Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

slečna steinová udílí pokyny

Když jsme se vrátili do Paříže, bylo jasno, chladno a krásně. Město se zimě přizpůsobilo. Naproti v uhlířství měli dobré dříví a před celou řadou slušnějších kaváren stály venku koše s dřevěným uhlím, takže se na terasách dalo sedět v teple. Doma jsme měli teplo a útulno. Na dříví jsme přikládali boulets, vejčité brikety z uhelného mouru, a zimní osvětlení na ulicích bylo nádherné. Teď už si člověk zvykl vídat proti nebi holé stromy a chodit v jasném, ostrém větru po čerstvě vymytých pískových pěšinkách v Lucemburské zahradě. Stromy bez listí, když se s tím člověk smířil, vypadaly jako sochařská díla, po hladině rybníčků vál zimní vítr a fontány v jasném světle chrlily. Všechny vzdálenosti se nám zkrátily od té doby, co jsme byli na horách.

Díky té změně nadmořské výšky jsem si stoupání do kopce ani neuvědomoval, leda s potěšením, a docela mi dělalo radost vylézt v hotelu do svého pokojíku v nejvyšším patře, kde jsem pracoval a odkud jsem měl rozhled po všech střechách a komínech v celé čtvrti na tom vysokém kopci. Krb v té místnosti měl slušný tah a na práci tu bylo teplo a příjemně. Nosíval jsem si sem mandarinky a pečené kaštany v papírovém kornoutu, a když jsem dostal hlad, loupal jsem si ty malé pomeranče, jedl jsem je s pečenými kaštany a jejich slupky jsem házel a jadýrka plival do ohně. Míval jsem z těch procházek, z té zimy a z práce pořád hlad. Tam nahoře v mansardě jsem taky měl láhev kirsche, kterou jsme si přivezli z hor, a když jsem končil povídku nebo své denní penzum, dával jsem si z té láhve loka. Když jsem byl s denní prací hotov, uklidil jsem sešit nebo papíry do šuplíku ve stole a zbylé mandarinky nacpal do kapes. Zmrzly by mi, kdybych je tu byl nechal přes noc.

Báječně se to pak šlo dolů po dlouhém schodišti, když člověk věděl, že měl při práci kliku. Vždycky jsem pracoval, dokud jsem něco neudělal, a pokaždé jsem toho nechal, když jsem věděl, jak to bude dál. Tímhle způsobem jsem měl jistotu, že se druhý den dostanu z místa. Ale když jsem někdy začínal novou povídku a nemohl s ní hnout, vysedával jsem u krbu, vymačkával pomerančovou kůru do jazyků plamene a díval se, jak prská do modra. Postával jsem u okna a rozhlížel jsem se po střechách Paříže a přitom jsem si říkal: „Nelam si hlavu. Zatím ti to vždycky šlo a půjde tito i teď. To chce jenom napsat jednu poctivou větu. Napiš tu nejpoctivější větu, jakou dokážeš.“ A tak jsem obyčejně jednu poctivou větu nakonec napsal a potom jsem z ní vyšel dál. Tenkrát to bylo lehké, poněvadž se vždycky našla nějaká poctivá věta, kterou jsem znal nebo někde viděl nebo někoho slyšel říct. Jakmile jsem však začal psát vyumělkovaně nebo tak, jako bych něco předváděl či ukazoval, brzy jsem přišel na to, že ten ornament či kudrlinku můžu škrtnout a zahodit a začít tou první jednoduchou, poctivou větou, co jsem napsal. Tam nahoře v mansardě jsem se rozhodl psát povídky o všem, o čem něco vím. O to jsem se snažil vždycky, co jsem psal, a byla to moc (...)

(......)