Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXVIII

Jak jsme jeli městem, bylo v dešti a ve tmě prázdné, až na pochodující kolony vojsk a kanóny, které se valily po hlavní ulici. Ostatními ulicemi projíždělo také mnoho nákladních aut a vozů s koňským potahem a všechno se slévalo na hlavní silnici. Jakmile jsme se dostali za koželužnu a ven na hlavní silnici, vytvořily oddíly vojska, nákladní auta, vozy s koňským potahem a děla jedinou, širokou, pohybující se kolonu. Pohybovali jsme se pomalu, ale nepřetržitě v dešti, chladič našeho vozu skoro na zadním chrániči nákladního auta, které bylo vysoko naloženo a náklad mělo přikrytý mokrou plachtou. Pak se nákladní auto zastavilo. Něco zastavilo celou kolonu. Znova se rozjela, popojeli jsme kousek dál, pak jsme se zastavili. Vystoupil jsem a šel jsem dopředu mezi nákladními auty a vozy a pod mokrými krky koní. Zácpa byla dál vepředu. Slezl jsem se silnice, dostal jsem se po dřevěné lávce na druhou stranu příkopu a šel jsem po kraji polí za příkopem. Jak jsem poodešel kus do polí, viděl jsem kolonu zaraženou v dešti mezi stromy. Ušel jsem asi míli. Kolona se nepohnula, ačkoliv na druhé straně za stojícími vozidly bylo vidět pochodující oddíly. Vrátil jsem se k vozům. Tahle zácpa se možná táhne až k Udine. Piani spal na volantu. Vlezl jsem si vedle něho a taky jsem usnul. Za několik hodin jsem slyšel, jak auto před námi spouští motor. Probudil jsem Pianiho a vyrazili jsme, popojeli jsme o několik yardů, pak jsme se zastavili, pak jsme se zas rozjeli. Pořád pršelo.

V noci se kolona zase zarazila a už se nehnula. Slezl jsem a šel jsem se podívat dozadu na Ayma a Bonella.

Bonello měl u sebe na sedadle dva ženijní četaře. Když jsem se objevil, oba ztuhli.

„Nechali je vzadu, aby něco provedli s jedním mostem,“ řekl Bonello. „Nemůžou najít svoji jednotku, tak jsem je svezl.“

„Když pan poručík dovolí.“

„Dovolí,“ řekl jsem.

„Pan poručík je Američan,“ řekl Bonello. „Sveze každého.“ Jeden z četařů se usmál. Druhý se zeptal Bonella, jestli jsem Ital ze Severní nebo z Jižní Ameriky.

„On není Ital. Je severoamerický Angličan.“

Četaři byli zdvořilí, ale nevěřili tomu. Nechal jsem je být a odešel jsem k Aymovi. Měl u sebe na sedadle dvě děvčata, seděl v rohu a kouřil.

„Bárto, Bárto,“ řekl jsem. Zasmál se.

„Promluvte si s nima, tenente,“ řekl. „Já jim nerozumím. Hej!“ Položil děvčeti ruku na stehno a přátelsky je zmáčkl. Děvče si přitáhlo šálu a ruku mu odstrčilo. „Hej!“ řekl. „Řekněte tenentemu, jak se jmenujete a co tu děláte.“ Děvče se na mě prudce podívalo. Druhé děvče mělo oči sklopené. Děvče, které se na mě podívalo, řeklo něco v nářečí, z něhož jsem nerozuměl ani slovo. Byla buclatá a černá a vypadala na šestnáct.

„Sorella?“ zeptal jsem se a ukázal jsem na druhé děvče. Přikývla a usmála se.

„Tak dobře,“ řekl jsem a poklepal jsem ji na koleno. Cítil jsem, jak tuhne, když jsem se jí dotkl. Sestra se na mě vůbec nepodívala. Vypadala asi o rok mladší. Aymo po^ ložil ruku staršímu děvčeti na stehno a ona mu ji (...)

(......)