíral kuře. Na nohou měl stejné holiny, jaké si obul Pán v den své smrti. Kabát měl špinavý a odřený. Okolí dokonale přehlížel. Na první pohled bylo zřejmé, že se protlouká životem daleko hůř než muži, kteří se smáli u vedlejšího stolu. Ti měli přístup k teplé vodě a mýdlu. Ale jemu to bylo dokonale putna. Oni spali po útulcích. On musel vzít zavděk parky s holuby. Ale všichni dohromady byli bezdomovci.

Liza žádného Kelvina Lama neznala, ale slíbila, že se poptá. Sledovali jsme ji, jak se proplétá mezi lidmi, tu s někým prohodila slovo, tu ukázala na odpadkový koš v rohu, tu se rozčilila na jakousi starší paní. Posadila se mezi dva muže, promluvila na ně, ale ani jeden z nich se na ni nepodíval. Přešla k dalšímu stolu a pak zase k dalšímu.

Potom se tam k mému překvapení objevil právník. Byl to mladý asistent z velké firmy, který pracoval jako dobrovolník ve Washingtonské právní poradně pro bezdomovce. Mordecaie znal z jedné finanční sbírky, kterou pořádali vloni. Pár minut jsme si povídali a pak se vytratil do vedlejší místnosti, aby se tři hodiny věnoval konzultacím s klienty.

"Washingtonská právní poradna má tři sta padesát dobrovolníků," prozradil mi Mordecai.

"A stačí to?" zeptal jsem se.

"Nikdy jich není dost. Uvažuju o tom, že oživím náš program dobrovolníků. Třeba by sis to rád vzal na starost a dohlížel na ně. Abrahamovi se ta myšlenka zamlouvá."

Bylo příjemné slyšet, že Mordecai a Abraham - a Sofia nepochybně taky - probírají, co by mi tak asi bylo nejvhodnější svěřit.

"Rozšíříme tím základnu, trochu se zviditelníme mezi právníky a pomůže nám to při shánění peněz."

"To jistě," přisvědčil jsem nepřesvědčivě.

Liza se vrátila. "Kelvin Lam sedí vzadu," ohlásila a kývla tím směrem. "Druhý stůl odzadu. Má na hlavě červenou čapku Redskins."

"Mluvila jste s ním?" zeptal se Mordecai.

"Ano. Je střízlivý, docela mu to pálí a řek mi, že bydlí v CBN a pracuje na částečný úvazek při odvozu odpadků."

"Nemáte tu nějakou menší místnost, kde bychom si mohli sednout?"

"Jistě."

"Řekněte Lamovi, že s ním potřebuje mluvit jeden advokát chudých."

 

Lam nepozdravil ani nám nepodal ruku. Mordecai seděl za stolem. Já stál v rohu. Lam se usadil na jedinou volnou židli a Věnoval mi pohled, při kterém mi naskočila husí kůže.

"O nic nejde," začal Mordecai a nasadil výjimečně chlácholivý tón. "Potřebujeme se vás jen zeptat na pár věcí."

Lam nevydal ani hlásku. Byl oblečen jako typický obyvatel útulku - džíny, triko, tenisky, vlněná bunda. Tím se lišil od čpících bezdomovců uchylujících se pod mosty, kteří na sobě měli spoustu vrstev oblečení.

"Znáte ženu jménem Lontae Burtonová?" zeptal se Mordecai. Chopil se toho, že bude mluvit za nás, za právníky.

Lam zavrtěl hlavou.

"A DeVona Hardyho?"

Další odmítavé zavrtění.

"Ještě minulý měsíc jste bydlel v jednom opuštěném skladišti, viďte?"

"Jo."

"Na rohu Newyorské a Floridské, co?"

"Hmm."

"Platil jste nájem?"

"Jo."

"Sto dolarů měsíčně?"

"Jo."

"Tillmanu Gantrymu?"

Lam ztuhl a zavřel oči, aby si promyslel odpověď. "Komu?" zeptal se.

"Kdo to skladiště vlastnil?"

