John Grisham
překlad: Jan Jirák

ADVOKÁT CHUDÝCH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

26

BEZDOMOVCI MAJI BLÍZKO K ULICI, K CHODNÍKŮM, obrubníkům i rigolům, k betonu, odpadkům, víkům od kanálů a požárním hydrantům, k odpadkovým košům, autobusovým zastávkám a k výlohám obchodů. Den za dnem se pomalu pohybují známým prostředím, zastavují se spolu, aby si poklábosili, jelikož čas pro ně mnoho neznamená. A tak se taky klidně zastaví, aby sledovali vůz, který se zaklínil v dopravě, nového prodavače drog na rohu či neznámý obličej v jejich parčíku. Sedávají na chodnících s obličejem skrytým pod klobouky a čepicemi či za markýzami obchodů a jako ostříži pozorují každý pohyb. Naslouchají zvukům ulice a vdechují pach dieselových plynů z motorů městských autobusů a spáleného tuku z laciných jídelen. Když kolem projede dvakrát za hodinu stejný taxík, vědí o tom. Pokud v dálce třeskne výstřel, umí určit, kde se střílelo. Jakmile u obrubníku zaslaví auto s virginskou či marylandskou značkou, sledují ho, dokud zase neodjede.

Když někde čekají policisté v civilu a v neoznačeném autě, bezdomovcům to neunikne.

 

"Venku je policie," oznámil jeden z klientů Sofii. Došla k hlavnímu vchodu s vyhlídkou na jihozápadní část ulice a uviděla vůz, který vypadal jako neoznačené policejní auto. Počkala půl hodiny a šla se podíval znovu. Pak se vydala za Mordecaiem.

Já o tom všem neměl ani tušení, jelikož jsem zrovna na jedné frontě zápolil s úřadovnou vydávající potravinové poukazy a na druhé frontě se utkával s kanceláří stálního žalobce. Byl pálek odpoledne a městská byrokracie, která se ani ve své nejlepší dny nepřetrhla, se rychle hroutila. Přišli mi tu novinu sdělit společně.

"Mám dojem, že venku čekají poldové," prohlásil Mordecai vážně.

Ze všeho nejdřív mě napadlo, že se schovám pod stůl, ale to jsem pochopilelně neudělal. Snažil jsem se působil klidným dojmem. .,Kde?" zeptal jsem se, jako by na tom záleželo.

"Na rohu. Už tuhle budovu pozorujou přes půl hodiny."

"Třeba jdou po tobě," poznamenal jsem vtipně. Haha. Ani nehnuli brvou.

"Volala jsem tam," řekla Sofia. "Mají na tebe vyslavený zatykač. Jde o krádež předmělu s velkou hodnolou."

Zločin! Vězení! Pohledného mladého bělocha hodili do díry. Přešlápl jsem z jedné nohy na druhou a zoufale se snažil nedat najevo, jak se mnou lomcuje strách.

..To mě nepřekvapuje," prohodil jsem. Takové věci se mi totiž stávají denně. "Alespoň to budeme mít z krku."

"Zavolal jsem jednomu chlápkovi, co dělá v kanceláři státního návladního," ozval se Mordecai. "Bylo by od nich hezký, kdyby tě nechali, aby ses přihlásil sám."

"To by teda bylo," poznamenal jsem, jako by na tom nezáleželo. "Ale já se pokoušel jednal s kanceláří žalobce zrovna dnes odpoledne. Nikdo to tam nebral."

"Mají dvě stovky právníků," řekl Mordecai.

Na téhle strane ulice si Mordecai moc kamarádů nenadělal. Policajti a prokurátoři byli jeho přirozenými nepřáteli.

Rychle jsme si dohodli bojový plán. Sofia zavolá úředníka, který má na starosti navrhování kaucí, a ten se s námi sejde ve vazbě. Mordecai se pokusí najít nějakého přátelsky naladěného soudce. O jedné věci jsme nemluvili, ale byla nám všem nad slunce jasnější - byl pálek odpoledne. A víkend v městské věznici taky nemusím přežít.

