Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIII

 

Šli po vřesnaté horské louce a Robert Jordan cítil, jak se mu vřes tře o nohy, na stehně cítil tlak pouzdra s pistolí, na hlavě cítil slunce, cítil, jak mu do zad chladně fouká ze sněhu na horských vrcholcích, v ruce cítil pevnou, silnou dívčinu ruku a její prsty vpletené do svých. Z dotyku dlaně její ruky, přitisknuté k jeho dlani, z jejích propletených prstů a z jejího zápěstí, přitisknutého k jeho zápěstí, proudilo do jeho ruky, prstů a zápěstí něco, co bylo svěží jako první lehký vánek, který přiletí k člověku přes moře a sotva zčeří zrcadlově hladkou hladinu, něco, co bylo lehké jako pírko, jež člověku přeletí kolem rtů, nebo jako list, který padá v bezvětří; bylo to tak lehké, že se to dalo vycítit jenom z dotyku jejich prstů, ale pevným stiskem jejich prstů a těsným přimknutím dlaní a zápěstí to tak zesílilo, vzrostlo a znaléhavělo a začalo to být tak bolestivé a silné, že mu připadalo, jako by mu paží probíhal elektrický proud, který mu naplňuje celé tělo svou toužebnou prázdnotou. Slunce jí ozařovalo vlasy, zlatově hnědé jako pšenice, její nazlátle hnědý, hebce líbezný obličej i křivku jejího hrdla a on jí zvrátil hlavu, přitiskl ji k sobě a políbil ji. Cítil, jak se Maria při polibku chvěje, přitiskl k sobě její dlouhé tělo a přes obě vojenské košile cítil její ňadra na svých prsou, cítil, jak jsou malá a pevná, a natáhl ruku, rozepjal jí knoflíčky u košile, sklonil se, začal ji líbat a ona stála a chvěla se s hlavou zvrácenou a on ji objímal paží. Potom sklonila bradu k jeho hlavě a pak ucítil, jak mu její ruce sevřely hlavu a přitiskly ji k sobě a začaly ji kolébat. Napřímil se, jeho paže ji držela tak pevně, že ji pevně přimknutou k sobě zvedl do vzduchu; cítil, jak se Maria celá třese, a potom se její rty dotkly jeho hrdla, a on ji pak postavil na zem a řekl: “Maria, ach, moje Maria.”

Potom se zeptal: “Kam půjdeme?”

Neodpověděla, ale vklouzla mu rukou pod košili a on ucítil, jak mu rozepíná knoflíčky košile, a pak řekla: “Teď zase já tebe, teď chci líbat já tebe.”

“Ne, králíčku.”

“Ano. Ano. Všecko jako ty.”

“Ne. To nejde.”

“Tak teda potom. Potom. Potom.”

Potom zavoněl poválený vřes, ohnutá stébla pod její hlavou škrábala, slunce jasně svítilo na zavřené oči a on do smrti nezapomene na křivku jejího hrdla a na její hlavu vtisknutou do kořínků vřesu, na její rty, které se drobounce samy od sebe pohybovaly, a na třepotající se řasy očí pevně zavřených před sluncem a před vším; pro ni bylo všechno rudé, oranžové a zlatavě rudé, protože jí slunce dopadalo na zavřené oči, všechno mělo onu barvu, všechno, co je naplňovalo, co přijímala i co dávala, všechno mělo onu barvu, všechno mělo barvu té slepoty. Pro něho to byl temný průchod, který nevede nikam, pak znovu nikam, pak zase nikam, ještě jednou nikam, pořád nikdy nikam, lokty těžce spočívají na zemi a pořád to nikam, tmavé, věčné, nekonečné nikam, ustavičné, neustálé, nevědomé nikam, znova a zas a zas to nikam, a už trýznivé a znovu (...)

(......)