"Platil jsem nájem nějakýmu chlápkovi, kterej se jmenoval Johnny."

"Pro koho Johnny pracoval?''

"To nevím. Bylo mi to fuk. Neptal jsem se."

"Jak dlouho jste tam bydlel?"

"Asi čtyři měsíce."

"Proč jste odešel?"

"Vystěhovali mě."

"Kdo vás vystěhoval?"

"Nevím. Jednoho dne se objevili poldové s nějakým jiným chlápkem. Drapli nás a vystrkali na ulici. O pár dní pozdějc srovnali skladiště se zemí."

"Vysvětlil jste policii, že za bydlení platíte nájem?"

"Kdekdo jim to vykládal. Ta ženská s děckama se s poldama zkusila poprat, ale nebylo to k ničemu. Teda já se s poldama nikdy nervu. Lidi, bylo to tam děsný."

"Dostali jste před vystěhováním nějaké upozornění?"

"Kdepak."

"Nikdo vás nevaroval, že se máte odstěhovat?"

"Ne. Nic takovýho. Poldové řekli, že tam nemáme co dělat. A pak nás vypakovali."

"Takže jste se tam nastěhoval loni na podzim, někdy v říjnu."

"Asi tak."

"Jak jste to místo našel?"

"Už nevím. Někdo mi řek o skladišti, kde pronajímaj malý byty. Za nízký nájemný, rozumíte. Tak jsem tam zašel, abych to omrknul. Zrovna tam stloukali zdi a podlahy a tak podobně. Střecha tam taky byla, na záchod nebylo daleko a voda tekla. Nebylo to špatný."

"Takže jste se nastěhoval?"

"Přesně tak."

"Podepsal jste nějakou smlouvu?"

"Ne. Ten chlápek mi řek, že byt je tam načerno, takže nebudeme nic sepisovat. Taky mi řek, že kdyby se někdo ptal, mám říct, že jsem se tam naboural."

"A chtěl platit hotově?"

"Jedině hotově."

"Platil jste mu každý měsíc?"

"Snažil jsem se. Chodil to vybírat kolem patnáctýho."

"Když vás vystěhovali, neměl jste náhodou s nájemným trochu zpoždění?"

"Krapet."

"Kolik?"

"Možná jeden měsíc."

"Byl to důvod, proč vás vystěhovali?"

"Nevím. Neřekli mi žádnej důvod. Prostě všechny vypakovali, všechny najednou."

"Znal jste ostatní lidi ve skladišti?"

"Pár jsem jich znal. Ale nikdo se tam s nikým nekamarádil. Každej byt měl slušný dveře, který se daly zamknout."

"Ta matka, o které jste se zmínil, ta, co se prala s policií - znal jste ji?"

"Ne. Možná jsem ji jednou nebo dvakrát potkal. Bydlela na druhým konci."

"Na druhým konci?"

"Jasně. Uprostřed skladiště nebyly žádný rozvody, a tak postavili byty proti sobě na koncích haly."

"Viděl jste na její dveře od svého bytu?"

"Ne. Bylo to velký skladiště."

"Jak velký byl váš byt?"

"Dva pokoje, ale plochu nevím."

"S elektřinou?"

"Jo, natáhli nám tam pár drátů. Mohli jsme si zapnout rádio a tak podobně. Měli jsme tam světla. Tekla nám tam voda, jenom záchody byly společný."

"A co topení?"

"Nestálo za moc. Byla tam zima, ale zas ne taková, jako když člověk spí na ulici."

"Takže jste byl s tím bytem spokojený?"

"Bylo to fajn. Chci říct - za stovku měsíčně to určitě nebylo špatný."

"Říkal jste předtím, že jste dva lidi odtamtud znal. Jak se jmenovali?"

"Herman Harris a pak nějakej Shine, ale nevím, jak dál."

"Kde jsou teď?"

"Od ty doby jsem je neviděl."

"Kde bydlíte?"

"V CBN."

