John Grisham
překlad: Jan Jirák

ADVOKÁT CHUDÝCH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

24

DALŠÍ KÁVA S RUBY. KDYŽ JSEM V SEDM ČTYŘICET pět dorazil k poradně, už na mě čekala u dveří a byla ráda, že mě vidí. Jak může někdo vypadat tak čile, když předtím strávil osm hodin snahou usnout na zadním sedadle opuštěného auta?

"Nemáte koláčky?" zeptala se, když jsem otáčel vypínači u dveří.

Už se z toho stal takový zvyk.

"Podívám se. Zatím se posaďte a já udělám trochu kafe." Vyrazil jsem do kuchyně, vypláchl konvici a poohlédl se po něčem k jídlu. Včerejší okoralé koláčky byly ještě tvrdší, ale nic jiného jsem tam nenašel. V duchu jsem si umínil, že musím zítra koupit čerstvé pečivo, pro případ, že by Ruby dorazila třetí den za sebou. Něco mi říkalo, že je to dost možné.

Snědla jeden koláček, ulamovala si přitom tvrdé okraje a snažila se chovat způsobně.

"Kde obvykle snídáte?" zeptal jsem se.

"Většinou nesnídám."

"A co obědy a večeře?"

"Oběd dostanu u Naomi na Desátý ulici. Na večeři chodím do Kalvárie na Patnáctou."

"Co děláte během dne?"

Opět se schoulila nad kelímkem a snažila se zahřát prokřehlé tělo.

"Většinu času jsem u Naomi," odpověděla.

"Kolik žen tam chodí?"

"Nevím. Spousta. Dobře se tam o nás staraj, ale je tam otevřeno jen přes den."

"To je jen pro ženy bez domova?"

"Jo, přesně tak. Zavíraj ve čtyři. Většina žen bydlí po útulcích, některý přespávaj na ulici. Já mám auto."

"Vědí, že berete crack?"

"To víte, že jo. Chtěj, abych chodila na schůzky, co pořádaj pro opilce a feťáky. Nejsem jediná. Dělá to hodně ženskejch, víte?"

"Šlehla jste si včera večer?" zeptal jsem se. Vlastní slova mi zněla v uchu. Nechtělo se mi vůbec věřit, že jsem byl schopen položit takovou otázku.

Brada jí klesla na prsa. Zavřela oči.

"Řekněte mi pravdu," vyzval jsem ji.

"Musela jsem. Dělám to každý večer."

Vůbec jsem jí to nehodlal vyčítat. Vždyť jsem pro ni od včerejška ještě nic neudělal, abych jí pomohl dostat se na léčení. Náhle se z toho stal můj nejdůležitější úkol.

Požádala mě ještě o jeden koláček. Zabalil jsem jí poslední kousek pečiva do fólie a dolil jí kávu. Spěchala kvůli něčemu k Naomi, a tak vzápětí odešla.

 

Pochod začal demonstrací za spravedlnost, která se sešla před městskou radnicí. Jelikož Mordecai rozhodně patřil do pomyslného Kdo je kdo ve světě bezdomovců, nechal mě stát v davu a sám se vyšplhal na své místo na tribuně.

Na schodech budovy se shromáždil kostelní sbor oblečený do temně rudých a zlatých šatů a začal zaplňovat prostor líbeznými žalmy. Na obou koncích ulice postávaly v neuspořádaných útvarech stovky policistů, kteří pomocí zátarasů odklonili dopravu.

CBN slíbilo, že se dostaví tisíce pěšáků ulice, a ti teď přicházeli po skupinkách - byl to jeden dlouhý, neorganizovaný proud lidí, kteří nemají domov a jsou na to hrdí. Slyšel jsem je přicházet, ještě než jsem je uviděl. Nacvičovali provolávání hesel a bylo je slyšet dobře na délku jednoho domovního bloku. Jakmile se vynořili zpoza rohu, televizní kamery se otočily, aby je mohly přivítat.

Zastavili se těsně pod schody radnice a začali mávat transparenty. Většinou šlo o ručně malované, podomácku vyrobené tabule. ZASTAVTE ZABÍJENÍ - ZACHRAŇTE ÚTULKY - MÁM PRÁVO NA DOMOV - PRÁCI, PRÁCI, PRÁCI. Transparenty vyčnívaly nad hlavami a pohupovaly se v rytmu žalmů a hlasitého skandování jednotlivých hesel.