Oba se vydali vyřizovat slíbené telefonáty a já zůstal sedět za stolem, zkoprnělý, neschopen pohybu, neschopen dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku či dělat cokoliv jiného než poslouchat, kdy vrznou dveře. Nemusel jsem čekat dlouho. Přesně ve čtyři hodiny vstoupil poručík Gasko se dvěma muži v závěsu.

Během prvního setkání s Gaskem, když prohledával Claiřin byt a já na něj útočil, spílal mu, hrozil mu všemi možnými žalobami, jež proti němu a jeho parťákům vznesu, každé jeho slovo odbýval sžíravým pohrdáním, jelikož já byl neústupný právník a on jen mizerný policajt, tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že mu osud jednoho dne dopřeje to potěšení, aby mě mohl zatýkat. Jenže teď tu stál, naparoval se jako stárnoucí kulturista, popotahoval a usmíval se současně a v ruce držel nějaké další papíry. Měl je složené a nachystané, aby mi je mohl vmést do tváře.

"Potřebuju mluvit s panem Brockem," oznamoval Sofii zrovna ve chvíli, kdy jsem s úsměvem vcházel do hlavní místnosti.

"Zdravím vás, Gasko," zahlaholil jsem. "Ještě pořád hledáte ten spis?"

"Ne. Dneska ne."

Mordecai vyšel ze své kanceláře. Sofia stála u svého stolu. Všichni se rozhlíželi jeden po druhém. "Máte povolení?" zeptal se Mordecai.

"Jo. Mám zatykač tadyhle na pana Brocka," odpověděl Gasko.

Pokrčil jsem rameny a prohodil: "Tak jdeme." Vykročil jsem směrem ke Gaskovi. Jeden z jeho pochopů si odepjal od pasu pouta. Byl jsem odhodlán alespoň tvářit se chladnokrevně.

"Jsem jeho advokát," ozval se Mordecai. "Rád bych se na to podíval." Vzal si od Gaska zatykač a prostudoval ho. Já tam zatím stál s želízky - spoutali mi ruce za zády a zápěstí mi svírala chladná ocel. Pouta byla příliš těsná, nebo přinejmenším těsnější, než by měla být, ale dalo se to vydržet a já se rozhodl chovat se povzneseně.

"S radostí osobně dopravím svého klienta na policejní stanici," řekl Mordecai.

"To jste hodnej," utřel ho Gasko. "Ale my vám ušetříme námahu."

"Kam pojedete?"

"Na Hlavní."

"Pojedu za vámi," obrátil se Mordecai na mě. Sofia někam telefonovala, což mě uklidňovalo ještě víc než vědomí, že Mordecai pojede někde za mnou.

Celý výjev sledovali tři naši klienti - tři neškodní pánové z ulice, kteří zaskočili za Sofií na slovíčko. Seděli na místech, kde vždycky sedí čekající klienti, a když jsem kolem nich procházel s policejním doprovodem, zírali na mě. Nemohli věřit vlastním očím.

Jeden z Gaskových pochopů mi stiskl loket a postrčil mě do hlavních dveří. Vykročil jsem na chodník a snažil jsem se co nejrychleji nastoupit do vozu - bylo to bílé neoznačené auto, které předtím stálo na rohu. Bezdomovci to všechno sledovali - jak auto předjelo, jak z něj vyrazili policisté a jak mě vyvedli ven v poutech.

"Zatkli advokáta," budou si šeptat mezi sebou, takže se ta novinka rychle rozkřikne po ulicích.

Gasko se usadil vedle mě dozadu. Seděl jsem přikrčený, zíral nepřítomným pohledem před sebe a pomalu se mě začal zmocňovat šok.

"Takový plejlvání časem," ulevil si Gasko a přehodil si nohu v kovbojské botě přes koleno. "Máme v tomhle městě sto čtyřicet nevyřešených vražd, na každým rohu jednoho feťáka, do středních škol nám lezou dealeři, aby tam prodávali drogy, a my se musíme zabejvat vámi."

"To má být pokus o výslech, Gasko?" zeptal jsem se.

