John Grisham

PŘÍPAD PELIKÁN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Paní Chenová vlastnila dvojdomek a jednu jeho půlku už patnáct let pronajímala studentkám právnické fakulty. Byla vybíravá, ale diskrétní, žila a nechala studentky žít, pokud byl klid. Bylo to šest bloků od univerzitního kampusu.

Když otevírala dveře, byla už tma. Na prahu stála přitažlivá mladá žena s krátkými tmavými vlasy a nervózním úsměvem. Velmi nervózním.

Paní Chenová se na ni mračila, dokud nepromluvila.

"Jsem Alice Starková, přítelkyně Darby. Můžu dál?" Podívala se přes rameno. Ulice byla klidná a tichá. Paní Chenová bydlela sama. Dveře i okna měla neustále pevně zavřené, ale tohle byla mladá dívka s nevinným úsměvem a navíc Darbyina přítelkyně, takže bylo možné jí věřit. Otevřela dveře a Alice se ocitla uvnitř.

"Něco se stalo?" zeptala se paní Chenová.

"Ano. Darby má trochu potíže, ale nemůžeme o tom mluvit. Volala vám dnes odpoledne?"

"Ano. Říkala, že si nějaká mladá žena přijde prohlédnout její byt."

Alice se zhluboka nadechla a snažila se vypadat klidně. "Bude to jen minuta. Řekla mi, že tu jsou někde boční dveře. Nerada bych šla dovnitř předním nebo zadním vchodem." Paní Chenová se zamračila. Pročpak ne, ptaly se její oči, ale nahlas neřekla nic.

"Byl někdo v jejím bytě za poslední dva dny?" zeptala se Alice. Šla za paní Chenovou úzkou chodbou.

"Nikoho jsem neviděla. Někdo klepal včera brzo ráno, před východem slunce, ale nepodívala jsem se." Odstrčila od dveří stůl, otočila klíčem a otevřela.

Alice se postavila před ni. "Chtěla, abych šla dovnitř sama, ano?"

Paní Chenová chtěla všechno zkontrolovat, ale kývla a zavřela za Alicí dveře. Vedly do malé předsíňky, která tonula ve tmě. Nalevo byla pracovna a vypínač, který nemohla použít. Alice ve tmě ztuhla. V bytě byla tma a horko a páchly v něm staré odpadky. Věděla, že tu bude sama, ale je přece studentkou druhého ročníku právnické fakulty a ne nějaký zkušený soukromý detektiv.

Vzpamatuj se! Hrabala ve velké kabelce a našla jednu malou baterku. Měla tam tři. Pro každý případ. Pro případ čeho? To nevěděla. Darby jí dala naprosto přesné pokyny. Oknem nesmí pronikout ven žádné světlo. Možná že byt sledují.

Kdo, k čertu? Alice by to ráda věděla. Darby to neví, řekla, že jí to vysvětlí později, ale nedřív je třeba zkontrolovat byt.

Alice v tom bytě byla za uplynulý rok mnohokrát, ale vždycky mohla vejít předním vchodem, svítila tu světla a bylo tu veškeré pohodlí. Byla ve všech místnostech a byla přesvědčená, že se tu bude moct pohybovat potmě. Teď bylo po přesvědčení. Zmizelo. Nahradil je strach, až se roztřásla.

Vzpamatuj se. Jsi sama. Přece se tady nikdo neutáboří, když je ta zvědavá ženská vedle. Jestli tu opravdu byli, tak jen na krátké návštěvě.

Podívala se na baterku a zjistila, že funguje. Vydávala asi takové světlo jako zhasínající zápalka. Namířila ji na podlahu a spatřila slabý kroužek velikosti malého pomeranče. Kroužek se třásl.

Obešla po špičkách roh směrem k pracovně. Darby jí řekla, že na polici vedle televize stojí malá lampička, která je pořád rozsvícená. Používá ji jako noční světlo. Měla by trochu svítit přes pracovnu do kuchyně. Buď Darby lhala, nebo praskla žárovka, nebo ji někdo vyšrouboval. V tomto okamžiku to bylo stejné jedno, protože v pracovně a kuchyni byla tma jako v pytli.