Mordecai vytáhl z kapsy navštívenku a podal ji Lamovi. "Jak dlouho tam zůstanete?"

"Nemám tušení."

"Mohl byste se mi ozvat?"

"Proč?"

"Třeba budete potřebovat právníka. Kdybyste se přestěhoval do jiného útulku nebo si našel něco vlastního, zavolejte mi."

Lam si beze slova vzal navštívenku. Poděkovali jsme Lize a vrátili se do poradny.

 

Měli jsme několik možností, jak proti našim protivníkům postupovat, jako u každé žaloby. Protivníci byli celkem tři - RiverOaks, Drake & Sweeney a TAG - a nečekali jsme, že by se jejich řady ještě rozrostly.

První metodou byl útok ze zálohy. Druhou metodou nahrávka a smeč.

Pokud se uchýlíme k útoku, uděláme to tak, že připravíme obecný návrh žaloby, poběžíme s tím k soudu, podáme žalobu, podsuneme to tisku a budeme doufat, že se nám podaří dokázal to, co si myslíme, že víme. Výhodou téhle metody je moment překvapení, ponížení protivníka a s trochou štěstí i náklonnost veřejného mínění. Nevýhodou je to, že se jedná o právnickou obdobu skoku z útesu se silnou, leč nepotvrzenou vírou, že je někde dole natažená síť.

Pokud jde o nahrávku a smeč, tahle metoda začíná tím, že se napíše protivníkovi dopis, v němž jsou naznačena některá obvinění, ale současně se tam uvede, že ani tak nejde o žalobu, jako spíš o výzvu k setkání a diskusi. Dopisy začnou chodit sem a tam, a obě strany jsou tak schopné alespoň zhruba odhadnout, co může ten druhý podniknout. Pokud se prokáže spolehlivost v jednání, dojde zpravidla k tiché dohodě. Touhle metodou se dá vyhnout žalobě.

Mordecaie i mě lákal spíš útok, a to ze dvou důvodů. Především bylo zjevné, že mi firma nechce dát pokoj. Dvě domovní prohlídky byly jasným důkazem, že Arthur i Rafter a jejich smečka drsných chlapců po mně jdou. Moje zatčení se bude krásně vyjímat v novinách, jelikož oni na to nepochybně upozorní novináře, aby mě ponížili a zvýšili tlak na soudce. Musíme mít připravený vlastní útok.

Druhý důvod se týkal samotné podstaty případu. Hectora a ostatní svědky nemůžeme přimět k výpovědi, dokud nepodáme žalobu a nepřinutíme je, aby předstoupili před soudce.

Během přípravného vyšetřování, které bude následovat po podání žaloby, budeme mít příležitost klást protivníkům nejrůznější otázky a oni budou muset odpovídat pod přísahou. Navíc budeme moci předvolat, koho budeme chtít. Pokud najdeme Hectora Palmu, necháme ho složit přísahu a pak si ho podáme. Jestli se nám podaří vystopovat další vystěhované, přinutíme je, aby vypověděli, jak to tehdy probíhalo.

Budeme muset odhalit to, co každý ví, a to se nedá udělat jinak než vyšetřováním, které nám posvětí soud.

Teoreticky vzato byl náš případ vcelku jednoduchý: Squatteři bydlící ve skladišti platili hotově a bez kvitancí nájem Tillmanu Gantrymu nebo někomu, kdo pro něj pracoval. Gantrymu se naskytla příležitost prodat nemovitost firmě RiverOaks, ale muselo se to provést rychle. Pokud jde o squattery, Gentry firmě RiverOaks a jejím právníkům lhal. Drake & Sweeney se činili a poslali Hectora Palmu, aby nemovitost ještě před uzavřením smlouvy prohlédl. Hectora při první návštěvě ztloukli, a tak si podruhé vzal s sebou ochranku a během prohlídky zjistil, že v objektu jsou obyvatelé a že to ve skutečnosti nejsou squatteři, nýbrž nájemníci. Napsal to Bradenu Chanceovi v hlášení a Chance se dopustil osudově chyby tím, že hlášení stáhl a pokračoval v zajišťování budovy. Nájemníci byli hromadně vystěhováni jako squatteři bez řádného zákonného postupu.

