Ernest Hemingway
překlad: Jiří Valja, Marie Fojtová

KOMU ZVONÍ HRANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XV

Anselmo se choulil v závětří za kmenem mohutného stromu, po jehož obou stranách vířil sníh. Tiskl se ke stromu, ruce strčené do rukávů kabátu, jednu ruku v rukávu druhé ruky, a hlavu co nejhlouběji přikrčenou do kabátu. Jestli tady zůstanu ještě dlouho, tak zmrznu, pomyslel si, a to by nemělo žádnou cenu. Ten inglés povídal, že mám počkat, dokud mě nedá vystřídat, ale to nepočítal s touhle bouří. Na silnici není žádný zvláštní provoz a rozdělení a zvyky stráží u pily na druhé straně silnice už znám. Měl bych už jít do tábora. Každý rozumný člověk by čekal, že se vrátím do tábora. Počkám ještě chvilku, pomyslel si, a pak půjdu do tábora. Na rozkazech je chyba to, že jsou tak nepružné. Nepočítá se v nich se změnou situace. Třel nohu o nohu a pak vytáhl ruce z rukávů kabátu, shýbl se, třel si nohy a poklepával nohama o sebe, aby se mu rozproudila krev. Za stromem, který ho chránil před větrem, nebyla taková zima, ale bude muset brzy začít chodit.

Jak se tam choulil a třel si nohy, zaslechl na silnici auto. Mělo na pneumatikách řetězy a jeden článek pleskal o zem, a jak se Anselmo díval, auto přijíždělo po zasněžené silnici, mělo po sobě zelené a hnědé nepravidelné stříkance barvy, okna byla modře natřená, aby nebylo vidět dovnitř, a v té modři zůstal nenatřený jenom půlkruh, aby cestující viděli ven. Byl to dva roky starý salonní rolls-royce, maskovaný pro potřeby generálního štábu, ale to Anselmo nevěděl. Neviděl do vozu, kde seděli tři důstojníci, zahalení v pláštěnkách. Dva seděli vzadu a jeden seděl na sklápěcím sedátku. Když auto projíždělo kolem, díval se důstojník na sklápěcím sedátku z okna štěrbinou v modrém nátěru, ale to Anselmo nevěděl. Neviděli se navzájem.

Auto projelo sněhem přímo pod ním. Anselmo zahlédl šoféra, jeho červený obličej a ocelovou přílbu, obličej i přílba vyčnívaly z vlněné pláštěnky, kterou měl šofér na sobě, a Anselmo zahlédl povystrčenou hlaveň samopalu, který držel příkazník, sedící vedle řidiče. Pak vůz zmizel nahoře na silnici, Anselmo sáhl pod kabát, vytáhl z kapsy košile dva lístky, které Robert Jordan vytrhl ze zápisníku, a udělal znaménko za obrázkem osobního auta. Bylo to desáté osobní auto, které vyjelo toho dne nahoru. Šest se jich vrátilo dolů. Čtyři byla ještě pořád nahoře. Nebyl to na té silnici nijak neobvyklý provoz osobních aut, ale Anselmo nedělal rozdíl mezi fordkami, fiatkami, opely, renaultkami a citroeny, které patřily štábu divize, ovládající průsmyky a horský hřeben, a mezi rolls-royci, lanciami, mercedeskami a isottami generálního štábu. Tenhle rozdíl by býval měl Robert Jordan stanovit, a kdyby tam byl místo staříka on, byl by si plně uvědomil význam osobních aut, která jela nahoru. Ale nebyl tam a stařík prostě udělal na lístek poznámkového papíru znaménko za každé auto, které projelo nahoru po silnici.

Anselmovi bylo už taková zima, že se rozhodl jít do tábora, než se setmí. Nebál se, že sejde z cesty, ale říkal si, že je zbytečné, aby tam zůstával, a (...)

(......)