John Grisham

PŘÍPAD PELIKÁN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Gminského limuzína prudce otočila do protisměru na Canal Street, jako kdyby jí ulice patřila, a prudce zastavila před vchodem do Sheratonu. Oboje zadní dveře se prudce rozletěly. Gminski byl venku první, za ním rychle následovali tři pomocníci, kteří za ním cupkali se zavazadly a aktovkami.

Byly skoro dvě hodiny ráno a ředitel měl zřejmě naspěch. Nezastavil se u recepce, ale šel přímo k výtahům. Pomocníci běželi za ním a přidrželi mu dveře. Během jízdy do šestého patra nikdo nepromluvil.

V rohovém pokoji čekali tři agenti. Jeden z nich otevřel dveře a Gminski se bez jakéhokoli pozdravu vřítil dovnitř. Pomocníci hodili zavazadla na jednu postel. Ředitel si prudce svlékl sako a hodil ho na židli.

"Kde je?" utrhl se na jednoho agenta jménem Hooten. Druhý agent jménem Swank roztáhl záclony a Gminski přistoupil k oknu.

Swank ukázal na hotel Marriot, na druhé straně ulice a o jeden blok dál. "Je v patnáctém poschodí, třetí pokoj od ulice, dosud svítí."

Gminski se díval na hotel Marriot. "Víte to jistě?"

"Ano. Viděli jsme ji jít dovnitř a platila kreditkartou."

"Chudák holka," řekl Gminski a odstoupil od okna. "Kde byla minulou noc?"

"V Holiday Inn na ulici Royal. Platila kreditkartou."

"Pozorovali jste, že ji někdo sleduje?"

"Ne."

"Potřebuji vodu," řekl jednomu pomocníkovi, který skočil ke kyblíku s ledem a zarachotil kostkami.

Gminski usedl na okraj postele, propletl prsty na rukou a praskal klouby. "Co si o tom myslíte?" zeptal se Hootena, nejstaršího ze tří agentů.

"Jdou po ní. Obracejí všechno vzhůru nohama. Používá kreditkarty. Do dvou dnů bude mrtvá."

"Není tak docela hloupá," vmísil se do toho Swank. "Ostříhala si vlasy a nabarvila si je na černo. Je neustále v pohybu. Je zřejmé, že nemá v nejbližší době v plánu opustit město. Dávám jí tři dny, než ji najdou."

Gminski se trochu napil vody. "To znamená, že ta její zpráva se trefila přímo do černého. A znamená to, že náš přítel je teď pěkně zoufalý. Kde je?"

Hooten rychle odpověděl. "Nemáme tušení."

"Už tři týdny ho nikdo neviděl."

Gminski postavil sklenici na stůl a zvedl klíč od pokoje. "Tak co myslíte?"

"Máme ji přivést?"

"To nebude jednoduché," řekl Swank. "Může mít pistoli. Mohla by někoho poranit."

"Je to vylekané dítě," řekl Gminski. "A také je to civilní osoba, ne náš příslušník. Nemůžeme jen tak chytat civilisty na chodníku."

"Pak ovšem dlouho nevydrží," řekl Swank.

"Jak ji chcete přivést?" zeptal se Gminski.

"Na to je mnoho způsobů," odpověděl Hooten. "Chytíme ji na ulici. Půjdeme do jejího pokoje. Mohl bych se dostat do jejího pokoje za méně než deset minut, kdybych šel teď hned. Není to tak těžké. Není žádná profesionálka."

Gminski pomalu přecházel po pokoji a všichni se na něho dívali. Podíval se na hodinky. "Nejsem pro to, abychom ji sebrali. Pojďme si na čtyři hodiny lehnout, sejdeme se v šest třicet. Vyspíme se na to. Jestli se vám podaří přesvědčit mě, že ji máme sebrat, tak řeknu ano. Okey?"

Poslušně kývli.

 

Víno účinkovalo. Začala podřimovat v křesle, potom se přesunula na postel a tvrdě usnula. Zvonil telefon. Přikrývka visela na zem, nohy měla na polštáři. A telefon zvonil. Měla víčka jako slepená. Hlavu měla tupou a ztracenou ve snech, avšak někde hluboko v záhybech mozku něco pracovalo a říkalo jí, že zvoní telefon.

