Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XL

Žili jsme si skvěle. Užívali jsme si měsíce leden a únor a zima byla nádherná a my byli šťastní. Když zafoukal teplý vítr, začaly krátké oblevy, sníh rozbředl a ve vzduchu bylo cítit jaro, ale vždycky přišly zas čisté tuhé mrazy a zima se vrátila. V březnu zima po prvé selhala. V noci se dalo do deště. Pršelo celé dopoledne a sníh se změnil v břečku a stráně hory se ztratily v neurčitém oparu. Nad jezerem a nad údolím se válely mraky. Nahoře vysoko v horách pršelo. Catherine si navlékla těžké přezůvky a já si natáhl gumové boty pana Guttingena a šli jsme pod deštníkem procházkou k nádraží, v břečce a v proudech vody, která smývala s cest ledovatku, a stavili jsme se v hospůdce na jeden vermouth před obědem. Venku bylo slyšet déšť.

„Nemyslíš, že bychom se měli přestěhovat do města?“

„Co myslíš ty?“ zeptala se Catherine.

„Jestli už zima skončí a nepřestane pršet, nebude to nahoře nic příjemného. Za jak dlouho budeme mít malou Catherine?“

„Asi za měsíc. Možná o něco déle.“

„Mohli bychom se přestěhovat dolů a zůstat v Montreux.“

„Proč se nepřestěhujeme do Lausanne? Tam je nemocnice.“

„Tak dobře. Ale já myslel, jestli to třeba není trochu moc velké město.“

„Můžeme být zrovna tak sami ve větším městě a v Lausanne bude možná hezky.“

„Kdy se přestěhujeme?“

„Mně je to jedno. Kdy budeš chtít, miláčku. Nechci odsud, jestli nechceš ty.“

„Uvidíme, jak to dopadne s počasím.“

Tři dny pršelo. Na stráni pod nádražím teď všechen sníh zmizel. Cesta se proměnila v bystřiny blátivé vody z roztálého sněhu. Bylo moc mokro a moc velká břečka, abychom chodili ven. Ráno třetího deštivého dne jsme se rozhodli, že se přestěhujeme dolů do města.

„To je v pořádku, pane Henry,“ řekl Guťtingen. „Žádnou výpověď mi nemusíte dávat. Nemyslel jsem si, že byste tu chtěli zůstat, když přišlo špatné počasí.“

„Musíme být stejně blízko nemocnice, kvůli madame,“ řekl jsem.

„Rozumím,“ řekl. „Přijedete sem někdy na nějaký čas s maličkým?“

„Ano, jestli budete mít volno.“

„Až se na jaře udělá hezky, mohli byste přijet a užít si to tu. Maličkého a chůvu bychom mohli dát do té velké místnosti, co je teď zavřená, a vy a madame byste mohli mít váš starý pokoj, odkud je výhled na jezero.“

„Napíšu vám, kdy přijedeme,“ řekl jsem. Zabalili jsme kufry a odejeli jsme vlakem, který jel dolů po poledni. Pan a paní Guttingenovi šli s námi na nádraží a pan Guttingen vezl břečkou zavazadla na saních. Stáli v dešti u nádraží a mávali nám na rozloučenou.

„Byli strašně milí,“ řekla Catherine.

„Chovali se k nám skvěle.“

V Montreux jsme nasedli na vlak do Lausanne. Když se člověk podíval z okna směrern, kde jsme bydleli, nemohl horu pro mraky vůbec vidět. Vlak stavěl ve Vevey, pak jel dál, kolem jezera na jedné a kolem mokrých hnědých polí, holých lesů a mokrých domů na druhé straně. Dorazili jsme do Lausanne a ubytovali jsme se v prostředně velikém hotelu. Když jsme jeli ulicemi a k vjezdu do hotelu, pořád pršelo. Vrátný s mosaznými klíči na (...)

(......)