John Grisham
překlad: Jan Jirák

ADVOKÁT CHUDÝCH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25

ZAKLEPAL JSEM NA DVEŘE VEDLE BYTU, KDE bydlel Palma se svou rodinou, a zevnitř se ozval ženský hlas: "Kdo je tam?" Žádného pokusu o odemknutí či otevření dveří jsem se nedočkal. Už předtím jsem dlouze a usilovně přemýšlel, za koho se budu vydávat. Dokonce jsem si to cestou do Bethesdy zkoušel v autě. Ale nebyl jsem si jist, zda to bude znít přesvědčivě.

"Bob Stevens," ohlásil jsem se, když jsem se shrbil k mřížce mikrofonu. "Hledám Hectora Palmu."

"Koho?" zeptala se.

"Hectora Palmu. Bydlíval tady vedle vás."

"Co mu chcete?"

"Dlužím mu nějaké peníze. Snažím se ho najít, to je vše."

Kdybych vybíral poplatky nebo měl nějaké jiné nepříjemné poslání, sousedi by se pochopitelně chovali nevstřícně. Říkal jsem si, že tenhle drobný trik by mohl docela dobře zabrat.

"Už tu nebydlí," oznámil mi hlas stroze.

"Vím, že tu nebydlí. Nevíte, kam se odstěhoval?"

"Ne."

"Opustil město úplně?"

"Nevím."

"Viděla jste je, když se stěhovali?"

Odpověď byla pochopitelně ano, z toho už se nemohla vykroulit. Jenže místo aby se chovala vstřícně, stáhla se do hlubin bytu a nejspíš volala ochranku. Opakoval jsem otázku a pak znovu stiskl zvonek. Nic.

Tak jsem se vydal ke dveřím, které sousedily z druhé strany s poslední známou Hectorovou adresou. Dvakrát jsem zazvonil, dveře se pootevřely na délku řetězu, ve štěrbině se objevil muž tak v mém věku s majonézou v koutku úst a zeptal se: "Co byste rád?"

Zopakoval jsem výstup s Bobem Stcvenscm. Za zády v obývacím pokoji mu řádily děti a ječela televize, ale on mi bedlivě naslouchal. Bylo už po osmé, venku se setmělo a přituhlo a já ho vyrušil od pozdní večeře.

Nijak ho to ale nerozladilo. "Neznal jsem ho," řekl.

"A co jeho ženu?"

"Taky ne. Hodně cestuju. Většinu času jsem pryč."

"A vaše žena je neznala?"

"Ne." Tcnlokrát odpověděl až příliš rychle.

"A neviděl jste je vy nebo vaše žena, když se stěhovali?"

"Minulý týden jsme tu nebyli."

"Nemáte tušení, kam se mohli odstěhoval?"

"Kdepak."

Poděkoval jsem mu, otočil se a ocitl se tváří v tvář urostlému členovi bezpečnoslní služby v uniformě. V pravé ruce držel úctyhodný pendrek a plácal se s ním do dlaně levé ruky, jak to dělávají pochůzkáři ve filmech. "Co tady děláte?" zavrčel.

"Někoho hledám," odpověděl jsem. "Dejte tu věc pryč."

"Cesťáky sem nepouštíme."

"Jste hluchý? Nic neprodávám, někoho hledám." Obešel jsem ho a vydal se k parkovišti.

"Dostali jsme na vás stížnost," oznámil mi do zad. "Budete muset odjet."

"Vždyť zrovna odjíždím."

 

V jednom obyčejném baru kousek odtamtud jsem si dal k večeři mexickou topinku s pivem. Když jím na předměstí, cítím se bezpečněji. V podniku nabízeli všechno, na co si člověk vzpomněl. Šlo o jeden z článků v celostátním restauračním řetězci, jež bohatnou z toho, že staví v nových, nablýskaných čtvrtích výkrmny. Mezi hosty měli převahu mladí vládní zaměstnanci, kteří se vytrvale chystali domů a přitom probírali pletichy i politiku, pili k tomu točené pivo a pokřikovali na hráče v televizi.

Nabytá samota pro mě nepředstavovala velkou změnu. Manželku i přátele jsem dávno nechal za sebou. Sedm let na galcjích firmy Drake & Sweeney moc nepřálo rozvíjení přátelských vztahů. Ostatně když už na to přišla řeč, manželství to taky moc neprospívalo. Ve dvaatřiceti jsem byl docela dobře připravený na osamělý život. Sledoval jsem zápas a ženy v baru a ptal se sám sebe, jestli od sebe čekám, že se vrátím do světa barů a nočních klubů, abych si hledal společnost. Určitě existovala jiná místa a jiné postupy.