"Houby."

"To je dobře." Zatím se neobtěžoval odříkat mi moje práva, a dokud to neudělá, nesmí se mě začít na nic vyptávat.

Pochop číslo jedna zamířil na jih po Čtrnácté ulici, světla ani sirénu nezapnul, ale na semafory a chodce nebral v nejmenším ohled.

"Tak mě pusťte," reagoval jsem na jeho stesky.

"Kdyby to záleželo na mně, tak to udělám. Jenže vy jste pár lidí děsně nasral. Žalobce říkal, že na něj tlačili, aby vás dostal."

"Kdo na něj tlačil?" zeptal jsem se. Ale odpověď jsem znal. Drake & Sweency přece nebudou ztrácel čas s policisly. To si radši hezky po právnicku promluví se státním návladním.

"Oběti," odpověděl Gasko s jedovatou ironií. Souhlasil jsem s jeho postojem. Je opravdu těžké předslavit si bandu zazobaných právníků jako oběti zločinu.

Mnoho slavných lidí bylo zatčeno. Snažil jsem si je vybavit. Martin Luther King šel do vězení několikrát. Pak jsem si vzpomněl ještě na Boeskyho a Milkena, ale určitě jsem znal mnohem víc proslulých zlodějů, jen mi zrovna vypadla jména. A co všichni ti slavní herci a sportovci, které nachytali, jak řídí namazaní, balí prostitutky nebo u sebe přechovávají kokain? Hodili je na zadní sedadlo policejního vozu a odvezli je jako obyčejné zločince. Pak jsem si vzpomněl na jednoho soudce z Memphisu, který dostal doživotí, dále na jednoho známého z přípravky a konečně na bývalého klienta, který seděl ve federální věznici za daňový únik. Všechny zatkli, odvezli dolů do města, zapsali, vzali jim otisky prstů a vyfotografovali si je s maličkým pořadovým číslem pod bradou. A všichni to přežili.

Měl jsem drobné podezření, že i Mordecai Green už pocítil chlad ocelových pout na zápěstí.

Dostavil se i jistý náznak úlevy, protože jsem to konečně měl za sebou. Mohl jsem přestat s utíkáním, skrýváním se a neustálým ohlížením, jestli za mnou někdo nejde. Čekání skončilo. A nebyl to půlnoční přepad, po němž by mě zaručeně drželi v cele do rána. Došlo k tomu v docela přijatelnou hodinu. S trochou štěstí bych mohl být na kauci venku, než vypukne víkendová dopravní špička.

Ale současně jsem prožíval i návaly hrůzy, strach, jaký jsem ještě nikdy v životě nepoznal. V městském vězení se může přihodit úplně všechno. Můžou se ztratit moje papíry. Může dojít k celé řadě nejrůznějších zdržení. Propuštění na kauci je možné odložit na sobotu, na neděli nebo dokonce na pondělí. Můžou mě strčit do cely, kde budou samí nepřátelští, ne-li dokonce odporní lidé.

Určitě se provalí, že mě zatkli. Přátelé budou vrtět hlavou a přemítat, co ještě provedu, abych si co nejvíc podělal život. Rodiče to naprosto zdrtí. U Claire jsem si nebyl příliš jist reakcí, zvlášť teď, když jí dělal společnost ten gigolo.

Zavřel jsem oči a snažil se najít co nejpohodlnější pozici, ale zjistil jsem, že když si člověk sedí na rukou, moc to nejde.

 

