Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

konec jedné záliby

Během toho roku i během dalších let jsme se spolu ještě na koníčky nachodili mockrát, když jsem předtím vždycky časně ráno pracoval, a Hadley se to líbilo a někdy to dokonce milovala. Nevyrovnalo se to ovšem tomu stoupání po louce vysoko v horách za posledním lesem, ani těm návratům pozdě večer do chaty, ani výstupům přes horské sedlo s Chinkem, naším nejlepším kamarádem, do nové krajiny. Vlastně to ani nebylo chození na koníčky. Byla to fakticky dostihová ruleta. Jenže my jsme tomu říkali chodit na koníčky.

Ta dostihová ruleta nás nikdy nerozdvojila, to mohli dokázat jedině lidé, ale dlouho se tenkrát na nás věšela jako náročná přítelkyně. A to byl vlastně ještě velkodušný úsudek. Já, který jsem lidi a jejich ničivou sílu posuzoval tak neúprosně, jsem tuto přítelkyni snášel, a byla to ta nejfalešnější, nejkrásnější, nejdráždivější, nejzkaženější a nejnáročnější přítelkyně, protože dovedla být výnosná. Dosahovat toho, aby vynášela, to chtělo celodenní úvazek a na to jsem čas neměl. Sám před sebou jsem si to ospravedlňoval tím, že o tom zároveň píšu, ačkoliv když se pak ztratilo všecko, co jsem měl napsané, zbyla mi nakonec z dostihů jenom jedna jediná povídka, a to že byla zrovna v poště.

Častěji jsem ted na dostihy chodíval sám, nechával jsem se tím strhnout a přespříliš jsem se do toho zaplétal. Pokud se dalo, sledoval jsem během sezóny dvě dostihové dráhy, Auteuil a Enghien. Když se člověk snažil handicapovat inteligentně, vyžadovalo to celodenní práci a žádné peníze se tímhle způsobem vydělat nedaly. Fungovalo to jenom na papíře. To už si člověk mohl koupit noviny, kde mu to předkládali hotové.

Překážkové dostihy v Auteuil se musely sledovat s vrcholu tribuny, a to znamenalo honem vylézt nahoru, aby člověk viděl, co ten který kůň dokáže, aby viděl koně, který mohl zvítězit a nezvítězil, a taky aby viděl, proč nebo i jak to, že ten kůň nedokázal, co dokázat mohl. Pokaždé, když měl startovat kůň, o kterého mu šlo, musel člověk sledovat výhry a všechny přesuny vyhlídek na výhru a musel vědět, jak ten kůň běhá, a nakonec se musel dozvědět, kdy to s ním zkusí stáj. Přitom ten kůň mohl stejně prohrát, ale pak měl člověk vědět, jaké měl vyhlídky. Práce to byla těžká, ale pokaždé, jak se závodilo v Auteuil, bývala to moc krásná podívaná, když se tam člověk mohl dostat a vidět poctivé závody a vynikající koně. Tu dráhu musel člověk poznat, tak jako všechna místa, co kdy znal. Nakonec člověk poznal spoustu lidí, jockeyů, trenérů i majitelů, a poznal příliš mnoho koní a příliš mnoho věcí.

Zásadně jsem sázel jenom tehdy, když jsem měl svého favorita, ale občas jsem objevil koně, kterým nevěřil nikdo mimo jejich jezdce a trenéra, a ti koně vyhrávali jeden závod za druhým a já na ně sázel. Nakonec jsem toho nechal, protože mi to zabíralo příliš mnoho času, příliš jsem se do toho zaplétal a o tom, co se děje v Enghienu i na hladkých drahách, jsem už toho věděl až moc.

Když jsem potom té dostihové rulety nechal, byl (...)

(......)