Stála na koberci uprostřed pracovny, po centimetrech se blížila ke kuchyňskému stolu, na kterém měl být počítač. Zakopla o okraj konferenčního stolku a baterka zhasla. Zatřásla s ní. Nic. Našla v kabelce další.

V kuchyni byl pach silnější. Počítač byl na stole spolu s haldou prázdných desek a sbírkami soudních rozhodnutí. Slabým světlem počítač prozkoumala. Spínač byl vpředu. Stiskla ho a monochromatická obrazovka se pomalu rozsvítila. Vydávala nazelenalé světlo, které dopadalo na stůl, ale neproniklo ven z kuchyně.

Alice se posadila ke klávesnici a začala ťukat. Našla menu, pak adresář a soubory. Na obrazovce byl adresář. Pozorně ho studovala. Mělo tam být kolem čtyřiceti položek, ale viděla jich jen deset. Většina paměti pevného disku byla vymazaná. Zapnula laserovou tiskárnu a za pár vteřin byl adresář na papíře. Vzala ho a nacpala si ho do kabelky.

Stála tam s baterkou v ruce a prohlížela nepořádek kolem počítače. Darby odhadovala, že tam bude asi dvacet disket, ale všechny byly pryč. Nebyla tam ani jedna. Sbírky případů byly z ústavního práva a občanského procesního práva. Byly tak nudné a všeobecné, že nemohly nikoho zajímat. Červené rozkládací schránky na diskety byly čistě složené, ale prázdné.

Byla to čistá, trpělivá práce. On či oni tu strávili několik hodin vymazáváním a sbíráním dat, potom odešli nanejvýš s jednou aktovkou nebo nákupní taškou věcí.

V pracovně vedle televize vykoukla Alice postranním oknem. Červený Accord tam ještě stál, jen něco málo přes metr od okna. Vypadal pěkně.

Otočila žárovkou v nočním světle a rychle zapnula a vypnula vypínač. Lampička fungovala dokonale. Znova povolila žárovku, tak jak ji nechali oni.

Její oči si už zvykly na tmu. Viděla obrysy dveří a nábytku. Vypnula počítač a opatrně prošla pracovnou do předsíně.

Paní Chenová na ni čekala přesně tam, kde ji nechala. "Je to v pořádku?" zeptala se.

"Všechno je v pořádku," odpověděla Alice. "Ale dávejte dobrý pozor. Zavolám vám za den nebo dva, jestli tu někdo nebyl. A prosím vás, neříkejte nikomu, že jsem tady byla."

Paní Chenová pozorně poslouchala a přistrkovala stůl zpátky před dveře. "A co její auto?"

"To bude v pořádku. Jen na něj dávejte pozor."

"Nestalo se jí nic?"

Byly v obývacím pokoji, téměř u východu. "Bude v pořádku. Myslím, že se za pár dní vrátí. Děkuji vám, paní Chenová."

Paní Chenová zavřela dveře, zastrčila závoru a dívala se z malého okna. Žena už byla na chodníku a po chvíli zmizela ve tmě.

Alice šla tři bloky ke svému autu.

 

Páteční večer ve Francouzské čtvrti! V sobotu hraje na stadionu univerzita Tulane, potom v neděli Saints. Všude byly tisíce fanoušků. Parkovali, blokovali ulice, potulovali se po městě v hlučných hloučcích, pili z pohárků se znaky svých klubů, plnili bary, výborně se bavili tím, že dělali strašný rámus a chaos. V devět hodin byl střed města obležen fotbalovými fanoušky.

Alice zaparkovala na Poydras, daleko od místa, kde chtěla zaparkovat, a do narvaného baru na ulici St. Peter, hluboko ve Francouzské čtvrti, přišla o hodinu pozdě. Nebyly tam stoly. U baru stáli lidé ve trojstupu. Ucouvla k automatu na cigarety a dívala se na lidi. Většinou to byli studenti, kteří přijeli do města na zápas.

Číšník šel přímo k ní. "Hledáte nějakou ženu?" zeptal se.

Zaváhala. "No ano."

Ukázal za bar. "Za roh, první místnost napravo, je tam pár stolků. Myslím, že vaše přítelkyně čeká tam."

