Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IX

 

Stáli v ústí jeskyně a pozorovali je. Bombardéry teď letěly vysoko v rychlých ošklivých šípovitých útvarech a hluk jejich motorů rozrážel oblohu. Opravdu vypadají jako žraloci, pomyslel si Robert Jordan, širokoploutví, ostronosí žraloci z Golfského proudu. Jenže tihle hluční žraloci se širokými stříbrnými ploutvemi, jejichž vrtule se ve slunci podobají lehkému oparu, se pohybují jinak. Ti se pohybují jinak než cokoliv na světě. Ti se pohybují jako zmechanizovaná zkáza. Měl bys psát, řekl si. Možná že zase někdy budeš. Cítil, jak se ho Maria drží za paži. Dívala se vzhůru a on jí řekl: “Co ti připomínají, guapa?”

“Já nevím,” odpověděla. “Snad smrt.”

“Mně připomínají letadla,” řekla žena Pablova. “Kde jsou ty malý?”

“Třeba letí jinudy,” odpověděl Robert Jordan. “Tyhle bombardéry jsou moc rychlé, nemůžou na ně čekat a tak se vrátily samy. My je nikdy nepronásledujeme za frontu a nebojujeme s nimi. Nemáme dost letadel, abychom si to mohli dovolit.”

V tom okamžiku letěly tři heinkely - stíhačky v klínovitém útvaru nízko nad mýtinou a blížily se k nim těsně nad korunami stromů jako nějaké rachotivé úzkonosé ohyzdné hračky se šikmými křídly, které se najednou strašlivě zvětšily do skutečné velikosti; přehnaly se s naříkavým řevem. Letěly tak nízko, že všichni v ústí jeskyně viděli piloty v přílbách a v ochranných brýlích a šálu, která vlála vůdci hlídky za hlavou.

“Tihle mohou uvidět koně,” řekl Pablo.

“Tihle mohou vidět i špačky tvých cigaret,” řekla žena. “Spusť tu houni.”

Víc letadel se už neobjevilo. Ostatní letadla asi přeletěla pohoří o kus dále, a když hukot utichl, vyšli všichni z jeskyně pod širé nebe.

Nebe bylo už prázdné, vysoké, modré a jasné.

“Je to, jako když se člověk probudí z nějakého snu,” řekla Maria Robertu Jordanovi. Už zmizel i poslední, téměř neslyšitelný bzukot, jenž člověku připadá jako lehký dotek prstu, který se zvedl a znova se člověka dotýká v okamžiku, kdy už je zvuk téměř za hranicí slyšitelnosti.

“Jenže to nebyl žádný sen a tak jdi dovnitř a skliď ze stolu,” řekla jí Pilar. “Tak co?” obrátila se k Robertu Jordanovi. “Máme jet na koních, nebo jít pěšky?”

Pablo se na ni podíval a něco zabručel.

“Jak chceš,” řekl Robert Jordan.

“Tak teda pojďme pěšky,” řekla. “Udělá mi to dobře na játra.”

“Jízda na koni je na játra moc dobrá.”

“Ano, ale na zadek není zrovna příjemná. My půjdeme pěšky a ty -” obrátila se k Pablovi, “si jdi dolů spočítat ty tvoje zvířata a podívat se, jestli ti s některým neuletěli.”

“Nemám ti dát na cestu koně?” zeptal se Pablo Roberta Jordana.

“Ne. Mockrát děkuju. A co děvče?”

“Pro ni je lepší jít pěšky,” odpověděla Pilar. “Ztuhly by jí všechny svaly a nebyla by k ničemu.”

Robert Jordan cítil, jak se v obličeji červená.

“Vyspal ses dobře?” zeptala se Pilar. Pak řekla: “Opravdu nemá žádnou nemoc. Mohla něco chytit. Divím se, že nechytila. Asi je přece ještě nějaký Pámbů, i když jsme ho zrušili. Jdi si po svých,” řekla Pablovi. “To se tě (...)

(......)