Uvalení vazby probíhalo naprosto neuvěřitelně - řada surrealistických přesunů od jednoho stanoviště k dalšímu, kam mě Gasko vždycky dovedl jako loutku. Koukej se do země, opakoval jsem si v duchu. Nedívej se na ty lidi. Nejdřív soupis předmětů, vyndat všechno z kapes, pak podepsat formulář. Potom chodbou do fotooddělení, zout se a postavil se ke stojanu, na němž je vidět výška postavy. Pokud nechcete, usmívat se nemusíte, ale dívejte se prosím do fotoaparátu. Teď z profilu. Pak na otisky prstů, jenže tam bylo zrovna plno, a tak mě Gasko připoutal v chodbě k židli jako duševně chorého pacienta a šel sehnat kávu. Kolem mě proudili zatčení v různém stupni úředního zpracování. Všude se rojili policisté. A hele, tamhle je taky jeden bílý obličej, a není to policajt, nýbrž zadržený jako já - mladý muž v úhledném tmavomodrém obleku a s modřinou na tváři, zjevně řádně podnapilý. Jak se může někdo takhle zřídit v pátek před pátou hodinou odpoledne? Hlasitě povykoval, vyhrožoval okolí, mluvil sprostě, ale nezřetelně a široko daleko mu nikdo nevěnoval pozornost. Pak najednou zmizel. Čas ubíhal a mě se začínala zmocňovat panika. Venku se setmělo, nastal víkend, za chvíli začne stoupat zločinnost a ve vězení bude živo. Pak se vrátil Gasko, odvedl mě na odběr otisků a čekal, až zřízenec šikovně nanese inkoust a obtiskne mi prsty do karty.

Nemusel jsem nikam telefonovat. Právníka jsem měl někde poblíž, i když ho Gasko nejspíš nikde nezahlédl. Čím hlouběji jsme pronikali do věznice, tím tam měli masivnější dveře. Ubírali jsme se špatným směrem - k východu na ulici se přece šlo na druhou stranu.

"Můžu požádal o kauci?" zeptal jsem se nakonec. Uviděl jsem před sebou mříže: mříže na oknech a pod nimi ostražité bachaře s puškami.

"Mám pocit, že váš právník na tom zrovna dělá," odpověděl Gasko.

Předal mě seržantu Coffeymu, který mě přistrčil čelem ke zdi, kopnutím mi roztáhl nohy a důkladně mě prohmatal, jako by u mě hledal deseťák. Nic nenašel, tak jen zavrčel a ukázal na detektor kovů, kterým jsem prošel a nic se nestalo. Pak se ozval bzučák a dveře odjely stranou. Objevila se chodba s řadou mříží po obou stranách. Dveře za mnou zaklaply a moje modlitba za to, abych odtud vypadl co nejrychleji, vyšla naprázdno.

Mřížemi trčely do úzké chodby ruce a paže. Jak jsme se šourali okolo, muži nás pozorovali. Opět jsem sklopil pohled do země. Coffey nakoukl do každé cely. Měl jsem pocit, že počítá, kolik lidí má uvnitř. U třetí cely po pravé straně jsme se zastavili.

Všichni moji spoluvězni byli černí a mnohem mladší než já. Nejdřív jsem napočítal, že jsou čtyři, pak jsem si všiml, že na horním lůžku leží pátý. Byla tam dvě lůžka na šest lidí. Cela měla půdorys malého čtverce se třemi stěnami z mříží, takže jsem viděl na zatčené po pravé i levé straně a na druhou stranu uličky. Zadní stěna byla z tvárnic a v jednom rohu stál malý záchod.

Coffey za mnou zabouchl dveře. Chlápek na horním lůžku se posadil a hodil nohy přes pelest, takže jimi pohupoval těsně před obličejem mladíkovi, který seděl na dolním lůžku. Stál jsem u dveří, zkoušel vypadat klidně a neohroženě a zoufale se snažil najít na podlaze místo, kde bych měl jistotu, že se nebudu dotýkat žádného ze svých společníků. Zbylých pět spoluvězňů mě upřeně pozorovalo.

Bohudíky neměli žádné zbraně. Bohudíky někoho napadlo postavit sem detektor kovů. Zaručeně u sebe neměli pistole ani nože. A já u sebe neměl nic cenného, nic než oblečení. Hodinky, peněženku, mobilní telefon, hotové peníze - prostě všechno, co jsem měl s sebou - mi vzali a zanesli do seznamu.

Vepředu to pro mě bude bezpečnější než vzadu. Nevšímal jsem si jejich pohledů, sedl jsem si na bobek, zadíval se na svoje oblíbené místo na podlaze a opřel se zády o dveře. O kus dál někdo ječel, že tam má přijít strážný.