Otrávilo mě to, a tak jsem z baru vypadl.

Pomalu jsem projížděl městem a do svého nového bytu jsem nijak nespěchal. Na nájemní smlouvě bylo uvedeno moje jméno, takže muselo být i někde v počítači a policii nemůže dělat velké potíže mou mansardu najít. Byl jsem si jist, že pokud se chystají mě zatknout, určitě to podniknou v noci. Potěší je, když mě vyděsí půlnočním zabušením na dveře, pak mě trochu přimáčknou, vrhnou se na mě, nasadí mi pouta, vyvlečou mě ze dveří, svezou dolů výtahem a budou mi přitom železným stiskem svírat paže. Potom mě nacpou na zadní sedadlo hlídkového vozu, aby si se mnou udělali vyjížďku do městské věznice, kde budu jediný běloch, kterého se té noci podařilo zatknout. Nic jim neudělá větší radost, než když mě budou moci strčit do cely předběžného zadržení s obvyklou sbírkou gaunerů a nechat mě tam, abych si poradil, jak umím.

Ať jsem podnikal cokoliv, pořád jsem s sebou nosil dvě věci. První byl mobilní telefon, kterým zavolám Mordecaiovi, jakmile mě zatknou. Tou druhou byl přeložený svazek bankovek - dvacet stodolarovek -, abych mohl při troše štěstí složit kauci a vypadnout z vězení dřív, než se dostanu na dohled k cele předběžného zadržení.

Zaparkoval jsem dvě ulice od domu a rozhlížel se, jestli v některém z prázdných aut nezahlédnu podezřelá individua. Nakonec se mi podařilo dostat se až do podkroví živ, zdráv a nepozorovaně.

Obývák jsem měl zařízený dvěma zahradními křesílky a umělohmotnou krabicí, která sloužila jako konferenění stolek i jako podnožník. Na druhé podobné krabici stál televizor. Skromné zařízení mi připadalo směšné a byl jsem rozhodnut, že se tímhle místem chlubit nebudu. Nikdo nikdy neuvidí, jak bydlím.

Během dne mi volala matka. Poslechl jsem si její vzkaz ze záznamníku. Měli o mě s tátou strach a chtěli, abych za nimi přijel na návštěvu. Probírali to s bratrem Warnerem a prý by si mohl taky udělat výlet. Už jsem je slyšel, jak pitvají můj nový život. Někdo to se mnou přece musí probrat, abych konečně dostal rozum.

Ve zprávách v jedenáct byla manifestace za Lontae hlavní událostí dne. Televize nabídla detailní záběry pěti rakví, které nejdřív ležely na schodech radnice a pak je lide nesli ulicí v čele průvodu. Taky ukázali Mordecaie, jak káže davům. Shromáždění bylo větší, než jsem tušil - počet účastníků odhadovali na pět tisíc osob. Starosta to odmítl komentovat.

Vypnul jsem televizi a vyťukal na telefonu Claiřino číslo. Nemluvili jsme spolu už čtyři dny, a tak jsem si myslel, že bych měl ukázal trochu slušnosti a prolomit ledy. Technicky jsme pořád ještě byli manželé. Bylo by docela milé, kdybychom si třeba příští týden zašli na večeři.

Po třetím zazvonění nějaký cizí hlas otráveně řekl: "Haló." Byl to mužský hlas.

Na vleřinku mě to zaskočilo do té míry, že jsem nedokázal promluvit. Byl člvrtek, půl dvanácté v noci. Claire tam měla chlapa. A to jsem nebyl pryč ještě ani týden. Málem jsem zavěsil, ale pak jsem se vzpamatoval a řekl: "Prosil bych Claire."

"Kdo volá?" zeptal se rozmrzele.

"Michael, její manžel."

"Je ve sprše," poučil mě s náznakem zadostiučinění.

"Vyřiďte jí, že jsem volal," požádal jsem ho a co nejrychleji zavěsil.

Až do půlnoci jsem rázoval třemi místnostmi bytu, pak jsem se znovu oblékl a šel se projít do zimy. Když se rozpadá manželství, uvažuje člověk o všech možnostech. Je to lim, že jsme se začali navzájem vzdalovat, nebo je za tím něco složitějšího? Přehlédl jsem nějaký signál? Byl to nahodilý společník na jednu noc, nebo spolu chodí už několik let? Byl to nažhavený doktor s manželkou a dětmi, nebo mladý nadržený rnedik, který jí dával to, co jí se mnou chybělo?

Neustále jsem si opakoval, že na tom nezáleží. Rozváděli jsme se pro zásadní rozpory. Teď už bylo pozdě dělat si starosti, jestli mi s někým zahýbala.