Otevřela trochu oči. Slunce už bylo na obloze, v pokoji svítila světla a ona se dívala na telefon. Ne, neřekla jim,vaby ji ráno vzbudili. Chvilku o tom přemýšlela, ale byla si jistá. Žádné buzení. Posadila se na kraj postele a poslouchala vyzvánění. Pětkrát, desetkrát, patnáckrát, dvacetkrát. Snad nepřestane. Mohl by to být omyl, ale to by po dvaceti zazvoněních přestalo.

Není to omyl. Pavučiny v hlavě začaly mizet a ona poposedla blíž k telefonu. S výjimkou úředníka v recepci a snad jeho šéfa, a možná také restaurace nikdo neví, že je v tomto pokoji. Objednala si jídlo, ale nikam nevolala.

Telefon přestal zvonit. Dobře, byl to omyl. Šla do koupelny a už zase zvonil. Počítala. Po čtrnáctém zazvonění zvedla sluchátko. "Haló."

"Darby, tady je Gavin Verheek. Jste v pořádku?"

Posadila se na postel. "Kde jste vzal moje číslo?"

"Máme své metody. Poslyšte.

"Počkejte, Gavine. Počkejte chvilku. Nechte mě přemýšlet. To ty kreditkarty, že?"

"Ano, kreditkarty. Papírová stopa. Tohle je FBI, Darby. Máme své metody. Není to tak těžké."

"Takže oni by to mohli dokázat také."

"Asi ano. Bydlete v malých hotýlcích a plaťte hotově."

Srdce se jí sevřelo, musela se natáhnout na postel. Tak tedy tak je to. Nic těžkého. Papírová stopa. Mohla být mrtvá. Zabitá papírovou stopou.

"Darby, jste tam?"

"Ano." Podívala se na dveře, aby se ujistila, že jsou zajištěné řetězem. "Ano, jsem tady."

"Jste v bezpečí?"

"To jsem si myslela."

"Mám nějaké informace. Zítra bude na univerzitě rozloučení se zesnulým, potom pohřeb v městě. Mluvil jsem s jeho bratrem a rodina chce, abych nesl rakev. Budu tam dnes večer. Myslím, že bychom se měli setkat."

"Proč bychom se měli scházet?"

"Musíte mi věřit, Darby. Váš život je právě teď v nebezpečí. Musíte mě poslouchat."

"A co chce ten váš úřad dělat?"

Chvíli bylo ticho. "Co tím myslíte?"

"Co řekl ředitel Voyles?"

"Nemluvil jsem s ním."

"Myslela jsem, že jste jeho právní zástupce, abych tak řekla. Co se děje, Gavine?"

"Tentokrát nepodnikáme žádnou akci."

"Co to má znamenat, Gavine? Řekněte mi to."

"Proto se musíme setkat. Nechci to rozebírat po telefonu."

"Telefon pracuje výborně a nic jiného vám momentálně nezbývá. Tak to vyklopte, Gavine."

"Proč mi nevěříte?" Jeho hlas zněl dotčeně.

"Dobře, tak já zavěsím. Nelíbí se mi to. Když vy hoši víte, kde jsem, tak na mě může někdo čekat na chodbě."

"Nesmysl, Darby, myslete hlavou. Mám číslo vašeho pokoje už hodinu a neudělal jsem nic, jen jsem vám volal. Jsme na vaší straně, přísahám."

Přemýšlela o tom. Dávalo to smysl, ale objevili ji tak snadno. "Poslouchám. Nemluvil jste s ředitelem a FBI nic nepodnikne. Proč ne?"

"Nevím to jistě. Včera rozhodl, že šetření o případu Pelikán zastavíme, a dal pokyny nechat to plavat. To je všechno, co vám mohu říct."

"To není moc. Ví o Thomasovi? Ví, že bych vlastně měla být mrtvá, protože jsem to napsala, a že čtyřicet osm hodin potom, kdy ji Thomas dal vám, svému starému kamarádovi z fakulty, se nás oni, ať už je to kdokoli, pokusili oba zabít? Ví všechno tohle?"

"Myslím, že ne."

"To znamená ne, že ano."

"Ano. To znamená ne."

"Dobře, tak mě poslouchejte. Myslíte si, že byl zabit kvůli té zprávě?"

"Snad."

"To znamená ano, že?"

"Ano."

"Děkuji. Jestliže byl Thomas zavražděn kvůli té zprávě, pak víme, kdo ho zabil. A jestliže víme, kdo zabil Thomase, potom víme také, kdo zabil Rosenberga a Jensena. Správné?"

Verheek váhal.

"Řekněte ano, sakra!" utrhla se na něho Darby.

"Řekl bych snad."

