Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXX

Potom později jsme se octli na cestě, která vedla k řece. Na cestě vedoucí k mostu stála dlouhá řada opuštěných nákladních automobilů a kár. Nikdo nebyl v dohledu. Řeka byla rozvodněná a střed mostu vyhodili do povětří; kamenný oblouk se zřítil do řeky a hnědá voda se valila přes něj. Šli jsme podél břehu a hledali jsme, kudy přejít na druhou stranu. Věděl jsem, že kus proti proudu je železniční most, a myslel jsem si, že tam bychom se snad mohli dostat přes řeku. Pěšina byla mokrá a plná bláta. Oddíly vojska jsme neviděli žádné, jenom opuštěná auta a zásoby.

Podél břehu řeky nebylo nic a ani živá duše, jenom mokré křoví a blátivá půda. Vylezli jsme na břeh a konečně jsme spatřili železniční most.

„Takový krásný most,“ řekl Aymo. Byl to obyčejný dlouhý železničný most nad řečištěm, které bylo většinou vyschlé.

„Musíme si radši pospíšit a přejít na druhou stranu, než ho vyhodí,“ řekl jsem.

„Nikdo tu není, aby ho vyhazoval,“ řekl Piani. „Všichni utekli.“

„Jsou v něm asi nálože,“ řekl Bonello. „Jděte napřed, tenente.“

„Podívejme se na anarchistu,“ řekl Aymo. „Ať jde první on.“

„Já půjdu,“ řekl jsem. „Ty nálože nebudou takové, aby vybouchly pod jedním člověkem.“

„Vidíš?“ řekl Piani. „Tomu říkám mít filipa. Proč ty nemáš filipa, anarchisto?“

„Kdybych měl filipa, nebyl bych tady,“ řekl Bonello.

„To sedí, tenente,“ řekl Aymo.

„To sedí,“ řekl jsem. Byli jsme už těsně u mostu. Obloha se zase zatáhla a trochu pršelo. Most vypadal dlouhý a spolehlivý. Vydrápali jsme se po náspu nahoru.

„Jděte jeden po druhém,“ řekl jsem a vyrazil jsem přes most. Díval jsem se po pražcích a po kolejnicích, jestli tam nejsou dráty k náložím nebo známky po nějaké výbušnině, ale nic jsem neviděl. Dole v mezerách mezi pražci ubíhala rychle blátivá řeka. Přede mnou v mokré krajině bylo vidět Udine v dešti. Na druhé straně mostu jsem se otočil.

Kousek dál proti proudu stál ještě jeden most. Jak jsem se díval, přejel po něm žlutý, blátem zastříkaný automobil.

Zábradlí mostu bylo vysoké, a když vůz vjel na most, jeho korba za ním zmizela. Ale viděl jsem hlavy řidiče, muže na sedadle vedle něho a dvou mužů na zadním sedadle. Všichni měli německé helmy. I>otom vůz přejel po mostě a ztratil se z dohledu za stromy a za opuštěnými vozidly na silnici. Zamával jsem na Ayma, který zrovna přecházel, a na ostatní, aby si pospíšili. Slezl jsem dolů a přikrčil se za železničním náspem. Aymo sjel dolů se mnou.

„Viděl jste ten vůz?“ zeptal jsem se.

„Ne. My jsme dávali pozor na vás.“

„Přes ten hořejší most přejel německý štábní vůz.“

„Štábní vůz?“

„Ano.“

„Panenko Maria!“

Přiběhli ostatní a všichni jsme se skrčili v blátě za náspem a vyhlíželi jsme přes koleje na most, na stromořadí, na příkop a na cestu.

„Myslíte, že nás teda odřízli, tenente?“

„To nevím. Vím jenom, že tamhle po cestě jel německý štábní vůz.“

„Není vám divně, tenente? Nemáte v hlavě takové nějaké legrační myšlenky?“

„Nehloupněte, Bonello.“

„Co se (...)

(......)