Manželství bylo zkrátka a dobře pryč. A na příčinách nezáleželo. Pokud jde o mě, může jít ta ženská klidně k čertu! Skončil jsem s ní, nechal ji běžel, zapomněl na ni. Já jsem mohl proháněl sukně, jak se mi zlíbí, a ona se mohla taky chovat, jak se jí zachce.

Jo, přesně tak.

Ve dvě ráno jsem zjistil, že bloumám po Dupond Circle, nevšímám si mazlivého vábení prostilulek a obcházím lidi navlečené do mnoha vrstev oblečení a dek, pospávající na lavičkách. Bylo to nebezpečné, ale já na to kašlal.

 

O pár hodin později jsem koupil krabici koláčků s různými náplněmi a dva velké kelímky čerslvé kávy a noviny. Ruby věrně čekala u dveří a klepala se zimou. Oči měla zarudlejší než obvykle a úsměv taky nenaskočil tak rychle.

Naše místečko byl stůl vepředu, ten, na němž bylo nejméně hald dávno zapomenutých spisů. Trochu jsem stůl uklidil a naservíroval jsem své návštěvnici kávu a pečivo. Čokoládu moc ráda neměla, ale vzala si koláček s ovocnou náplní.

"Čtete noviny?" zeptal jsem se jí, když jsem rozbaloval pečivo.

"Ne."

"Umíte dobře číst?"

"Moc ne."

Tak jsem jí to přečetl. Začal jsem od první stránky, asi nejspíš proto, že tam byla velká fotografie pěti rakví, jež jako by se vznášely nad hlavami davu. Článek měl lilulek přes celou dolní polovinu sírany a já ho Ruby pečlivě přečetl slovo od slova. Napjatě poslouchala. Slyšela o smrti Burtonových vyprávět. Podrobnosti ji fascinovaly.

"Mohla bych taky tak umřít?"

"Pokud vašemu autu nefunguje motor a nejde vám topení, tak ne."

"Strašně bych si přála mít topení."

"Takhle můžele umřít z podchlazení."

"Co to je?"

"Umrznout k smrti."

Utřela si ústa ubrouskem a napila se kávy. V noci, kdy Ontario a jeho příbuzní zemřeli, bylo venku snad patnáct pod nulou. Jak to mohla Ruby tehdy přežít?

"Kam chodíte, když se udělá opravdová zima?" zeptal jsem se.

"Nikam."

"Zůsláváte v autě?"

"Ano."

"Jak to že nezmrznete?"

"Mám hodně pokrývek. Naskládám je na sebe."

"To nikdy nejdete do útulku?"

"Nikdy."

"Šla byste do útulku, kdyby vám to pomohlo vídal se s Terrencem?"

Naklonila hlavu na stranu a podivně se na mě zadívala. "Řekněte to ještě jednou," vyzvala mě.

"Chcete vídat Tcrrence, je to tak?"

"Je."

"Na to ale musíte být čistá. Je to tak?"

"Je."

"Abysle byla čistá, musíle strávil nějaký čas v protidrogovém oddělení. Chcete něco takového podstoupit?"

"Možná jo," odpověděla. "Ale jenom možná."

Byl to malý, ale nikoliv bezvýznamný krok vpřed.

"Můžu vám pomoct, abyste mohla Terrence vídat a aby vás zase bral jako součást svého života. Ale na to musíte být čistá a musí vám to vydržet."

"Jak to mám udělat?" zeptala se a nedokázala se mi podívat do očí. Skláněla se nad kávou a pára jí sloupala do obličeje.

"Jdele dneska k Naomi?"

"Jo."

,.Mluvil jsem s ředitelkou. Dnes tam mají dvě společná setkání pro lidi s návykem na alkohol a narkotika. Říkají tomu NA/NN. Chci, abyste na obě setkání šla. Ředitelka mi zavolá."

Přikývla jako peskované dítě. Už ji nebudu dál trestat, alespoň ne v tuhle chvíli. Ukusovala koláček, upíjela kávu a s dychtivou pozorností poslouchala jednotlivé články, které jsem jí předčítal. Zahraničí a sport ji moc nezajímaly, ale zprávy z města přímo hltala. Před mnoha lety jednou volila a čachry na radnici nebylo tak těžké pochopit. Opravdu ale chápala hlavně zprávy o zločinech.

Dlouhý úvodník vyčítal Kongresu a městu, že se jim nepodařilo zajistit služby pro bezdomovce. Další Lontae budou následoval, varoval autor. Další děti budou umírat na ulicích ve stínu Capitolu Spojených států. Trochu jsem to Ruby převyprávěl, protože zápasila s každou větou.

