Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXI

Člověk neví, jak dlouho je v řece, když proud teče rychle. Zdá se to dlouhá doba, a může to být chvilka. Řeka byla studená a rozvodněná a kolem se hnalo mnoho věcí, které byly odplaveny se břehů, když voda začala stoupat.

Měl jsem štěstí, že jsem se mohl držet těžké klády, a ležel jsem v ledové vodě s bradou na dřevě a přidržoval jsem se oběma rukama tak pohodlně, jak to šlo. Měl jsem strach z křečí a doufal jsem, že se snad dostaneme blíž ke břehu.

Pluli jsme po proudu dlouhým obloukem. Začínalo dost svítat, takže bylo vidět keře na pobřeží. Přede mnou byl ostrůvek, porostlý křovím, a proud mířil ke břehu. Uvažoval jsem, jestli si nemám stáhnout šaty a boty a pokusit se doplavat na břeh, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych snad neměl dosáhnout břehu, a byl bych v šeredné situaci, kdybych vylezl z vody bosý. Musil jsem se nějak dostat do Mestre.

Viděl jsem, jak se břeh blíží, pak se zas vzdálil, pak se „ zas přiblížil. Pluli jsme pomaleji. Břeh byl teď velice blízko. Rozeznával jsem větvičky na vrbovém křoví. Kláda se pomalu rozhoupala a najednou jsem měl břeh za zády a uvědomil jsem si, že jsme v protiproudu. Pomalu jsme se otáčeli. Když jsem znova uviděl břeh, teď už docela blízko, pokusil jsem se udržet klády jen jednou rukou a druhou plavat a kopat nohama, abych s kládou připlul ke břehu, ale nepřiblížili jsme se ani o kousek. Popadl mě strach, že se dostaneme z protiproudu, přidržel jsem se jednou rukou, nohy jsem opřel o kládu a prudce jsem se odrazil směrem ke břehu. Viděl jsem keře, ale přes to, že jsem se odrazil a že jsem plaval ze všech sil, strhával mě proud pryč. Myslel jsem si tehdy, že se utopím, protože mě boty táhly ke dnu, ale mlátil jsem kolem sebe a rval se s vodou, a když jsem zdvihl hlavu, břeh se ke mně blížil a já v panice, že mě nohy stahují dolů, mlátil kolem sebe dál a plaval jsem a plaval, až jsem ho dosáhl. Chytil jsem se za vrbové větve a neměl jsem dost síly, abych se vytáhl nahoru, ale věděl jsem, že teď už se neutopím. Na kládě mi ani na chvilku nenapadlo, že bych se mohl utopit. Bylo mi mdlo a špatně od žaludku a v prsou mě bodalo námahou a držel jsem se větví a čekal. Když mě slabost přešla, přitáhl jsem se k vrbovým keřům a znovu jsem odpočíval, pažemi jsem objal nějaký keř a pevně jsem se držel větví. Potom jsem se vyškrabal ven, prodral jsem se vrbami a na břeh.

Svítalo a neviděl jsem nikoho. Ležel jsem na břehu na břiše a slyšel jsem řeku a déšť.

Za chvíli jsem vstal a vyrazil podél břehu. Věděl jsem, že přes řeku nevede žádný most až v Latisaně. Počítal jsem, že budu asi tak naproti San Vito. Začal jsem rozvažovat, co bych měl dělat. Přede mnou byla strouha, která ústila do řeky. Šel jsem k ní. Prozatím nebyl pořád nikdo v dohledu, a tak jsem si sedl mezi několik keřů na břehu strouhy, zul boty a vylil z nich vodu. Sundal jsem kabát, z vnitřní kapsy jsem vytáhl promočenou tašku s dokumenty a s penězi a pak jsem kabát vyždímal. (...)

(......)