Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXIX

V půlce ledna jsem měl plnovous a zima se ustálila na jasných, studených dnech a drsných studených nocích.

Mohli jsme se zase procházet po cestách. Klády a saně s dřívím a se senem, s kterými sjížděli s hory, sníh ujezdily.

Celá krajina ležela pod sněhem, až dolů k Montreux. Hory na druhé straně jezera byly celé bílé a sníh pokrýval pláň v údolí Rhony. Chodívali jsme na dlouhé procházky na druhou stranu hory do Bains ďAlliez. Catherine měla na nohou okované boty a na sobě perelinu a nosila hůl s ostrým kovovým hrotem. V perelině na ní nebylo nic vidět a nechodili jsme rychle, ale zastavovali jsme se a sedali si na klády vedle cesty, abychom si odpočinuli, když byla unavená.

Mezi stromy v Bains ďAlliez byla hospoda, kde se stavovali na skleničku dřevorubci, a my sedávali vevnitř, v teple u kamen, a pili jsme horké červené víno s kořením a citronem. Říkali tomu gltthwein a byla to dobrá věc pro zahřátí a na oslavy. Vevnitř v hospodě byla tma a nakouřeno, a když člověk potom vyšel ven, studený vzduch se mu zařízl do plic a při vdechnutí mu zatrnulo v chřípí u nosu. Ohlédli jsme se vždycky na hospodu s okny, kterými proudilo ven světlo, a na koně dřevorubců, kteří venku podupávali a škubali hlavami, aby jim nebylo zima. Na chloupcích nozder měli jinovatku, a jak dýchali, vyfukovali do vzduchu zmrzlé obláčky. Když jsme šli cestou nahoru domů, byla cesta ze začátku kus hladká a kluzká a ledovatka oranžová od koní, dokud stezka, kudy sváželi dříví, neodbočila stranou. Potom byla cesta už jen čistě uježděný sníh a vedla lesem a večer jsme při návratu domů dvakrát uviděli lišky.

Byla to skvělá země, a po každé, když jsme si vyšli ven, měli jsme legraci.

„Ty máš teď báječné fousy,“ řekla Catherine. „Vypadáš jako úplný drvoštěp. Viděl jsi toho pána s těmi malými zlatými náušničkami?“

„To je lovec kamzíků,“ řekl jsem. „Oni je nosí, protože prý s nima líp slyší.“

„Doopravdy? Tomu nevěřím. Já si myslím, že je nosí, aby bylo vidět, že jsou lovci kamzíků. Jsou tu někde blízko kamzíci?“

„Ano, vzadu za Dent du Jaman.“

„To byla legrace, jak jsme viděli tu lišku.“

„Když jde spát, zabalí se do ocasu, aby jí bylo teplo.“

„To musí být rozkošný pocit.“

„Takovou oháňku jsem vždycky chtěl mít. Že by to byla legrace, kdybychom měli ocasy jako liška?“

„Třeba by nám vadily při strojení.“

„Měli bychom zvláštní (...)

(......)