U zátarasu zastavily církevní autobusy a vyvrhly stovky lidí. Mnozí nevypadali na to, že by bydleli na ulicích. Byli to dobře oblečení návštěvníci kostela a šlo většinou o ženy. Dav zmohutněl a místa kolem mě ubylo. Neznal jsem tam nikoho kromě Mordecaie. Někde tam byli ještě Sofia a Abraham, ale neviděl jsem je. Měla to být největší demonstrace bezdomovců za posledních deset let - Manifestace za Lontae.

Na velikých deskách byly přilepené zvětšené a černě orámované fotografie Lontae Burtonové. Pod jejím obličejem stála zlověstná slova: KDO ZABIL LONTAE? Lidé v davu si začali transparenty rozebírat a brzy šlo o nejčastější plakát komíhající se nad hlavami. Sáhli po něm dokonce i muži z CBN, kteří si přinesli své vlastní protestní transparenty. Nad zástupy lidí se vznášel Lontaein obličej.

V dálce zavyla osamělá siréna a začala se přibližovat. Zátarasy projela pohřební dodávka s policejním doprovodem a zastavila přímo před radnicí, uprostřed davu. Otevřely se zadní dveře. Čestná stráž - šest bezdomovců - vytáhla z vozu černě natřenou napodobeninu rakve, zvedla si ji na ramena a připravila se vyrazit na smuteční pochod. Další bezdomovci vytáhli čtyři menší, ale stejně natřené rakve.

Moře lidí se rozestoupilo. Sbor začal zpívat rekviem a opřel se do toho tak procítěně, že mi málem vyhrkly slzy. Zástup se dal do pohybu. Byl to smuteční průvod. A jedna z těch malých rakví měla představovat Ontaria.

Pak se dav opět semkl. Ruce se natahovaly a dotýkaly se rakví proplouvajících okolo a pohupujících se jemně ze strany na stranu, zepředu dozadu.

Bylo to strhující drama a kamery nacpané poblíž tribuny zaznamenaly každý pohyb procesí. Následujících osmačtyřicet hodin nám to budou v jednom kuse přehrávat na obrazovce.

Pak rakve položili s Lontaeinou uprostřed na dřevěnou plošinku v polovině schodiště, jen necelý metr pod tribunu, kde stál Mordecai. Hodnou chvíli rakve filmovali a fotografovali novináři a pak začaly proslovy.

Moderoval to aktivista, který manifestaci zahájil tím, že poděkoval všem skupinám, jež pomohly průvod zorganizovat. Byl to úctyhodný seznam, alespoň co do počtu. Jak ohlašoval jednotlivé položky, vyvolalo ve mně údiv, kolik vlastně existuje útulků, misií, vývařoven, skupin, zdravotních středisek, právních poraden, církví a kostelů, center, spolků, rekvalifikačních programů a odvykacích programů - a všechny jistou měrou přispěly k uskutečnění této události. Dokonce i pár volených zástupců lidu se přidalo.

Proč vlastně představují bezdomovci problém, když mají takovou podporu?

Na tuto otázku odpovídalo dalších šest řečníků. Začíná to nedostatkem odpovídajících finaněních zdrojů, pak přicházejí škrty v rozpočtu, hra na mrtvého brouka, k níž se uchyluje federální vláda, zaslepenost města, nedostatek soucitu u těch, kteří mají prostředky, soudní systém, jenž je dnes příliš konzervativní, a tak to pokračuje pořád dál a dál. Seznam příčin nemá konce.

Prakticky všichni řečníci opakovali totéž, jedině Mordecai, který mluvil jako pátý, ztišil dav popisem posledních hodin života rodiny Burtonových. Když vykládal, jak dítěti měnil plenku, pravděpodobně poslední v jeho životě, bylo by v davu slyšet upadnout špendlík. Nikdo nezakašlal, nikdo ani nepípl. Díval jsem se na rakve, jako by v jedné z nich skutečně odpočívalo dětské tělíčko.