"Tak fajn. Snad znamená u právníka ano. Vím, že otevřeně to říct nemůžete. Je to velmi silné snad, a přece mi říkáte, že FBI nechává toho mého malého podezřelého běžet."

"Uklidněte se, Darby. Sejdeme se dnes večer a promluvíme si o tom. Mohl bych vám zachránit život."

Opatrně položila sluchátko pod polštář a šla do koupelny. Vyčistila si zuby a vykartáčovala si zbytek vlasů, pak hodila do nové plátěné kabely toaletní potřeby a věci na převlečení. Oblékla si bundu a čapku, nasadila si sluneční brýle a tiše za sebou zavřela dveře. Chodba byla prázdná. Vyšla po schodišti do sedmnáctého poschodí, sjela výtahem do desátého a pak pomalu sešla po schodech do haly. Dveře ze schodiště byly blízko záchodů a ona rychle zmizela na dámách. Vešla do kabiny, zamkla za sebou a chvíli čekala.

 

Pátek ráno ve Francouzské čtvrti. Vzduch byl chladný a čistý, bez zbytků pachu jídla a hříchu. Bylo osm hodin ráno - příliš brzy pro lidi. Šla několik bloků, aby si pročistila hlavu a naplánovala den. Na ulici Dumaine, blízko Jackson Square, našla kavárnu, které si všimla už dřív. Byla skoro prázdná a vzadu byl telefonní automat. Nalila si silnou kávu a sedla si ke stolku blízko telefonu. Tam bude moct mluvit.

Verheek byl u telefonu za necelou minutu. "Poslouchám," řekl.

"Kde se dnes večer ubytujete?" zeptala se a dívala se ke vchodu.

"V Hiltonu, u řeky."

"Vím, kde to je. Zavolám vám pozdě v noci, nebo brzy ráno. A už se mě nepokoušejte vysledovat. Teď mám hotové peníze. Už žádnou kartu."

"To je moudré, Darby. Měňte místa."

"Až sem přijedete, můžu už být mrtvá."

"Ne, nebudete mrtvá. Můžete tam u vás sehnat Washington Post?"

"Snad ano. Proč?"

"Rychle si ho kupte. Dnešní. Je tam pěkné povídání o Rosenbergovi a Jensenovi, a možná i o tom kdo to udělal."

"Hned si to přečtu. Zavolám později."

V prvním novinovém stánku Post neměli. Kličkovala uličkami ke Canal Street, zahlazovala stopy, dávala pozor, jestli ji někdo nesleduje. Šla po St. Ann, kolem starožitnických krámků na Royal, prošla sešlými bary na obou stranách Bienville, nakonec se dostala po Decatur a North Peters na Francouzský trh. Šla rychle, ale nenuceně. Chovala se, jako by měla moc práce, oči za tmavými brýlemi si všechno prohlížely. Pokud jsou tam někde za ní ve stínu, pozorují ji a drží s ní krok, tak jsou dobří.

Koupila si od pouličního prodavače Post a Timesy-Picayune a našla si stůl v opuštěném rohu Café du Monde.

První stránka. Článek citoval důvěrný zdroj a byl založený na Khamelově legendě a jeho účasti na vraždách. V mládí, říkalo se v článku, zabíjel z přesvědčení, ale teď to dělá už jen za peníze. Za spoustu peněz, spekuloval jakýsi pracovník zpravodajské služby na penzi, který dovolil, aby ho citovali, ale samozřejmě bez uvedení jména. Fotografie byly rozmazané a nejasné, ale vypadaly zlověstně. Možná to nejsou fotografie stejné osoby. Avšak, jak říkal ten expert, Khamel je neidentifikovatelný, a už deset let se nikomu nepodařilo ho vyfotografovat.

Konečně se objevil číšník a ona si objednala kávu a loupáček. Ten expert říkal, že mnoho lidí si myslí, že je mrtvý. Interpol se domnívá, že Khamel vraždil ještě před šesti měsíci. Expert pochyboval, že by cestoval komerční linkou. Na seznamu FBI je na prvním místě.

Pomalu otevřela neworleánské noviny. Thomas se na první stránku nedostal, ale na druhé straně byla jeho fotografie a dlouhý článek. Policie to považuje za vraždu, ale má málo stop. Krátce před výbuchem se na místě činu pohybovala žena bílé pleti. Podle děkana to byl pro právnickou fakultu šok. Policie toho moc neřekla. Obřad je zítra na univerzitě. Musel to být nějaký strašný omyl, říká děkan. Pokud to byla vražda, tak někdo zcela evidentně zabil nesprávnou osobu.