Darby seděla sehnutá nad pivem v malém boxu v tmavých brýlích a klobouku. Alice jí stiskla ruku. "Jsem ráda, že tě vidím." Podívala se na její účes a pobavilo ji to. Darby si sundala sluneční brýle. Oči měla červené a unavené.

"Nevěděla jsem, komu jinému bych mohla zavolat."

Alice poslouchala nepohnutě, neschopná říct něco případného či odtrhnout pohled od jejích vlasů. "Kdo tě stříhal?"

"Hezké, co? Trochu pankáčský styl, ale myslím, že zase přijde do módy. A určité udělám na lidi dojem, až budu hledat místo."

"Proč?"

"Někdo se mě pokouší zabít, Alice. Moje jméno je na seznamu, který mají v rukou nějací moc oškliví lidé. Myslím, že mě sledují."

"Zabít? Říkala jsi zabít? Kdo by tě chtěl zabít, Darby?"

"Nevím to jistě. Co můj byt?"

Alice se přestala dívat na Darbyiny vlasy a podala jí vytisknutý adresář. Darby ho studovala. Je to skutečnost. Není to sen ani omyl. Bombu položili do správného auta. Rupert a ten kovboj šli po ní. Obličej, který spatřila, hledal ji. Byli v jejím bytě a vymazali, co chtěli vymazat. Jsou tam někde venku.

"A co diskety?"

"Nic. Není tam ani jedna. Skládací schránky na kuchyňském stole byly úhledně složené, ale úplně prázdné. Zkontrolovala jsem to. Jinak se všechno ostatní zdá být v pořádku. Povolili žárovku v noční lampičce, takže tam byla úplná tma. Prohlédla jsem ji. Funguje. Jsou to velmi trpěliví lidé."

"A co paní Chenová?"

"Nic neviděla."

Darby nacpala list z počítače do kapsy. "Podívej, Alice, najednou jsem dostala strach. Nemusejí tě se mnou vidět. Asi to nebyl dobrý nápad."

"Co je to za lidi?"

"Já nevím. Zabili Thomase a pokusili se zabít mě. Dosud jsem měla štěstí, ale jdou po mně."

"Ale proč, Darby?"

"Nemusíš to vědět a já ti to neřeknu. Čím víc toho budeš vědět, tím budeš ve větším nebezpečí. Věř mi, Alice. Nemohu ti říct, co vím."

"Ale já to nikomu neřeknu, přísahám."

"A co když tě donutí?"

Alice se rozhlédla, jestli je všechno v pořádku. Prohlížela si svoji přítelkyni. Sblížily se už na orientačním kurzu pro posluchače prvních ročníků. Dlouhé hodiny se spolu učily, půjčovaly si poznámky z přednášek, potily se spolu při zkouškách, tvořily tým při simulovaných procesech na seminářích, pomlouvaly muže. Alice byla snad jediným člověkem, který věděl o ní a o Callahanovi. "Chci ti pomoct, Darby. Nebojím se."

Darby se piva ani nedotkla. Hrála si s láhví. "No, já jsem vyděšená. Byla jsem tam, když umřel, Alice. Země se otřásla. Roztrhalo ho to na kousky a já jsem tam měla být s ním. Bylo to určeno pro mě."

"Tak jdi na policii."

"Ještě ne. Možná později. Bojím se tam jít. Thomas šel na FBI a dva dny potom jsme měli být oba dva mrtví."

"Tak jde po tobě FBI?"

"Myslím, že ne. Začali moc mluvit a někdo je dobře poslouchal. Dostalo se to k nesprávným uším."

"O čem mluvili? Ale jdi, Darby. To jsem já. Tvoje nejlepší přítelkyně. Přestaň s tou hrou."

Darby si dala první malý lok z láhve. Nepodívala se Alici do očí. Dívala se na stůl. "Prosím, Alice. Počkej ještě. Nemá smysl, abych ti říkala něco, za co by tě mohli zabít."

Dlouhá pauza.

"Jestli mi chceš pomoct, jdi zítra na smuteční obřad. Všechno dobře pozoruj. Říkej, že jsem ti volala z Denveru, kde jsem u nějaké tety, na jejíž jméno si nevzpomínáš, že nedodělám tenhle semestr, ale že se vrátím na jaře. Postarej se, aby se to co nejvíc rozneslo. Myslím, že někteří lidé budou pečlivě poslouchat."

