Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXVII

Probudil jsem se, když se Rinaldi vrátil, ale on nic neřekl, a tak jsem zase usnul. Ráno jsem se ustrojil a byl jsem pryč, než se rozednilo. Když jsem odcházel, Rinaldi se nevzbudil.

Bainsizzu jsem ještě nikdy neviděl a byl to divný pocit, jet po stráni, kde bývali Rakušané, nad tím místem u řeky, kde jsem byl zraněn. Byla tu nová strmá silnice a mnoho nákladních aut. Kus dál se cesta narovnala a já uviděl v mlze lesy a strmé hory. Byly tu lesy, které dobyli rychle a nezničili je. Pak ještě kus dál, tam, kde ji nechránily hory, byla silnice po obou stranách a nahoře zastřena rohožemi. Silnice končila v rozbořené vesnici. Bitevní linie se táhla nahoře nad ní. Všude kolem bylo spousta dělostřelectva. Domy byly šeredně roztřískané, ale měli tu dobrou organisaci a všude byly orientační tabule. Našli jsme Gina a on pro nás sehnal trochu kávy a já pak šel s ním a seznámil se s různými lidmi a prohlédl si stanoviště. Gino řekl, že britské ambulance pracují dál v Bainsizze u Ravna.

Velice se obdivoval Britům. Pořád je ještě trochu kanonády, řekl, ale raněných moc není. Jenže bude hodně nemocných, když teď začaly deště. Rakušáci mají prý zaútočit, ale nedopravili sem žádné nové oddíly, takže si myslí, že z toho taky sešlo. Jídla je málo a on prý se těší, až zase dostane v Gorizii něco pořádného do žaludku. Co jsem měl k večeři? Řekl jsem mu to a on povídal, to že by bylo něco nádherného. Obzvláštní dojem na něho udělalo dolce.

Nepopsal jsem mu je do podrobností, řekl jsem jen, že to bylo dolce, a myslím, že si pod tím představoval něco vybranějšího než chlebový pudding.

Nevím snad, kám ho pošlou? Řekl jsem, že nevím, ale že některé z ostatních vozů jsou u Caporetta. Doufal, že ho pošlou tam. Je to hezké místečko a jemu se líbí ta vysoká hora, která se zvedá nad ním. Byl to příjemný chlapec a zdálo se, že ho má každý rád. Řekl, že kde to opravdu bylo peklo, to bylo na San Gabriele a ten útok za Lomem, který tak šeredně skončil. Řekl, že Rakušáci mají v lesích na Ternovském hřebenu za námi a nad námi spoustu dělostřelectva a v noci zle ostřelují silnice. Je tam baterie lodních děl, a ta mu jde na nervy. Poznám prý je podle ploché dráhy střel. Člověk slyší výstřel a skoro současně se ozve svist projektilu. Obyčejně vystřelí ze dvou děl najednou, hned za sebou, a po výbuchu lítají obrovské střepiny. Jednu mi ukázal, jemně zubatý kus kovu, přes stopu dlouhý. Vypadalo to jako Babbitův kov.

„Pochybuju, že mají nějaký zvláštní účinek,“ řekl Gino. „Ale nahánějí mi strach. Ječí, jako kdyby letěly rovnou na vás. Nejdřív je slyšet bum, hned potom to zasviští a vybouchne. Co z toho, že to člověku nic neudělá, když ho to k smrti vyděsí?“

Řekl, že v zákopech proti nám jsou teď Chorvati a trochu Maďarů. Naše oddíly jsou pořád ve východišti k útoku.

Drátěné překážky nestojí za řeč, a kdyby měli Rakušáci útočit, není kam se stáhnout. Terén vhodný k obraně je v nízkém pohoří, které se zvedá z náhorní roviny, ale nikdo nic (...)

(......)