Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

paříž nikdy nebere konce

Když jsme pak namísto dvou byli tři, vyhánělo nás nakonec v zimě z Paříže to studené počasí. Pokud býval člověk sám, nebyl to pro něho žádný problém, aby si na to zvykl. Vždycky se dalo zajít do kavárny a já tam vydržel dělat o bílé kávě celé dopoledne, zatímco číšníci kolem mě uklízeli a zametali a postupně se tu oteplovalo. Žena mohla chodit na klavír i tam, kde bylo zima, když měla na sobě dost svetrů, aby jí bylo při hraní teplo, a pak mohla přijít domů nakojit Bumbyho. Ale nebylo to správné, brát dítě v zimě do kavárny, i když tohle dítě nikdy nezaplakalo, pořád sledovalo, co se děje kolem, a nikdy se nenudilo. Tenkrát babičky k dětem nebyly, a tak Bumby zůstával spokojeně v postýlce s ohrádkou se svým velikým oddaným kocourem F. Pussem. Někteří lidé tvrdili, že to je nebezpečné, nechávat dítě samo s kocourem. Ti, co byli nejvíc nevědomí a zaujatí, tvrdívali, že kocour dítěti vysaje dech, a tak je zabije. Druzí říkali, že kocour může děcko zalehnout. F. Puss lehával v postýlce vedle Bumbyho, velikýma žlutýma očima hlídal dveře a nikoho k němu nepustil, když jsme byli venku a když Marie, naše femme de ménage, musela zrovna někam odběhnout. Babičky k dítěti nebylo zapotřebí. Babičku k dítěti dělal F. Puss.

Ale když jste chudí — a my jsme doopravdy chudí byli, když jsem po návratu z Kanady nechal novinařiny a nedokázal vůbec žádné povídky prodat — pařížská zima bývá na dítě moc drsná. Mr. Bumby sice ve třech měsících přeplul Severní Atlantik za dvanáctidenní plavby na malém parníčku od Cunardů, co plul v lednu z New Yorku přes Halifax. Za celou cestu nezaplakal a spokojeně se smál, když jsme ho v bouřlivém počasí zabarikádovali v kóji, aby nám nevypadl. Ale tady v Paříži na něho bylo moc zima.

Odjeli jsme do Schrunsu v rakouském Vorarlbergu. Když se projelo Švýcarskem, přijelo se ve Feldkirchu na rakouskou hranici.

Vlak projel Lichtensteinskem a stavěl v Bludenci, kde odbočovala lokálka vedoucí údolím podle oblázčitého potoka, plného pstruhů, kolem usedlostí a lesem až do Schrunsu, což bylo slunné jarmareční městečko, ve kterém byly pily, obchody, hospody a solidní hotel Taube s celoročním provozem, kde jsme bydleli.

V hotelu Taube měli prostorné a pohodlné pokoje s velkými kamny, velkými okny a mohutnými postelemi, na nichž byly dobré deky a péřové přikrývky. Vařilo se tu jednoduše a výtečně;

v jídelně i ve výčepu, obloženém dřevem, bývalo dobře vytopeno a útulno. Údolí bylo široké a otevřené, takže slunce jsme tu měli dost. Denní penze pro nás pro tři dělala dva dolary, a jak šel za inflace rakouský šilink dolů, ubytování a strava nás stály čím dál míň. Nebyla tu ta zoufalá inflace a bída jako prve v Německu. Šilink šel nahoru a dolů, ale dlouhodobě jeho kurs klesal.

Ze Schrunsu nejezdily nahoru žádné lyžařské výtahy ani žádné lanovky, ale přes různá horská údolí vedly vysoko do hor cesty, kudy se sváželo dřevo a honil dobytek. Stoupalo se pěšky s lyžemi přes rameno a tam výš, kde už byl sníh moc (...)

(......)