Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

une génération perdue

Lehko si člověk zvykl stavět se navečer v rue de Fleurus 27 kvůli tomu teplu a těm skvělým obrazům a povídání. Slečna Steinová nemívala hosty nijak často a vždycky bývala přátelská, dlouho dokonce láskyplná. Když jsem se vracel z cest, které jsem musel podnikat za ty kanadské noviny a za tiskovou agenturu, pro kterou jsem taky pracoval, na různé politické konference, na Blízký východ nebo do Německa, pokaždé po mně chtěla, abych jí vyprávěl všecky zábavné podrobnosti. Nějaké humornější stránky se vždycky našly a jí se líbilo i to, čemu Němci říkají historky s šibeničním humorem. Chtěla v běhu světa znát tu veselejší stránku, nikdy ne tu skutečnou, tu zlou.

Byl jsem mladý, nebýval jsem žádný škarohlíd a vždycky, i v té nejhorší době, se děly věci nezvyklé a komické a slečna Steinová to ráda poslouchala. To ostatní jsem jí nevykládal, to jsem si psal sám pro sebe.

Když jsem se zrovna nevrátil z žádné cesty a stavěl se po práci v rue de Fleurus, snažíval jsem se někdy přimět slečnu Steinovou, aby povídala o knížkách. Když jsem psal, míval jsem zapotřebí po práci číst. Bylo zapotřebí mít nějaký tělocvik, unavit něčím tělo, a moc dobré bývalo milovat se s někým, koho člověk miloval. To bylo vůbec ze všeho nejlepší. Ale potom, když byl člověk vyprázdněný, bylo zapotřebí číst, aby člověk nemyslel na práci a nestaral se o ni, než se zas do ní pustí. Už jsem se naučil studnici svého psaní nikdy nevyčerpávat, pokaždé přestat, dokud ještě v hloubi studny něco zbývá, a nechat ji, aby se přes noc zase naplnila z pramenů, které ji napájely.

Abych po práci na psaní nemyslel, četl jsem si někdy autory, co tehdy psali, jako Aldouse Huxleyho, D. H. Lawrence, anebo kohokoliv, kdo vydával knížky, jaké se daly vypůjčit v knihovně Sylvie Beachové anebo najít ve stánku na nábřeží.

„Huxley je mrtvola,“ říkala slečna Steinová. „Nač chcete číst někoho, kdo je mrtvý? Copak nechápete, že to je mrtvý spisovatel?“

Tenkrát se mi nezdálo, že by byl mrtvý, a říkal jsem jí, že mne jeho knížky baví a že mi umožňují nemyslet.

„Máte číst jenom to, co je opravdu dobré, anebo co je vyloženě špatné.“

„Opravdu dobré knihy jsem četl letos celou zimu a loni celou zimu a budu je číst celou příští zimu. A vyloženě špatné knihy nemám rád.“

„Proč čtete tenhle brak? Vždyť on to je, Hemingwayi, inflační brak. Od člověka, který je mrtvola.“

„Rád se podívám, co se píše,“ řekl jsem. „Aspoň nemyslím na to, abych to dělal taky.“

„Kohopak čtete ještě?“

„D. H. Lawrence,“ řekl jsem. „Napsal pár moc dobrých povídek. Jedna se jmenuje Prusky důstojník.“

„Zkoušela jsem číst jeho romány, ale vždyť on je nemožný. Absurdní a přecitlivělý. Píše jako nemocný.“

„Mně se líbili Synové a milenci a Bilý páv,“ řekl jsem. „Ten možná tolik ne. Nemohl jsem dočíst Milující ženy.“

„Jestli nechcete číst nic vyloženě špatného a chcete něco, co by vás stále upoutávalo a co je svým způsobem vynikající, měl byste si přečíst Marii Belloc Lowndesovou.“

Jakživ jsem o ní (...)

(......)