Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XII

 

Po jídle opustili El Sordův tábor a vydali se na cestu po stezce dolů. El Sordo je doprovodil až k dolní pozorovatelně.

“Salud,” řekl. “Na shledanou večer.”

“Salud, camarada,” pozdravil Robert Jordan, a zatímco nahluchlý zůstal stát a díval se za nimi, trojice se vydala po stezce dolů; Maria se otočila a zamávala El Sordovi, který jim ledabyle zamával španělským, strohým způsobem, při němž předloktí vylítne vzhůru, jako by člověk něco odhazoval, což vypadá, jako by člověk pozdrav neuznával, neboť nemá s věcí nic společného. Při jídle si ani nerozepjal ovčí kožíšek, byl úzkostlivě zdvořilý, pečlivě otáčel hlavu, aby slyšel, co kdo říká, znova se vrátil ke své lámané španělštině a zdvořile se vyptával Roberta Jordana na poměry v republice; ale bylo zřejmé, že touží, aby už byli pryč.

Když od něho odcházeli, řekla mu Pilar: “Tak co, Santiago?”

“Coby, ženská,” odpověděl nahluchlý. “Půjde to. Ale přemýšlím.”

“Já taky,” řekla Pilar, a když teď sestupovali po stezce mezi borovicemi, po níž se předtím plahočili vzhůru a po níž se jim teď sestupovalo snadno a pohodlně, Pilar mlčela. Mlčel i Robert Jordan, mlčela i Maria a všichni tři rychle postupovali, dokud se nezačala stezka příkře zvedat ze zalesněného údolí, odkud pak stoupala lesem, který pak opustila a vyústila na horské louce.

Bylo horké odpoledne ke konci května a žena se v půli cesty do posledního příkrého svahu zastavila. Robert Jordan zůstal stát, ohlédl se a viděl, že se jí na čele perlí pot. Připadalo mu, že v snědém obličeji zbledla, že jí kůže zežloutla a že má pod očima tmavé kruhy.

“Odpočiňme si chvilku,” řekl. “Jdeme moc rychle.”

“Ne,” odpověděla. “Půjdeme dál.”

“Odpočiň si, Pilar,” řekla Maria. “Vypadáš špatně.”

“Buď zticha,” řekla žena. “Nikdo se tě neprosí o radu.”

Vykročila po stezce vzhůru, ale když došla nahoru, těžce oddychovala, obličej měla zalitý potem a už byla vyloženě bledá.

“Sedni si, Pilar,” řekla Maria. “Prosím tě, prosím tě, sedni si.”

“Tak dobře,” řekla Pilar a všichni tři usedli pod borovici a zahleděli se přes horskou louku k vrcholům horských štítů, které jako by trčely ze zvlněné vysočiny a na kterých v popoledním slunci jasně zářil sníh.

“Sníh je takový neřád, a jak krásně vypadá,” řekla Pilar. “Jak ten sníh člověka klame.” Obrátila se k Marii. “Nezlob se, že jsem na tebe byla hrubá, guapa. Nevím, co mě to dneska chytlo. Mám špatnou náladu.”

“To, co říkáš ze vzteku, mi nevadí,” odpověděla Maria. “A ty máš často vztek.”

“Ne, tentokrát je to horší než vztek,” řekla Pilar a zadívala se k horským štítům.

“Tobě není dobře,” řekla Maria.

“Ani tím to není,” řekla žena. “Pojď sem, guapa, a polož mi hlavu do klína.”

Maria k ní přisedla, natáhla paže a složila je, jako když se člověk chystá ke spánku a nemá polštář, a položila si na ně hlavu. Obrátila obličej k Pilar a usmála se na ni, ale mohutná Pilar se dívala dál přes louku k horám. Aniž na dívku pohlédla, pohladila ji po hlavě, přejela drsným (...)

(......)