Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XLI

Jednou ráno jsem se probudil asi ve tři hodiny, protože jsem slyšel, jak se Catherine v posteli převaluje. „Je ti něco, Cat?“

„Mám už chvíli trošku bolesti, miláčku.“

„Pravidelně?“

„Ne, moc ne.“

„Jestli je máš aspoň trochu pravidelně, pojedem do nemocnice.“

Byl jsem strašně ospalý a zase jsem usnul. Za chvilku jsem se znova probudil.

„Snad bys měl přece zavolat doktora,“ řekla Catherine. „Myslím, že už to možná začíná.“ Šel jsem k telefonu a zavolal jsem doktora. „Jak často na ni chodí bolesti?“ zeptal se.

„Jak často na tebe chodí, Cat?“

„Myslím, asi tak každou čtvrt hodiny.“

„V tom případě radši jeďte do nemocnice,“ řekl doktor. „Obleču se a hned tam jedu taky.“ Zavěsil jsem sluchátko a zavolal jsem do garáže u nádraží, aby sem poslali taxi. Telefon dlouho nikdo nebral. Pak jsem konečně dostal spojení s člověkem, který slíbil, že taxi hned pošle. Catherine se strojila. Měla kufřík nacpaný věcmi, které bude potřebovat v nemocnici, a věcmi pro děťátko. Venku v chodbě jsem zazvonil na výtah. Nikdo se neozval. Šel jsem dolů. Dole nebyl nikdo, jenom noční vrátný. Vyjel jsem s výtahem nahoru sám, dal jsem do něho Catherinin kufřík, ona nastoupila a sjeli jsme dolů. Noční vrátný nám otevřel dveře, sedli jsme si venku na kamennou zídku u schodů, které vedly k příjezdu, a čekali jsme na taxi. Noc byla jasná a hvězdy svítily. Catherine byla velice vzrušená.

„Mám takovou radost, že to začalo,“ řekla. „Teď budu mít už za chvilku všechno za sebou.“

„Ty jsi hodná, statečná holčička.“

„Já nemám strach. Ale kdyby už radši ten taxík přijel.“

Slyšeli jsme, jak přijíždí ulicí, a uviděli jsme jeho reflektory. Zahnul k hotelu, já jsem pomohl Catherine dovnitř a řidič položil kufr na přední sedadlo.

„Jeďte do nemocnice,“ řekl jsem.

Vyjeli jsme na silnici a začali jsme stoupat do kopce.

Dojeli jsme k nemocnici, šli jsme dovnitř a já jsem nesl kufřík. V přijímací kanceláři byla nějaká žena a ta zapsala do knihy Catherinino jméno, věk, adresu, příbuzné a náboženské vyznání. Řekla, že je bez vyznání, a žena přeškrtla rubriku za tím slovem. Dala se zapsat jako Catherine Henryová.

„Dovedu vás do vašeho pokoje,“ řekla. Jeli jsme nahoru výtahem. Žena ho zastavila, vystoupili jsme a šli jsme chodbou za ní. Catherine se mě pevně držela pod paží.

„Tohle je váš pokoj,“ řekla žena. „Odstrojte se, prosím, a lehněte si. Tady je noční košile.“

„Já noční košili mám,“ řekla Catherine.

„Bude pro vás lepší, když si vezmete tuhle košili,“ řekla žena.

Sel jsem ven a posadil jsem se v chodbě na židli.

„Už můžete dovnitř,“ řekla žena ze dveří. Catherine ležela v úzké posteli a měla na sobě obyčejnou beztvarou noční košili, která vypadla, jako kdyby byla ušitá z hrubé látky na prostěradla. Usmála se na mě.

„Teď mám pěkné bolesti,“ řekla. Žena ji držela v zápěstí a měřila bolesti podle hodinek.

„Tahle byla pořádná,“ řekla Catherine. Viděl jsem jí to na obličeji.

„Kde je doktor?“ zeptal jsem se ženy.

„Šel si (...)

(......)