"Tak dobře. V novinách psali, že blízko místa činu byla nějaká béloška, jako kdyby byla podezřelá, nebo co."

"Spíš nebo co. Byla jsem tam já a měla jsem být obětí. Čtu noviny s lupou. Policie neví nic."

"Dobře, Darby. Jsi chytřejší než já. Jsi nejchytřejší ze všech lidí, které jsem kdy potkala. Tak co teď?"

"Tak za prvé, vyjdi zadním vchodem. Na konci chodby, kde jsou záchody, jsou bílé dveře. Vedou do skladu, pak do kuchyně a zadním vchodem se dostaneš ven. Nezastavuj se. Ta ulička vede na Royal. Vezmi si taxík a jeď zpátky ke svému vozu. Dívej se dozadu."

"Myslíš to vážně?"

"Podívej se na ty vlasy. Myslíš si, že bych se tak zmrzačila, kdyby to byla hra?"

"No tak dobře. A co pak?"

"Jdi zítra na obřad a pusť do oběhu ty pověsti. Do dvou dnů tě zavolám."

"Kde bydlíš?

"Střídám hotely. Jsem pořád v pohybu."

Alice vstala a políbila ji na tvář. Pak odešla.

 

Dvě hodiny dupal Verheek po podlaze, bral do ruky časopisy, odhazoval je, objednával si jídlo z restaurace, vybaloval, zase dupal. Další dvě hodiny seděl na posteli, pil teplé pivo a civěl na telefon. Počká do půlnoci, říkal si, a pak, sakra, co pak?

Řekla, že zavolá.

Mohl by jí zachránit život. Jen kdyby zavolala.

O půlnoci odhodil další časopis a vyšel z pokoje. Jeden agent z neworleánské kanceláře mu trochu pomohl. Dal mu adresy několika hospůdek blízko univerzity, kde vysedávali studenti právnické fakulty. Půjde tam, vmísí se mezi ně, dá si pivo a bude poslouchat. Město je plné studentů, kteří přijeli na zápas. Ona tam nebude. To nevadí, stejně ji nikdy neviděl. Ale možná něco zaslechne, řekne, kdo je, nechá tam vizitku, seznámí se s někým, kdo ji zná, nebo kdo zná někoho, kdo ji zná. Je to krok do tmy, ale mnohem užitečnější, než koukat na telefon.

Našel místo u baru v lokále, zvaném U advokáta, tři bloky od univerzity. Bylo tam to pravé studentské ovzduší, na stěnách visely rozpisy fotbalových utkání a obrázky hezkých děvčat. Dav byl hlučný a mladý.

Barman vypadal jako student. Po dvou pivech dav prořídl a bar byl napůl prázdný. Za chvíli přijde další vlna.

Verheek si poručil třetí pivo. Bylo půl druhé. "Studujete práva?" zeptal se barmana.

"Bohužel ano."

"Snad to není tak zlé?"

Barman čistil pult od slupek z burských oříšků. "Už jsem zažil lepší zábavu."

Verheekovi se zastesklo po barmanech, kteří mu servírovali pivo, když studoval. Ti hoši věděli, co je to konverzace. Nikoho nepovažovali za cizince. Mluvili o všem.

"Jsem právník," řekl Verheek v zoufalství.

No vida, ten chlápek je právník. Jaká vzácnost. Něco zvláštního. Chlapec odkráčel.

Ty hajzlíku. Doufám, že propadneš. Verheek uchopil láhev a obrátil se ke stolům. Cítil se mezi těmi dětmi jako dědeček. Přesto, že nenáviděl právnickou fakultu a vzpomínky na ni, vzpomínal na dlouhé páteční večery v hospůdkách v Georgetownu se svým kamarádem Callahanem. To byly hezké vzpomínky.

"Jaký obor?" Barman byl zpátky. Gavin se obrátil k baru a usmál se.

"Zvláštní poradce, FBI."

Pořád ještě otíral pult. "To jste z Washingtonu?"