Měla v očích slzy a najednou se zase začala bát. Snad to byl opravdu jen omyl. Tohle je násilnické město se spoustou šílenců. Možná, že někomu prasklo v hlavě a vybral si nesprávné auto. Třeba ji nikdo nesleduje.

Nasadila si tmavé brýle a podívala se na Thomasovu fotografii. Vzali ji z ročenky právnické fakulty. Samolibě se na ní usmíval, jak to míval ve zvyku, když přednášel. Byl hladce oholený a velmi hezký.

 

Granthamův článek o Khamelovi zelektrizoval v pátek ráno Washington. Nezmiňoval se ani o memorandu, ani o Bílém domě, takže se všichni úporně dohadovali, kdo je zdrojem informací.

Nejžhavější to bylo v Hooverově budově. V ředitelově kanceláři nervózně přecházeli Eric East a K.O. Lewis, zatímco Voyles už potřetí ve dvou hodinách mluvil s prezidentem. Voyles nadával, ne přímo prezidentovi, ale na všechny kolem něho. Nadával na Coala, a když prezident začal také nadávat, Voyles navrhl, aby vzali detektor lži, přivázali na něj všechen personál, počínaje Coalem, a tak zjistili, kudy unikají informace. Ano, sakra, ano, on sám se testu podrobí a všichni v Hooverově budově. Nadávky létaly sem a tam. Voyles byl rudý a potil se, vůbec mu nevadilo, že křičí do telefonu, na jehož druhém konci je prezident. Věděl, že Coal někde poslouchá.

Prezident zřejmě získal kontrolu nad rozhovorem a pustil se do nějakého sáhodlouhého kázání. Voyles si utřel čelo kapesníkem, posadil se do svého starého otáčivého koženého křesla a začal kontrolované dýchat, aby snížil tlak a tep. Přežil už jeden infarkt a hrozil mu další. Mnohokrát říkal K.O. Lewisovi, že Fletcher Coal a ten jeho idiotský šéf budou jednou jeho smrt. Avšak to říkal i o všech třech posledních prezidentech. Sevřel mezi prsty tlustou kůži na čele a ponořil se hlouběji do křesla.

"Můžeme to udělat, pane prezidente." Byl teď skoro příjemný. Byl známý rychlými a radikálními změnami nálady. Najednou se před jejich očima změnil ve zdvořilého, okouzlujícího člověka. "Děkuji vám, pane prezidente. Zítra tam budu."

Jemně položil sluchátko a promluvil se zavřenýma očima. "Chce, abychom toho novináře z Postu dali pod dohled. Říká, že už jsme to dělali dříve, tak jestli to uděláme znovu. Řekl jsem mu, že ano."

"Jaký druh dohledu?"

"Budeme ho sledovat po městě. Celých čtyřiadvacet hodin, dva muži. Zjistěte, kam chodí v noci, s kým spí. Je svobodný, že?"

"Rozvedený, před sedmi lety," odpověděl Lewis.

"Dávejte pozor, ať nás při tom nechytí. Nasaďte na něho muže v civilu a každé tři dny je měňte."

"On si opravdu myslí, že ten únik informací je u nás?"

"Ne, myslím, že ne. Kdyby to bylo u nás, proč by chtěl, abychom sledovali toho novináře? Myslím, že ví, že je to někdo z jeho vlastních lidí. A chce ho chytit."

"Drobná laskavost," řekl Lewis souhlasně.

"Ano. Jen se nenechte nachytat."

 

Kancelář L. Matthew Barra byla schovaná ve třetím poschodí nemoderní zchátralé kancelářské budovy na M Street v Georgetownu. Na dveřích nebyly tabulky. Ozbrojená stráž v kabátě a kravatě vracela lidi od výtahu. Koberec byl prošlapaný a nábytek byl starý. Byl pokrytý prachem a bylo zřejmé, že Jednotka nevyhazuje peníze na úklid.

Barr Jednotku vedl. Bylo to neoficiální, tajné, malé oddělení Výboru pro znovuzvolení prezidenta. VZP měl řadu přepychových kanceláří na druhé straně řeky v Rosslyn. Byla tam okna, která se otevírala, sekretářky, které se usmívaly a uklízečky, které každý večer uklízely. Ne jako v téhle špeluňce.

