Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ne vzpomínky, ale život

Ne, nikdy nenapsal o Paříži. O té Paříži, o kterou stál.

Hemingway
Sněhy na Kilimandžáru

 

Snad každý spisovatel prožívá někdy období toho, čemu se říká tvůrčí krize. Podle osobní povahy, sensitivity a stavu duševního zdraví muže taková krize mít různé podoby: od lehké podrážděnosti pres cynismus a hysterii až k hlubokému zoufalství, v extrému končícímu sebevraždou. I deprese, jež zastínila poslední léta Hemingwayova života, byla takovou, v podstatě tvůrci, krizi. Podle svědectví přátel trpěl pocitem, že je jako spisovatel vyřízen a že všechno, co napsal, nestojí za nic. Trýzeň se jestě vystupňovala po nezdařené knize Nebezpečné léto (The Dangerous Summer, 1960), která mela byt jakousi novou a moudřejší variantou esejisticko-filosofické reportáže o býčích zápasech Odpolední smrt (Death in the Afternoon, 1938), a jejíž úplné knižní vydání Hemingway nakonec zakázal (vyšly jen výňatky v časopise Life). Spisovatele, který cely život spoléhal na tělesnou sílu a robustnost, začal sužovat vysoký krevní tlak a vleklá jaterní choroba, a co nejhoršího, opouštěla ho paměť;

vždycky na ni byl pyšný, na svou dickensovskou schopnost evokovat si přesně lidi a místa, a pak najednou vzbudil jedné březnové noci v roce 1960 jeho první manželku Hadley meziměstsky telefon a Hemingwayův hlas ji zoufale žádal, aby si vzpomněla na jakési lidi a drobné události jejich společného života ve dvacátých letech v Paříži, protože jemu zcela vypadly z paměti.

V takovém rozpoložení prováděl poslední retuše na knize o Pohyblivém svátku (A Moveable Feast, 1964). Myslím, ze má pravdu George Plimpton, když řiká, ze důvody, proč ji začal v roce 1958 psát, byly vlastně v podvědomí terapeutické. Už nikdy nenapíše ty věci, jejichž napsání si šetřil na dobu, až bude znát dost, aby je napsal dobře, uvažuje hrdina jeho povídky Sněhy na Kilimandžáru, umírající spisovatel Harry, a jako první takovou věc uvádí Paříž, a potom sněžnou krásu Alp a večery v horském hotelu s panem Lentem.

Nuže, Hemingway se tri roky před smrtí rozhoduje, ze nadešel čas o těchto věcech napsat. Ve sklepě pařížského hotelu Ritz našel se svou poslední ženou Mary dva kufry, které tam ležely téměř třicet let. V nich bylo několik zápisníků, obsahujících tužkou psané poznámky z jeho tehdejšího pobytu v Paříži. Pomohly mu oživit v paměti některé konkrétní události té dávné doby, a on je přetvořil v črty-povídky knihy, kterou máte před sebou.

Řekl jsem „črty-povídky“. Hemingway nikdy nevedl ostrou dělící čáru mezi fikcí a nefiktivním záznamem skutečnosti; jednu knihu. Zelené pahorky africké, napsal dokonce proto, aby se přesvědčil, jestli tvářnost nějaké krajiny a obraz událostí jednoho měsíce obstojí, jsou-li vylíčeny podle pravdy, v soutěži s dílem, jež vytvořila fantazie, a odborníci vystopovali v jeho románech i povídkách nesčetné autentické zážitky a osobnosti, jen zcela průhledně kamuflované. Když se pokoušel své první povídky vydat, nakladatelé je odmítali, protože jim (...)

(......)