"Ano, přijel jsem na nedělní zápas. Fandím Redskins." Nenáviděl Redskins i všechny ostatní fotbalové kluby. Jen ať ten kluk nezačne o fotbale. "Kde studujete?"

"Tady v Tulane. V květnu končím."

"A co potom?"

"Asi půjdu na rok nebo na dva do Cincinnati, jako koncipient."

"Musíte být dobrý student."

Odbyl otázku pokrčením ramen. "Chcete pivo?"

"Ne. Přednášel vám Thomas Callahan?"

"Jistě. Znáte ho?"

"Byl to můj spolužák na právnické fakultě v Georgetownu." Verheek vytáhl z kapsy vizitku a podal ji chlapci. "Jsem Gavin Verheek." Chlapec se na ni podíval a pak ji zdvořile položil vedle ledu. Bar byl klidný a chlapec měl toho povídání už dost.

"Znáte studentku jménem Darby Shawová?"

Chlapec se podíval ke stolům. "Ne. Neznám se s ní, ale vím, která to je. Myslím, že je z druhého ročníku." Dlouhá, poněkud podezřelá pauza. "Proč?"

"Potřebujeme s ní mluvit." My, jako FBI. Ne jednoduše on, jako Gavin Verheek. To "my" zní mnohem důležitěji. "Chodí sem?"

"Párkrát jsem ji tu viděl. Tu můžete těžko přehlédnout."

"Slyšel jsem." Gavin se podíval směrem ke stolům. "Myslíte, že by ji ti kluci mohli znát?"

"Pochybuji. Jsou to prváci. Slyšíte je? Hádají se o vlastnickém právu, rešerších a zabavení."

Jo, to byly časy. Gavin vytáhl z kapsy půl tuctu navštívenek a položil je na pult. "Pár dní se zdržím v Hiltonu. Jestli ji uvidíte, nebo jestli se něco dozvíte, ozvěte se."

"Jistě. Včera večer tu byl policajt a vyptával se. Myslíte, že má něco společného s jeho smrtí?"

"Ne, vůbec ne. Jen si s ní potřebujeme promluvit."

"Budu dávat pozor, jestli ji neuvidím."

Verheek zaplatil pivo, znovu chlapci poděkoval a vyšel na chodník. Šel tři bloky k dalšímu baru. Byly skoro dvě. Byl k smrti unavený a napůl opilý. V okamžiku, kdy vešel, začala hlučně hrát kapela. Lokál byl tmavý a nabitý. Padesát členů studentského bratrstva se svými partnerkami ze sdružení studentek začalo okamžitě tančit po stolech. Propletl se tou vřavou a našel útočiště vzadu u baru. Studenti tam stáli ve třech řadách za sebou, namačkáni jeden na druhého, a nikdo se nepohnul. Prodral se dopředu, dal si pivo, aby vypadal nenápadně, a znovu si uvědomil, že je tu nejstarší. Ustoupil do tmavého, ale plného kouta. Bylo to beznadějné. Neslyšel ani sám sebe, jak myslí, natož aby se dalo konverzovat.

Díval se na barmany: všichni mladí, všichni studenti. Nejstaršímu z nich nebylo ještě třicet. Inkasoval jednoho hosta po druhém, jako kdyby už chtěl zavírat. Jeho pohyby byly spěšné, jakoby už pospíchal domů. Gavin studoval každý jeho pohyb.

Rychle si odvázal zástěru, hodil ji do rohu, protáhl se pod barovým pultem a byl pryč. Gavin si razil lokty cestu davem a dohonil ho, když vcházel do dveří kuchyně. Měl připravenou svoji služební vizitku FBI. "Promiňte. Jsem z FBI." Strčil mu vizitku pod nos. "Vaše jméno?"

Chlapec ztuhl a vyplašeně se podíval na Verheeka. "No, Fountain. Jeff Fountain."

"Dobře, Jefře. Podívejte se, o nic nejde, okey? Jen pár otázek." Kuchyně byla už několik hodin zavřená, a tak byli sami. "Jen okamžik."

"No tak dobře. Co se děje?"

"Studujete právo?" Ať řekne, že ano. Jeho přítel tvrdil, že většina barmanů jsou studenti právnické fakulty.