O dvě cely dál se strhla rvačka. Přes mříže a lůžka jsem viděl, jak dva obrovití černoši zahnali toho opilého bělocha v tmavomodrém obleku do rohu a tam ho mlátili hlava nehlava. Několik hlasů je povzbuzovalo a za chvíli se pozdvižení rozšířilo do celého křídla věznice. Jsou chvíle, kdy není moc výhodné být běloch.

Ozval se ostrý hvizd, dveře se otevřely a dostavil se Coffey s pendrekem v ruce. Bitka ustala, jako když utne. Opilec zůstal ležet na břiše a nehýbal se. Coffey došel k cele a zjišťoval, co se stalo. Nikdo nic nevěděl. Nikdo nic neviděl. "A bude tady klid!" nařídil a odešel.

Minuty ubíhaly. Opilec začal sténal. V dálce někdo zvracel. Jeden z mých spoluvězňů došel k místu, kde jsem seděl. Bosým chodidlem se dotkl mé nohy. Vzhlédl jsem k němu a pak se zadíval jinam. Koukal se na mě dolů a mně bylo jasné, že je konec.

"Pěkný kvádro," ozval se.

"Dík," zamumlal jsem a snažil se, aby to neznělo ironicky ani jinak provokativně. Měl jsem na sobě tmavomodrý blejzr, ten starý, co jsem teď nosil každý den k džínám a khaki kalhotám - můj kostým radikála. Rozhodně nestál za to, abych se kvůli němu nechal zabít.

"Pěkný kvádro," řekl znovu a přidal k tomu nepatrný žďuchanec nohou. Chlápek, který seděl na horním kavalci, seskočil a přistoupil blíž, aby lépe viděl. "Dík," řekl jsem ještě jednou.

Mohlo mu být tak osmnáct nebo devatenáct, byl vysoký a štíhlý a nikde neměl ani milimetr tuku navíc. Nejspíš to byl člen pouličního gangu a celý život strávil na ulici. Chtěl se vytahovat a ohromit ostatní tím, jaký už je neohrožený chlapák.

Až mi nakope prdel, bude to nejsnadnější úlovek, k jakému se v životě dostal.

"Já takhle pěkný kvádro v životě neměl," pokračoval v úvaze. A šťouchl do mě nohou trochu víc, se zjevným úmyslem vyprovokovat mě k odvetě.

Takhle se snad nemůže chovat ani pobuda z ulice, říkal jsem si. Tady přece nemůže krást, vždyť tu není kam utíkat. "Chceš si ho půjčit?" zeptal jsem se, ale nepodíval se na něj.

"Ne."

Přitáhl jsem nohy víc k tělu, abych měl kolena blízko obličeje. Byla to obranná poloha. Když mě kopne nebo praští, nevrátím mu to. Jakýkoliv pokus o odpor by okamžitě povzbudil zbývající čtyři zatčené, kteří by si určitě nenechali ujít to potěšení bouchnout si do bílého chlapce.

"Tady kámoš říká, že máš pěkný kvádro," ozval se ten, co předtím ležel na horní pryčně.

"A já mu poděkoval."

"Kámoš taky říká, že takhle pěkný kvádro v životě neměl."

"A co s tím mám dělat?" zeptal jsem se.

"Zkus uvažovat o dárku."

Další vězeň postoupil o krok blíž a půlkruh kolem mě se uzavřel. První mě kopl do nohy a všichni tři se semkli ještě těsněji. Nemohli se dočkat, až si do mě praští, a jen čekali, kdo se rozpřáhne první. Tak jsem si honem blejzr stáhl a hodil ho mezi ně.

"To má být dárek?" zeptal se první a zvedl ho.

"Klidně si to mysli," odsekl jsem. Pořád jsem se díval do země, abych se vyhnul jejich pohledům, a tak jsem jim neviděl ani na nohy.

Bylo to srdečné kopnutí a zasáhlo mě do levého spánku, až mi hlava poskočila dozadu a praštil jsem se o mříže. "Sakra!" vyjekl jsem, když se temeno potkalo se železem.

