Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

falešné jaro

Když přišlo jaro, třeba i to falešné, měl člověk jediný problém, kde by mu bylo nejšťastněji. Jenom lidé mu mohli zkazit den, a pokud člověk dokázal nikomu nic neslibovat, byl každý den bez hranic. Lidé člověka vždycky ve štěstí omezovali, až na těch pár, kteří byli zrovna tak výborní jako samotné jaro.

Zjara jsem obyčejně dělal časně ráno, dokud žena spala. Okna byla dokořán a na ulici osychala dlažba po dešti. Naproti přes ulici sušilo slunce omoklá průčelí domů. V krámech měli ještě zavřeno. Po ulici šel do kopce pasáček koz, pískal na dudy a jedna paní z hořejšího patra vyšla na chodník s velikým hrncem. Pasáček vybral jednu černou kozu s těžkým vemenem a podojil ji do hrnce. Pes mu zatím přihnal ostatní k chodníku. Kozy se rozhlížely a otáčely krkem jako turisté. Pasáček dostal od té paní peníze, poděkoval a šel po ulici dál, pískal na dudy a pes mu stádo popoháněl, až se kozám rohy natřásaly. Dal jsem se zase do psaní a ta paní šla s kozím mlékem do schodů. Měla domácí střevíce s plstěnou podešví, takže bylo jenom slyšet, jak oddychuje, když se na schodech zastavila u našich dveří, a potom jak za sebou zavírá. Z našeho domu to byla jediná odběratelka kozího mléka. Rozhodl jsem se, že si zajdu dolů koupit ranní dostihový program. Žádná čtvrť nebyla tak chudá, aby tam nemívali aspoň jeden, ale muselo se pro něj brzy, když bylo venku takhle. Na rohu rue Descartes a náměstí Contrescarpe jsem jeden sehnal. Kozy odcházely dolů po rue Descartes a já vdechoval ten ranní vzduch a pospíchal zpátky do schodů, abych se zas dal do práce. Ale než jsem znovu začal pracovat, nahlédl jsem do toho programu. Závodilo se v Enghienu na té malé, pěkné, zlodějské dráze, která bývala domovem outsiderů.

A tak když jsem byl ten den s prací hotov, šli jsme na koníčky. Prve přišly nějaké peníze od těch torontských novin, co jsem pro ně dopisoval, a chtěli jsme si pořádně zasázet, jestli bude na co. To jednou v Auteuil vsadila žena na koně jménem Chevre ďOr, a ten stál sto dvacet ku jedné a vedl pořád o dvacet délek, až na poslední překážce upadl, a to na něm tenkrát bylo peněz, že by nás musel uživit půl roku. Snažili jsme se už na to nikdy nemyslet. Byli jsme tehdy aktivní až do toho Chevre ďOr.

„Máme dost peněz, Tatie, abychom mohli fakticky sázet?“ ptala se žena.

„To ne. Budeme počítat, abychom vydali jenom tolik, kolik budeme brát. Nebo bys to spíš potřebovala na jiná vydání?“

„Ale no,“ řekla.

„Já vím. Bylo to zatím zatracené těžké a korunu jsi ode mě neviděla.“

„Ba ne,“ řekla. „Akorát —“

Věděl jsem, jaký jsem býval kruťas a jak jsme na tom byli zle. Kdo si dělá svoje a má z toho uspokojení, to nebývá ten, koho nouze sužuje. Říkal jsem si, že vany a sprchy a splachovací klozety jsou vlastně věci, jaké mívají podřadnější lidé, než jsme my, anebo že je to určitý přepych, z kterého mívá člověk požitek na cestách, a my jsme cestovali každou chvíli. Pořád ještě zbývaly veřejné lázně u řeky na dolním konci ulice. Žena si na tohle (...)

(......)