Řádné vystěhování by trvalo přinejmenším o třicet dnů déle, což byla doba, kterou si ani jeden z účastníků nemohl dovolit čekat. Stačilo ovšem třicet dnů a nejhorší období zimy by bylo za námi. Nehrozily by sněhové vánice ani mrazivé zimy a nebylo by nutné spát v autě s puštěným topením.

Byli to jen lidé z ulice, bez záznamů, bez potvrzení o zaplacení nájmu a beze stop, jež by bylo možné sledovat.

Teoreticky to nebyl složitý případ. Ale měl obrovské množství zádrhelů. Spoléhat se na svědectví bezdomovců může být zrádné, zvlášť pokud se pan Gantry rozhodne trvat na svém. On vládl ulici, a to nebyla zrovna aréna, kde bych měl chuť se s ním utkat. Mordecai měl rozvětvenou síť vystavěnou na protislužbách a šeptandě, ale Gantryho dělostřelectvu nemohl konkurovat. Řadu hodin jsme spolu probírali možnosti, jak se vyhnout uvedení firmy TAG, Inc., mezi žalovanými. Žaloba bude ze zcela zřejmých důvodů daleko ošidnější a nebezpečnější, bude-ti se v ní vyskytovat i Gantry. Mohli bychom případně podat žalobu bez něj a nechat jeho spoluviníky - RiverOaks a Drakea & Sweeneyho -, aby ho do hry vtáhli sami.

Jenže Gantry byl jedním z podstatných a nosných kamenů v naší stavbě, a kdybychom ho jako viníka přehlíželi, jen bychom si říkali o zásadní potíže při projednávání případu.

Musíme najít Hectora Palmu. A jakmile ho najdeme, musíme ho nějak přemluvit, aby nám vydal to ztracené hlášení nebo nám alespoň řekl, co v něm stálo. Najít ho nebude tak těžké. Přimět ho k hovoru bude možná zcela nemožné. Je dost pravděpodobné, že se mu nebude chtít mluvit, jelikož si potřebuje udržet místo. Vždyť mi hezky rychle vyklopil, že má ženu a čtyři děti.

S žalobou byly spojeny ještě další obtíže. První z nich je ryze procedurální povahy. Jako právníci nemáme právo podávat žalobu jménem pozůstalých po Lontae Burtonové a jejích čtyřech dětech. Budeme se muset nechat její rodinou najmout, jinak to nepůjde. Vzhledem k tomu, že její matka a dva bratři byli ve vězení a otcova totožnost nebyla jaksi známa, klonil se Mordecai k názoru, že bychom se měli obrátit na občanský soud, aby jmenoval zástupce, jenž se bude zabývat Lontaeinou pozůstalostí. Tak bychom se mohli, alespoň ze začátku, obejít bez příbuzných. Kdyby se nám podařilo vysoudit odškodné, stane se z rodiny rázem pravá noční můra. Dalo se bezpečně předpokládat, že čtyři děti mají přinejmenším dva různě otce a každý z těchto chlapáků se bude muset dovědět, že tu nějaké peníze změní majitele.

"S tímhle si budeme lámat hlavu později," prohlásil Mordecai. "Nejdřív musíme vyhrát." Pracovali jsme vepředu, u stolu hned vedle Sofiina místa. Většinu času jsme měli puštěný starý počítač. Já psal, Mordecai přecházel okolo a diktoval.

Až do půlnoci jsme spřádali plány, psali a přepisovali žalobu, vyvraceli si různé přístupy, probírali postup a snili o tom, jak se nám podaří dovléct RiverOaks a moji starou firmu před soud a namočit je do pěkně ostudného případu. Mordecai to považoval za předěl, za rozhodující okamžik, který zvrátí postupný pokles sympatií veřejnosti k bezdomovcům. Já to vnímal prostě jen jako způsob, jak napravit spáchané zlo.