"Jen si ten zatracenej hadr vem," vyzval jsem ho a třel si zátylek.

"Je to dárek?"

"Jo."

"Tak to teda dík, člověče."

"Nemáš zač," poznamenal jsem a hladil si tvář. Celá hlava mi třeštila.

Stáhli se a nechali mě ležet na zemi stočeného do klubíčka.

Minuty utíkaly, ale já vůbec neměl ponětí o čase. Opilý běloch o dvě cely dál se usilovně snažil vzpamatovat a nějaký jiný hlas zase pro změnu volal strážného. Frajer, co mi vzal blejzr, si ho ani neoblékl. Cela ho pohltila.

Obličej mi jen hořel, ale krev jsem necítil. Pokud nepřijdu k nějakému dalšímu zranění, skončí moje kariéra zatčeného docela šťastně. Jakýsi souputník ubytovaný o několik cel dál křičel, že se snaží usnout, ať dají pokoj, a já začal přemítat, co mi tak asi přinese noc. Šest zatčených a dvě velmi úzké pryčny. To se od nás čekalo, že budeme spát na zemi bez deky a polštáře?

Podlaha začínala být chladná, a jak jsem na ní seděl, prohlížel jsem si své společníky a uvažoval, jaké asi spáchali zločiny. Pokud šlo o mě, já jsem si pochopitelně jen vypůjčil jeden spis a celou dobu jsem měl v úmyslu ho vrátit. A přesto jsem se tady, já chudák, ocitl mezi obchodníky s narkotiky, zloději aut, násilníky a nejspíš i vrahy.

Neměl jsem hlad, ale myslel jsem na jídlo. Neměl jsem kartáček na zuby. Zatím se mi nechtělo na záchod, ale co si počnu, až ta chvíle přijde? Kde je tu pitná voda? Najednou začaly být strašně důležité zcela základní věci.

"Hezký boty," ozval se nějaký hlas a já strnul. Podíval jsem se nahoru a uviděl, jak nade mnou stojí další otrapa. Na nohou měl špinavé bílé ponožky a byl bez bot. Chodidla měl o několik centimetrů delší než já.

"Dík," přikývl jsem. Bavili jsme se o starých sportovních botách značky Nike pro přespolní běh. Nebyly to žádné boty na košíkovou a mého spoluvězně by neměly ničím lákat. Výjimečně jsem zatoužil po tom, abych měl na nohou prolamované mokasíny, jaké jsem nosil ve svém předcházejícím zaměstnání.

"Jaký je to číslo?" zeptal se.

"Desítky."

Grázl, co mi předtím sebral blejzr, se přišoural blíž. Zjistil, že začalo další kolo, a nemohl u toho chybět.

"Já mám stejný číslo," zamudroval si první vězeň.

"A nechceš si tyhle vzít?" řekl jsem a okamžitě si začal rozvazovat tkaničky. "Tu máš. Budu rád, když moje boty přijmeš jako dar." Rychle jsem je skopl a on si je vzal.

Napadlo mě, jestli se nemám zeptat: A co takhle džíny a spodní prádlo?

Kolem sedmé večer se Mordecaiovi konečně podařilo prolomit obranu. Coffey mě vytáhl z cely, a když jsme kráčeli k východu, zeptal se mě: "Kde máte boty?"

"V cele," odpověděl jsem. "Vzali mi je."

"Donesu vám je."

"Děkuju. Mám tam taky tmavomodrý blejzr."

Podíval se mi na levou polovinu obličeje, kde mi začal otékat koutek oka. "Jste v pořádku?"

"Jsem na tom skvěle. Vždyť jdu na svobodu."

Uložili mi kauci ve výši deseti tisíc dolarů. Mordecai na mě čekal se soudním úředníkem. Vyplatil jsem mu deset tisíc v hotovosti a podepsal příslušné doklady. Coffey mi přinesl boty a blejzr a tím moje uvěznění skončilo. Sofia čekala venku ve voze a všichni tři jsme vyrazili pryč.