Pak rodina odešla z útulku, vysvětloval řečník pomalým, hlubokým, zvučným hlasem. Vyšli na ulici, do sněhové vánice. Tam se Lontae a jejím dětem podařilo přežít už jen několik hodin. Mordecai v tu chvíli přistupoval k faktům vskutku tvůrčím způsobem, jelikož nikdo přesně nevěděl, jak se to všechno zběhlo. Já to tušil, ale bylo mi to jedno. Ostatní lidé kolem mě byli vyprávěním stejně uneseni.

Když Mordecai popisoval poslední okamžiky, kdy se k sobě členové rodiny zoufale tiskli ve snaze dopřál si trochu tepla, slyšel jsem, jak kolem mě ženy pláčou.

Začal jsem o tom uvažovat docela sobecky. Když tenhle člověk, můj přítel a spolupracovník, dokáže zaujmout takový dav z tribuny stojící kolik desítek metrů daleko, co by asi dokázal udělat s dvanáctičlennou porotou, sedící téměř na dotek od něj?

V tu chvíli jsem si uvědomil, že žaloba týkající se Burtonových se nikdy tak daleko nedoslane. Žádná žalovaná strana, bude-li alespoň trochu při smyslech, v životě nedovolí, aby se Mordecai Green dostal v tomhle městě před porotu složenou z černochů. Pokud jsou naše předpoklady správné a pokud se nám je podaří prokázat, k žádnému soudu nikdy nedojde.

Po hodině a půl projevů začal být dav neklidný a lidé už chlěli vyrazit na pochod. Sbor se opět rozezpíval, čestná stráž zvedla rakve a vydala se v čele průvodu pryč od budovy. Za rakvemi šli hlavní strůjci demonstrace včetně Mordecaie. Pak jsme kráčeli my ostatní. Někdo mi podal transparent s Lonlacinou fotografií a já ho držel stejně vysoko jako ostatní.

Privilegovaní lidé nepochodují a neprotestují. Jejich svět je čistý a bezpečný a vládnou v něm zákony napsané tak, aby právě a jedině tyhle lidi činily šťastnými. Mě ještě nikdy nikdo nevyhodil na ulici - tak co bych se staral? A tak jsem si první jeden či dva bloky připadal v průvodu divně. Kráčel jsem s masou lidí a držel jsem tyč, na jejímž konci byl plakát s fotografií dvaadvacetileté černošské matky, která porodila čtyři nemanželské děti.

Ale ani já už jsem nebyl týmž člověkem jako před pár týdny. A nemohl jsem to vzít zpátky, ani kdybych chtěl. Moje minulost byla o penězích, majetku a postavení, což byly hodnoty, které mě teď jedině rozčilovaly.

A tak jsem se uvolnil a s radostí pochodoval. Skandoval jsem s bezdomovci, zvedal fotografii a mával s ní v dokonalém souladu s ostatními a dokonce jsem se i pokoušel zpívat žalmy, které jsem vůbec neznal. Prožíval jsem první zkušenost s občanským protestem. A neměla být poslední.

Jak jsme se blížili ke Capitolu, chránily nás zátarasy. Pochod byl dobře připravený a jeho mohutnost přitahovala pozornost kolemjdoucích. Čestná stráž položila rakve na schody Capitolu. Pak nad nimi pastor sloužil mši, načež jsme si vyslechli další sérii rozhněvaných projevů, které tentokrát přednesli bojovníci za lidská práva a dva členové Kongresu.

Projevy mě začaly unavovat - už jsem toho slyšel dost. Moji bratři bez domova toho nemohli moc podniknout. Zatímco já jsem od svého nástupu do nového zaměstnání v pondělí otevřel jednatřicet případů. Jednatřicet skutečných lidí z masa a kostí ode mne čekalo, že jim seženu poukazy na potraviny, najdu bydlení, vyřídím rozvod, budu je hájit před soudem, vymůžu pro ně nevyplacené mzdy, zachráním je před vystěhováním a pomůžu jim s jejich návyky. Čekali ode mne, že lusknu prsty a nastolím spravedlnost. Jako pracovník protimonopolního oddělení jsem zřídka přišel do styku s klienty. Zatímco na ulici bylo všechno jinak.

Od pouličního prodavače jsem si koupil laciný doutník a šel se trochu projít po Mallu.