Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA X

“Odpočiňme si,” řekla Pilar Robertu Jordanovi. “Sedni si tady, Maria, a odpočiňme si.”

“Měli bychom jít dál,” odpověděl Robert Jordan. “A odpočinout si až tam, potřebuju s tím člověkem mluvit.”

“Však si s ním promluvíš,” odpověděla mu žena. “Žádný spěch. Sedni si, Maria.”

“Pojďme,” řekl Robert Jordan. “Odpočineme si nahoře.”

“Já si odpočinu teď,” řekla žena a sedla si k potoku. Dívka se posadila vedle ní do vřesu; slunce jí ozařovalo vlasy. Jenom Robert Jordan zůstal stát a rozhlížel se po horské louce, kterou protékal pstruhový potok. Na místě, kde Robert Jordan stál, rostl vřes. Šedivé balvany se zvedaly ze žlutého kapradí, které v nižší části louky vystřídalo vřes, a za kapradím se táhla temná hradba borovic.

“Jak daleko máme k El Sordovi?” zeptal se.

“Není to daleko,” odpověděla žena. “Přejdeme tuhle planinu, pak sejdeme dolů do údolí a vystoupíme lesem k prameni potoka. Sedni si a odlož tu svou vážnost.”

“Potřebuju si s ním promluvit, abych to měl vyřízené.”

“A já si zas potřebuju vykoupat nohy,” řekla žena, zula si střevíce s provazovými podešvemi, stáhla si tlustou vlněnou punčochu a ponořila pravou nohu do potoka. “Proboha, ta je studená.”

“Měli jsme si vzít koně,” pravil Robert Jordan.

“Tohle mi dělá dobře,” řekla žena. “Tohle mi scházelo. Copak je to s tebou?”

“Nic, ale spěchám.”

“Tak se uklidni. Máme spoustu času. Takový krásný den, jsem tak ráda, že jsem se dostala z těch borovic. Nedovedeš si představit, jak dovedou borovice člověka otrávit. Tebe ty borovice neotravujou, guapa?”

“Já je mám ráda,” řekla dívka.

“Co na nich můžeš mít ráda?”

“Mám ráda vůni jehličí a dotek jehličí pod nohama. Mám ráda vítr ve vysokých stromech a to, jak skřípají, když na sebe narážejí.”

“Ty máš ráda všecko,” řekla Pilar. “S tebou by každý mužský udělal štěstí, jen kdybys uměla trošku líp vařit. Jenže borový lesy jsou nudný. Ty neznáš bukový lesy, nebo dubový, nebo kaštanový. To jsou lesy. V takových lesích je každý strom jiný a má to svůj ráz a svou krásu. Ale samý borovice, to je nuda. Co říkáš, inglés?”

“Já mám taky rád borovice.”

“Pero, venga,” řekla Pilar. “Jste na mě dva. Já mám taky ráda borovice, jenže mezi těma borovicema žijeme už moc dlouho. A ty hory mě už taky otravujou. V horách má člověk jenom dva směry. Dolů a nahoru a cesta dolů vede jenom k silnici a k městům, která mají v rukou fašisti.”

“Chodíš někdy do Segovie?”

“Qué va. S tímhle obličejem? Tenhle obličej tam moc dobře znají. Co bys tomu říkala, kdybys byla ošklivá, ty má krásko?” zeptala se Marie.

“Ty nejseš ošklivá.”

“Vamos, že nejsem ošklivá. Já se ošklivá už narodila. Celý život jsem byla ošklivá. Ty, inglés, který se nevyznáš v ženách. Víš ty, jaký má ošklivá ženská pocity? Víš ty, co to je, když si člověk od narození připadá ošklivý a přitom v hloubi duše má pocit, že je krásný? To je hrozně zvláštní.” Strčila do potoka druhou nohu, pak ji vytáhla. “Bože, ta je studená. Podívej, to je horský konipásek,” (...)

(......)