Fletcher Coal vystoupil z výtahu a pokynul hlídači, který odpověděl kývnutím, ale jinak se ani nehnul. Byli staří známí. Proplétal se malým bludištěm špinavých kanceláří směrem k Barrově místnosti. Coal se pyšnil tím, že je sám k sobě upřímný, a opravdu se nikoho ve Washingtonu nebál, možná právě s výjimkou Matthew Barra. Někdy se ho bál, někdy ne, ale vždycky se mu obdivoval.

Barr byl bývalý příslušník námořní pěchoty, bývalý pracovník CIA, bývalý špion, dvakrát odsouzený za machinace, na kterých vydělal miliony a někde je šikovně ukryl. Odseděl si pár měsíců ve venkovském vězení, ale ne moc dlouho. Coal ho osobně naverboval za šéfa této Jednotky, která oficiálně neexistovala. Měla roční rozpočet čtyři miliony dolarů, všechno v hotovosti z různých černých fondů, a Barr vedl malou bandu skvěle vycvičených hrdlořezů, kteří tiše vykonávali práci Jednotky.

Barr měl vždycky zamčené dveře. Odemkl a Coal vešel. Setkání bude krátké jako vždycky.

"Nechte mě hádat," začal Barr. "Chcete najít tu díru, kudy vám unikají informace."

"Určitým způsobem ano. Chci, abyste sledovali toho novináře, toho Granthama, dvacet čtyři hodin denně a zjistili, s kým se stýká. Dostává zatraceně dobrý materiál a já se obávám, že pochází od nás."

"Vy jste děraví jako cedník."

"Máme občas nějaký problém, ale ta historka o Khamelovi byla chyták. Udělal jsem to já sám."

Barr se tomu usmál. "Myslel jsem si to. Bylo to příliš čisté a jasné."

"Narazil jste někdy na Khamela?"

"Ne. Před deseti lety jsme si byli jistí, že je mrtvý. Jemu to vyhovuje. Nemá žádné ego, takže ho nikdy nechytí. Je schopen žít půl roku v barabizně z lepenky v Sao Paulo, živit se kořínky a krysami, pak odletí do Říma zabít diplomata, a pak na několik měsíců do Singapuru. Nesbírá si o sobě novinové výstřižky."

"Jak je starý?"

"Proč vás to zajímá?"

"Fascinuje mě. Myslím, že vím, kdo ho najal, aby zabil Rosenberga a Jensena."

"Opravdu? Můžete se se mnou o ten klípek podělit?"

"Ne. Ještě ne."

"Je mu něco mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti, což není tak moc, ale zabil jednoho libanonského generála už v patnácti. Takže jeho kariéra je dlouhá. Je to všechno legenda, rozumíte. Dokáže zabít oběma rukama, oběma nohama, klíčkem od auta, tužkou, čímkoli. Je vynikající střelec ze všech druhů zbraní. Mluví dvanácti jazyky. To už jste snad všechno slyšel, ne?"

"Ano, ale je to zábavné."

"Tak dobře. Zřejmé je to nejvýkonnější a nejdražší vrah na světě. Ve svým mladých letech to byl jen obyčejný terorista, ale byl příliš nadaný, aby se omezil na házení bomb. Tak se stal nájemným vrahem. Teď už je trochu starší a zabíjí jen pro peníze."

"Za jak velké peníze?"

"To je dobrá otázka. Bere asi tak deset až dvacet milionů za jednu práci. Pokud vím, může se mu rovnat jenom jeden další člověk. Jedna teorie říká, že se dělí s dalšími teroristickými skupinami. To ale nikdo doopravdy neví. Nechte mě hádat. Chcete, abych našel Khamela a přivedl vám ho živého."

"Khamela nechte na pokoji. Docela se mi líbila práce, kterou tady odvedl."

"Má ohromný talent."

"Chci od vás, abyste sledovali Graye Granthama a zjistili, s kým se stýká."

"Nějaké nápady?"

"Ano. Je tu jakýsi muž jménem Milton Hardy, který pracuje jako domovník v severním křídle." Coal hodil na stůl obálku. "Je tam už dlouho, vypadá napůl slepý, ale já si myslím, že toho vidí a slyší až moc. Sledujte ho týden nebo dva. Každý mu říká Sarge. Vymyslete si, jak ho dostat."

"To je senzace, Coale. Budeme utrácet všechny ty peníze na sledování slepých černochů."

"Udělejte to tak, jak říkám. Prodlužte to na tři týdny." Coal vstal a mířil ke dveřím.

"Tak vy víte, kdo najal toho zabijáka?" řekl Barr.

"Už jsme blízko."

"Jednotka vždycky ráda pomůže."

"O tom nepochybuji."