"Ano. Na univerzitě Ignáce Loyoly."

Loyola! Sakra! "Ano, myslel jsem si to. Jistě jste slyšel o profesoru Callahanovi z univerzity Tulane. Zítra má pohřeb."

"Jisté. Je to v novinách. Většina mých přátel chodí na Tulane."

"Znáte studentku druhého ročníku jménem Darby Shawová? Je to velmi přitažlivá dívka."

Fountain se usmál. "Ano, chodila loni s jedním mým kamarádem. Občas sem zajde."

"Kdy tu byla naposledy?"

"Tak před měsícem. Co je s ní?"

"Potřebujeme s ní mluvit." Podal Fountainovi štůsek navštívenek. "Vezměte si je. Budu pár dní v Hiltonu. Kdybyste ji viděl nebo kdybyste něco od někoho zaslechl, dejte mu tu vizitku."

"Co bych mohl zaslechnout?"

"Něco o Callahanovi. Musíme s ní nutně mluvit, jasné?"

"Jistě." Zastrčil navštívenky do kapsy.

Verheek mu poděkoval a vrátil se zpátky do toho rámusu. Prodíral se davem, naslouchal pokusům o konverzaci. Dovnitř se tlačila nová várka studentů a on se probojoval ze dveří. Na tohle je už moc starý.

O šest bloků dále nesprávně zaparkoval před domem studentského bratrstva, blízko areálu univerzity. Jeho posledním zastavením dnes večer bude tato malá herna, která v tomto okamžiku nebyla přeplněná. U baru zaplatil pivo a prohlížel si své okolí. Byly tu čtyři kulečníkové stoly. Moc lidí nehrálo. Mladý muž v tričku přišel k baru a poručil si další pivo. Měl šedozelené tričko s nápisem PRÁVNICKÁ FAKULTA TULANE na prsou. Pod nápiem bylo něco, co vypadalo jako identifikační číslo studenta.

Verheek ho bez váhání oslovil. "Jste studentem právnické fakulty?"

Mladý muž se na něho podíval, když vytahoval peníze z kapsy džínsů. "Obávám se, že ano."

"Znal jste Thomase Callahana?"

"Kdo jste?"

"FBI. Callahan byl můj přítel."

Student se napil piva a stal se podezřívavým. "Chodil jsem k němu na ústavní právo."

Výborně! Darby také. Verheek se snažil vypadat, že ho to moc nezajímá. "Znáte Darby Shawovou?"

"Proč to chcete vědět?"

"Potřebujeme s ní mluvit. To je všechno."

"Kdo je to my?" Student byl teď ještě podezřívavější. Přistoupil blíž ke Gavinovi, jakoby si chtěl vynutit odpověď.

"FBI," řekl Verheek nonšalantně.

"Máte odznak nebo něco?"

"Jistě," řekl a vytáhl z kapsy navštívenku. Student si ji pozorně přečetl a vrátil mu ji. "Jste právník, ne agent."

To měl úplnou pravdu a Verheek věděl, že by přišel o místo, kdyby se jeho šéf dozvěděl, že se vyptává a vůbec se vydává za agenta. "Ano, jsem právník. Callahan byl můj spolužák."

"Tak proč chcete mluvit s Darby Shawovou?"

Přiblížil se barman a poslouchal.

"Znáte ji?"

"Nevím," řekl student a bylo jasné, že ji zná, ale že o tom nechce mluvit. "Má nějaké problémy?"

"Ne. Ale znáte ji, že?"

"Možná, že ano. Možná, že ne."

"Podívejte, jak se jmenujete?"

"Ukažte mi odznak, a já vám řeknu, jak se jmenuji."

Gavin se napil z láhve a usmál se na barmana. "Podívejte se, potřebuji si s ní promluvit. Budu pár dní v Hiltonu. Jestli ji uvidíte, řekněte jí, ať mi zavolá." Nabídl studentovi vizitku, ten se na ni podíval a odešel.

Ve tři hodiny odemkl dveře svého pokoje a zkontroloval telefon. Žádné vzkazy. Ať je Darby kdekoli, ještě nevolala. Ovšem za předpokladu, že je ještě naživu.