Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

otázka rozměrů

Mnohem později, když Zelda prodělávala to, čemu se tehdy říkalo její první nervové zhroucení, a my jsme náhodou byli zrovna v Paříži, pozval mě Scott na oběd do restaurace u Michauda na rohu rue Jacob a rue des Saints-Peres. Že prý se mě musí zeptat na něco moc důležitého, co pro něho znamená víc než všechno na světě, a že prý mu musím říct absolutní pravdu. Kdykoliv po mně chtěl, abych mu o něčem řekl absolutní pravdu, což se dá velice těžko, a já se o to pokoušel, obyčejně ho naštvalo to, co jsem mu řekl, často ne když jsem to říkal, nýbrž později, a někdy teprve dlouho potom, když nad tím dumal. Moje slova se stávala něčím, co bylo nutno zničit, a někdy mě pokud možno taky.

U oběda jsme pili víno, ale neúčinkovalo to na něho a nepřipravoval se na ten oběd tím, že by předtím pil. Bavili jsme se o své práci a o lidech a on se mě vyptával na některé známé, s kterými jsme se v poslední době neviděli. Věděl jsem, že píše něco dobrého a že s tím má z mnoha důvodů veliké potíže, ale to nebylo to, o čem chtěl se mnou mluvit. Cekal jsem, až na to dojde, na tu věc, o které jsem mu měl říct absolutní pravdu, ale vyrukoval s tím teprve koncem oběda, jako bychom spolu měli obchodní schůzku.

Konečně když jsme dojídali třešňový dort a dali si poslední karafu vína, Scott řekl: „Víš přece, že jsem nespal s nikým kromě Zeldy.“

„Ne, to jsem nevěděl.“

„Já myslel, že jsem ti to říkal.“

„Ne. Říkal jsi mi spoustu věcí, ale tohle ne.“

„Na to jsem se tě právě chtěl zeptat.“

„Dobře. Tak pokračuj.“

„Zelda říkala, že prý tak, jak jsem rostlý, nemůžu nikdy žádnou ženu uspokojit, a to prý ji původně tak rozrušilo. Povídala, že prý to je otázka rozměrů. Od té doby, co mi tohle řekla, už jsem nikdy za nic nestál, a musím se dovědět pravdu.“

„Pojď do kanceláře,“ řekl jsem.

„Kam do kanceláře?“

„Na dvě nuly,“ řekl jsem.

Vrátili jsme se do jídelny a posadili se ke stolu.

„Jsi naprosto v pořádku,“ řekl jsem. „Bez chyby. Nic vadného na tobě není. Díváš se na sebe seshora, a tak se ti to perspektivně zkracuje. Zajdi si naproti do Louvrů a podívej se tam na sochy a pak jdi domů a koukni se na sebe v zrcadle z profilu.“

„Ty sochy třeba nejsou akorát.“

„Ty jsou zatraceně akorát. Většina lidí by byla ráda, kdyby tak vypadala.“

„Ale proč by to tedy Zelda říkala?“

„Aby tě vyřadila z provozu. To je ten nejstarší způsob na světě, jak vyřadit člověka z provozu. Scotte, ty jsi po mně chtěl, abych ti řekl pravdu, a já ti toho můžu říct mnohem víc, ale tohle je absolutní pravda a nic víc nepotřebuješ. Moh sis přece zajít k doktorovi.“

„To se mi nechtělo. Já jsem chtěl, abys mi to ty řek po pravdě.“

„A věříš mi teďka?“

„Já ti nevím,“ řekl.

„Pojď se mnou naproti do Louvrů,“ řekl jsem. „Máme to akorát tady po ulici a přes most.“

Přišli jsme tedy do Louvrů a Scott se díval na sochy, ale ještě pořád měl o sobě pochybnosti.

„Ono tu v zásadě nejde o velikost v klidu,“ řekl jsem. „Jde o to, jakou velikost to nabude. Taky je to otázka úhlu.“ (...)

(......)