Začal padat slabý, namrzající déšť, a tak jsem Ruby na její další zastávku dne odvezl. Naomino Středisko pro ženy sídlilo ve čtyřpatrovém řadovém domě na Desáté ulici, v bloku naprosto shodných staveb. Otevíralo v sedm a zavíralo ve čtyři. Každý den nabízelo jídlo, sprchy, oblečení a různé činnosti a poskytovalo rady ženám bez domova, které se snažily najít zaměstnání. Ruby patřila mezi stálé návštěvnice, a tak ji při příchodu kamarádky vřele uvítaly.

Tiše jsem si popovídal s ředitelkou střediska, mladou ženou, jež se mi představila jako Megan. Přemítali jsme, jak přimět Ruby, aby zapomněla na drogu. Polovina návštěvnic Střediska byla duševně chorá, druhou polovinu tvořily narkomanky. Tak třetina z. nich byla HIV pozitivní. Ruby, pokud mohla Megan soudil, žádnou infekéní chorobu neměla.

Když jsem odcházel, ženy se nahrnuly do hlavní místnosti a začaly zpívat.

 

Seděl jsem u stolu a byl jsem po uši zabraný do práce, když na dveře zaklepala Sofia a vešla, ještě než jsem ji k tomu stačil vyzval.

"Mordecai se zmínil, že někoho hledáš," prohlásila. V ruce třímala poznámkový blok a byla připravená dělat si poznámky.

Na okamžik jsem se zarazil, ale pak jsem si vzpomněl na Hectora. "No jo. Má pravdu," vydechl jsem.

"Můžu ti pomoct. Řekni mi o té osobě všechno, co o ní víš." Posadila se, začala si psát a já ze sebe vychrlil jméno, adresu, posledního známého zaměstnavatele, fyzický popis a navrch přidal skutečnost, že hledaný má manželku a k tomu čtyři děti.

"Věk?"

"Kolem třiceti."

"Průměrný příjem?"

"Pětatřicet tisíc."

"Se čtyřmi dětmi se dá najisto předpokládat, že alespoň jedno už začalo chodit do školy. Když někdo bydlí v Bethesdě a má takovýhle plat, zcela určitě neposílá dítě do soukromé školy. Navíc je to hispánec, takže nejspíš bude katolík. Ještě něco?"

Už jsem si nemohl na nic vzpomenout. Vyšla, posadila se zpátky ke svému stolu, otevřela kroužkový záznamník a začala obracet stránky. Nechal jsem otevřené dveře, abych ji mohl sledovat a poslouchal. Nejdřív zavolala někomu, kdo pracoval na poště. Hovor okamžitě přešel do španělštiny a byl jsem ztracen. Jeden telefonát střídal druhý. Pokaždé pozdravila, požádala o spojení a hned spustila ve své mateřštině. Zavolala také do kalolické diecéze, což vedlo k další sérii rychlých hovorů. Přestal jsem to sledovat.

Po hodině došla k mým dveřím a oznámila mi: "Přestěhovali se do Chicaga. Potřebuješ adresu?"

"Jak jsi to...?" Ani jsem nedokázal doříct větu a zůstal jsem na ni nevěřícně zírat.

"Neptej se mě na to. Přítel jednoho přítele v jejich církvi. Přestěhovali se během víkendu. Trochu narychlo. Tak potřebuješ jejich novou adresu?"

"Jak dlouho ti to bude trvat?"

"Nebude to zrovna snadné. Ale můžu tě alespoň správně nasměrovat."

Pod oknem vedoucím na ulici sedělo nejmíň šest zákazníků a čekalo, až jim Sofia bude moci poskytnout rady. "Teď ne," řekl jsem. "Možná později. Děkuju."

"Nemáš zač."

Nemáš zač. Plánoval jsem, že strávím po setmění několik hodin ťukáním na dveře sousedů, postáváním v mrazu a vyhýbáním se strážným v naději, že mě nezastřelí. A Sofia si na hodinku sedla k telefonu a pohřešovanou osobu mi našla.

Firma Drake & Sweeney má v chicagské pobočce přes sto právníků. Dvakrát jsem tam byl kvůli nějakým případům týkajícím se protimonopolních opatření. Kanceláře pobočky se nacházejí ve věžáku poblíž jezera. Vstupní hala budovy je několik pater vysoká a má po celém obvodu vodotrysky a obchody a pojízdné schody se sem a tam křižují prostorem. Bylo to dokonalé místo, kde šlo ukrýt a hlídat Hectora Palmu.